Nová vojenská dohoda mezi Saúdskou Arábií, Tureckem a Pákistánem má sloužit ke vzájemné obraně, podle analytiků se ale žádná ze zemí s rozdílnými prioritami nechce nechat zatáhnout do dalšího konfliktu. Cestou tak může být rozmach vojenských dodávek či společné mise a výcvik. Pakt z Mekky slouží jako protiváha vůči prohlubujícím se vazbám mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty (SAE). Vznik aliance je také reakcí na slábnoucí roli USA v regionu, míní experti.
Podpis přelomové obranné dohody se uskutečnil začátkem srpna po více než roce rozhovorů. Pakt spojuje Pákistán jako jedinou muslimskou zemi s jadernými zbraněmi, Saúdskou Arábii, tedy jednoho z největších světových vývozců ropy a strážce nejposvátnějších míst islámu, a Turecko, druhou největší armádu NATO, napsal web The New Arab s tím, že se jedná o výraznou změnu v regionální bezpečnostní architektuře.
Podle indexu Global Firepower, který hodnotí obranné schopnosti 145 států světa, tyto tři země dohromady disponují téměř 1,4 milionu aktivních vojáků, asi 3400 letadly, 6000 tanky a více než 340 námořními prostředky, spočítala stanice al-Džazíra.
Dokument navazuje na Dohodu o strategické vzájemné obraně, kterou uzavřely Rijád a Islámábád v září loňského roku. Náměstek saúdskoarabského ministra pro veřejnou diplomacii Rajid Krimly přitom zdůraznil, že pakt „nenahrazuje ani neruší“ stávající dvoustranné ani mnohostranné dohody.
Pakt je podle něj čistě obranný a nepředstavuje hrozbu pro žádnou zemi v regionu. Krimly tvrdí, že dohoda není spojena s jadernými ambicemi ani závody ve zbrojení, ale spíše s budováním „udržitelných kapacit“.
„Tato opatrná formulace naznačuje, že pakt je zamýšlen méně jako vojenská koalice proti Íránu, Izraeli nebo jinému konkrétnímu protivníkovi a spíše jako pokus o vybudování trvalejšího regionálního bezpečnostního řádu založeného na vzájemné obraně a neútočení,“ napsala v příspěvku pro New Arab novinářka a expertka na geopolitiku a Blízký východ Sabína Sidíkíová.
V době bouřlivého vývoje v regionu podle ní tato ambice nabyla na naléhavosti, jelikož konflikt s Íránem odhalil křehkost stávajících bezpečnostních opatření v regionu. Další oblast zranitelnosti pak odhalily útoky proíránských jemenských hútíů na saúdskou ropnou infrastrukturu a přepravní trasy.
Rozdílné zájmy
Očekává se nicméně, že trojice zemí paktu bude ke krizím přistupovat odlišně kvůli odlišným bezpečnostním prioritám, rozdílným vojenským systémům i strategickým partnerům. Zatímco pro Saúdy představuje největší hrozbu Teherán a s ním spřátelené síly, Pákistán se soustředí na Indii a s Íránem se snaží udržovat „pracovní vztahy“. Turecko má zase závazky vůči NATO a vlastní regionální priority, podotýká magazín The Diplomat.
Podle některých analytiků má nové spojenectví sloužit jako protiváha vůči sílící alianci mezi Izraelem a Spojenými arabskými emiráty, které mají transakční vazby založené na sdílení vojenských a zpravodajských informací.
Když se Emiráty začátkem roku staly terčem útoku íránských dronů a raket, Izrael vyslal do země Perského zálivu protiletadlové systémy Iron Dome. Abú Dhabí se pak připojilo k židovskému státu v úderech na Írán. Stále se ale jedná spíše o dohodu, o které se veřejně nemluví. „Aliance SAE a Izraele je politická smlouva, ale ve skutečnosti ji definují vojenské a zpravodajské prvky,“ řekl serveru The Middle East Eye (MEE) expert na geopolitiku Ajham Kamel.
Ujednání z Mekky má podle expertů větší politickou hloubku. „Na první pohled blok SAE-Izrael přináší oběma stranám hmatatelnější zisky, ale pakt z Mekky může nakonec rezonovat širšími a méně transakčními kroky,“ řekl MEE bývalý důstojník amerických tajných služeb Theodore Singer.
Princip kolektivní obrany
Podle společného prohlášení Rijádu, Islámábádu a Ankary pakt stanoví, že ozbrojený útok proti jedné ze tří zemí bude považován za útok proti všem, což nápadně připomíná klíčový článek 5 NATO. Text dohody ale nebyl zveřejněn a je tak nejasné, jak by tato klauzule fungovala v praxi. Tedy jaká konkrétní situace by pomoc aktivovala nebo jak by společná vojenská podpora v krizovém momentu reálně vypadala, upozorňuje MEE.
