Putin v náručí diktátorů a nevídaně stmelený Západ. Boj o Ukrajinu překreslil diplomatickou mapu

Odsuzující rezoluce OSN i paralýza Rady bezpečnosti

Válka ukázala, v jak svízelném postavení se ocitla OSN. Tři dny po loňském únorovém velkém ruském vpádu na Ukrajinu se hlasovalo v Radě bezpečnosti o svolání mimořádné schůzky Valného shromáždění kvůli ruské invazi. Stálým členem Rady bezpečnosti, která má usilovat o zajištění míru ve světě, je ovšem i Ruská federace, která se postavila proti tomu o invazi vůbec jednat.

I přes odpor Moskvy a skutečnost, že Čína, Spojené arabské emiráty a Indie se zdržely hlasování, však rezoluce prošla a dostala se na stůl shromáždění, jemuž se někdy přezdívá „světová radnice“. Mimořádné, tedy neplánované zasedání Valného shromáždění, se konalo teprve pojedenácté v historii organizace. Cílem takové schůze je učinit naléhavá doporučení ke konkrétní situaci, která je klíčová pro udržení mezinárodního míru a bezpečnosti v případě, kdy Rada bezpečnosti nejedná kvůli vetu stálého člena, v tomto případě Ruska.

Už druhého března přišlo ze strany mezinárodního společenství důrazné odsouzení ruské agrese, když 141 ze 193 členských států OSN odsouhlasilo rezoluci, která požaduje, aby Rusko „okamžitě, úplně a bezpodmínečně stáhlo všechny své vojenské síly z území Ukrajiny v rámci jejích mezinárodně uznaných hranic“.

Velvyslanci tehdy tleskali vestoje. „Poselství Valného shromáždění je hlasité a jasné: Ukončete ihned nepřátelství na Ukrajině. Umlčte zbraně. Otevřete nyní dveře dialogu a diplomacii,“ vzkázal Moskvě generální tajemník OSN António Guterres.

Ukrajinský velvyslanec při OSN Serhij Kyslycja hovořil o „určujícím dni“. „OSN stále žije a prochází procesem katarze. Věřím v Organizaci spojených národů; nyní mají lidé na Ukrajině více důvodů věřit v OSN,“ prohlásil diplomat. Proti rezoluci se postavilo jen samotné Rusko a pár jeho vytrvalých spojenců – Bělorusko, Severní Korea, Eritrea a Sýrie, dalších 35 zemí se zdrželo hlasování.

V následující rezoluci, kterou schválilo Valné shromáždění jasnou většinou loni 24. března, mezinárodní společenství znovu vyzvalo Rusko ke stažení vojsk z Ukrajiny a zároveň vyzvalo k ochraně civilistů. Dubnová rezoluce pak Rusku pozastavila členství v Radě pro lidská práva kvůli zvěrstvům páchaným na Ukrajině a říjnová rezoluce odmítla nelegální referenda uspořádaná na východě Ukrajiny a následnou anexi čtyř oblastí Ruskem.

I přes důrazné verbální odsouzení ruské agrese ze strany drtivé většiny států světa ale zůstává paralyzovaná Rada bezpečnosti, která by mohla v takovém případě vydat závazné nařízení a vojensky konat či zavést sankce. Tvůrci OSN podle všeho neočekávali, že by stálý člen organizace disponující právem veta mohl zahájit podobně krvavou invazi a systematicky porušovat mezinárodní právo.

Ukrajina chce Rusko z organizace vyloučit, situaci nicméně komplikuje fakt, že v Chartě OSN se výslovně hovoří o tom, že v případě porušení zásad může Valné shromáždění člena OSN vyhodit pouze na doporučení Rady bezpečnosti – což by znamenalo, že Moskva by musela souhlasit.

Kyjev argumentuje tím, že v roce 1991 se nepostupovalo podle práva, když se Rusko stalo členem OSN jako nástupnický stát po Sovětském svazu. Legální cestou, tedy rozhodnutím Valného shromáždění na doporučení Rady bezpečnosti, mohou o členství žádat mírumilovné státy. Takto o něj podle Kyjeva Rusko nepožádalo, na rozdíl od Česka a Slovenska po rozpadu Československa. Rusko tedy podle Kyjeva není právoplatným členem OSN, a křeslo v Radě bezpečnosti tedy zabírá nelegálně.

