Rozpad rakousko-uherské monarchie dal před sto lety vzniknout novým státům, založeným na národních principech. Zato z původního srdce mocnářství zůstal zbytek, se kterým si ani jeho občané nevěděli příliš rady a nedokázali se s nově vznikající rakouskou republikou ztotožnit. Idea rakušanství byla v rámci habsburské monarchie po staletí vnímána spíš jen jako sjednocující a zastřešující prvek germánské, maďarské a slovanské společnosti. V den prohlášení první rakouské republiky 12. listopadu 1918 se s novou vlastí dokázal ztotožnit jen málokdo.
Před sto lety vzniklo Rakousko. Republika z trosek mocnářství a bez vlastního národa
Rakušanství nebylo v dobách rakousko-uherské monarchie chápáno jako národnostní sebeurčení. Šlo o uměle vytvořený konstrukt pro potřeby mnohonárodnostní monarchie. Nikdy například neslavila žádný národní státní svátek. Pouze 18. srpna, v den narozenin panovníka Františka Josefa I., se slavil „svátek rakousko-uherské monarchie“. Tedy svátek císařství, nikoliv jeho národa.
„Jestliže opravdu něco nenávidím, je to rakušanství, lépe řečeno to habsburské vídeňáctví, ten dekadentní aristokratismus honící se po spropitném, ten falešný, nízký habsburgismus, ta nenárodní a přece šovinistická směsice lidí oficiální Vídně,“ charakterizoval rakušanství Tomáš Garrigue Masaryk.
Pro pochopení krize rakušanství, nedostatku národní identity, která v roce 1918 provázela vznik první rakouské republiky na troskách monarchie, je třeba ohlédnout se hlouběji do historie.
Co je důležitější? Region, jazyk, nebo stát?
Památník Marie Terezie před Uměleckohistorickým muzeem ve Vídni
Rakouská identita začala vznikat díky dynastické politice Habsburků vytvářejících komplex dědičných zemí. Tato zpočátku náhodná sbírka zemí, které spojovala pouze společná vládnoucí dynastie, se postupně stala základem multietnické habsburské monarchie.
Pozdější snaha Marie Terezie a Josefa II. vytvořit z této heterogenní monarchie sjednocenou rakouskou říši s sebou nutně nesla i změny v kulturním vývoji všech zúčastněných zemí. Významnou roli při tomto sjednocování hrál kontakt německých jazykových skupin s dalšími národy monarchie.
Zejména v 19. století je pro rakouské Němce charakteristická rozpolcenost mezi silnou regionální identitou (Tyrolsko, Horní a Dolní Rakousko) a pocitem příslušnosti k německé kulturní oblasti jako takové. Mezi tyto dva aspekty se však dostává ještě aspekt třetí, a to příslušnost ke státu, k habsburské monarchii.
Rakouské povědomí, jež se objevilo na přelomu 18. a 19. století, pravda, nepostrádalo lidských a teplých tónů, avšak hlubší společenské kořeny zapustilo jen v německy mluvících zemích, a ani tam ne ve smyslu v Evropě obvyklého národního cítění, ale spíš ve stylu provinčních citových pout, jak je známe z ostatních států rozdrobeného Německa. Z tohoto rakouského lokálního patriotismu se jen stěží mohl zrodit samostatný nový národ.
Vznik německé říše v roce 1871 jako národního státu Němců (ovšem s vyloučením těch rakouských) znamenal pro rakouskou identitu těžkou ránu. Rakušanství začalo být chápáno jako alternativa k „říšskému němectví“. Mísila se v něm hrdost na dosavadní vůdčí roli rakouských Němců v německém jazykovém prostoru s pocitem méněcennosti tváří v tvář dynamickému rozvoji nové německé říše.
Dalším přitěžujícím aspektem byla pro rakouskou identitu postupujcí emancipace ostatních národů v rámci monarchie. Na přelomu 19. a 20. století proto dochází mezi německy mluvícími Rakušany k posilování národně německé identity na úkor té rakousko-habsburské.
Ještě v průběhu první světové války se Vídeň pokouší ve svých poddaných vyburcovat vlastenecké rakušantví a v roce 1915 přejmenovává předlitavskou část monarchie na Rakousko. I Robert Musil ve svém eposu Muž bez vlastností podotýká, že bylo obtížné cítit vlastenectví vůči státu s názvem „Království a země na říšské radě zastoupené“, jak se až do té doby Předlitavsko oficiálně nazývalo.
Budování rakouské republiky bez rakouského národa
Začátkem října 1918 se monarchie začala nezvratně rozpadat. V Evropě vznikaly nové republiky a vojáci vracející se ještě v císařských uniformách z bojišť velké války se k nim postupně hlásili. Poválečná rakouská společnost se však – na rozdíl od té československé – nedokázala s novým státem ztotožnit.
Díky nacionálům už během války opět značně posílila velkoněmecká myšlenka a po rozpadu monarchie se k ní přiklonili i silní sociální demokraté.