„Srovnání s článkem 5 NATO je užitečné, ale pouze v omezeném měřítku. Článek 5 ponechává každému spojenci rozhodovací pravomoc ohledně kroků, které považuje za nezbytné. NATO má za sebou také desetiletí vojenského plánování a spolupráce. V případě paktu z Mekky nebylo dosud nic srovnatelného zveřejněno,“ všímá si expert na bezpečnost a poradce pro zahraniční politiku v tureckém parlamentu Deniz Karakullukcu.
Saúdská Arábie se pokoušela vytvořit podobnou obrannou alianci už dříve, poznamenal tento expert v příspěvku pro The Diplomat. Islámská vojenská protiteroristická koalice, oznámená v roce 2015, nakonec sdružila 41 států pod vedením Rijádu. Jejím vojenským velitelem se stal bývalý náčelník generálního štábu pákistánské armády Rahíl Šaríf. Účast však stále závisela na vlastním rozhodnutí každé země a suverenita členů byla výslovně zachována.
Nová dohoda má výrazně méně členů, ale její závazek vzájemné obrany jde o něco víc do hloubky. „Pákistán již ukázal, co může obranný závazek vůči Rijádu znamenat v praxi. Během jarní fáze letošní války s Íránem nasadil Islámábád do Saúdské Arábie podle bilaterální saúdsko-pákistánské obranné dohody z roku 2025 údajně osm tisíc vojáků, stíhačky JF-17, drony a čínský systém protivzdušné obrany HQ-9. Pákistánský personál tuto techniku obsluhoval, zatímco Saúdská Arábie nasazení financovala. Islámábád na íránské útoky proti Saúdské Arábii vojensky nereagoval a zároveň se snažil zprostředkovat řešení konfliktu mezi Íránem a USA,“ připomíná Karakullukcu.
Takový systém může podle tohoto experta ve skutečnosti představovat efektivnější model než plně integrovaná aliance. „Pákistán může nasadit vlastní síly a systémy, aniž by nad nimi ztratil kontrolu. Turecko by mohlo následovat podobný model. Tyto tři země nemusí integrovat všechny své vojenské systémy, aby mohly spolupracovat na konkrétních misích,“ soudí Karakullukcu s tím, že by se mohlo jednat o dodávky zbraní, společný výcvik či výrobu.
Pro Pákistán, který se v posledních letech snaží prezentovat jako globální hráč, by to znamenalo posílení bezpečnostní role na Blízkém východě ruku v ruce s posílením politického vlivu mimo jižní Asii. „Blízký východ je důležitý i pro strategické zájmy Islámábádu: nachází se zde mnoho jeho hlavních spojenců, většina jím dovážených uhlovodíků a několik milionů pákistánských emigrantů,“ poznamenal magazín Foreign Policy (FP).
Otazníky ale visí nad tím, zda by Rijád či Ankara zasáhly v případě dalšího konfliktu Pákistánu s Indií. Saúdská Arábie buduje v současné době strategické vztahy s Dillí, které se nechalo slyšet, že pakt „bedlivě sleduje“. V rámci paktu se navíc nehovoří o případných jaderných zárukách ze strany Islámábádu.
Turecko má nestabilní vztahy s Indií a Pákistánu dodávalo zbraně, které byly údajně použity v konfliktu mezi zeměmi v loňském roce. I Ankara se však v poslední době snaží o zlepšení vztahů s Dillí.
Další otázkou je pak Írán, kdy Pákistán ani Turecko nejspíš nebudou toužit po výraznějším zapojení do regionální války na Blízkém východě. Zatím nezasahují ani proti hútíům, kteří zintenzivnili údery na saúdské cíle. Podle některých komentátorů je to ale proto, že Rijád o pomoc oficiálně nepožádal.
Pákistán už dříve uvedl, že jaderné zbraně „nejsou v hledáčku“ bilaterální obranné dohody se Saúdy. „Pákistánský arzenál je (však) stále důležitý, protože jeden člen paktu má možnosti eskalace, které ostatní nemají,“ píše v analýze The Diplomat.
Nový vojenský pakt podle FP také zvyšuje pravděpodobnost, že Saúdská Arábie a Turecko převezmou aktivní roli zprostředkovatele v regionálních konfliktech v Pákistánu, zejména v těch, které se týkají Afghánistánu. Rijád a Ankara již v posledních měsících zprostředkovaly rozhovory mezi pákistánskými představiteli a Talibanem.
Nový bezpečnostní řád
Obranná dohoda také ukazuje, jak dalece oslabil vliv USA na Blízkém východě – a jak si regionální mocnosti nyní utvářejí vlastní bezpečnostní řád, uvádí v analýze pro think tank Council on Foreign Relations (CFR) expert na arabskou a tureckou politiku Steven Cook.