Západ ve vzácné jednotě, NATO i Unie se otvírají Ukrajině

Ruské tažení na Ukrajinu také ukázalo, že Západ se po všech peripetiích kolem neshod ohledně řešení řecké krize, uprchlické krize či covidu ještě dokáže semknout.

„V roce 2021 viděla Moskva Západ, který byl rozdělený a zaujatý domácí politikou. Spojené státy se vzpamatovávaly ze čtyř let Trumpova prezidentství, politika po brexitu v Británii zůstala bouřlivá, Německo čelilo zářijovým volbám, aby si vybralo první kancléřku po 16 letech, která se nejmenovala Angela Merkelová, a ve Francii se na začátku roku 2022 konaly prezidentské volby. To pravděpodobně ovlivnilo Putinovo rozhodnutí zahájit jeho únorovou invazi,“ píše v komentáři pro neziskovou organizaci Brookings Institution expert na zahraniční politiku Steven Pifer.

Západ rychle obrátil a začal vidět Rusko v podobném světle jako kdysi Sovětský svaz během dramatické fáze studené války. Loni v červnu již summit NATO vůbec nezmiňoval oblasti spolupráce s Ruskem, nýbrž se závěry týkaly pouze obrany proti Rusku a prostředkům odstrašování.

NATO Ukrajině jako nečlenské zemi nemůže oficiálně pomoci, v Alianci ale panuje shoda na odsouzení ruské agrese. Země NATO posílají Kyjevu lehké a těžké zbraně, systémy protivzdušné obrany a cvičí ukrajinské vojáky. Že jednota Aliance přeci jen není stoprocentní, se ukazuje v otázce dodávek některých typů těžké techniky, jako jsou stíhačky F-16, které se zdráhají Kyjevu poslat jak Spojené státy, tak i Německo či Velká Británie. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov i tak viní Západ, že na Ukrajině vede válku proti Rusku. Kremelská propaganda tvrdí, že Rusko neválčí s Ukrajinou, nýbrž právě proti NATO, jež podle Moskvy plánovalo útok na Rusko a zničit ruský lid.

Masivní vojenský zásah Moskvy na Ukrajině posunul Kyjev ke členství v Alianci. Ukrajina požádala o zrychlený proces, což podpořilo devět zemí NATO ze střední a východní Evropy i Kanada. Překvapivý krok v reakci na ruskou agresi učinily neutrální Švédsko a Finsko, které požádaly o vstup do Aliance. Paradoxně tak Ruskem kritizované přibližování Aliance k jeho hranicím invaze reálně naopak možná ještě umocní. Vstup severských států do NATO ale zatím blokuje Turecko, jež si klade těžko splnitelné podmínky, a Maďarsko, které má blízko k Ankaře a částečně i Moskvě.

Německo-francouzský bod zvratu a tvrdé sankce

Vztahy mezi Washingtonem a Moskvou jsou nyní hluboce zmražené. Prezidenti Joe Biden a Vladimir Putin spolu nehovořili od loňského února. Setkání šéfa CIA Billa Burnse se šéfem ruských zpravodajských služeb Sergejem Naryškinem z poloviny listopadu bylo schůzkou činitelů obou zemí na nejvyšší úrovni od začátku velké invaze. Kanály zůstávají s Rusy otevřené pouze minimálně na bezpečnostní úrovni, aby se zabránilo chybnému úsudku a nedošlo k otevřené válce mezi USA či NATO na jedné straně a Moskvou na straně druhé.

Washington, ale i Kanada či Austrálie za poslední rok zavedly tvrdé sankce vůči Rusku. Také západoevropské státy se od začátku velké invaze odklonily od dosavadních snah o dialog s Moskvou, který navázaly po pádu Sovětského svazu, a místo toho nasadily bezprecedentní mnohaúrovňové sankce, jimiž se snaží omezit přístup Ruska k penězům.

