Před čtyřiasedmdesáti lety začala na Krymu Jaltská konference. Nejvyšší představitelé Sovětského svazu, Spojených států a Velké Británie zde jednali o poválečném uspořádání starého kontinentu – a pro středoevropské státy v čele s Polskem Jalta dodnes představuje traumatizující moment, kdy měl Západ střední Evropu zaprodat, opustit a zradit. Podobných resentimentů je přitom v regionu vícero.
Zatímco část polské veřejnosti a politické scény vnímá jako historickou křivdu rokování na Krymu (začalo 4. února 1945), obyvatelé někdejšího Československa přemýšlejí o „zradě Západu“ v souvislosti s mnichovskou konferencí. Ta se uskutečnila o sedm let dřív a třetí říši vystavila bianco-šek k anexi československých Sudet. Pro Maďarsko pak hlavní dějinné trauma vytvořil už závěr první světové války, během kterého došlo k zániku velkých Uher.
Všechny tři historické události – jaltská konference, mnichovská dohoda a trianonská mírová smlouva – v současnosti už desítky let spoluvytvářejí identitu visegrádských národů. Jejich přetrvávající životnost dokládá nejenom to, že se konstantně připomínají (příkladem může být loňské vzpomínání Mnichova coby jednoho z milníků „osmičkového roku“), ale že s nimi ve své rétorice až dosud pracují i zdejší politici.
Zrada (?) Západu. Jedno téma, více perspektiv
Středoevropská potřeba vyprávět o starých křivdách a vlastních porážkách stojí za pozornost už jen z toho důvodu, že okolnosti zmíněných událostí nejsou ani zdaleka tak jednoznačné, jak by se z tradovaných příběhů mohlo zdát. Pokoušíme se proto v sérii článků speciálu Zrada (?) Západu tento fenomén rozkrýt a odhalit jeho motivace. K tomu jsme také oslovili pětici osobností, s nimiž jsme o tématu hovořili.
Interview o zradě, jíž se měly na střední Evropě dopustit západní demokracie, poskytl francouzský historik Antoine Marès, slovenská politička Magda Vášáryová, sociolog Jan Keller, profesor z Karlovy univerzity Martin C. Putna a někdejší velvyslanec ve Spojeném království Michael Žantovský.
