„Žádný národ nemůže být nucen žít pod svrchovaností, kterou neuznává,“ stálo ve Washingtonské deklaraci z 18. října 1918. O deset dní později byl vyhlášen samostatný československý stát, od jehož vzniku uplynulo 28. října sto let.
Prohlašujeme Habsburky za nehodné vést náš národ. 28. října 1918 vzniklo Československo
Archiv ČT24: 28. říjen 1918 (zdroj: ČT24)
Vymanit se z nadvlády Habsburků umožnila Čechům a Slovákům porážka Německa a Rakouska-Uherska v první světové válce a neschopnost rakouských vládních kruhů řešit mnohaleté národnostní pnutí v monarchii.
Ke vzniku státu neméně významnou mírou přispěla i činnost československých politických reprezentantů v rámci zahraničního odboje a také vojenské legie, které úspěšně bojovaly nejen proti Německu a Rakousko-Uhersku, ale později i s ruskými bolševiky.
Co se dělo před 100 lety? Sledujte náš historický on-line přenos:
On-line přenos
Před sto lety - 28. říjen 1918
- 23:03
Vážení čtenáři, končíme náš online přenos, děkujeme za vaši přízeň a tímto se s vámi loučíme.
- 23:00
Obecní dům rozesílá redakcím novin zprávu, že rakouští generálové „odevzdali Národnímu výboru do rukou velitelskou moc vojenskou“. Lidé se z ulic, náměstí a divadel, kde se přerušila představení, provolávala sláva Masarykovi a zpívala hymna, vracejí domů – do nového československého státu, vzniklého neplánovaně, bez násilí a bez jediné rozbité okenní tabulky...
- 20:59
Generálové si vymíní jednání s Národním výborem a odjíždějí do Obecního domu. Zde je dohodnut kompromis: vojsko nebude terčem jakýchkoli inzultací, „za odměnu“ nezasáhne a cizí posádky se v horizontu týdnů odsunou z Čech.
Vlastizrádná Tříkrálová deklarace
Vývoj po listopadové bolševické revoluci přitom také měl svůj podíl na pozdějším vzniku Československa. Rusko tehdy vyzvalo válečné strany k uzavření míru a do mírových podmínek vložilo i návrh, aby právo na sebeurčení národů bylo rozhodnuto lidovým hlasováním.
Čeští poslanci říšské rady a zemských sněmů proto 6. ledna 1918 přijali takzvanou Tříkrálovou deklaraci, která požadovala vznik svrchovaného československého státu. Dokument se řadí k nejdůležitějším politickým krokům, na jejichž konci bylo vyhlášení samostatného Československa.
Generální sněm českých poslanců přijal deklaraci v pražském Obecním domě. Vídeňská vláda ho ale vzápětí označila za vlastizrádný a nařídila jeho zabavení. Rozpad habsburské monarchie se už ovšem nedal zastavit. Deklarace se šířila mezi lidmi a poté, co se ji podařilo přečíst v parlamentu, ji otiskly i noviny.
Tříkrálová deklarace
První oficiální uznání Československa
Dalším výrazným mezníkem ve snahách o ustanovení samostatného československého státu byl konec června 1918. Francouzská vláda tehdy uznala Československou národní radu (ČSNR), která reprezentovala zahraniční odboj, jako „základ příští vlády československé“. Hlavní podíl na tom měli legionáři, kteří na sebe výrazně upozornili už v červnu 1917 v bitvě u Zborova.
Den po uznání národní rady také následovala vojenská přehlídka šesti tisíc československých legionářů, kteří u francouzského města Darney přísahali věrnost rodícímu se státu. Francouzský prezident Raymond Poincaré zde uznal právo Čechů a Slováků na samostatný stát a jednotce předal jako dar od města Paříže červenobílý prapor zhotovený na návrh malíře Františka Kupky.
Odevzdání praporu 21. čs. pluku u Darney ve Francii. Na snímku přísaha čs. brigády francouzskému prezidentovi Raymondu Poincarému 30. června 1918.
Československou národní radu založily klíčové osobnosti našich dějin – Tomáš Garrigue Masaryk, Milan Rastislav Štefánik nebo Edvard Beneš. Politické špičky v zahraničí rozhodně nezahálely. V srpnu uznala ČSNR za budoucí československou vládu i Británie, totéž postupně učinily i Spojené státy, Japonsko nebo Itálie.
Místo Československé národní rady proto 26. září vzniká prozatímní exilová vláda. Masaryk se stává prezidentem, premiérem a zároveň ministrem financí, Beneš ministrem zahraničí, Štefánik ministrem vojenství.