Evropská unie jako celek učinila řadu nebývale rázných kroků, když mimo jiné rozhodla, že zastaví dovoz ruského uhlí, zlata, a později také ropy. V Unii mají utrum ruské lety a řada mezinárodních firem se stáhla z Ruské federace. Ruský plyn už do Evropy takřka vůbec neproudí. Unijní restrikce zasáhly rovněž stovky ruských oligarchů a politiků v čele s Putinem a Lavrovem, jimž byl zabaven majetek. Ruští zbohatlíci přišli také o své superjachty. Některá dezinformační média jako ruský Sputnik či Russia Today nemají nadále v EU prostor.

Nové uspořádání evropské geopolitiky lze podle Pifera nejlépe demonstrovat na takzvaném bodu zvratu v německé politice. Vazby mezi Berlínem a Moskvou z posledních dekád sice dosud způsobují občasné váhání jako v případě rozhodnutí o zaslání tanků Leopard 2 Ukrajině, Německo však učinilo řadu významných kroků k potrestání Ruska.

Berlín kupříkladu souhlasil se sankcemi vůči ruským bankám bezprostředně po invazi, což jen málokdo očekával, zmrazil plány na otevření plynovodu Nordstream 2 z Ruska nebo zrušil dlouhodobý zákaz vývozu zbraní do konfliktních zón za účelem poskytnutí zbraní Ukrajině.

Rovněž Francie udržovala po mnoho desetiletí vstřícné vztahy s Moskvou. Paříž a Berlín zastávaly dlouhodobé stanovisko, že bez spolupráce s Kremlem nelze budovat stabilitu v Evropě. Ještě těsně před začátkem plnohodnotné války vyrazil francouzský prezident Emmanuel Macron osobně do Moskvy přesvědčovat Putina, aby myšlenku invaze opustil. Jako jeden z mála evropských státníků také stále usiluje o obnovu dialogu s Moskvou. Francouzská podpora Ukrajiny je však nesporná.

„Je ironií, že invaze zahájená částečně kvůli obavám Kremlu, že se Ukrajina Rusku vzdaluje a směřuje na Západ, otevřela dříve uzavřenou cestu pro členství Ukrajiny v Evropské unii. Představitelé EU po léta uzavírali dohody s Kyjevem, včetně Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou z roku 2014, avšak vyhýbali se vyjádřením, která by znamenala pro Ukrajinu výhledově členství. V červnu, čtyři měsíce po ruské invazi, Evropská rada uznala evropskou perspektivu Ukrajiny a udělila jí status kandidátské země. Kyjev bude potřebovat roky, aby splnil standardy EU, ale nyní má perspektivu členství, která mu během prvních třiceti let postsovětské nezávislosti chyběla,“ hodnotí Pifer.

Východní křídlo EU ukázalo nebývalé odhodlání

Až nečekaná vlna solidarity s Ukrajinou se vzedmula ve střední a východní Evropě, která ukázala, že si ještě dobře pamatuje život pod sovětským vlivem či invazi v roce 1968. Region ochotně přijal miliony lidí prchajících před smrtícími ruskými útoky. Jen v Česku dostalo vízum dočasné ochrany, které zajišťuje běžencům přístup k veřejnému zdravotnímu pojištění, vzdělání či na trh práce v zemi, skoro půl milionu lidí.

„Východoevropským zemím, hlavně Polsku a pobaltským zemím, se potvrdila jejich nedůvěra vůči Rusku. Obecně lze ale těžko mluvit o jednom regionu, protože třeba na Slovensku má ruská válka proti Ukrajině výrazně větší podíl fanoušků než v Polsku či u nás,“ poznamenal rusista a politolog Karel Svoboda z Katedry ruských a východoevropských studií FSV UK.

Česko či Polsko patří ke státům, které nejvíce vyzbrojují Ukrajince, a jejich lídři se nebáli v době březnového ostřelování navštívit tehdy obléhaný Kyjev a jednat o pomoci přímo se Zelenským. Jednalo se o vůbec první podobné rozhovory od začátku plnohodnotné invaze. „Víme, že bojujete i za naše životy a naši svobodu. Nejste sami, naše země vám stojí po boku. Evropa vám stojí po boku,“ prohlásil český premiér Petr Fiala (ODS) po skončení schůzky.

