Posunout Polsko na západ, vojensky rozdrtit a následně rozparcelovat Německo, založit OSN a zapojit Moskvu do války proti Japonsku. To jsou v kostce hlavní body, na nichž se dohodla „velká trojka“ během týdenní Jaltské konference. Ta začala před 70 lety, když už bylo jasné, že porážka Hitlera je otázkou týdnů. I když nelze tvrdit, že by si Churchill, Roosevelt a Stalin na krymském summitu mezi sebou rozdělili Evropu, jak se obvykle traduje, faktem zůstává, že konference byla jedním z faktorů, které k tomu přispěly, a dle některých historiků vytvořila i základ pro spuštění železné opony a studenou válku.
Konference se konala 4. až 11. února 1945 v honosném paláci Livadija u Jalty a jejími hlavními účastníky byl britský premiér Winston Churchill, americký prezident Franklin Delano Roosevelt a sovětský vůdce Josif Vissarionovič Stalin. Schůzka měla navázat na předchozí konferenci v Teheránu v roce 1943, kde se řešilo především otevření západní fronty.
Roosevelt vyzýval Stalina k dalšímu setkání velké trojky už v létě 1944, Stalin ale navrhované schůzky na Maltě, na Kypru v Itálii i v Řecku postupně odmítal. A jak ubíhal čas, Rudá armáda nezadržitelně postupovala k Berlínu.
V polovině prosince 1944 nakonec Stalin navrhl Jaltu – někdejší carské letovisko a skutečnou oázu na válkou zpustošeném Krymu, který měl ještě v květnu 1944 v rukou wehrmacht. Nacističtí ideologové tu snili o „německém Gibraltaru“ na Černém moři a o tom, jak na historické Tauridě vytvoří místo odpočinku a podle Hitlerova přání přejmenují Simferopol na Gotenburg a Sevastopol na Theoderichshafen.
Vedlejší vlivy: sovětská ofenziva i Rooseveltovo zdraví
Rudá armáda v době konání konference už stála na Odře a zahájila závěrečnou ofenzivu – od Berlína byla pouhých 70 kilometrů. Stalinovy jednotky byly v Polsku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku a Jugoslávii, zatímco západní spojenci po německé protiofenzivě v Ardenách pořád ještě stáli západně od Rýna a do Berlína to měli ještě dobrých 600 kilometrů.
Vědomí státníků, že v otázce poměru vojenské síly tahají ve vztahu s Moskvou za kratší konec, se nemohla na jednání neprojevit, stejně jako rozdílnost názorů Churchilla a Roosevelta na sovětského vůdce. A i když protifašistická koalice v Jaltě deklarovala „jednotu ve válce i míru“, podle záznamů z jednání tu docházelo k výrazným názorovým střetům, jež předznamenaly její budoucí rozpad.
Svou roli nepochybně sehrálo i chatrné zdraví Roosevelta, jemuž v době konání konference zbývaly poslední dva měsíce života, ačkoliv se ještě v listopadu 1944 nechal počtvrté zvolit americkým prezidentem. V Jaltě mimo oficiální jednání trávil většinu času v posteli a jeho poradce a důvěrník Harry Hopkins později vyjádřil domněnku, že jeho šéf registroval sotva polovinu toho, co se u jednacího stolu odehrávalo.
I když se snažil Stalin před západními delegacemi blýsknout přepychovým vybavením a podával kaviár, doutníčky a šampaňské, hejna štěnic, která hosty v paláci celý týden obtěžovala, jeho lidé vyhubit nedokázali.
Rozdílná očekávání
Cílem konference byla hlavně koordinace plánů závěrečných vojenských operací proti fašistickému Německu a další postup po jeho porážce, všichni tři představitelé sem ale přijeli hájit i vlastní zájmy.
Stalin chtěl dojednat hranice Polska, Churchill se snažil zapojit do velmocenské hry Francii a Roosevelt chtěl získat souhlas k založení OSN a záleželo mu hlavně na tom, aby přiměl Moskvu ke vstupu do války proti Japonsku. Očekával zde totiž mimořádně těžký boj a USA tou dobou ještě netušily, zda bude fungovat atomová bomba a zda ji použijí.
Na rozdíl od nedůvěřivého Churchilla proto u Roosevelta převažovala snaha udržet si se Stalinem dobré vztahy - říkal mu kamarádsky „Strýček Joe“.
Čtyři D pro Berlín
Stalin slíbil, že Sovětský svaz vstoupí do války proti Japonsku do tří měsíců od kapitulace Německa. Za to mu mocnosti slíbily udržení vlivu ve Vnějším Mongolsku, navrácení Kuril a jižní části Sachalinu s přilehlými ostrovy, obnovení pronájmu Port Arthuru jako vojenské námořní základny a právo užívat s Čínou Východočínskou a Jihomandžuskou železnici.
Konference pevně stanovený jednací řád neměla a po dohodě o koordinaci závěrečných vojenských operací se soustředila na pět hlavních bodů: okupace a správa poraženého Německa, politické uspořádání v Evropě, vytvoření rady ministrů zahraničních věcí, ukončení války na Dálném východě a založení OSN.
