Zborovská. Ulici s tímto jménem má dnes takřka každé druhé město. Kdo jí prochází, může si připomenout bitvu na první pohled relativně malou ve vztahu k celkovému průběhu 1. světové války, ale mimořádně důležitou z hlediska české historie.
Zborovský křest ohněm. Nenápadná bitva přispěla ke vzniku armády i státu
První velké vystoupení československých legií skončilo navýsost úspěšně, obzvláště ve srovnání s postupem jiných jednotek v souběžných bojích. Výrazně tak posílilo kredibilitu Československé národní rady vedené Masarykem a přispělo k tomu, že se rok a čtvrt po bitvě u Zborova zrodila Republika Československá.
GALERIE
100 let od bitvy u Zborova
Taktická výhra
Do bitvy u Zborova se 2. července 1917 zapojilo asi devět tisíc vojáků. Vojska centrálních mocností měla přitom nad legionáři výraznou přesilu početní a také materiální. Například byli legionáři prakticky bez děl, museli spoléhat na jiné ruské jednotky, jejichž palba však neměla na nepřátelské linie u Zborova takřka žádný vliv. Chyběly jim i strojní pušky čili kulomety.
Přesto střet skončil jednoznačným vítězstvím Československé střelecké brigády, jak se jednotka složená z legionářů nazývala.
Byla to tak trochu bitva Čechů proti Čechům. Na jedné straně stáli legionáři, na druhé vojáci rakousko-uherské armády, kterou u Zborova reprezentovali i „pětatřicátníci“ z Plzně či 75. pluk z Jindřichova Hradce. (Největší ztráty však legionářům způsobili Maďaři.)
Československá brigáda se svým velitelem plk. Trojanovem a velitelem 49. armádního sboru gen. Selivačevem
Samotná bitva proběhla 2. července. Československá brigáda při prvním útoku nečekaně prorazila nepřátelské linie, za dvě hodiny dokázala postoupit za tři zákopové linie, a to i přes mizivý účinek dělostřelecké přípravy.
Tak úspěšný průnik málokdo očekával. Rakouské jednotky chránil systém zákopů, kulometných hnízd a zátarasů. Legionáři, jejichž taktiku připravili Stanislav Čeček s Otakarem Husákem (byť formálně byl velitelem ruský důstojník Vjačeslav Trojanov) však využili chytrou taktiku: Vyrazili v malých skupinkách, které se dokázaly vyhýbat nebezpečným místům, před nepřátelskou palbou se kryli za nerovnostmi a zátarasy proráželi pomocí granátů.
Někdy se hovoří i o tom, že proražení rakousko-uherských linií bylo tak úspěšné také proto, že Češi nechtěli střílet na Čechy. To však byly spekulace, které rakouský velitel Böhm-Ermolli důrazně popřel. Legionáři ostatně nevěděli, proti komu jdou. Že proti nim stojí i čeští vojáci, zjistili až v průběhu bitvy.
Historie.cs: Bitva u Zborova (zdroj: ČT24)
Spolu s finskými jednotkami pak československá brigáda obklíčila kopec Mohyla (v některých materiálech se objevuje též transkripce Mogila). To byl původně úkol pro finské pluky, které však neuspěly a situaci zvrátil právě československý průnik. Kopec se pak podařilo po krvavých bojích s maďarskými obránci v brzkém odpoledni dobýt, čím bitva prakticky skončila.
Padlo v ní 185 legionářů, na osm stovek dalších bylo zraněno. Například budoucí premiér Jan Syrový přišel u Zborova o oko. Centrální mocnosti naproti tomu přišly asi o tři tisíce mužů, kteří vesměs padli do zajetí.
- My, poslanci a poslankyně Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, vědomi si významu bitvy u Zborova pro vznik samostatného československého státu, pro formování bojových tradic naší armády a pro pěstování ducha svobody, občanské hrdosti a lásky k vlasti, přijímáme ke stému výročí hrdinného boje československých legionářů toto usnesení:
- S hlubokou úctou a vděčností si připomínáme 1. a 2. červenec 1917 jako slavné dny naší historie. Oběti československých legionářů přinesly u Zborova velké vítězství a významně přispěly k uznání legitimity zahraničního odboje a našeho práva na sebeurčení. Činy legionářů by neměly být nikdy zapomenuty. Hrdinové od Zborova zasloužili se o stát.
Strategicky zbytečná bitva
Československá brigáda prorazila pět kilometrů do nepřátelského území a dosáhla jasného vítězství. To mělo nepochybný politický a symbolický význam. Legionáři dokázali porazit rakouskou armádu a legie zároveň ukázaly, že jsou silou, se kterou je třeba počítat.
