Zatímco na začátku roku 1917 dávali čeští poslanci vídeňské Říšské rady hlasitě najevo svou loajalitu vůči habsburskému mocnářství, o rok později byl již jejich postoj vlivem vnitřních i vnějších okolností výrazně jiný. V tzv. Tříkrálové deklaraci z 6. ledna 1918 se spolu s poslanci zemských sněmů postavili za právo národů na sebeurčení, přihlásili se k myšlence státní samostatnosti a vyslovili se pro spojení českých zemí se Slovenskem.
„Národ náš hlásí se o svou samostatnost, opíraje se o své historické právo státní a jsa prodchnut všecek vřelou touhou, aby ve svobodné soutěži s jinými národy svobodnými a ve státě svrchovaném, plnoprávném, demokratickém, sociálně spravedlivém i na rovnosti všeho občanstva vybudovaném a v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovanské přispěti mohl k novému velkému rozvoji lidstva, založenému na volnosti a bratrství, přiznávaje v tomto státě národním menšinám plná rovná práva národní,“ zaznělo ve zmiňované deklaraci.
Samotný akt jejího vyhlášení i charakter jejího poselství byly přímo či nepřímo ovlivněny sledem událostí, které se přihodily v předchozím roce. V jeho průběhu se pozvolna měnil pohled představitelů domácí politické scény na budoucí podobu státoprávního uspořádání Rakousko-Uherska a postavení českého národa v tomto územním celku.
„Zatímco československý zahraniční odboj kráčel od poloviny roku 1917 úspěšně vpřed, v českém prostředí se jen postupně přeléval dosavadní spíše loajální a oportunistický postoj jeho politické reprezentace v radikálnější nacionálně zabarvená stanoviska,“ popsal dynamiku vývoje historik František Čapka ve své knize „Dějiny českých zemí 1800–1918“.
Revoluce v Rusku uvedly věci do pohybu
Velmi podstatným okamžikem se stává vypuknutí únorové revoluce v Rusku (podle gregoriánského kalendáře v březnu), která smete tamní carský režim a nastolí v zemi republiku. Z obav z podobného vývoje i s vědomím prohlubující se krize válkou vyčerpané habsburské monarchie přistoupí císař Karel I., nástupce Františka Josefa I., k reformním krokům – zruší zákony o výjimečném stavu a vyhlásí vojenskou a později i politickou amnestii, díky níž v červenci 1917 opouští brány věznice vůdci domácí odbojové organizace Maffie, Karel Kramář, Alois Rašín a Václav Klofáč.
Karel I. také obnovuje rakouský parlamentní život. „Rakouský parlament, Říšská rada, od okamžiku vypuknutí války nezasedá. Je svolán právě až na konec května 1917,“ říká historik Lukáš Novotný z Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a připomíná důležitou iniciativu ze strany české inteligence – Manifest spisovatelů ze 17. května 1917. „Čeští spisovatelé a další osobnosti vyzývají české poslance, aby na Říšské radě hájili české zájmy nebo aby do Vídně nejezdili,“ dodává Novotný.
Čeští zákonodárci se na Říšské radě prezentují státoprávním prohlášením Českého svazu poslanců. V textu, který však neměl jednoznačnou podporu (k prohlášení se nepřipojili klerikální poslanci), se otevřeně zdůrazňuje nutnost federalizace Rakouska a také se zde objevuje zmínka o spojení českých zemí se Slovenskem. „Budeme se v čele svého lidu domáhat sloučení všech větví českoslovanského národa v demokratický český stát, zahrnující i slovenskou větev národa, žijící v souvislém celku s historickou vlastí českou,“ uvádí se v prohlášení.
Jak píše historik Jan Rychlík ve své monografii „Češi a Slováci ve 20. století“, tento požadavek byl v rámci Rakouska-Uherska nesplnitelný, „protože císař Karel I. byl jakožto uherský král korunovační přísahou povinen dbát a hájit celistvost uherské koruny. Autoři státoprávního vyhlášení – aniž si to zřejmě plně uvědomovali – se svým prohlášením fakticky postavili mimo rámec monarchie,“ poznamenává Rychlík.
Ve druhé polovině roku 1917 dochází k přeskupování sil uvnitř jednotlivých politických stran (např. v sociální demokracii, reorganizace probíhá i uvnitř mladočeské strany) a větší váhu v nich získávají nacionálněji orientovaní politici. Z exilu navíc důrazně varují před přílišnou loajalitou vůči monarchii Tomáš Garrigue Masaryk a Edvard Beneš. Do toho se odehraje další klíčová událost: bolševická revoluce v Rusku.
Odpor proti Czerninově prohlášení
„Den, dva po nástupu bolševiků k moci jsou vydány Dekrety o míru a o půdě. Bolševici potřebují z hlediska toho, aby se udrželi, mír. Navrhují mír bez anexí a kontribucí a nabídnout ho všem stranám konfliktu. Na jednání však přistupují pouze Centrální mocnosti, Německo a Rakousko-Uhersko, a v prosinci 1917 se začíná jednat. V Čechách, ale i v jiných zemích ty bolševické nabídky rezonují kvůli tomu, že se v nich hovoří o právu národů na sebeurčení“ přibližuje situaci historik ze ZČU Lukáš Novotný.