V otázce Německa se velmoci dohodly na jeho bezpodmínečné kapitulaci. Jeho porážka měla být úplná a válka se neměla zastavit na německých hranicích, jako tomu bylo po první světové válce. Země a hlavní město Berlín pak měly být rozděleny na čtyři okupační zóny – Francii jako čtvrtou mocnost prosadil proti Stalinovu počátečnímu nesouhlasu Churchill.
V Německu se měl následně uplatnit známý program čtyř D: demilitarizace, dekartelizace, demokratizace a denacifikace. Otázka reparací se projednala jen zběžně a váleční zločinci měli být postaveni před zvláštní tribunál. Pro jejich potrestání byl především Churchill s jednoduchým argumentem: Vítězné mocnosti přece nebudou jednat s Hitlerem nebo s Himmlerem.
Sunutí Polska
Na Stalinův požadavek posunutí Polska na západ přistoupili Churchill s Rooseveltem už v Teheránu. Jalta pak stanovila, že východní hranice Polska bude probíhat plus mínus nějaký kilometr po Curzonově linii. Ta byla stanovena v prosinci 1919 radou Dohody a jako hranici ji předpokládal i Molotovův-Ribbentropův pakt z roku 1939 o rozdělení Polska mezi Moskvu a Berlín. Za chybějící území na východě mělo Polsko dostat velké území na severu i na západě – část Východního Pruska, Slezsko a Pomořansko, což byla pozdější hranice Odra-Nisa.
Řada polských vojáků z východní části země, kteří bojovali na straně Británie, se tak rázem neměla kam vrátit a někteří z nich skončili sebevraždou. Základem polské prozatímní vlády národní jednoty se měla stát vláda, kterou předtím Stalin vytvořil v Lublinu a která měla být částečně rozšířena o ministry polské exilové vlády v Londýně, již naopak podporoval Západ.
Volby se měly konat za účasti všech demokratických a antinacistických stran. Stalin ale své závazky nedodržel a v březnu sovětský ministr zahraničních věcí Vjačeslav Molotov oznámil, že se volby budou konat podle sovětského vzoru.
Účastníci konference se dále usnesli svolat na 25. dubna 1945 do San Francisca ustavující konferenci OSN a schválili zásadu jednomyslnosti velmocí (stálých členů budoucí Rady bezpečnosti OSN) při hlasování o zásadních otázkách míru a světové bezpečnosti.
Stalin neprosadil svůj přemrštěný požadavek, aby v OSN bylo zastoupeno všech 16 sovětských svazových republik, a kompromisně mělo Sovětský svaz reprezentovat Rusko, Ukrajina a Bělorusko. Pro udržení spolupráce v poválečné době se mocnosti dále dohodly na vytvoření stálého mechanismu ve formě periodických porad ministrů zahraničních věcí, taková schůzka se však konala jen jednou - v březnu 1945 v Moskvě.
O Československu se v Jaltě vůbec nemluvilo, protože leželo mimo strategické tahy a mezi velmocemi protihitlerovské koalice nepředstavovalo problém. Nemělo na rozdíl od Poláků hraniční ani politický konflikt se Sovětským svazem. V prohlášení o osvobozené Evropě se stanovilo „právo všech národů zvolit si formu vlády, pod kterou chtějí žít“ a možnost vytvořit přechodné vlády za široké účasti všech demokratických sil.
Porušené dohody
Už během jednání vykrystalizovaly odlišné představy Západu a Sovětského svazu o poválečném uspořádání. Stalinova vlastní interpretace demokracie nebyla západním spojencům tehdy zcela jasná a mylně se domnívali, že sovětský vliv bude později možné regulovat právě prostřednictvím OSN. Když ale Molotov Stalinovi vytýkal, že v některých bodech je vůči západním spojencům až příliš vstřícný, Stalin ho uklidnil s tím, že si to Sovětský svaz stejně nakonec udělá po svém.
Už beztak vágní úmluvy, zejména pokud se týkalo svobodných voleb a širokých vládních koalic, sovětský vůdce nakonec nedodržel. Jak připomíná historik Miroslav Tejchman, Stalin realizoval představu, kterou si sovětské politbyro vytvořilo už za války: že kolem Sovětského svazu je třeba vytvořit jakýsi kordon spřízněných států, a zabezpečit si tím západní hranice v Evropě.
Stalin krátce po Jaltě začal se sovětizací východní Evropy a především Polska. Churchill o tom ve svých pamětech napsal, že dohody z Jalty Kreml porušil nebo smetl se stolu. Společně s Rooseveltem byli sice odhodláni přimět Stalina k jejich naplnění, Roosevelt ale pak zemřel – a nestalo se nic. Koncem dubna došlo mezi USA a Moskvou ke sporům ohledně poválečného uspořádání v Evropě a v roce 1946 byly závěry z Jaltské konference ostře kritizovány v OSN.
Začátek rozdělení světa na dva bloky a tím i studené války proto někteří historikové vidí právě v konání Jaltské konference. Shodují se ovšem na tom, že ze všech tří klíčových konferencí (Teherán – Jalta - Postupim) byla ta krymská nejvýznamnější. Na té další v Postupimi už z velké trojky zbyl jen Stalin – Spojené státy po Rooseveltově smrti zastupoval Truman a Churchilla v průběhu konference nahradil Clement Attlee, který ministerského předsedu porazil ve volbách.