Později navštívili válečnou Ukrajinu rovněž vrcholní představitelé Pobaltí. Nedávno se objevila v médiích překvapivá informace také ohledně Bulharska, které z počátku invaze předstíralo, že Kyjev nepodporuje, ve skutečnosti však posílalo Ukrajině přes Polsko letadla plná zbraní, munice a nafty. Za odvážné akce se snažila Moskva zemi vytrestat kybernetickými útoky a odříznutím od plynu.

Naopak dodávky zbraní Kyjevu odmítá Maďarsko premiéra Viktora Orbána, který má silné vazby na Kreml. Budapešť sice hlasuje jednotně s EU v otázce protiruských sankcí, prohlubovat je už ale více nechce a případné restrikce proti ruskému jadernému průmyslu hodlá blokovat. Zabránit další eskalaci konfliktu chce podle svých slov neutrální Rakousko, které spolu s Budapeští uzavřelo letos v lednu dohodu o nevyzbrojování Kyjeva.

„Asi nejzajímavější ze všeho je porážka ,pragmatického‘ proudu v evropské politice. V Putinovi se postupně zklamali Miloš Zeman i Alexandr Vučič, Viktor Orbán to sice nepřiznává, ale i on může být jen stěží s Putinem spokojený. Opět se potvrzuje to klasické ,Rusko není tak silné, jak se bojíme, ale ani tak slabé, jak bychom si přáli‘. Rusko se dlouhodobě snažilo hrát hru na stejné úrovni, jako hraje Čína, Indie či Spojené státy. Reálně na to ale jeho síla nedostačuje. I proto si muselo vymyslet berličku, že na Ukrajině bojuje s celým NATO. Tam nejde o nic jiného než o snahu omlouvat mírně řečeno rozpačité výkony,“ komentuje Svoboda reakci střední a východní Evropy na válku.

Ti, kdo raději mlčí

Zatímco západní země rychle zaujaly silné stanovisko odsuzující ruské vraždění na Ukrajině, státy s významnými vazbami na Moskvu tón mírnily, případně raději mlčely, aby neohrozily své zájmy. To je i případ blízkovýchodního regionu a severu Afriky, který odmítl s Moskvou přetrhat vazby a místo toho posílá zbraně mlčky; Turecko zásobuje Kyjev raketomety, Írán zase poskytuje Rusku kamikadze drony, které ničí ukrajinskou infrastrukturu a zabíjejí civilisty.

Z války těží hlavně bohaté státy Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií, která se stejně jako Spojené arabské emiráty rozhodla hrát naoko neutrální roli. Svým odporem ke zvyšování těžby ropy však Rijád nahrává primárně do karet Moskvě. Západ chtěl zvýšenou produktivitou takzvaného černého zlata umocnit dopady protiruských sankcí a také zamezit zdražování energií, u Saúdů, kteří tradičně od Američanů kupují zbraně, ale Biden přišel zkrátka.

Neutrální se snaží zůstat Izrael, který spoléhá na přivřené ruské oči v Sýrii, kde útočí na íránské cíle. Zároveň má obavy o velké židovské komunity v obou válčících zemích. Odmítá proto poslat Kyjevu těžké zbraně a soustředí se spíše na humanitární pomoc. Nabízí také možnost zprostředkovat mír.

„Myslím, že je válka až zase tolik nezajímá. Jediné, co jim doopravdy vadí, je, že kazí obchody. Ale nemají důvod se přiklánět na stranu Západu, pokud za to něco nedostanou. Na druhou stranu si ale kvůli Rusku nebudou pálit prsty,“ komentuje postoj blízkovýchodních zemí Svoboda.

Jedinečné postavení se jako členskému státu NATO podařilo během války udržet Turecku, které se od března snaží zprostředkovat dialog mezi Moskvou a Západem, a současně vyzbrojuje Ukrajinu. Ankara se podílela na významné dohodě o vývozu obilí z Ukrajiny a prezident Recep Tayyip Erdogan se sám opakovaně nabízí jako posel míru mezi oběma znepřátelenými stranami, které ovšem už dlouhé měsíce odmítají zasednout k jednacímu stolu.

