Sedmnáct dnů před uzavřením mnichovské dohody řečnil Adolf Hitler na sjezdu NSDAP o „nevýslovném utrpení“ sudetských Němců. Nacistická propaganda chrlila zveličené či zcela smyšlené zprávy o českém násilí na Němcích. Právě nespokojenost s vlastním postavením ve státě bývá označována za jednu z příčin radikalizace sudetoněmeckého obyvatelstva. Němci v Československu čelili omezením, typicky v jazykové oblasti. Ve srovnání s dalšími zeměmi střední a východní Evropy byla ale jejich pozice – snad kromě Estonska – relativně nejlepší.
K ochraně základních práv menšin zavazovala Československo smlouva uzavřená se světovými mocnostmi v září 1919 v Saint Germain en Laye (podobné smlouvy uzavřely i další nově vzniklé státy střední a východní Evropy). Na dodržování dokumentu dohlížela Společnost národů.
Ústava z roku 1920 zakotvila „československý národ“ jako státní národ, z čehož vyplývá, že k ostatním národnostem přistupovalo Československo jako k menšinám. Podle sčítání lidu z roku 1921 tvořili obyvatelstvo země z 65,5 % Čechoslováci (z toho bylo 14,5 % Slováků), 23,3 % představovali Němci, 5,6 % Maďaři, 3,4 % Rusíni a Rusové, 1,3 % Židé a 0,5 % Poláci.
Práva menšin upravuje hlava VI ústavy, která jim přiznává právo volně užívat všech jazyků v oblasti soukromé či obchodní (zároveň umožňuje jeho omezení z důvodu veřejného pořádku, bezpečnosti státu či účinného dozoru) či právo na menšinové školství. Podrobněji je pak rozvíjejí některé další zákony.
Ústava zajišťovala všem občanům bez rozdílu volební právo založené na zásadě poměrného zastoupení (poměrný volební systém platil pro obě komory parlamentu i samosprávu). Do parlamentu se pravidelně dostávalo několik německých stran a od roku 1926 byli v každé vládě vždy dva či tři ministři německé národnosti.
Klíčových dvacet procent
Pro postavení menšin byl důležitý jazykový zákon z roku 1920 a na něj navazující jazykové nařízení z roku 1926. Státním oficiálním jazykem byl stanoven „jazyk československý“. Němečtí zákonodárci sice mohli v parlamentu vystupovat ve svém jazyce, veškeré protokoly a dokumenty ale byly vedeny ve státním jazyce a netlumočily se ani plenární projevy.
Na úřadech státní správy mohli příslušníci menšin podávat podněty a dostávat vyřízení ve svém jazyce jen v těch oblastech (soudních okresech), kde tvořili minimálně 20 % obyvatel.
I v případě samosprávy byl zvýhodněn státní jazyk. Samospráva v něm byla povinna na celém území vyřizovat podání a musela umožnit jeho používání na schůzích. V menšinových jazycích to bylo možné jen tam, kde jejich mluvčí tvořili alespoň 20 % obyvatel.
Dvacetiprocentní hranice menšinového obyvatelstva platila i pro zavádění dvojjazyčných silničních tabulí či ukazatelů, opatření ale musely schválit obecní rady.
V oblastech, kde Němci nedosáhli na ochranný limit, jich žilo podle různých propočtů 300 až 430 tisíc, tedy 9,5 % až 13 % z jejich celkového počtu. Kolem 90 % Němců tak spadalo pod oblasti s jazykovou ochranou.
Státní jazyk především
Československý jazyk byl také vnitřním úředním jazykem a úředníci státní správy museli složit zkoušku ze státního jazyka, aby mohli svou práci vykonávat, což příslušníky menšin omezovalo. Češtinu musela používat také minimálně část německých úředníků v samosprávě, aby mohla vyřizovat podání ve státním jazyce.
Na okresní či zemské úrovni mohla být jednání vedena v menšinovém jazyce, pokud oblast splňovala 20% limit. I v těchto případech ale zákon výslovně zakazoval používat menšinové jazyky českým a slovenským úředníkům, a ti tak museli ve styku například s německými kolegy využívat překlady.