„Německou orientaci lze vysvětlit šokem způsobeným rozpadem monarchie. Těžce zdiskreditoval rakouskou část cítění. A pro překonání tohoto šoku musel nutně následovat únik od všeho rakouského k tomu německému a ke stále ještě mocnému Německu. Dalo by se hovořit až o sebeobětování Rakouska, jež se projevilo hlavně snahou pojmenovat novou republiku tak, aby se v názvu neobjevilo slovo Rakousko,“ vysvětluje historik Ernst Bruckmüller.
Kancléř první republiky Karl Renner proto navrhoval název Jihovýchodní Německo, diskutovalo se ale i o Vysokém Německu, Dunajské Germánii, Východoněmeckém svazu či Německé Marce. Díky tlaku křesťanskosociálních politiků, kteří se nechtěli rakouského odkazu úplně vzdát, byl nakonec do ústavy prosazen název Německé Rakousko (Deutschösterreich).
Území, která měla být zahrnuta do republiky Německé Rakousko
První poválečná ústava z 12. listopadu 1918 počítala s anšlusem k Německu. „Deutschösterreich je součástí Německé republiky,“ ujišťoval její druhý článek. Území, které si chtělo Německé Rakousko do budoucna nárokovat, zahrnovalo všechny sídelní oblasti německy mluvícího obyvatelstva rakouské části zaniklé monarchie.
Jak zdůrazňuje historik Jan Křen, spojení poválečného Rakouska s Německem nebylo motivováno jen nacionálně, vyhlídkou na překonání tradičního rozporu německé a rakouské identity, ale mělo i ekonomické jádro. Nové Rakousko se muselo vyrovnat se ztrátou uhlí, které mu dříve dodávaly české země, se zemědělstvím zdecimovaným válkou natolik, že nebylo s to nový stát uživit i s předimenzovaným zbrojním průmyslem a státním úřednictvem.
Propagandistická pohlednice z roku 1921 vyzývající k anšlusu s Německem
„Pochyby o životaschopnosti nového státního útvaru převažovaly tehdy v celé rakouské společnosti a na čas spojily i všechny tři tradiční rakouské politické tábory,“ dodává Křen.
V první vládě nové rakouské republiky tak společně usedli křesťanští sociálové (dnešní lidová strana), nacionálové a sociální demokraté, kteří se postupně stali nejsilnější stranou a ve snaze dosáhnout rovnostářské občanské společnosti provedli řadu reforem. S nově definovaných státem se postupně sžila i bývalá císařská byrokracie a navzdory počáteční nechuti ji nakonec přijaly také buržoazní vrstvy.
Z mocnářství malým státem podle diktátu spojenců
Plány na vznik společného rakouského a německého státu definitivně rozmetala Saintgermainská smlouva uzavřená třemi desítkami států 10. září 1919. Rakousko navíc přišlo o Jižní Tyrolsko a Istrii (připadly Itálii), Sudety (připadly Československu) a části Dolního Štýrska a Korutanska (přešly pod nově vzniklý stát Srbů, Chorvatů a Slovinců).
Rakouští zástupci se jednání nesměli aktivně účastnit – své návrhy mohli předkládat pouze písemně – takže konečná podoba rakouské první republiky byla výsledkem jednostranného rozhodnutí spojenců.
Vidinu anšlusu s Německem tak vystřídala realita malostátnosti. Z bývalé monarchie sdružující téměř 50 milionů lidí se stala republika se šesti a půl miliony obyvatel.
„Značná část občanského tábora měla k nové republikánské demokracii rozlomený vztah. Republice chyběla přitažlivá státní ideologie, která by nahradila habsburský mýtus monarchické éry. Značná část občanského tábora neměla žádnou republikánskou hrdost a mnozí považovali republiku za blasfemii,“ dodává Jan Křen.
Sochy velkovévody Karla a prince Evžena Savojského před vídeňským Hofburgem
Sentimentální vztah Rakušanů k zaniklé monarchii lze sledovat i na rozdílném osudu symbolů padlého mocnářství. Zatímco v Praze šel k zemi Mariánský sloup, zmizel pomník maršála Radetzkého a v Bratislavě zlikvidovali památník Marie Terezie, ve Vídni se nikdo neodvážil dotknout pomníků prince Evžena Savojského či velkovévodů Albrechta a Karla.
Definitivní tečku za císařským Rakouskem udělala podle historika Manfrieda Rauchensteinera až nacistická revoluce v roce 1938. Svébytná rakouská identita ale mohla začít naplno vznikat až v 50. letech.
„Ekonomická situace druhé republiky byla lepší než v první republice. Druhá rakouská republika uspokojila obyvatelstvo sociálním a ekonomickým směrem, což první republika nemohla. Také se říká, že rakouský národ vzniká až po roce 1945,“ upozornil v pořadu Historie.eu historik Niklas Perzi. Většina Rakušanů se začala považovat za Rakušany, a nikoliv za Němce či rakouské Němce, až v sedmdesátých letech. Půl století po vzniku první rakouské republiky.