Podle něj „intuitivní“ diplomatický styl Donalda Trumpa vedl k nepředvídatelnosti USA. „V důsledku toho Spojené státy v probíhajícím konfliktu s Íránem balancují mezi silou, hrozbami silou a vyjednáváním. Regionální partneři Washingtonu často nemají předem varování před Trumpovými zvraty a zaplatili vysokou cenu v podobě íránské ochoty útočit na ně v reakci na kroky USA. Trumpova zjevná impulzivita nyní vedla některé (státy) v regionu k otázce, zda nebudou ponecháni na holičkách a zda budou muset čelit posílenému Íránu sami,“ poznamenal Cook.
Nová vojenská dohoda je „náznakem změny ve vnímání“ Spojených států i ze strany zemí, které jsou dlouhodobými spojenci Washingtonu, myslí si i mluvčí íránské diplomacie Esmáíl Baghájí, podle něhož se Teherán paktu neobává.
„Země v regionu si uvědomily, že bezpečnost není zbožím, které si lze koupit na základě falešných slibů,“ uvedl Baghájí. Podle médií mluvčí také doufá, že země budou „tvrdě pracovat na posílení kolektivní bezpečnosti v našem regionu“.
Jak poznamenal bývalý velvyslanec USA v Kataru Patrick Theros, útok Washingtonu na Írán proměnil americký „deštník“ v přítěž. „Bylo načase, aby se zformovala regionální aliance,“ řekl MEE bahrajnský analytik Abdulláh al-Džunajd. „Není to o islámu. Nejde ani o to, aby se omezoval Írán. Je to proto, aby se dokázalo, že si region dokáže zajistit vlastní bezpečnost,“ konstatoval expert.
Americkou vojenskou a zpravodajskou podporu je ale pro regionální mocnosti i nadále obtížné nahradit, což si muslimské státy dobře uvědomují, míní Karakullukcu.
Letos v lednu otevřelo americké ústřední velení a regionální partneři na letecké základně al-Udajd v Kataru novou koordinační buňku pro protivzdušnou a protiraketovou obranu. V tamním leteckém operačním středisku nyní působí zástupci 17 zemí. Saúdská Arábie také loni v listopadu prohloubila své bilaterální obranné vztahy s Washingtonem.
Možné připojení Egypta
Otazníky visí nad možným rozšířením dohody z Mekky. Turecký prezident Recep Tayyip Erdogan minulý týden v rozhovoru pro al-Džazíru uvedl, že je možné, že se k paktu připojí Egypt a že je aliance otevřená účasti i dalších zemí v regionu.
Egypt se v posledních měsících připojil k Turecku, Saúdské Arábii a Pákistánu v neformálním námořním uskupení 14 zemí, které se pod vedením Rijádu jako obranná aliance snaží ochránit Rudé moře.
Egyptský ministr zahraničí Badr Abdelatty v pátek prohlásil, že možnost připojit se rovněž k dohodě z Mekky je zvažována „velmi vážně“, ale že vyžaduje pečlivé prostudování jejího dopadu na „egyptskou ústavu a právní závazky“.
Připojení k paktu by znamenalo významný odklon od dlouhodobé strategie Káhiry balancování a vyhýbání se závazným regionálním vojenským blokům. Ačkoli Káhira pěstuje bezpečnostní vazby s řadou mocností, analytici tvrdí, že formální závazek k alianci kolektivní obrany by mohl zemi zatáhnout do konfliktů mimo její kontrolu, píše New Arab.
Erdoganovy komentáře odrážejí prohlášení tureckého ministra zahraničí Hakana Fidana z minulého týdne, který vyjádřil naději, že by se Egypt mohl k paktu připojit po vyřešení „několika technických otázek“.
Podle tří zdrojů MEE obeznámených s rozhovory se ale proti členství Káhiry staví Rijád. Ten byl v roce 2013 po převratu největším finančním podporovatelem současné Sísího vlády, když vynaložil přibližně 25 miliard dolarů na podporu upadající káhirské ekonomiky. Rijád však začal být frustrován tím, co považuje za nedostatek vzájemné podpory v klíčových bezpečnostních otázkách.
Jeden ze zdrojů poukázal na „minimální a nespolehlivou“ roli Egypta ve vleklém konfliktu Saúdské Arábie s hútíi a na jeho nečinnosti během americko-izraelské války proti Íránu. Rijád je podle těchto zdrojů znepokojen „podřízeností“ Káhiry SAE, a to zejména po sporu mezi Rijádem a Abú Dhabí ohledně podpory jihojemenských separatistických skupin, které „ohrožují národní bezpečnost a zájmy Saúdské Arábie“.
Dva ze zdrojů poznamenaly, že Egypt poslal Emirátům systémy protivzdušné obrany a stíhačky v reakci na íránské útoky a Sísí během války několikrát navštívil prezidenta SAE. Vůči Saúdské Arábii žádné takové kroky nenastaly. Tato spolupráce mezitím prohloubila pochybnosti Rijádu o spolehlivosti Káhiry jako strategického spojence. Rijád nyní vnímá Egypt spíše jako stát „závislý“ na podpoře Perského zálivu než jako spolehlivého partnera, uzavírá MEE.
