Před šedesáti lety Britové a Francouzi souhlasili s ukončením války v Suezu, v níž spolu s Izraelem zaútočili na Egypt a snažili se zabránit znárodnění průplavu. Spojené státy tehdy dokázaly, že jsou nejvýznamnější zámořskou silou v oblasti. Za vítěze se ale považují i Egypt a Izrael, který si dokázal vydobýt prestiž. Pozici na Blízkém východě si tehdy upevnila také Moskva.
Roznětkou války na Blízkém východě bylo znárodnění Suezského průplavu egyptským prezidentem Gamálem Abdan Násirem 26. července 1956. To bylo trnem v oku pro Brity a Francouze, kteří průplav do té doby majoritně vlastnili.
Američané ale zastávali jiný postoj: usilovali o zapojení Egypta do tzv. Bagdádského paktu a káhirskou politickou orientaci tolerovali, což vedlo k pozdější roztržce mezi velmocemi. Diplomatická jednání nevedla k výsledku, a tak začaly Británie a Francie plánovat s pomocí Izraele vojenskou akci, jejímž cílem mělo být svržení Násira i zrušení znárodnění průplavu.
Do Egypta vtrhlo na konci října 1956 hned deset izraelských brigád, které se během pár dnů probily až k Suezskému kanálu. Do týdne se navíc na místě vylodil masivní britsko-francouzský výsadek.
Brzy přitom vyšlo najevo, že tu nejde o ochranu obchodní tepny, ale o třístrannou agresi. „Jen pár dní před začátkem operace se dohodly, že Izrael napadne Egypt a britsko-francouzští spojenci pak vyhlásí ultimátum, aby obě strany opustily Suezský kanál,“ podotkl izraelský vojenský historik Martin Van Creveld.
Hněv dvou prezidentů
Židovský stát chtěl prorazit egyptskou blokádu Rudého moře, zastavit palestinské útoky z Egypta a oslabit jeho armádu po masivní dodávce zbraní ze socialistického Československa. „Řeknu něco, co není pěkné. Byli jsme lepší než Egypťani. Protože většina vojáků věděla, že tohle je: buď oni, nebo my,“ konstatoval izraelský válečný veterán Elad Peled.
Spiklenci ale nepočítali s hněvem dvou čerstvě zvolených prezidentů – amerického a egyptského. „Bez možnosti vznést veto bude moct svět na půdě Valného shromáždění vznést svůj názor na spravedlivé ukončení tohoto trýznivého problému,“ prohlásil tehdejší šéf Bílého domu Dwight D. Eisenhower. Angažováním se pak pohrozila i Moskva.
Vojenské vítězství agresorů se tak proměnilo v diplomatickou prohru. Egyptem úmyslně potopené lodi zablokovaly Suezský kanál a Washington zatím své evropské spojence rázně donutil se stáhnout.
Britové a Francouzi souhlasili se zastavením bojů 7. listopadu (týž den podal demisi britský premiér Anthony Eden) a OSN navrhla rozmístění jednotek na egyptsko-izraelské hranici. První jednotky OSN v Egyptě přistály 21. listopadu a britské a francouzské jednotky se stáhly k 22. prosinci 1956.
Velmoci na odpočinku
Válka si na straně Egypta vyžádala 1650 mrtvých, na 5000 zraněných a přes 6000 zajatých, Izrael ztratil 189 vojáků, 900 bylo zraněno a čtyři zajati. V bojích také zahynulo 16 britských a deset francouzských vojáků. Egypt ztratil 215 letadel (z toho 200 na zemi), Izrael 15, Británie čtyři a Francie jedno. Materiální škody byly odhadovány na sedm miliard dolarů.
Suezský konflikt znamenal definitivní odchod Británie a Francie z pozice globálních velmocí a pro Izrael nastartoval nástup do role regionální mocnosti. Později židovský stát rozšířil přístav Ejlat a díky němu se otevřel Africe a Asii.
Získal mezinárodní uznání a navázal diplomatické styky nejen s většinou zemí východního i západního bloku, ale i s většinou zemí třetího světa. Od podepsání konečné mírové dohody ale Egypt a Izrael dělily ještě dvě války.
