Stejná pravidla, stejné instituce, stejná měna. Řeč není o Evropské unii, ale o svazku, který se jí má podobat – takzvané Euroasijské hospodářské unii. Aktuálně ji tvoří pět států: Ruská federace, Bělorusko, Kazachstán, Arménie a Kyrgyzstán. I když unie funguje čtvrtým rokem, mnoho viditelných výsledků zatím nemá. Přesto jisté benefity nabízí a snaží se nalákat další státy. V pátek podepsala dohodu o volném obchodu se Srbskem.
Někdy se označuje jako Euroasijská unie (EEU), jindy jako Euroasijská ekonomická unie (EAEU) nebo Euroasijský hospodářský svaz (EAHU). Ruský prezident Vladimir Putin hovořil při podpisu zakládací smlouvy před pěti lety o „epochální události“.
„Každý den se teď objevují a vzájemně slaďují nové zákony, svazek má podobné instituce i principy jako Evropská unie,“ konstatuje politolog Karel Svoboda z Institutu mezinárodních studií Univerzity Karlovy. Na druhou stranu ale nemá stejné „bohatství“, dodává.
Ačkoliv se EEU podobá své západní předloze, paradoxně měl její vznik omezit hloubku vztahů zemí v prostoru Společenství nezávislých států (organizace zahrnující 9 z 15 bývalých svazových republik Sovětského svazu – pozn. redakce) s evropským společenstvím.
Důvod byl jednoduchý. Jak zmiňuje Jaroslav Kürfurst v knize Příběh ruské geopolitiky, Moskvě šlo vždy především o moc, přičemž Rusko začalo spatřovat ve sbližování se s EU „ohrožení reintegrace postsovětského prostoru pod ruským vedením“. Ve své stati z roku 2009 ministr zahraničních věcí Ruské federace Sergej Lavrov přirovnal přibližování EU a NATO k Rusku „k bolševickým metodám získávání postsovětského prostoru kousek po kousku“, poznamenává kniha.
Ambice velké, výsledky už menší
Finální dohoda o vytvoření zmíněné Euroasijské ekonomické unie byla podepsána v roce 2014 a fungovat začala s prvním lednem 2015. První plány se však rýsovaly už od poloviny 90 let.
„Po celou dobu od rozpadu Sovětského svazu se Rusko snažilo o reintegraci prostoru. Nešlo tedy až tak nově o Putinovu iniciativu, ale už během vlády Borise Jelcina bylo podepsáno několik integračních dohod. Typické pro ně bylo, že prakticky žádná z nich nedošla nějakého reálného naplnění. I proto v poslední době tlačí Vladimir Putin na efektivnější práci Euroasijské ekonomické unie. Navíc už od roku 2010 fungovala celní unie (nejprve mezi Ruskem a Běloruskem, poté s Kazachstánem – pozn. redakce), prakticky předchůdkyně EEU,“ říká Svoboda.
S nápadem na zrod Euroasijské unie překvapivě nepřišlo Rusko, ale dnes už bývalý prezident Kazachstánu Nursultan Nazarbajev. Ve svém projevu v roce 1994 navrhl vytvoření Euroasijského svazu na základě států SNS.
„Propojením Ruska s touto zemí, když mají společnou tisícikilometrovou hranici, dávalo perfektní smysl. Ale dlouho trvalo, než se myšlenka začala realizovat. Věci se daly do pohybu zhruba až od roku 2000 a později,“ vysvětluje analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Pavel Havlíček, který se zaměřuje na ruskou a ukrajinskou politiku.
Od počátku měl tento útvar několik problémů. „Zaprvé to byla obrovská asymetrie jednotlivých hráčů, zejména když se bavíme o třech hlavních, kteří stáli u zrodu, tedy Kazachstánu, Běloruska a samotného Ruska. Právě poslední jmenovaný je oproti ostatním nejen rozlohou, ale i počtem obyvatel nesrovnatelně větší partner, a tak vždy vystupoval do jisté míry mocensky. Už jen jeho ekonomická síla vedla k obavám u obou dalších zemí z ekonomické dominance,“ konstatuje analytik AMO Havlíček.
A dodnes to podle něj přetrvává. „Svazek se rozrostl později o Kyrgyzstán i a Arménii, která byla ale v podstatě donucena vstoupit pod tlakem Ruska v roce 2013 až 2014. Všechny země jsou integrovány do starého mocenského centra Ruské federace a orientují se primárně na ruský trh. Tedy mezi sebou příliš neobchodují,“ vysvětluje Havlíček.