Zejména v prvních letech po vzniku republiky docházelo k některým zbytečným „naschválům“. V některých oblastech, kde Němců bylo méně než 20 %, se úřady i přesto, že dosud běžně vyřizovaly podání v němčině, najednou tvářily, že němčině nerozumí. Někteří němečtí úředníci, kteří na svých pozicích zpočátku kvůli nedostatku kvalifikovaných českých úředníků zůstávali, zase odmítali vyřizovat podání ve státním jazyce.
Především v první polovině 20. let se také stávalo, že některé příliš horlivé poštovní úřady vracely zásilky poslané do etnicky českých obcí, pokud byly v adrese německé názvy, například „Pilsen“ místo „Plzeň“. Postupně se ale od této praxe upustilo.
Právník René Petráš uvádí, že jazykové právo bylo složité a upřednostňovalo státní jazyk, což k dorozumění s menšinami nepřispělo. Zároveň ale nezpůsobovalo závažnější diskriminaci menšin a neomezovalo je v soukromém životě, dodává historik Piotr M. Majewski.
Německých škol bylo dost
Děti příslušníků menšin měly právo na veřejné vyučování ve svém jazyce v obcích, kde minorita tvořila alespoň 20 % obyvatelstva. Menšiny kromě toho mohly zakládat, spravovat a řídit své soukromé školy, Němci jako jediná menšina měli i své vlastní vysoké školy (univerzitu v Praze a techniku v Praze a v Brně).
Přestože počet německých škol a tříd se zmenšil (kvůli úbytku dětí a kvůli investicím státu především do českých škol, které byly zpočátku hůře vybavené), byla kapacita německých škol dostatečná.
Do neněmeckých škol chodila jen asi dvě až tři procenta německých dětí, téměř polovina z nich pak do škol s více vyučovacími jazyky. Někteří Němci posílali své děti do českých škol cíleně, aby se naučily dobře česky. Do roku 1935 se počet německých dětí v českých školách více než zešestinásobil.
Předmětem kritiky ze strany Němců bylo zakládání takzvaných menšinových škol v pohraničí. Zákon totiž umožňoval zřídit v obcích školy pro příslušníky národností, které tam byly v menšině, což se týkalo i příslušníků státního národa v převážně Němci obývaných obcích. Tyto školy financoval stát, který jednoznačně preferoval zřizování menšinových škol pro příslušníky československého národa.
Oproti tomu například zřizování samosprávných menšinových knihoven v obcích bylo povinné a byly i dobře vybaveny. Menšiny také měly vlastní divadla, tisk či časopisy. Především Němci si však stěžovali na chybějící školskou autonomii.
Pachuť pozemkové reformy
Postavení menšin ovlivňovaly také další normy a procesy, které se často týkaly ekonomiky. Němci si stěžovali zejména na pozemkovou reformu, která majetky velkostatkářů (většinou německých či maďarských), přerozdělila mezi venkovské obyvatelstvo či družstva (zpravidla náležející k československému národu).
Dalším terčem kritiky byl podle nich ztížený přístup ke státním zakázkám, což mohlo hrát roli zejména po vypuknutí ekonomické krize, která výrazně zasáhla právě pohraničí a která bývá označována jako jeden z důvodů radikalizace sudetských Němců.
Podle Majewského úřady sice při přidělování půdy upřednostňovaly příslušníky státního národa, nešlo ale o naprostou diskriminaci Němců. Historik Matěj Spurný nicméně označuje reformu za „politickou praxi redistribuce majetku, která byla v řadě případů nacionálně motivovaná,“ přičemž poukazuje na to, „komu byly rozparcelované pozemky následně přidělovány“.
Při udělování státních zakázek byly německé firmy podle badatele Christopha Boyera skutečně částečně znevýhodňovány, roli ale podle něj mohlo hrát mimo jiné to, že jejich nabídky bývaly zpravidla dražší.
Petráš se domnívá, že celkově meziválečné Československo své závazky plynoucí z menšinové smlouvy většinou plnilo a že i přes v některých ohledech přísné jazykové právo byla ochrana menšin v zemi ve srovnání s jinými nově vzniklými státy na dobré úrovni.
Premiantské Estonsko
Z ostatních zemí střední, východní a jihovýchodní Evropy, které také měly na svém území německé menšiny, získaly minority nejširší práva v Pobaltí. Zejména to platilo o Estonsku, kde Němci měli širokou kulturní a školskou autonomii, a mohli si tak sami spravovat své záležitosti v těchto oblastech.