Zatímco však Tomáš Garrigue Masaryk a jeho spolupracovníci dokázali vystoupení československých legií (ovšem pochopitelně zdaleka nešlo jen o Zborov) přetavit ve vznik samostatného státu, z vojenského hlediska brzy přišlo vniveč.
Zborovské bojiště
Zborovská bitva byla součástí posledního pokusu ruské armády získat na východní frontě iniciativu a porazit Rakousko, potažmo Německo. Ten ale byl odsouzen k neúspěchu.
Tak zvaná Kerenského ofenziva vypukla na počátku července 1917, tedy necelé čtyři měsíce po březnové únorové revoluci, která svrhla carský režim, ale uvrhla Rusko do víru vnitřních sporů a přetahování o moc. V té době již byl v Rusku Lenin, který otevřeně postupoval proti Prozatímní vládě a celá země se pozvolna sunula k listopadovému bolševickému převratu.
Vzhledem k takovému dění v týlu a patové situaci na bojišti byla armáda demoralizovaná. Tytam byly doby, kdy Rusko úspěšně postupovalo Haličí. Již dva roky vedlo vleklou zákopovou válku, která ho vyčerpávala.
Brusilovova ofenziva sice v roce 1916 posunula frontu až o sto kilometrů na západ, ale také stála statisíce životů a stejně nakonec skončila tím, že se obě strany zakopaly na linii lišící se při komplexním pohledu na celou východní frontu jen málo od původního stavu.
Ruská pěchota
Vojsko dále paralyzovala bolševická protiválečná agitace. A tak když vypukla Kerenského ofenziva, takřka nebylo schopné postupu. Silné dělostřelectvo jí sice razilo cestu, ale morálně rozložená pěchota se nedokázala posunout na západ. I průlom u Zborova byl nakonec zbytečný, ruská armáda nedokázala poslat zálohy, které by jej využily.
Ofenziva se tak již po dvou týdnech zcela zastavila a vzápětí 19. července přešly centrální mocnosti do protiútoku. Výsledkem ruské ofenzivy tak byl posun fronty na dnešním ukrajinském území o 250 kilometrů v ruský neprospěch.
Během dalšího půl roku se východní fronta zhroutila, když se moci v Rusku ujali bolševici, pokoušeli se vyjednávat s Německem a Rakouskem o „míru bez anexí a kontribucí“, který slibovali. Nakonec však po konečné ofenzivě centrálních mocností počátkem roku 1918 přijalo Rusko podmínky brestlitevského míru.
Od Zborova k Washingtonské deklaraci
V době zborovské bitvy byl v Rusku i Tomáš Garrigue Masaryk, ačkoli v době bojů dlel v Petrohradě. Masaryk, původně federalista, si po vypuknutí války dal za cíl vytvořit samostatný československý stát, k čemu se staly legie významným nástrojem.
Ačkoli se Češi objevovali v armádách států Dohody od počátku – připomeňme francouzskou rotu Nazdar a její hrdinské vystoupení v bitvě u Arrasu v roce 1915 nebo Českou družinu sestavenou z dobrovolníků z řad Čechů usazených v Rusku v tamní armádě – jako česká armáda vnímáni nebyli.
Jednotky organizované Českou národní radou, tedy Masarykovou exilovou povstaleckou československou „vládou“, které takovou ambici měly, začaly vznikat vlastně až po ruské únorové revoluci nejprve v Rusku. Zborovská bitva přitom umožnila jejich růst.
Masaryk s československými dobrovolníky v Rusku
Československá brigáda vynikala vysokou morálkou zejména ve srovnání s ruskými jednotkami zdeptanými bolševickou agitací. Prozatímní vláda proto zrušila omezení, které do té doby vytváření československých jednotek limitovalo, a k legiím se začaly hlásit desetitisíce mužů.
V říjnu 1917 již mohl být vytvořen československý sbor v Rusku, na konci roku se počet legionářů blížil 40 tisícům a v roce 1918 se jejich počty zvýšily ještě o polovinu.
Mezitím vznikaly československé legie i ve Francii a Itálii a zapojily se mimo jiné do bojů na Piavě nebo u Terronu. I toto jejich nasazení bylo zásadní pro to, že západní státy v čele s Francií a Spojenými státy uznaly právo Čechů a Slováků na vlastní stát a přijaly Československou národní radu jako skutečnou exilovou vládu budoucího Československa.
To se stalo v létě 1918 a kroky západních vlád otevřely přímou cestu k Washingtonské deklaraci, kterou Masaryk vyhlásil vznik československého státu, a následně k 28. říjnu. Zborov byl ale na počátku cesty k uznání. Byl prvním vystoupením čs. legií, prvním jejich vítězstvím, byl momentem, po kterém se Rusové začali k Masarykovi chovat, jako by byl hlavou skutečné vlády.
T. G. Masaryk v Horním Dvořišti po návratu do vlasti