Letošní ruská plnohodnotná pozemní invaze na Ukrajinu dostala do složité situace některé dosavadní partnery Moskvy. Platí to i pro středoasijské státy, zejména pro Kazachstán, tamního nejbližšího ruského spojence. Kazašský režim podnikl od února řadu kroků, které překvapily svou razancí a protiruským vyzněním. Jakkoliv se Nur-Sultan snaží o posílení vztahů se Západem či Čínou, spíše než o radikální odklon od Moskvy jde o pokračování pro něj typické multivektorové zahraniční politiky a úsilí minimalizovat negativní dopady ruské agrese a západních sankcí. Napětí mezi Nur-Sultanem a Moskvou nicméně může postupně růst.
Kazachstán se odmítl vojensky zapojit do ruské agrese vůči Ukrajině a kazašský autoritářský vůdce Kasym-Žomart Tokajev prohlásil na červnovém Petrohradském mezinárodním ekonomickém fóru v přítomnosti šéfa Kremlu Vladimira Putina, že jeho země neuzná dvě pseudorepubliky, které na ukrajinském Donbasu vyhlásili Ruskem koordinovaní separatisté a jejichž nezávislost Moskva uznala v předvečer letošní invaze.
Středoasijská země kromě toho zakázala používání symbolů ruské armádní propagandy na veřejnosti, zrušila vojenskou přehlídku plánovanou na Den vítězství 9. května a povolila menší protiválečná shromáždění. Zvýšila rovněž výdaje na armádu a usiluje o bližší vztahy s Čínou a zeměmi NATO, napsal nedávno list The Wall Street Journal. Kazachstán by nově měl na základě licenční smlouvy vyrábět turecké útočné drony ANKA.
Nur-Sultan dále tvrdí, že hodlá dodržovat sankce, které na Rusko kvůli jeho agresi vůči Ukrajině uvalil Západ, a poslal Ukrajině humanitární pomoc. Vítá také firmy, které z Ruska od února odešly. Evropě nabídl, že svými dodávkami pomůže zmírnit energetickou krizi, a sám hledá alternativní trasy, aby své nerostné suroviny nemusel vyvážet primárně přes ruské území.
Přestože tento výčet vypadá impozantně a působí jako razantní obrat od Moskvy, Kazachstán musí brát při svém manévrování ohled na řadu skutečností.
Agresivní sousedé
Jednou z nich je velmi exponované geopolitické postavení země. „Sousedí s dvěma až skoro genocidními režimy, Ruskem a Čínou, které mají silně imperiální, revisionistickou agendu a chovají se hodně agresivně navenek. Oba považují Kazachstán, obecně Střední Asii, za přirozené nástupiště pro vlastní expanzi. Do toho Kazachstán prochází hodně zlomovým obdobím spojeným s ustavováním státu na mezinárodní scéně, k čemuž jsou potřeba příhodné vnější podmínky,“ vysvětluje Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Kazachstán se v posledních letech vyrovnává s dědictvím bývalého vůdce Nursultana Nazarbajeva, který zemi vládl od konce sovětské éry až do roku 2019. Jeho nástupce Tokajev se snaží Nazarbajevova odkazu do určité míry zbavit, a to i v reakci na lednové nepokoje, neboť jednou z jejich příčin byl právě i přetrvávající vliv Nazarbajevovy rodiny.
V čem Tokajev ale pokračuje, je Nazarbajevova multivektorová zahraniční politika, „v jejímž rámci se Kazachstán snažil rozvíjet pragmatické vztahy se všemi hlavními regionálními a globálními mocnostmi, bez ideologického nebo vnějšího vměšování,“ přibližuje Maximilian Hess z Foreign Policy Research Institute. „Tokajev pokračuje v tomto přístupu, aby zvládl dopady Putinovy invaze na Ukrajinu a prezentoval svou vládu jako nezávislou na Rusku,“ dodává Hess s tím, že Rusko však stále zůstává „první mezi rovnými“.
Nargis Kassenovová z Harvardovy univerzity podotýká, že se Kazachstán snaží prezentovat jako otevřený, podnikavý stát, jako „dobrý soused a užitečný partner“ pro Putinovo izolované Rusko, ale zároveň se neuzavírá před zbytkem světa.
Rusko jako dopravní koridor
Kazachstán pojí s Ruskem silné ekonomické vazby. „Tím, že je to vnitrozemní stát, je na Rusku hodně závislý dopravně, pokud jde o export na světové trhy,“ poukazuje Šír na hlavní problém.
Čtyřicet procent příjmů státu tvoří ropa a plyn, přičemž osmdesát procent exportu ropy putuje ze země ropovodem CPC, který vede přes Rusko a v němž mají Rusko a ruské firmy největší podíl. Kazachstán je dále závislý i na dovozu řady komodit od svého severního souseda. Rusko tvoří pětinu jeho zahraničního obchodu a více než polovina kazašského zboží putuje na trhy právě přes Rusko, vypočítává Temur Umarov z Carnegie Centre.