Indie a Čína hrají na obě strany a využívají ruských slev

Kritiku Ruska vynechala po vypuknutí války Indie, které Moskva dodává zhruba šedesát procent zbraní a techniky pro armádu, což je podle odborníků základní kámen desetiletí trvajícího přátelského vztahu mezi Moskvou a Dillí, připomíná server NBC News. Indie se snažila zůstat neutrální dlouhodobě; odsouzení Ruska se vyhnula už v roce 2014, kdy obsadilo Krym. Dillí oficiálně tvrdí, že „není doba na válku“ a volá po diplomatickém řešení situace.

„Rusko stavělo svoje spojenecké vazby nikoli na hodnotách, ale na pragmatismu. Zjednodušeně, jde o systém ,když budete s námi, budete v bezpečí, budete mít víc peněz, levnější plyn‘. Tím, jak zabředlo do války, do které zabřednout nechtělo, tyto prostředky nemá. Jeho partneři pak využívají slabin, aby získali co nejvíce výhod. Stačí se podívat na čínskou či indickou politiku v oblasti ropy,“ poznamenal Svoboda. Rusko je v současné době největším dodavatelem ropy do Indie, ovšem Dillí ji kupuje s obrovskou slevou.

Moskvu pravděpodobně nepotěšila ani reakce Číny, která se rovněž snaží hrát na obě strany a hned po vypuknutí otevřené války vyzvala k jednání o míru. Čínské ministerstvo zahraničí se vyjádřilo v tom smyslu, že Peking na jednu stranu vždy respektoval suverenitu a územní celistvost všech zemí, avšak ukrajinská otázka je složitá a má specifickou historii.

Strategické a obchodní vztahy mezi Pekingem a Moskvou v posledních letech za vlády prezidenta Si Ťin-pchinga výrazně posílily a obě země často kritizovaly rozšiřování NATO. Krátce před únorovou invazí se také sešli prezidenti obou zemí na pekingských olympijských hrách a vyjádřili si podporu. A Putin s povelem k invazi počkal na skončení Her.

Čína pak sice v souvislosti s invazí uvedla, že neposkytne Moskvě vojenskou podporu, zato posílila vzájemný obchod včetně výraznějších dodávek pšenice z Ruska. Také dovoz ruského uhlí do Číny loni vzrostl o 20 procent na více než 68 milionů tun.

Peking tak Moskvě hází záchranné ekonomické lano, i když jí odmítá pomoci obcházet západní sankce. Obává se totiž narušení obchodních vztahů s USA, které jsou pro Čínu klíčové. Současně však Čína stejně jako Indie využívá situace a kupuje od Rusů ropu a plyn za velmi nízkou cenu. A chce si udržet své nezanedbatelné ekonomické vztahy s Ukrajinou.

„Rusové hlavně v komunikaci dovnitř vydávají Čínu za svého spojence, ale z hlediska Číny je Rusko slabší partner v problémech. Pokud už (neutrální země) zatlačí na Rusko, jediným důvodem budou ekonomické obtíže, které jim válka působí. Asi jediná varianta, která mi připadá, že by je mohla silně proti Rusku obrátit, je, pokud by Rusko sáhlo k jaderným zbraním,“ míní Svoboda.

Diktátoři jako hlavní spojenci Kremlu

Jen málo zemí po velké invazi na Ukrajinu zůstalo skalními spojenci Ruska a vyjádřilo agresi na Ukrajině otevřenou podporu. Jedná se veskrze o autoritářské či totalitní režimy, které spojuje s Moskvou mezinárodní izolace a mnohdy čelí západním sankcím. Kromě Íránu, který zásobuje Rusko drony a současně oficiálně tvrdí, že eskalace konfliktu lituje a válka není řešení, zůstává po boku Kremlu Severní Korea. Ta byla jednou z mála zemí, které formálně uznaly nelegální takzvaná referenda, jež se konala v Ruskem okupovaných oblastech Ukrajiny.

Lídři Ruska a KLDR si loni v létě vyměnili dopisy. Severokorejský vůdce Kim Čong-un tehdy slíbil „taktickou spolupráci a podporu“ proti „hrozbám, provokacím, nátlaku a svévoli nepřátelských sil“. Putin se zase zavázal „rozšířit komplexní a konstruktivní bilaterální vztahy“. „Je to morální podpora mezi diktátory, kteří nemají žádné přátele,“ hodnotí expert na KLDR profesor Andrew Yeo z The Catholic University of America ve Washingtonu, jehož citoval server The Star.