To, jak Rusko vůči ostatním vystupuje, lze podle něho demonstrovat na příkladu Běloruska. Vysvětluje, že země chtěla vytěžit ze spojení tím, že by se v rámci svazku volně obchodovalo s cenami energií, ať už elektrické, nebo přímo se zdroji, tedy ropou a zemním plynem, které jsou pro Bělorusko dodnes podstatné dovozní suroviny.
„Tím, že jsou Bělorusové napojeni na bilaterální úrovni do svazového státu a ještě navíc i přes EEU, tak si mysleli, že budou za vnitroruské ceny nakupovat ropu a zemní plyn a budou je dále exportovat, ale už za jiné peníze, protože na svém území mají několik rafinerií na zpracování těchto surovin. Jenže Rusko se proti tomu postavilo. A když se Rusko proti něčemu postaví, tak se nehne nic,“ vysvětluje Havlíček.
Podle ekonomky, zástupkyně vedoucí katedry mezinárodního obchodu a spoluautorky knihy „Kazachstán a Střední Asie: nové výzvy a perspektivy“ Ley Melnikovové je ale potřeba si uvědomit, že pokroky v integraci se v mnohém odvíjely a také dále odvíjejí od hospodářské situace v Ruské federaci.
„Pokud se podíváme na první dekádu tohoto století, ruská ekonomika rostla vysokými tempy a pokroky v integraci byly hmatatelné. Například v roce 2007 byla podepsána už druhá smlouva o celní unii mezi Ruskem, Běloruskem a Kazachstánem, v roce 2010 se začal používat společný celní sazebník a o rok později byly zrušeny kontroly na společných hranicích,“ konstatuje.
Co se týče výsledků v prvních letech fungování celní unie, došlo k navýšení celkového obchodního obratu mezi účastníky kromě roku 2009, kdy se obrat snížil z důvodu světové hospodářské krize. Ovšem po roce 2014, kdy se Rusko dostalo do hospodářských problémů, které nazrávaly nějakou dobu, a přidaly se i další faktory, integrace zpomalila i přesto, že k 1. lednu 2015 byla spuštěna Euroasijská unie.
„Tato dohoda však zatím není naplňována, překážek v hlubší ekonomické integraci je několik. Jednak jsou vnějšího charakteru, jako například protiruské sankce nebo zájmy jiných hráčů, ale i vnitřního. Třeba rozdíly v charakteru hospodářských reforem nebo ekonomická situace zejména v Ruské federaci. Mezi nejsložitější otázky pak patří harmonizace v rámci sektorů elektroenergetiky, ropy a plynu, a finančního,“ vysvětluje Melnikovová.
Svůj vliv prosazuje i Čína
Dalším neopomenutelným faktorem je také ekonomický vliv Číny, který je obzvlášť silný v zemích Střední Asie. „I z tohoto důvodu je logické, že Rusko má zájem na udržení rovnováhy vlivu a prohlubování integrace v rámci tohoto regionu,“ zamýšlí se nad dalšími kroky a ambicemi získat do řad EEU nové členy Melnikovová.
Podle analytiků v současnosti není jasné, zda jde v unii víc o ekonomiku, nebo o politiku. „Rusko potřebuje pro svoje velmocenské ambice pás zemí, které jej budou podporovat. Navíc, jedná se i o jistou možnost, jak zabránit rozšiřování EU o země postsovětského prostoru. Z globálního hlediska jde také o určitou reakci na regionalizaci světového obchodu, která je pro změnu reakcí na předcházející globalizaci. Velmi zjednodušeně tedy staví na tom, že samostatné země nemohou hrát na světovém trhu silnou roli, potřebují k tomu mít svůj blok,“ vysvětluje Svoboda.
Provázání ekonomik zemí EEU je silné. Problémem, na který analytici poukazují, je to, že zatímco dvě země jsou vývozci ropy či zemního plynu, tedy Rusko a Kazachstán, další, Bělorusko, je jejich čistým dovozcem. Co se pak týče Kyrgyzstánu a Arménie, které přistoupily později a ještě v případě Arménie za „pohnutých“ okolností, jejich ekonomický přínos se považuje za vcelku malý.
„Jejich motivace není čistě ekonomická, protože pro Arménii je Rusko prakticky jediný spojenec v regionu. Kyrgyzstán zase s nelibostí sleduje narůstající vliv Číny. Zvláště Arménie byla k projektu docela silně Ruskem tlačena,“ říká Svoboda.
