Pro středoevropský prostor je, vzhledem k jeho poloze, typická nestabilita a častá ztráta svrchovanosti. Na ni pak odpovídá obviňováním vlastních elit a sousedů nebo rozdmýcháním nenávisti a kritikou západních mocností, kterou ještě vyostřila komunistická perioda. V rozhovoru pro ČT24 to uvedl francouzský historik Antoine Marès, jenž se na dějiny střední Evropy specializuje a kterému v Česku před nedávnem vyšla životopisná studie o Edvardu Benešovi.
Historik Marès: Pro střed Evropy je nestabilita typická. Se ztrátou suverenity zde roste i nenávist
Mnichovský diktát z roku 1938 se v tuzemské kulturní paměti pojí se slovním spojením „zrada Západu“. Za ztrátu pohraničí ovšem může primárně německá a československá politika, teprve sekundárně Spojené království a Francie. Čím si vysvětlit, že se na chybu Paříže a Londýna soustřeďuje téměř větší pozornost než na nacistický Berlín?
Zaprvé je důležitý samotný pojem „zrada“, který okamžitě odkazuje k mocným citům. Zrada, ať už v dějinách nebo v běžném životě (zrada přítele), vyvolává celou řadu emocí. Jenže emoce se těžko kontrolují, zmocňují se nás navzdory rozumu a mohou být manipulovány politiky a médii. To se stalo s Mnichovem. Mnichov se dokonce stal ostrým argumentem a křivdou v mezinárodních vztazích. Je to jedna z výjimečných historických událostí, spolu s Jaltskou dohodou, která se změnila v pojem.
Jak to, že Mnichov nabyl takové síly? Protože následoval po téměř bezmezné důvěře. Čechoslováci žili v přesvědčení, které jejich vedoucí představitelé podporovali až do roku 1938, že Francie jim přispěchá na pomoc, pokud budou ohroženi. Historikové vědí, že nárůst pacifismu, francouzská vojenská obranná strategie a rostoucí finanční závislost na Velké Británii to vyvracely. Jenže pražská vláda neměla na výběr tváří v tvář hitlerovskému Německu a sílícímu revizionismu, musela důvěřovat západním spojencům, pokud se nechtěla podrobit Berlínu, což Beneš nechtěl, na rozdíl od některých agrárníků.
Skutečný paradox spočívá v tom, že hlavní viník, nacistické Německo, je často méně obviňován než Francie nebo Velká Británie. Jestliže bych měl sestavit žebříček zemí podle odpovědnosti, na první místo bych samozřejmě umístil Německo, následované Londýnem, pak Paříží a československou vládou, která byla na konci řetězu a podlehla nátlaku.
Napsal jste obsáhlý životopis Edvarda Beneše, československého prezidenta z časů Mnichova. Je to on, kdo v Češích přesvědčení o zradě vypěstoval?
Co se týče „pěstování“ zrady v Čechoslovácích, nemyslím si, že Edvard Beneš je zde jediným „inženýrem“. Jistě, Beneš obratně využil špatné politické svědomí Západu, aby se po 15. březnu 1939 (vyhlášení protektorátu – pozn. red.) domáhal úplného obnovení Československa.
Z tohoto úhlu pohledu je tvrzení Jana Tesaře správné, ovšem s výjimkou toho, že by to Beneš předvídal před podepsáním dohody. To především komunisté přispěli k vytvoření mýtu Mnichova, mělo to několik důvodů: pomohlo jim to v odmítnutí odpovědnosti za kapitalistický Západ, pomohlo jim to také zastínit (sovětsko-německý) pakt Molotov–Ribbentrop a konečně jim to pomohlo rozvíjet nedůvěru vůči všemu cizímu, zvláště vůči západním imperialistům.
Československo si tak připomínalo mezi lety 1949 až 1963 a poté od roku 1970 mnichovskou dohodu, aby ospravedlnilo a oslavilo spojenectví se SSSR. Připomínání výročí Mnichova jsou nepřímo úměrná míře suverenity Československa.
Hitlerovská vojska pochodují před libereckou radnicí v roce 1938.
