Nepochopení, křivda či zrada, které ve vztahu k Západu pociťuje část středoevropské společnosti, nejsou regionálním specifikem. Do role národa, který přináší oběť, se totiž stylizovali už bibličtí Židé a obrazy nespravedlivého pokoření jsou k dohledání i ve starém Řecku. V rozhovoru pro web ČT24 na to upozornil kulturní antropolog Martin C. Putna.
Ukřivděná střední Evropa? Do „národa oběti“ se stylizovali už bibličtí Židé, upozorňuje Putna
Jakou roli v kolektivním vědomí národů sehrávají mýty?
Mýty jsou pro všechny národy zcela klíčové. Nemůže být národ bez mýtů. Národ může být bez moře, bez státu, bez světců, ale nemůže být bez mýtů, protože ho utváří kolektivní historie.
Mýty tedy národům slouží jako určitý konstituční prvek?
Přesně tak. To jsou příběhy, které si všichni vyprávějí, kterým všichni rozumějí, a kdyby takové příběhy neměli, tak to asi ani není národ.
Historik a politolog Herfried Münkler ve své knize Němci a jejich mýty píše, že „politickými mýty se vyjadřuje sebevědomí politického celku“. Co ale říká o národu a politicích, že si volí mýty, které tematizují slabost a porážku? K čemu jsou mýty o prohrách potřeba?
To je druhá možnost. Jsou národy, které se bijí v prsa: „Ó, jak jsme skvělí, ó, jak jsme silní“ – a jsou národy, které se bijí v prsa: „Ó, jak nám všichni ubližovali.“ Větší národy obvykle dělají to první a menší národy dělají to druhé. Na druhou stranu jsou ale i národy velké, které se také bijí v prsa a říkají: „Ó, jak nám všichni ubližují, my se jenom bráníme, nikoho jsme přece nikdy nenapadli.“ A tím mám samozřejmě na mysli Rusko.
„Stylizaci do národa oběti najdeme už u biblických Židů“
Zůstal bych u menších národů a zaměřil se na střední Evropu. Zde je stále relativně živý mýtus o západní zradě, jmenujme československý Mnichov nebo pocit křivdy, kterým část Polska trpí vůči západním spojencům kvůli konferenci v Jaltě. Co tento mýtus o naturelu středoevropských národů říká?
To je věc trochu složitější, protože historické události, na které se jednotlivé národy odvolávají jako na prvky zrady nebo opuštěnosti Západem, se skutečně staly: rozbití Uher Trianonskou smlouvou nebo trojí dělení Polska v osmnáctém století. Skutečně se to stalo, bylo to velmi hnusné a ze strany mocností řekněme pragmatické: „Sice máme nějaké principy, ale když se nám nehodí, tak je porušíme.“
Druhý aspekt je povýšení věci na nějaký mýtus, to znamená stylizování sebe sama do národa oběti. Koneckonců je to velmi staré, protože do jisté míry tuto sebestylizaci najdeme už u biblických Židů: „Jsme národ, který vždycky všichni mlátili. Egypťané, Babyloňané, Asyřané…“ a tak dále.
Takže můžeme uvažovat o tom, že mýtus křivdy, kterou páchá kdosi velký na komsi menším, má biblický předobraz?
Samozřejmě. Je to velmi zřetelné, nevymyslela si to střední Evropa – ani Maďaři, ani Srbové. A myslím si, že bychom našli i nějaké antické předobrazy, kdybychom se jenom trošku snažili.
Kde se s ním tedy v antice můžeme setkat?
V řadě tradic jednotlivých řeckých obcí. Sdělení „My jsme byli ti lepší, ale zvítězila nad námi brutální síla“ najdeme u Atéňanů poté, co byli poraženi Spartou, u Sparťanů poté, co byli poraženi Thébami, u všech Řeků poté, co byli poraženi Makedonií a poté Římem.
Zkrátka každý, kdo se ocitl na vedlejší koleji, říká: „Vlastně se nám stalo strašné bezpráví.“ Ale mezi námi, kdo řekne: „Byli jsme poraženi po právu, zasloužili jsme si to“? To přece neřekne nikdo. Je jen jeden jediný evropský národ, který je schopen toto říci, a to jsou Němci po druhé světové válce. Jinak každý říká: „My nic, my jsme ti hodní.“
Michelangelo Buonarroti - socha Mojžíše
Při přemýšlení nad krajinou střední Evropy vidíme jisté rozdíly v charakteru zdejších zemí. Zatímco Československo se na evropské mapě etablovalo až po roce 1918 a můžeme o něm spíš uvažovat jako o tom malém, velké Uhry po roce 1918 velký kus území ztratily. Fakt, že je mezi těmito zeměmi historický rozdíl, ale přitom trpí traumatem poměrně obdobným, podle vás tedy spočívá ve společném křesťansko-židovsko-antickém narativu?
To ne, to samozřejmě ne. Křesťansko-židovsko-antický narativ je společný pro všechny národy Evropy a Západu. Jde spíš o to, co si ze společného narativu jednotlivé národy vybírají. Jsou naopak ty, které si vybírají tvrzení: „Jsme nový Řím“.