Na záchranu mocnářství už bylo pozdě
Rakousko-uherský císař Karel I. se ale nevzdával. 16. října se snažil situaci zvrátit vydáním manifestu, který vybízel k obnově Rakouska-Uherska ve formě federace německo-rakouského, českého, jihoslovanského a ukrajinského státu. Na záchranu mocnářství už ale bylo pozdě. Když 29. října dorazil do hlavního města pražský místodržitel, který měl o manifestu císaře jednat, přivítala už ho ozbrojená sokolská hlídka.
Historie.cs Osudy 28. října (zdroj: ČT24)
Československá exilová vláda navíc ihned reagovala na manifest deklarací, ve které autonomii českého a slovenského národa v rámci habsburského mocnářství jednoznačně odmítla. V prohlášení psaném perem uvádí, že Čechové a Slováci mají přirozené a historické právo na samostatný a nezávislý stát. Deklarace formulovala i zásady občanských svobod, vnitřní a zahraniční politiky a státní systém budoucího Československa.
Text vznikl 17. října ve Washingtonu, kde ho Masaryk předal prezidentu a vládě Spojených států. Deklarace se proto podle místa vzniku nazývá Washingtonská. O den později vyšla i v Paříži, kde měla exilová vláda oficiálně své sídlo. V den publikace byla na domě obývaném Masarykem poprvé slavnostně vztyčena československá vlajka. V návaznosti na historickou vlajku Čech byla tehdy spojením dvou pruhů, bílého nad červeným.
Závěrečným impulsem ke vzniku Československa pak bylo rozhodnutí Vídně jednat o mírových podmínkách předložených americkým prezidentem Woodrowem Wilsonem. 27. října zaslal rakousko-uherský ministr zahraničí Gyula Andrássy Spojeným státům příslušnou nótu, která byla o den později zveřejněna redakcí Národní politiky.
Washingtonská deklarace
Pryč s monarchií, chceme Československo
Pražané nótu pochopili jako kapitulaci monarchie. Vzápětí proto vypukly živelné demonstrace. Lidé zaplnili Václavské i Staroměstské náměstí. Na soše svatého Václava zavlála československá vlajka a dav skandoval hesla jako Pryč s monarchií, chceme Československou republiku.
Z budovy policejního ředitelství padá znak s rakousko-uherskou orlicí, k zemi jdou i vývěsní štíty s německými nápisy. Vojáci na Žofíně vyfasovali zbraně a obsadili například válečný obilný ústav.
GALERIE
Revoluce a shromáždění lidí kolem pomníku sv. Václava na Václavském náměstí v Praze 28. října 1918
Příměří ukončující první světovou válku sice ještě stále nebylo uzavřené, v zemi ale převzal moc Národní výbor, který 28. října vyhlásil samostatnost. Ve výboru byla pětice politiků, kteří vstoupili do dějin jako „muži 28. října“ – Alois Rašín, František Soukup, Jiří Stříbrný, Antonín Švehla a Slovák Vavro Šrobár.
Vedoucí političtí představitelé ovšem 28. října v Praze nebyli. Česká delegace vedená Karlem Kramářem tou dobou jednala v Ženevě s představiteli prozatimní československé vlády v zahraničí v čele s Edvardem Benešem. 31. října bylo rozhodnuto, že Československo bude republikou a Masaryk prezidentem.
Intenzivně se jednalo i na Slovensku, kde byla 30. října přijata Martinská deklarace, která vyhlásila právo na nezávislost slovenského národa a zároveň vyjádřila vůli Slováků žít ve společném státě s Čechy. V listopadu Národní rada uherských Rusínů souhlasila s plánem na připojení Podkarpatské Rusi. Definitivně se tak ale stalo až 10. září 1919.
Zákon z 28. října 1918
Vyhlášení republiky bylo programem první schůze revolučního Národního shromáždění, které se sešlo 14. listopadu 1918 v pražském Thunovském paláci. Masaryk byl na schůzi zvolen prezidentem a byla ustavena i vláda vedená Karlem Kramářem.
Vznik Československa ale provázely i ostré územní spory s Maďary, Němci a Poláky. S Maďary bojovala československá armáda o některá území až do roku 1920. Menšiny pak tvořily významnou část obyvatel nového státu – v roce 1921 měla ČSR 13,6 milionu obyvatel, z toho bylo 3,2 milionu Němců a 762 tisíc Maďarů.
Samostatný československý stát vydržel s tragickou přestávkou způsobenou druhou světovou válkou až do konce roku 1992, kdy se rozpadl na Českou a Slovenskou republiku.