Spřízněnou duší Ruska zůstala rovněž Sýrie, kde Moskva pomohla během občanské války udržet u moci diktátora Bašára Asada. Damašek obvinil Západ z podpory „teroristických“ sil na Ukrajině i v Sýrii a jako jeden z mála hlasů výslovně odmítl rezoluci OSN odsuzující ruskou agresi.

Rusko má spolehlivé spojence rovněž v Latinské Americe. Socialistický venezuelský prezident Nicolás Maduro prohlásil, že Putin a jeho lid má „veškerou podporu Caracasu“. „Jsme si jisti, že Rusko vyjde z této bitvy sjednocené a úspěšné, obdivováno statečnými národy světa,“ uvedl Maduro den před zahájením velké invaze. Také prezidenti Kuby a Nikaraguy vyjádřili pro ruské kroky pochopení s tím, že Moskva má právo se bránit.

Loajální zůstal vůči Putinovi i běloruský diktátor Alexandr Lukašenko, který po vypuknutí konfliktu dokonce řinčel nukleárními zbraněmi v případě, že by Západ nechal konflikt eskalovat. „Pokud naši soupeři a odpůrci učiní takové hloupé a bezduché kroky, nasadíme nejen jaderné zbraně, ale i ty superjaderné a další, abychom ochránili naše území,“ hlásal tehdy Lukašenko, který nechal Rusy napadnout Ukrajinu z běloruského území. Ruská armáda také dál podniká raketové útoky právě z Běloruska. Na oficiální vyslání běloruských vojáků na Ukrajinu však dosud nedošlo.

Postup Kremlu na Ukrajině označila za oprávněný i myanmarská vojenská vláda. Mluvčí junty Zaw Min Tun zdůraznil, že ruská armáda „udělala to, co je oprávněné pro udržitelnost suverenity jejich země“. „Rusko ukazuje světu svou pozici světové velmoci,“ dodal. Moskva je hlavním spojencem a dodavatelem zbraní myanmarským generálům a opakovaně chrání izolovanou zemi v OSN, upozorňuje Al-Džazíra.

Odklon zemí bývalého SSSR od Moskvy

Jasné podpoře ruské agrese se naopak vyhnuly sousední a spřátelené země jako Ázerbájdžán či Kazachstán. Každý desátý občan Uzbekistánu, Tádžikistánu a Kyrgyzstánu pracuje v Rusku, upozornila Al-Džazíra v souvislosti s citlivými vazbami států Střední Asie na Rusko. Arménie sice hlasovala pro vyloučení Ruska z Rady Evropy, vpád Rusů na Ukrajinu ale rovněž výrazně nekomentovala.

Kazachstán odmítl poslat vojáky na společné cvičení s Rusy a prezident Kasym-Žomart Tokajev nechce uznat ruskou anexi Doněcké a Luhanské oblasti. Právě ruské síly přitom Tokajevovi pomáhaly loni v lednu uklidnit situaci po vypuknutí protivládních protestů. Podle expertů se Kazachstán obává, že by Moskva mohla chtít anektovat sever země, kde žije početná ruská menšina. Země bývalého Sovětského svazu tak nebývalá ruská agrese od integračního procesu spíše odradila, píše v komentáři Kyiv Independent.

Podle Svobody si většina zemí řeší hlavně svoje vnitřní problémy. „I proto se třeba Bělorusko nežene do války, Kazachstán je velmi opatrný, co se jakékoli podpory týče atd. Rusku vždycky zůstanou režimy, které jsou na něm závislé – finančně, bezpečnostně – a které se prostě nemají kam hnout. Takoví ,přátelé‘ mají ale velmi spornou hodnotu. Ti ostatní se od něj odklonili, když to pro ně není výhodné, ale jakmile jim zase poplynou výhody, vrátí se. To je nevýhoda ,pragmatických‘ svazků,“ míní Svoboda.

V Africe si Rusko vybudovalo vazby napříč kontinentem prostřednictvím dohod o vojenské spolupráci, u nichž neplatila podmínka dodržování lidských práv. Ruští žoldáci byli spojováni například s konflikty ve Středoafrické republice a Mali, připomíná server NBC News.