Tokajev v červnu prohlásil, že jeho země nechce porušovat západní protiruské sankce, neboť dostala varování, že v opačném případě by sama čelila postihům. Zároveň ale uvedl, že Kazachstán hodlá dál spolupracovat s Ruskem a „dosáhnout nezbytných dohod, aniž by sankce porušil“.
Protiruské sankce přirozeně dopadají i na Kazachstán, například v březnu se jeho vývoz do Ruska meziročně snížil o více než deset procent, píše Hess.
Ruská menšina
Chování Kazachstánu na mezinárodní scéně ovlivňuje i skladba jeho obyvatelstva. „Kazachstán je vnitřně hodně nesourodá společnost a proces budování národa je také pořád ještě dost v chodu, s ohledem na přetrvávající existenci početné, dříve dost privilegované ruské menšiny,“ upozorňuje Šír.
Většina příslušníků menšiny žije na severu Kazachstánu u hranic s Ruskem a tvoří zhruba pětinu z přibližně devatenácti milionů obyvatel. Právě přítomnost této minority je důvodem, proč Nur-Sultan neuzná nezávislost Moskvou podporovaných kvazistátů na ukrajinském Donbasu.
„Kazachstán nebude riskovat, že uznání jakéhokoli odtrženého státu inspiruje nebo vytvoří předpoklad pro to, aby se něco podobného stalo na jeho vlastním území,“ uvádí kazašský výzkumník Alija Askar. Ze stejného důvodu nebude středoasijská země záměrně zhoršovat vztahy se svým severním sousedem, dodává Askar a podotýká, že kazašská pozice ohledně donbaských „republik“ je jasná, Nur-Sultan ji opakovaně zdůraznil, a pro Kreml by proto nemělo jít o žádné ohromné překvapení.
Žádná přímá kritika invaze
Všechny tyto aspekty omezují manévrovací prostor Kazachstánu a nutí ho k „obezřetnému balancování,“ shrnuje Šír.
„Současně s tím nejde nevidět, že ruská agrese na Ukrajině – nehledě na řízení informačních toků/cenzuru – v kazašské společnosti dost rezonuje a přispívá k její polarizaci podle etnického klíče: Kazaši většinově za Ukrajinu, Rusové za Putina,“ dodává expert na postsovětský prostor z Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Kazachstán tak ve vztahu k ruské válce proti Ukrajině zastává neutrální postoj a navzdory všem výše zmíněným krokům, z nichž mnohé může Moskva vnímat negativně, ruskou agresi přímo nekritizoval. Při hlasování Valného shromáždění OSN o rezoluci odsuzující ruskou agresi se Nur-Sultan zdržel a později hlasoval proti vyloučení Moskvy z Rady OSN pro lidská práva.
Kazašský postoj k ruské invazi zmírnil obavy z toho, že po lednovém zásahu vůči protivládním protestům, na kterém se na pozvání Nur-Sultanu podílely armády členských zemí Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB) v čele s Ruskem, bude Tokajev plně závislý na Kremlu, podobně jako běloruský diktátor Alexandr Lukašenko, uvádí Hess. „Kazachstán se pokouší uklidnit západní obavy a zároveň nevykazuje žádné vážné známky neloajálnosti vůči Moskvě.“
Rusko čtyřikrát „vypnulo“ ropovod
Z ruské strany nicméně přišly během letošního roku kroky, které lze vnímat jako trest za nevyjádření podpory postupu Moskvy na Ukrajině, i když Rusko je zdůvodňuje jinak. Jde především o blokování vývozu kazašské ropy skrze pro Nur-Sultan klíčový produktovod CPC. Dodávky byly letos přerušeny už čtyřikrát, shrnuje web Eurasianet.
Poprvé zhruba na měsíc v březnu, což konsorcium CPC zdůvodnilo poruchou způsobenou počasím. Podruhé v červnu údajně kvůli nálezu munice z druhé světové války. V červenci pak ruský soud přikázal provoz zastavit s odvoláním na porušení environmentálních pravidel, podle Kassenovové den poté, co Tokajev ujistil Evropu o kazašské pomoci v energetické krizi. Po několika dnech nadřazený soud rozhodnutí zmírnil na pokutu pro CPC, a to poté, co Tokajev na mimořádném zasedání vlády označil za prioritu budování trans-kaspického tranzitního koridoru, který Rusko obchází, píše Kassenovová.
Zatím poslední přerušení ohlásila CPC v druhé polovině srpna s tím, že příčinou je poškození podvodního zařízení. Zatímco někteří kazašští představitelé za těmito kroky vidí úmysl, jiní je považují za důsledek korupce, píše Eurasianet.