Volání o pomoc z vnějšku málokdy vychází z analýzy situace
Zabýváte se moderní historií střední Evropy. Nejen v Československu, ale i v Maďarsku (revoluce 1956) a v Polsku (1939, Jalta 1945) jsou dosud živé úvahy o zradě, které se měly dopustit západní velmoci. Dá se pro to v zemích střední Evropy vystopovat společný jmenovatel? Existuje společný styčný bod?
Pro historika zabývajícího se střední Evropou pokládáte velmi důležitou otázku. Střední Evropa totiž patří k většímu celku, který nazývám ve francouzštině „l'Europe médiane“ – „střed Evropy“ (mezi Německem a Ruskem, mezi Baltem, Jadranem a Černým mořem). Tato oblast je charakteristická nestabilitou států. Jednak jednotlivé národy neměly svůj stát až do počátku 20. století, jednak jejich stát musel zakoušet ztráty své suverenity, jak ukazují dějiny Polska, Českých zemí nebo Maďarska.
V této situaci může národní diskurz zareagovat dvěma způsoby. Buď projde sebekritikou a obviní rozdělené elity, že jsou příčinou úpadku (to je případ maďarských státních hymen), anebo obviní souseda, cizince, blízkého nepřítele, čímž se snaží dovolávat se vzdálenějších spojenců (polská hymna).
Druhá možnost je snazší a častější. Umožňuje sjednotit národ nad nenávistí (Poláci a Maďaři vůči Rusům, například) nebo učinit odpovědnými za svůj osud západní mocnosti. Takto Clemenceau a Trianonská smlouva přiživují maďarský diskurz, Mnichov český, září 1939 a Jalta diskurz polský. Také bych chtěl poznamenat, že sami Francouzi, zvláště generál de Gaulle, považovali Jaltu za symbol svého pokoření, proti němuž je třeba bojovat. A když nenajdeme vnějšího nepřítele k vysvětlení porážky, ideologové vymyslí nepřítele vnitřního. Například němečtí generálové Ludendorff a Hindenburg „přišli“ s teorií „bodnutí dýkou do zad“ a vinili socialisty a Židy za osud Německa po 1. světové válce. Víme, jaké to mělo následky ve 30. letech v podobě nacismu.
Existuje tedy styčný bod, ale společný celé Evropě. Řekl bych, že obviňování Západu je vyostřeno právě ve střední Evropě kvůli tomu, že bylo podněcováno během čtyřiceti let komunistického režimu, který, i přes svůj zdánlivě mezinárodní diskurz, podporoval nacionalismus.
Část Maďarů při revoluci 1956 doufala v pomoc Západu. Rumunská veřejnost po roce 1945 věřila, že ji Američané zbaví sovětské nadvlády. Při měnové reformě 1953 Plzeňané věřili v zásah Američanů. Vy se vymezujete proti tezi o velkých a malých národech. Je ale možné naděje, které střední Evropa vkládá do západních mocností, vysvětlit jinak než víru „těch malých“ v pomoc „velkých“?
Myšlenka západní pomoci evidentně vyplývá z geopolitické situace. Není to otázka malých nebo velkých národů. Jsou Švýcaři velký národ? Úděl národů a států ve střední Evropě byl určen jejich polohou – nacházely se mezi státy nebo mocnými říšemi, které se chtěly rozšiřovat na jejich úkor. Jedna polská anekdota je k tomuto tématu příznačná: „Proč se náš praotec Lech rozhodl zastavit se zrovna mezi Němci a Rusy?“ To by se dalo říct i o Čechovi, Rusovi nebo Hunorovi.
Volání o pomoc nebo uchylování se k záchraně z vnějšku je poslední naděje, která často spočívá v náboženském vzývání k ochraně, jež se často objevuje v národních hymnách. Velice zřídka je výsledkem patřičné analýzy situace a mocenských vztahů. U každé události, které uvádíte (a mohl byste přidat i jiné jako varšavské povstání v srpnu 1944 nebo srpen 1968 v Praze), je možné přesně vysvětlit, proč očekávaná pomoc nepřišla.