Mezi dvěma desítkami afrických zemí, které se odmítly připojit k hlasování o rezoluci OSN odsuzující ruské vraždění na Ukrajině, byla i Jihoafrická republika. Prezident Cyril Ramaphosa obvinil z války na Ukrajině NATO a řekl, že bude odolávat výzvám k odsouzení Ruska. Političtí vůdci Jihoafrické republiky si zachovávají loajalitu k Moskvě ještě z dob studené války, kdy Sovětský svaz cvičil a vyzbrojoval aktivisty bojující proti apartheidu, zatímco Spojené státy dlouho podporovaly režim apartheidu.

Diplomacie jako ústupek, či nutnost?

Kyjev v prvních měsících války usiloval o mírové rozhovory, čím více zdokumentovaných zvěrstev ale Putinovo Rusko v zemi napáchalo, tím více se jednání vzdalovalo jakémukoli slibnému vývoji, až oficiální rozhovory o míru skončily. Zelenskyj si klade podmínky, které Moskva odmítá splnit, a to obnovu územní celistvosti Ukrajiny včetně vrácení nelegálně anektovaných území v Donbasu a Krymu, zaplacení válečných škod a potrestání válečných zločinců.

„Opakovaně jsme řekli, že ruská strana zůstává otevřená dosažení svých cílů prostřednictvím jednání. Ale všechny jsme opakovaně upozorňovali na to, že v tuto chvíli k tomu nevidíme příležitost, protože v Kyjevě mají uzákoněno, že nemohou pokračovat v jednáních s ruskou stranou,“ vyjádřil se loni v listopadu mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov.

Otázka, zda dát šanci diplomacii v případě konfliktu na Ukrajině, často rozděluje experty i politiky. Kupříkladu německý kancléř Olaf Scholz letos v lednu na Světovém ekonomickém fóru ve švýcarském Davosu zdůraznil, že pokud má válka skončit, musí ruská agrese vůči Ukrajině selhat. Šéf amerického sboru náčelníků štábů Mark Milley si ale myslí, že pro Ukrajinu bude letos velmi obtížné vytlačit ruské vojáky z celého svého území a že válka nakonec přeci jen skončí u jednacího stolu.

Moskva čas od času stupňuje napětí svou nukleární rétorikou, na kterou zastánci mírových rozhovorů upozorňují. Bývalý ruský prezident Dmitrij Medvěděv nedávno v reakci na dodávky těžkých zbraní Ukrajině varoval NATO, že porážka Ruska na Ukrajině by mohla vyvolat jadernou válku. Mluvčí Kremlu Dmitrij Peskov poté zdůraznil, že exprezidentovo vyjádření je plně v souladu s ruskou jadernou doktrínou, která umožňuje jaderný úder v reakci na „agresi proti Ruské federaci konvenčními zbraněmi, když je ohrožena samotná existence státu“.

„S narůstajícím nebezpečím vyhrocení (konfliktu) – spolu s (rostoucím) počtem obětí – je absence seriózního diplomatického úsilí o ukončení války zarážející i znepokojující. Pro některé z nejhorlivějších podporovatelů Ukrajiny se dokonce pouhá debata o diplomacii rovná appeasementu (ustupování za účelem uklidnění situace – pozn. redakce). Jejich argumentem je, že jediný přijatelný a realistický způsob, jak ukončit válku, je porazit Putina. Jako principiální prohlášení je to v pořádku, ale v praxi to příliš nepomáhá,“ varuje v komentáři list The Financial Times.

Diplomacie a jasná vojenská podpora Ukrajiny by se podle něj měly doplňovat. „Vojenská akce je sama o sobě neúčinná. Skutečně efektivní je pouze tehdy, když je spojena s ekonomickým a diplomatickým úsilím. A my nevidíme dostatek diplomacie,“ cituje list svůj nejmenovaný vysoce postavený vojenský zdroj s tím, že i tajných jednání, která se předpokládají například mezi členy americké a ruské administrativy, je zřejmě málo, a ruská strana se stejně drží oficiálních Kremlem schválených bodů jednání.

Účinnějším řešením by tak mohlo být využití třetí strany jako prostředníka. Podle Financial Times by mohla jít příkladem dohoda zprostředkovaná Tureckem, jež umožnila ukrajinskému obilí opustit černomořské přístavy, a zmírnila tak globální potravinovou krizi.