Proč tedy vyprávění o zradě sdílí právě střední Evropa? Je to jen souhrou okolností, kdy byly historické prožitky zdejších národů obdobné?
Souvisí to hlavně s tím, že se tady nikdy nepodařilo vytvořit jednu velkou národní říši. V západní Evropě říše koneckonců nějak vznikly a z nich potom národní státy: Francie, Anglie, Španělsko a nakonec i Itálie, byť tam to trvalo nejdéle. Kdežto když se Habsburkové v osmnáctém století rozhodli, že vytvoří ze střední Evropy národní stát, bylo pozdě… a už to nešlo. Zůstala říše mnohonárodní a malé národy. Představte si – a jde o kontrafaktuální historii – kdyby Francie tak, jak ji dneska známe, začala být budována až později. Pak bychom měli řadu různých národů: Provensálce, Burgunďany, Bretonce… hovořící velmi rozdílnými jazyky. Kdyby šly dějiny trochu jinak, tak bychom i na území dnešní Francie měli celou řadu menších národních států a ty jsou samozřejmě ohrozitelnější jakoukoliv vnější expanzí.
Vrátil bych se k vaší zmínce o Německu. Němci byli dlouhá desetiletí národem, který věřil ve svou výjimečnost, a ta se silně spojovala s vojenským vítězstvím. Po roce 1945 u nich dochází k proměně myšlení i národního mýtu – sám jste uvedl, že jde o národ, který mluví o oprávněné porážce. Co se musí stát, aby se svého mýtu zbavili i Češi, Maďaři nebo Poláci?
Obávám se, že na to je teď špatná doba. Už se to jednou stalo. Ukončení, vymření nebo vymizení mýtu západní zrady proběhlo v devadesátých letech, kdy jsme se znovu stali součástí západních struktur a toto bylo zapomenuto. Bohužel se ale teď nacházíme v době, kdy jsou všechny pitomosti z minulých časů zpátky – a není žádný žvást, který by nebyla schopná použít kremelská propaganda, takže teď bojujeme spíše o holé mentální a morální přežití.
A co se musí stát? Nerad bych říkal, že se musí stát nějaká katastrofa, ale Němcům se tak stalo. Ta katastrofa byla tak veliká, že se praštili do čela a řekli: Přátelé, asi je něco špatně!
Smrt Adolfa Hitlera v českém tisku
„Jsme součástí Evropy. Alternativa neexistuje“
Už dvakrát jste zmínil dnešní Rusko. Souběžně s dezinformačními kampaněmi a válkou o pravdu ale ve střední Evropě existují domácí politické figury, které s národními stereotypy a starými narativy pracují rovněž. Jakou roli v návratu zrádcovských mýtů sehrává ochranářská rétorika politiků, jako je Viktor Orbán nebo Jaroslaw Kaczyński?
Říká se tomu nacionalistická internacionála. Každý se zaklíná svým vlastním národem, svým vlastním utrpením, svou vlastní nespravedlností, ale princip je stejný: Uzavřeme hranice, zrušíme Evropskou unii, budeme každý sám… a Putin nám pošle ropu.
Vůči Západu trpíme určitým bolestínstvím, současně k němu ale v různých periodách s rozdílnou intenzitou vzhlížíme a doufáme v jeho pomoc. Francouzský historik Antoine Mares uvádí, že víra v příchod spasitele je typická pro národy, které žily dlouho v područí druhých. Podpořil byste tuto tezi?
Mesianismus mají tu a tam všichni. Svůj mesianismus mají Poláci, svůj mesianismus mají Srbové. A jde jenom o to, jestli to je mesianismus horem, nebo mesianismus spodem – to znamená národ mesiáš, který všechny zachrání tím, že je spojí do jediné říše, nebo národ mesiáš, který bude za všechny trpět a tím je mysticky vykoupí. Ale jsou to všechno kecy.
Vidíte tedy nějaký důvod, proč se středoevropský prostor tak nadějně upínal k západním mocnostem? V čem jejich atraktivita spočívá?
Nelíbí se mi formulace „upínat se k západním mocnostem“. My jsme součástí Evropy. Někdy se nám může zdát, že východním okrajem… ale jsme součástí rodiny národů, které se hlásí ke společnému anticko-židovsko-křesťanskému narativu. Žádnou jinou možnost nemáme a není to žádné upínání. Je to normální úvaha o tom, kdo jsme. A když se díváme na naše dějiny, není jiná možnost, žádná jiná identita. Bratrství slovanských národů? Haha, děkuji pěkně.
Vy ale tedy nevnímáte rozdíl mezi mentalitou střední a západní Evropy?
My jsme jenom trošku zaostalejší. Demokracii jsme neměli tak dlouho a nezvykli jsme si doopravdy na politické strany, na otevřenou společnost, na svobodný tisk… pořád s tím zápasíme. Francie a Anglie s tím teď samozřejmě zápasí taky, ale naše zkušenost je relativně mnohem kratší a demokratické instituce jsou mnohem křehčí. To je ten jediný rozdíl. Princip je jinak stejný.
Interview s Martinem C. Putnou je součástí speciálu Zrada (?) Západu - cyklu textů věnovaných středoevropské mentalitě a příběhu zrady, které se na zdejších národech měly v minulosti dopustit západní mocnosti.