Varšavské povstání - 1944
Francie upouští od pojmu „střední Evropa“. Vrací se k té „východní“
S nedůvěrou vůči Západu dnes pracují politici všech zemí Visegrádu. Viktor Orbán aktualizoval roli Uher coby evropské hráze před Turky, jen ji podle něj Evropská unie neumí docenit. Proti evropskému západu cílí i rétorika polské vlády. Když evropští ministři vnitra hlasovali o migračních kvótách, měl mluvit český ministr o novém Mnichovu. Jak jako historik hodnotíte využívání dějinných traumat v aktuální středoevropské politice?
Tyto aktuální příklady ukazují, jak současné vlády využívají dřívější strach a obrazy hluboko zakořeněné v myslích lidí. Vládnoucí politické síly tak chtějí utvrdit svou moc. Dělají to nejen tak, že útočí na demokratické instituce, které umožňují střídání sil v otevřených parlamentních systémech, ale také si potřebují vybudovat trvalou legitimitu, takže se prezentují jako ochránci národa. Je to známá taktika, kterou kolaborantské vlády využívaly během války. Pétain, Tiso, Horthy, Antonescu a další ospravedlňovali svoji přítomnost a své činy tím, že chrání spoluobčany.
Svou roli hraje i diskurz nedůvěry, který komunistické režimy vytvářely během čtyř desetiletí „uzavřenosti“. Je tedy snadné jej znovu použít, dokonce i když nemá reálný základ a naopak deformuje realitu.
Využívání dějinných traumat se objevuje v manipulativním diskurzu politiků a médií, jež si podmanili. Chce se střední Evropa vrátit k „pax sovietica“, jestliže jí „pax europeana“ přestane vyhovovat? Jako kdyby zvyšování životní úrovně nesouviselo ve střední Evropě (jako v celé Evropě) s integrací v rámci Evropské unie. A pokud nebudou respektována společná pravidla, Unie se roztříští a atomizace Evropy bude katastrofou, jakou byla ta ve 30. letech. Ztratila střední Evropa paměť? Historik uvažuje v dlouhém časovém horizontu a stačí mu porovnat Evropu na konci války v roce 1945 s dnešní Evropou, aby pochopil a jasně viděl pokrok.
Znáte středoevropské reálie a žijete v Paříži. Je si dnešní Francie – ať už politici nebo společenské elity – vědomá toho, že postoj střední Evropy k Západu formuje i historie? Vnímá Francie pocit křivdy, který vůči ní část střední Evropy cítí?
Střední Evropa zaujímá ve francouzské společnosti spíše okrajové místo, je známá pro svou průmyslovou výrobu, slavné sportovce, několik významných osobností z oblasti umění a politiky. Stále panuje velké zmatení ohledně jednotlivých národů. Naopak ve vzdělaných a kultivovaných kruzích je populárnější. Francouzi mají k dispozici jednu nebo více publikací o obecných dějinách každé země. Tamní literatura je docela dost překládaná. Už to není neuchopitelný prostor jako za komunismu, zvláště pro trochu zvědavé turisty.
Nicméně jsme svědky zajímavého sémantického vývoje. Obecný pojem „východní Evropa“ byl pro popis tohoto regionu na konci 80. let postupně nahrazen termínem „střední Evropa“. Dnes jsme se vrátili k „východní Evropě“, důvodem je určitá stigmatizace a odmítnutí obsažené v sémantickém použití tohoto pojmu.
Když Polsko zavede zákon, jenž trestá ty, kteří připomenou spoluúčast Poláků na vyhlazování Židů, když je novinář zavražděn v Bratislavě, když Viktor Orbán navrhuje zakázat Středoevropskou univerzitu (CEU), média okamžitě píší o východní Evropě. „Neliberální demokracie“ maďarského lídra, přibližování k Rusku Vladimira Putina a k Číně, odchylování se od ústavy nebo protesty proti kvótám nejsou vnímány jako důsledky historie, ale jako nedemokratické projevy.
V tomto kontextu je rolí historika vysvětlovat, což děláme, ale vysvětlovat situaci neznamená schvalovat nebo ospravedlňovat jednotlivé postoje. Zvláště když v každé zemi střední Evropy vznikají různé proudy, které kritizují tyto odklony od demokracie.
Interview s Antoinem Marèsem je součástí speciálu Zrada (?) Západu - cyklu textů věnovaných středoevropské mentalitě a příběhu zrady, které se na zdejších národech měly v minulosti dopustit západní mocnosti.