Ostatně ruská vláda k rokování o míru zve zástupce jednotlivých národů, nikoliv států. S tím však zásadně nesouhlasí politické špičky mocnářství. Marné jsou protesty českých poslanců v Říšské radě. „K mírovému jednání do Brestu Litevského odjela 20. prosince 1917 jen rakouská vládní delegace v čele s ministrem zahraničí Czerninem, takže požadavku zastoupení národů nebylo vyhověno; Czernin vydal prohlášení, v němž zdůraznil, že rakousko-uherská vláda neuznává právo národů na sebeurčení,“ konstatuje historik František Čapka.
„Toto (Czerninovo) stanovisko vyvolalo v české veřejnosti rozhodný odpor, jenž byl současně posílen došlou zprávou o konstituování československé armády ve Francii. Čeští politici se rozhodli tento odpor slavnostně proklamovat,“ tvrdí Čapka ve své publikaci „Dějiny českých zemí 1800–1918“. Rodí se tak Tříkrálová deklarace coby manifest vzmáhajícího se českého radikalismu.
„I když ani tento program ještě verbálně nežádal rozbití Rakousko-Uherska, pro Čechy spojené se Slováky žádá samostatné zastoupení na mírové konferenci, tedy mezinárodněprávní subjektivitu, která v praxi byla ovšem neslučitelná se setrváním v rámci Rakousko-Uherska,“ zhodnotil dokument historik Jan Rychlík.
Rakouský kabinet pod vedením Ernsta Seidlera zareagoval zkonfiskováním textu deklarace, ten však mezi lidmi koloval v opisech a poté, co byl na konci ledna přečten v Říšské radě, nemohla již cenzura dále bránit tomu, aby se dostal na veřejnost.
Radikalizuje se i společnost
Tříkrálová deklarace nepochybně reflektovala nálady radikalizující se české společnosti. Světlo světa spatřila v době, jejímž průvodním jevem jsou sociální protesty a stávky. „Dochází k nepokojům a hladovým bouřím. Jsou problémy se zásobováním, a to i ve Vídni. Dostavuje se únava a vyčerpání z války. Když vypukne v létě 1914, není česká společnost nadšená, ale zůstává loajální k Rakousku. Postupem času, i tím, jak se zhoršuje hospodářská situace, dochází logicky k radikalizaci obyvatelstva,“ vysvětluje Novotný.
„Na mnoha místech nedostali lidé chleba ani na příděl, protože pekařům chyběla mouka. V pondělí 14. ledna 1918 vydala vláda nařízení, kterým se snižovaly už tak nepatrné příděly potravin. Těžce pracující měli nyní nárok na 264 gramů mouky denně namísto dosavadních 300 gramů, všichni ostatní místo 200 pouze 196 gramů. Po dvou týdnech vyjednávání a konejšení stáhla vláda část pluků z fronty a za pomoci bodáků stávky v největších továrnách zlomila,“ ilustruje krušné časy obyvatelstva pasáž z knihy Karla Pacnera „Osudové okamžiky Československa“.
K samostatnosti ještě daleko
Mezinárodně-politická konstelace na počátku roku 1918 nebyla k myšlence samostatného Československa příliš příznivá. Bylo evidentní, že cesta k nezávislosti nebude možná bez podpory mocností Dohody (USA, Francie a Velké Británie), navíc bylo zcela zásadní, aby tyto státy válku vyhrály, což v té době nebylo nikterak jisté. Je třeba si uvědomit, že německá armáda se chystala na západní frontě k mohutné jarní ofenzivě, při níž po podpisu Brestlitevského míru se sovětským Ruskem (3. března 1918) mohla počítat i s jednotkami z východních bojišť.
„Velmoci mají vždy své zájmy. Pro Velkou Británii nebyl zánik Rakousko-Uherska na pořadu dne. Celá desetiletí se mohla spolehnout na to, že v podunajském prostoru je garant určité stability, byť v mnoha ohledech nedokonalý,“ míní historik Lukáš Novotný.
„5. a 6. ledna britský premiér Lloyd George nehovoří o tom, že by se Rakousko-Uhersko mělo rozpadnout. Francouzské názory byly k československé věci nakloněny nejvstřícněji, ale domnívám se, že v lednu 1918 oficiální linie francouzské politiky nepředpokládala rozbití habsburské monarchie. Hlavním cílem Dohody bylo v té době oddělení Rakousko-Uherska od Německa a narušení jejich spojenectví,“ podotýká Novotný.
Důkazem prozatím odmítavého postoje mocností Dohody je jeden z článků slavných Čtrnácti bodů amerického prezidenta Woodrowa Wilsona z 8. ledna 1918. Bod deset apeluje na získání AUTONOMIE pro národy sdružené v rakousko-uherském soustátí. „Wilsonův program, pokud by se realizoval, mohl být tedy přínosem maximálně pro Slováky; pro Čechy byl naprosto bezcenný, protože možnost autonomního vývoje český národ měl již dávno před rokem 1914,“ připojuje svůj názor historik Jan Rychlík v díle „Češi a Slováci ve 20. století“.
Teprve překotné dění v následujících měsících – vývoj války, tzv. Sixtova aféra, působení československých legií ve Francii, Itálii a v Rusku a horečná diplomatická aktivita Masaryka, Štefánika, Beneše a spol. – přinesly postupný příklon mocností Dohody k ideje samostaného československého státu. To už je ale téma pro některý z dalších článků mapujících na webu ČT24 osudové okamžiky československých dějin v jejich „osmičkovém“ roce.