Přitom Arménie se jinak aktivně podílí na programu Východního partnerství iniciovaném Evropskou unií v rámci evropské politiky sousedství. Cílem je těsnější spolupráce EU se šesti státy východní Evropy a Kavkazu – Běloruskem, Ukrajinou, Moldavskem, Gruzií, Arménií, Ázerbájdžánem. Samotná Arménie se v roce 2013 snažila o bližší propojení s EU, vyjednávala s ní právě o asociační dohodě, která funguje mezi Evropskou unií a Ukrajinou, Moldavskem i Gruzií.
„Ale tím, že je svázána vnitřním konfliktem o Náhorní Karabach, tak Rusko má velice silný politický, ale i bezpečnostní argument proti tomu, aby se Arménie integrovala někde, kde samotné Rusko nechce. Takže se v podstatě stalo to, že když v září 2013 arménský prezident dorazil do Moskvy krátce před tím, než měl podepsat s EU dohodu, prohlásil, že se jeho země nechtěla vlastně nikdy stát bližším partnerem EU, ale že místo toho vstoupí do EEU,“ připomíná Havlíček.
Podobnost lze vysledovat i v případě Ukrajiny – i zde nastala přetlačovaná o to, s kterým z těchto svazků bude země spolupracovat. Podle pozorovatelů je pravda, že z ruské strany byl zpočátku hmatatelný tlak na to, aby EEU byla širší než jen „ekonomická“, nicméně ochlazení nastalo ze strany Běloruska a Kazachstánu právě po ruské anexi Krymu.
„Kazachstán má na svém území výraznou ruskou menšinu, v případě Běloruska je identita zpochybňována ještě daleko více,“ dodává Svoboda.
Projekt EEU se přes všechna zmíněná „ale“ rozjel – navzdory tomu, že se ho Ukrajina neúčastní. Podle Svobody ani za časů premiéra Viktora Janukovyče nebyla ochota Ukrajiny vstoupit do Euroasijské ekonomické unie nijak obrovská. Připomíná, že Rusko v roce 2013 muselo vyvinout až brutální nátlak na Ukrajinu, aby odradilo Janukovyče, který měl mocenskou základnu na východě země – oblasti závislé na dodávkách levného zemního plynu – od podpisu Asociační dohody s Evropskou unií.
Něco funguje
V současné době probíhají podle pozorovatelů v rámci EEU hlavně práce na harmonizaci – po clech přichází na řadu například technické a sanitární normy. „Není to asi zrovna atraktivní část programu, což je nejspíš i ten důvod, proč o nich není zase tak moc slyšet,“ komentuje Havlíček.
Co se dosud EEU povedlo? Svaz prošel tradiční integrací – začínal zónou volného obchodu a pak celní unií. Dnes jsou proto například do velké míry sjednocená cla pro společný prostor vůči třetím stranám. Dále se podle Havlíčka ve zrychlené podobně uskutečňovala i hospodářská unie, která sbližovala standardy výroby, tak jako to funguje v EU.
Ovšem poslední fáze, tedy společná unie, která se vyznačuje nejen společnými cly pro třetí státy, ale také vzájemným propojením zemí mezi sebou, stále nefunguje. „Je to postavené na základech, kdy v každé zemi panoval člověk, který byl u moci 15 a více let, plus zavedený systém autoritářství, kdy se jeden z nich může špatně vyspat a zruší třeba celou bezcelní zónu nebo standardy, což je rozdíl oproti EU,“ zamýšlí se Havlíček.
Připomíná, že ne všechny státy EEU jsou členy Světové obchodní organizace WTO. Například Bělorusko. A to představuje problém pro širší obchodní angažmá a tržní výměnu ve světě.
„Mají každý různé závazky vůči mezinárodnímu společenství, takže to nefunguje společně. Je to zvůle vůdců, kteří řekli: pojďme mít unii a zbytek se nějak udělá,“ komentuje Havlíček.
Společná měna není, společný, byť minimální rozpočet ano
Společenství má nicméně také své funkční orgány, které se velmi podobají těm v Evropské unii. Jsou čtyři: Nejvyšší rada, Mezivládní rada, Komise a Soud. A právě jejich fungování se hradí ze společného rozpočtu zemí – tedy opět podobně jako v EU.
Letošní rozpočet dosahuje pouze 8,7 miliardy rublů, tedy zhruba 2,9 miliardy korun. Z toho výdaje Euroasijské ekonomické komise, jakožto hlavního orgánu EEU, budou činit podle Melnikovové přes 8,3 miliardy rublů a výdaje Soudu pak téměř 383 milionů rublů.
