Téma 80 let od mnichovské dohody strana 2 z 2

S výročím podpisu mnichovské dohody v roce 1938 se znovu objevuje otázka, zda se Československo mělo německé agresi bránit. I když se země na boj připravovala, nakonec k němu nedošlo. ČT24 se na názor zeptala několika českých poslanců.

Sedmnáct dnů před uzavřením mnichovské dohody řečnil Adolf Hitler na sjezdu NSDAP o „nevýslovném utrpení“ sudetských Němců. Nacistická propaganda chrlila zveličené či zcela smyšlené zprávy o českém násilí na Němcích. Právě nespokojenost s vlastním postavením ve státě bývá označována za jednu z příčin radikalizace sudetoněmeckého obyvatelstva. Němci v Československu čelili omezením, typicky v jazykové oblasti. Ve srovnání s dalšími zeměmi střední a východní Evropy byla ale jejich pozice – snad kromě Estonska – relativně nejlepší.

Československo se před 80 lety připravovalo na konflikt, ve kterém už vlastně bylo. Na konci léta se totiž začaly německé bojůvky v Sudetech pouštět do střetů s československými ozbrojenými složkami. Jinak tomu nebylo ani v Ústí nad Labem.

Česko si tento týden připomene 80 let od podpisu mnichovské dohody. Následující události změnily osudy tisíců lidí žijících v pohraničí. Významně se dotkly například Českých Velenic, kde přitom v roce 1938 žilo přes osmdesát procent Čechů.

Československo bylo jedinou zemí, která si v předvečer druhé světové války mohla vybrat, zda bude bojovat. Hitlerovu pomnichovskou územní expanzi totiž už nebrzdila ani diplomatická jednání. Rozhodným faktorem v úvahách o národní obraně ale byla síla protivníka – německá vojenská mašinérie Československo převyšovala ve vzdušných silách a na straně Berlína stála i zeměpisná výhoda.

O mnichovské dohodě z roku 1938 se často hovoří jako o zradě, která by se dala vystihnout úslovím „o nás bez nás“. Představitelé Velké Británie a Francie podepsali spolu s Itálií a Německem dohodu, v níž přenechali část Československa Hitlerovi. Mnozí historici ale dnes tvrdí, že prezident Edvard Beneš s postoupením našeho území bez boje sám souhlasil. Jedno z největších tabu moderních českých dějin mapoval pro Reportéry ČT David Vondráček.

Boje, pro který vznikly, se nedočkaly. Dodnes jich ale stojí napříč republikou stovky jako tichá připomínka toho, co mohlo být. Malé bunkry, velké betonové pevnosti i podzemní komplexy z 30. let měly pomoci s obranou proti německé invazi. Dnes, tedy 80 let poté, co se jich Německo zmocnilo bez boje, jsou z nich unikátní turistické cíle. Přístupná je většina existujících dělostřeleckých tvrzí či jejich torz, nahlédnout lze i do některých malých bunkrů.

Všeobecná mobilizace československé armády ukázala před 80 lety připravenost statisíců Čechů a Slováků postavit se hrozbě ze strany nacistického Německa se zbraní v ruce. Po týdenním vzedmutí vlasteneckého odhodlání, které nastalo po 23. září 1938, ale přišla mnichovská dohoda a s ní také konec nadějí. Konečné rozhodnutí pražské vlády podvolit se nátlaku velmocí a nebojovat vyvolává i po osmi dekádách smíšené pocity.

Obyvatelé Liptaně na Bruntálsku si v sobotu připomněli 80 let starou tragédii, k níž v obci došlo týden před podpisem mnichovské dohody. Skupina radikalizovaného německého obyvatelstva tehdy zastřelila šest příslušníků československé Stráže obrany státu. V sobotu událost zrekonstruovaly kluby vojenské historie z celé Moravy a Slezska.

Události, ke kterým v druhé půli roku 1938 v Československu (a především v jeho pohraničí) docházelo, vyvolávaly u celého národa oprávněné obavy. Silně prožíval chmurný podzim i spisovatel Karel Čapek, který se v těžkých chvílích snažil národ povzbuzovat svými novinovými příspěvky. Do září osmatřicet tak spadá i jeho Modlitba tohoto večera, Čapkův zřejmě nejsilnější publicistický apel, jenž sice zachycuje úzkost z budoucnosti mladé republiky, lidem se ale současně snaží dodat víru.

Kdy začala druhá světová válka? Každá učebnice dějepisu nabídne jednoduchou odpověď: 1. září 1939. Tehdy skutečně vyhlásilo Německo válku Polsku a vír, který semlel miliony životů, se formálně roztočil. Ve skutečnosti ale první výstřely padly téměř o rok dříve. Již v září 1938 se rozpoutal zápas o československé pohraničí; začal sudetoněmeckým povstáním 10. září a pokračoval něčím, co by se dnes dalo označit za hybridní válku – bojem československých sil proti Freikorpsu vycvičenému za hranicemi.

Během první republiky stál v čele dominantní politické síly Slovenska a jeho jméno dnes patří do panteonu slovenských národních ikon stejně jako trojice Štúr–Štefánik–Dubček. Rozpory přitom katolický kněz Andrej Hlinka vzbuzoval už za svého života, a pokud se po roce 1918 připojil ke snahám o společný stát, tvar nové republiky v následujících dvou dekádách zpochybňoval svým důrazem na slovenskou autonomii. Od smrti jednoho z nejvlivnějších hlasů moderních slovenských dějin uplynulo 16. srpna osmdesát let.

Československo ukázalo 20. května 1938 – přesně před 80 lety – odhodlanost bránit své hranice před rostoucí německou agresí. Za deštivé noci z pátku na sobotu začala v zemi částečná mobilizace, která tehdy překvapila nejen nacistické Německo. Vojáci spolu s příslušníky záloh dokázali během jednoho dne obsadit celé pohraničí. Tehdy ale ještě netušili, že o několik měsíců později ho budou potupně opouštět.

Po téměř 79 letech se do Česka z Rakouska vrací hraniční sloup, který si roku 1938 po podpisu mnichovské dohody jako trofej odvezla vojska německého wehrmachtu. Po restaurování ve Vojenském historickém ústavu se příští rok sloup stane jedním z exponátů výstavy konané u příležitosti stého výročí vzniku Československa.