Takto organizovaná samospráva (na personálním, ne teritoriálním základě), byla navíc coby veřejně právní subjekt partnerem pro jednání s vládou. Estonské řešení bylo celosvětově proslulé svým liberalismem. Rozsáhlejší práva měly menšiny už zřejmě jen ve Finsku.
Širokou školskou autonomii měli Němci také v Lotyšsku a kulturní autonomii pro menšiny zakotvovala i Litva, kde si minority mohly volit zastupitelské orgány a vybírat od svých příslušníků daně. Právní úpravy tam ale byly ve srovnání s Estonskem roztříštěnější a neúplné, což vedlo k horšímu postavení menšin než v Estonsku.
Ve všech třech pobaltských státech nebyly menšiny úplně spokojené, stěžovaly si například na pozemkové reformy a někde i na školství. Postavení menšin v Pobaltí se zhoršilo se zavedením autoritářských režimů (v roce 1926 v Litvě a v roce 1934 v Estonsku a Lotyšsku).
V Polsku či Maďarsku byla práva jen na papíře
Polsko bylo vázáno podobnou mezinárodní smlouvou o ochraně menšin, jakou uzavřelo Československo, postavení minorit tam ale bylo horší. Například poslanci mohli v Sejmu vystoupit jen v polštině a volební právo měli jen ti, kdo uměli polsky číst a psát.
Polské úřady se často neobtěžovaly používat menšinové jazyky i tam, kde to zákon nařizoval. Jazykové právo nebylo jednotné, ale lišilo se podle jednotlivých vojvodství, což nechávalo prostor pro zneužívání. V roce 1934 navíc Polsko vypovědělo mezinárodní menšinovou smlouvu.
Také v Maďarsku zůstaly závazky k ochraně menšin často jen na papíře. Úřady nepřijímaly nemaďarská podání a lidé, kteří maďarštině nerozuměli, se nemohli na úřadech ani ústně domluvit. Podobně jako další menšiny čelili i Němci maďarizaci. Němčina byla potlačována, zavíraly se německé školy či divadla.
V Rumunsku, které se snažilo ve školách či úřadech posilovat svůj národní element, měli Němci o něco příznivější postavení než třeba Maďaři. Souviselo to s tím, že rychle uznali nový stát a na rozdíl od Maďarů se k němu nestavěli nepřátelsky. Měli proto třeba své úředníky v samosprávě.
Příznivě nakloněno bylo Rumunsko Němcům zejména v Banátu a Satu Mare (Sathmar), kde podporovalo německé školy, aby potlačilo nepřátelské Maďary. Naopak v Bukovině byla většina německých škol rumunizována.
Tvrdá Itálie a tragédie v Sovětském svazu
K ideálu měla situace menšin daleko i v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Poslancem se mohl stát jen ten, kdo ovládal státní jazyk (srbo-chorvato-slovinštinu), a přestože aktivní volební právo bylo nakonec přiznáno všem občanům bez omezení, v ustavujících volbách menšiny volit nesměly, protože se coby tzv. optanti mohli tito lidé rozhodnout pro občanství jiného státu a údajně u nich hrozila emigrace.
Příslušníci menšin nebyli téměř zastoupeni na úřadech či soudech a dlouho nebyla jasně definovaná možnost užívat menšinové jazyky. Po zavedení diktatury v roce 1929 se postavení menšin ještě zhoršilo.
V jižní části Tyrolska, která po první světové válce připadla Itálii, se stali Němci po převzetí moci fašisty v roce 1922 objektem tvrdé italizace. Používání němčiny bylo zakázáno, na úřadech či ve školách byla povolena jen italština. Později bylo sice povoleno vyučování němčiny jako druhého jazyka, režim se ale snažil poměry v do té doby drtivě německém regionu změnit třeba i lákáním Italů do oblasti.
Turbulentní byl vývoj situace Němců v Sovětském svazu. Ve 20. letech bylo jejich národnostní uvědomění podporováno a například povolžští Němci dokonce založili v rámci Ruska vlastní autonomní republiku. Jinde vznikaly německé národnostní okresy, kde byla také němčina úřední či vyučovací řečí.
Později ale na Němce dopadla kolektivizace a represe 30. let, v rámci kterých byli mimo jiné označováni za špiony nacistického Německa. Desetitisíce z nich byly během takzvaného velkého teroru zavražděny, další statisíce byly přesídleny na Sibiř či do Kazachstánu.