„Ne každý si tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana dokáže představit jako stabilního prostředníka. Má však dlouhodobé vazby na Washington, Brusel i Moskvu. Také Indové jsou potenciálními partnery. Jejich neochota podpořit rezoluce odsuzující Rusko v OSN vyvolala na Západě spoustu nepříznivých komentářů, ale může z nich udělat důvěryhodné posly v Moskvě,“ domnívá se list.

Naopak podle analýzy magazínu The Foreign Policy diplomacie v případě války na Ukrajině pravděpodobně nezabrání budoucí eskalaci, a navíc není v tomto případě ani „morální a strategicky moudrá“.

„Jedním z častých argumentů, proč by Spojené státy měly dát diplomacii šanci, je zabránit Rusku, aby splnilo své hrozby ohledně použití jaderných zbraní. Ale co je příčinou toho, že tím Rusko vyhrožuje? Pravděpodobně je to tím, že na bojišti prohrává a nemá jiné možnosti. Za předpokladu, že ,diplomatické řešení‘ není eufemismem pro ukrajinskou kapitulaci, ruské kalkulace ohledně toho, zda a jak eskalovat, by se nezměnily. Rusko by stále prohrávalo válku a hledalo způsob, jak zvrátit svůj osud,“ uvádí analýza.

Stejně jako v jiných konfliktech mohou rozhovory pomoci alespoň k minimálnímu snížení lidského utrpení. Ukrajina a Rusko se během války dohodly kupříkladu na výměně zajatců a klíčovém ujednání o vývozu obilí, bez něhož by zejména chudý třetí svět čekala humanitární katastrofa. „Tento druh taktické diplomacie v konkrétní otázce byl jistě vítanou zprávou pro zajaté jednotky a ty části světa, které jsou závislé na ukrajinském vývozu potravin. Ale není vůbec jasné, jak z těchto relativně malých diplomatických vítězství pokročit někam dál,“ upozorňuje dále ve své analýze The Foreign Policy.

Předčasně zahájené rozhovory s sebou navíc nesou další důsledky. „Ukrajina je nyní v silnější vyjednávací pozici, protože spíše bojovala, než mluvila. Otázkou dneška je, zda Ukrajina nakonec znovu získá kontrolu nad Donbasem a Krymem, jako ji získala nad Charkovem a Chersonem. Nebylo by tomu tak, kdyby někdo na jaře nebo v létě naslouchal davu (hlásajícímu) ,dej diplomacii šanci‘,“ píše Foreign Policy.

Komunikace s Ruskem bude obtížná i po válce

Obnovit diplomatické vazby mezi Západem a Moskvou bude zřejmě i po skončení konfliktu velice obtížné. „Ať už válka dopadne jakkoli, Rusové budou mít s největší pravděpodobností podobné ambice… hrozba tedy nezmizí,“ míní předseda vojenského výboru NATO nizozemský admirál Rob Bauer. Ačkoli ruské síly, vybavení a munice byly válkou vyčerpány, země NATO očekávají, že se Moskva pokusí obnovit, a dokonce posílit své vojenské kapacity, dodal admirál.

Podle politologa Svobody záleží na konkrétním konci války, který nyní zůstává velkou neznámou. „Pokud by Rusko prohrálo, stalo by se to po nějakém palácovém převratu? Popřípadě po všeobecném povstání? Nebo by Putin zůstal u moci? Těch možností je opravdu spousta. Pokud by se Ukrajině povedlo zvítězit – opět, znamená vítězství, že Rusy zatlačí mimo svoje území z před roku 2014, nebo by se za vítězství dalo považovat něco ,omezeného‘?“ upozorňuje Svoboda na problémy v definicích.

Dříve nebo později však podle něj nějaká forma diplomacie fungovat bude. „Ostatně, diplomacie funguje i mezi Ruskem a Ukrajinou, jinak by se nedali ani vyměňovat zajatci. Jako dřív to ale nebude ještě dlouhou dobu. Nedůvěra bude panovat z obou stran. Rusko bude ať tak či onak ublížené, Evropa mu nebude věřit, že to s mírem myslí vážně,“ uzavírá Svoboda.