Téma Zrada (?) Západu

„Zvoní zvoní zrady zvon zrady zvon,“ veršoval František Halas poté, co Francie s Velkou Británií podepsaly mnichovskou dohodu, a jeho básnické sousloví se stalo i zvučným nápěvem zdejších debat o křivdě, které se na Československu dopustily západní demokracie. Praha přitom není jediná – „zvony zrady“ znějí nad celou střední Evropou. Odpovědět na otázku, kdo je rozhoupal, ovšem není ani zdaleka tak snadné, jak by se z Halasovy básně mohlo zdát.

Pro středoevropský prostor je, vzhledem k jeho poloze, typická nestabilita a častá ztráta svrchovanosti. Na ni pak odpovídá obviňováním vlastních elit a sousedů nebo rozdmýcháním nenávisti a kritikou západních mocností, kterou ještě vyostřila komunistická perioda. V rozhovoru pro ČT24 to uvedl francouzský historik Antoine Marès, jenž se na dějiny střední Evropy specializuje a kterému v Česku před nedávnem vyšla životopisná studie o Edvardu Benešovi.

Evropské národy přiznávaly a přiznávají demokratickým mocnostem úlohu vlivné síly, Francie, Velká Británie nebo Spojené státy si ji navíc samy nárokují. Spolu s ní se ale pojí i zodpovědnost za světový řád, které nebyly vždy schopné dostát. V rozhovoru pro ČT24 na to upozornil někdejší velvyslanec ve Washingtonu a Londýně Michael Žantovský, podle kterého tak Británie s Francií nesou i podíl na krveprolití druhé světové války – zkrátka proto, že na Hitlerovu agresi nebyly schopné zareagovat včas.

Nepochopení, křivda či zrada, které ve vztahu k Západu pociťuje část středoevropské společnosti, nejsou regionálním specifikem. Do role národa, který přináší oběť, se totiž stylizovali už bibličtí Židé a obrazy nespravedlivého pokoření jsou k dohledání i ve starém Řecku. V rozhovoru pro web ČT24 na to upozornil kulturní antropolog Martin C. Putna.

Zájem západních zemí o střední a východní Evropu postsocialistické státy mnohdy přeceňují – o to spíš, že v době zvyšujících se sociálních rozdílů mnohé západní metropole vnímají jako nemoderní přítěž i zbytek svých vlastních zemí. V rozhovoru pro web ČT24 to prohlásil sociolog a europoslanec za sociální demokracii Jan Keller.

Druhá světová válka se chýlila ke konci, Rudá armáda postupovala Evropou z východu, na Západě operovali Američané a Britové a na sovětském Krymu se sešli nejvyšší představitelé protihitlerovské koalice. Ambice amerického prezidenta Franklina Delano Roosevelta, britského ministerského předsedy Winstona Churchilla a vůdce Sovětského svazu Josifa Vissarionoviče Stalina nebyly malé: projednat budoucnost světa. Od zahájení jaltské konference uplynulo 4. února čtyřiasedmdesát let.

Středoevropské státy si ani třicet let od pádu železné opony nenašly svou pozici ve světě, setrvávají v pasivní roli oběti a místo aktivní politiky se přikryly deštníky ukřivděného naříkání nad vlastním osudem. V rozhovoru pro ČT24 to uvedla někdejší federální ambasadorka ve Vídni a bývalá slovenská velvyslankyně ve Varšavě Magda Vášáryová.

Před čtyřiasedmdesáti lety začala na Krymu Jaltská konference. Nejvyšší představitelé Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie zde jednali o poválečném uspořádání starého kontinentu – a pro středoevropské státy v čele s Polskem Jalta dodnes představuje traumatizující moment, kdy měl Západ střední Evropu zaprodat, opustit a zradit. Podobných resentimentů je přitom v regionu vícero.

V noci z 29. na 30. září 1938 podepsali premiér Velké Británie Neville Chamberlain, předseda francouzské vlády Édouard Daladier, italský diktátor Benito Mussolini a německý nacistický vůdce Adolf Hitler mnichovskou dohodu. Před 80 lety tím v podstatě předznamenali počátek druhé světové války. Mnichovský diktát nejen zlikvidoval demokratické Československo, ale také výrazně usnadnil naplňování Hitlerových expanzivních plánů.