„Rusové pochopitelně mohou vnímat jako nepřátelský krok či postoj prakticky cokoli, co neznamená přímou podřízenost vůči Rusku,“ konstatuje Šír, byť dodává, že i Moskva musí brát ohled na dalšího velkého hráče. „Číňany ale (zatím) víceméně respektují, i proto, že už jim nikdo relevantní nezůstal,“ naráží na současnou izolaci Ruska na mezinárodní scéně.
Právě i Kazachstán od devadesátých let posiluje vztahy s Čínou, a to především v ekonomické a finanční oblasti, zatímco Rusko si zachovává vliv v politice, kultuře a bezpečnosti, shrnuje Eytan Goldstein v Harvard International Review.
Ruské hrozby
Z Ruska nicméně zaznívají vůči Kazachstánu hrozby. Asi největší pozornost vyvolal příspěvek exprezidenta a současného místopředsedy ruské bezpečnostní rady Dmitrije Medvěděva na sociální síti VKontaktě ze začátku srpna. Medvěděv uvedl, že Kazachstán je umělý stát, který páchá genocidu vůči ruské menšině a že jeho území (a také území Gruzie) musí být „vráceno“ Rusku. Jde o stejnou rétoriku, jakou Moskva ospravedlňuje svou agresi vůči Ukrajině. Post byl po zhruba deseti minutách smazán a Medvěděvův poradce tvrdil, že šlo o čin hackerů.
Ze strany některých ruských politických či veřejných představitelů však zaznívají podobné hrozby směrem k Nur-Sultanu opakovaně, vůči čemuž se Tokajev na výše zmíněném setkání s Putinem v Petrohradu ohradil. Podle Askara k výpadům zřejmě dochází se svolením Kremlu, je ale možné, že jsou zaměřeny spíše na domácí ruské publikum.
Odborník na Eurasii Paul Goble připouští, že Moskva by mohla mít pro případný ozbrojený útok na Kazachstán tři důvody. A to obavy z toho, že se Nur-Sultan vydá stejnou cestou jako Kyjev, dále strach ze zmenšujícího se vlivu Moskvy ve střední Asii a také možnou hrozbu, že bez zásahu Moskvy se Kazachstán může stát cestou pro islamisty z jihu do Ruska.
Vedle toho ale podle něj existují tři mnohem pádnější důvody, proč Rusko k žádné akci spíše nesáhne. Zaprvé jsou jeho síly nyní vázány na Ukrajině. Zadruhé, ruská menšina na severu země se neustále zmenšuje, a tudíž má pro Moskvu stále menší význam. Pokud by Rusko chtělo absorbovat celý Kazachstán, stalo by se pak etnicky více neruským, přičemž Kreml propaguje opak.
A zatřetí, což Goble považuje za nejdůležitější – „Moskva má dlouhou historii vyhrožování, a dokonce i přijímání opatření, jako je zastavení toku ropy, jen aby kazašští vůdci zavolali, ujistili Putina o své nezpochybnitelné podpoře a Kreml se pak stáhl“.
Napětí zřejmě přetrvá
Jak Goble dále dodává, také po červnovém setkání v Petrohradu se Putin s Tokajevem telefonicky ujistili o vzájemném přátelství a Rusko zrušilo tehdejší blokádu vývozu kazašské ropy. Askar pak uvádí, že udržovat vzájemné vztahy na dobré úrovni je v zájmu obou států.
Kassenovová míní, že Kazachstán se snaží profitovat ze změn obchodních tras, ale zároveň chce, aby je jako výhodu vnímalo i Rusko. V Petrohradu tak Tokajev navrhl mimo jiné posílení vazeb Eurasijské ekonomické unie (EEU), která sdružuje některé postsovětské státy včetně Ruska a Kazachstánu, s asijskými a blízkovýchodními trhy či s čínským projektem nové hedvábné stezky.
„Tokajev může být ochotný pokusit se vylíčit sama sebe jako nezávislého na Moskvě vzhledem k dopadům její jednostranné invaze na Ukrajinu, ale je spíše zkušeným praktikem v prezentaci tohoto obrazu než vůdcem, který se skutečně snaží sféru vlivu Moskvy opustit,“ hodnotí Hess.
Umarov podotýká, že Tokajevovo veřejné vystupování proti Moskvě posílilo jeho pozici. Cesty Nur-Sultanu a Moskvy se ale zřejmě budou stále více rozcházet, poukazuje Umarov na svobodnější kazašskou ekonomiku a absenci nepřátelství ve vztahu se Západem, a mezi oběma postsovětskými zeměmi tak podle něj budou vznikat nové zdroje napětí.
„Existují vážné pochyby, zda Moskva, s jejím rozmanitým arsenálem, kterým může na Kazachstán vyvíjet nátlak, bude ochotná nechat tohoto spojence jít jeho vlastní cestou bez odplaty,“ uzavírá expert z Carnegie Center.