„Prakticky všechny finance tak jdou na fungování institucí. I když deklarují i nějaké projektové prostředky, moc jich nezbývá,“ dodává Svoboda. Klasické dotace, tak jako fungují v Evropské unii, však EEU nenabízí.
U vzájemného obchodu je navíc problém v tom, že jde o země bývalého Sovětského svazu, které spolu, respektive s Ruskem, obchodovaly i předtím. Rusko tak představuje zhruba 80 procent HDP celkového uskupení.
Obrat vzájemného obchodu zemí EAES činil tak v roce 2017 54,7 miliardy amerických dolarů, což znamenalo nárůst oproti roku 2016 o 27,4 %. V roce 2018 vzrostl obrat na 60,26 miliardy USD a zaznamenal tak desetiprocentní nárůst.
V případě obchodu mezi Českem a zeměmi EEU činil v roce 2017 téměř osm miliard dolarů. Z toho export z Česka činil 3,848 miliardy USD a import 4,137 miliardy. V roce 2018 pak obrat dělal 9,408 miliardy USD, export z Česka 4,310 miliardy dolarů a import 5,098 miliardy. Meziročně tak došlo k nárůstu obratu o 17,8 %, zvýšení exportu o 12 % a importu o 23,2 %.
Cílem unie tak sice je hlubší forma integrace než jen ta zmíněná celní, která už funguje, ale zejména jednotný hospodářský prostor, kde pohyb zboží a služeb, stejně jako pracovní síly, má být bez omezení. Jenže reálně je to podle politologů zatím jinak.
„Řada věcí se řeší ad hoc, státy jsou mezi sebou velmi opatrné, hájí si domácí trh. Už několikrát jsme byli v minulosti svědky, že i mezi dvěma částmi svazu, Běloruskem a Ruskem, periodicky, co půl roku, nastávají na týdny kontroly na hranicích. Běloruská strana je používá jako prostředek, jak se bránit ruskému vlivu,“ popisuje aktuální stav Havlíček.
Budoucnost bude záležet zřejmě na ochotě Ruska platit, míní politolog
Pokud tedy srovnáme potenciál EU s Euroasijskou unií, pak je podle oslovených odborníků atraktivita EEU rozhodně menší. Podle Svobody je to už jednoduše vidět na tom, že Rusko má tendenci státy přemlouvat, aby vstoupily, což se v případě EU říct nedá. Už delší dobu usilovala Euroasijská unie o Srbsko.
Podobnou smlouvu už se EEU podařilo podepsat i se Singapurem, a to prvního října, a společenství se dále snaží aktivně rozvíjet své vztahy i s dalšími zahraničními partnery. Melnikovová doplňuje, že dohodu o zóně volného obchodu uzavřela v roce 2015 například také s Vietnamem a o obdobných dohodách jedná i s Indií, Egyptem nebo Izraelem.
S Íránem byla v roce 2018 podepsána tříletá prozatímní dohoda o preferenčním obchodním režimu, s Čínou dohoda o spolupráci v několika sektorech, zejména v oblasti technologií, inovací, dopravní a logistické infrastruktury.
A co se týče vztahů přímo se samotnou EU, pak podle Melnikovové spolupráci brání především politická krize – protiruské sankce představují hlavní překážku formulování společného postoje EU k EEU.
„Vztahy těchto dvou uskupení tedy nejsou nijak formalizovány. Země EU však se zeměmi EEU aktivně obchodují, obrat vzájemného obchodu roste, což platí i pro Česko. Pro české podnikatelské subjekty představuje pokračující integrace v ekonomické oblasti výhodu, pronikání na vzdálenější trhy, například Kazachstán nebo Kyrgyzstán, se stává snadnějším,“ vysvětluje.
Cílem rozšiřování je podle oslovených odborníků zkrátka snaha prokázat, že je projekt životaschopný. „Nicméně zatím je prostě závislý ze všeho nejvíc na tom, že o něj má zájem ruský prezident,“ konstatuje politolog Svoboda. Prozatím to podle něho vypadá spíše tak, že jakékoli rozšíření je závislé na tom, jak moc ho bude Rusko ochotné platit.
Samotné členské státy s oblibou zdůrazňují, že jde o velký integrovaný trh, který může být atraktivní pro zahraniční investory. „Ale zatím bych ty výsledky zrovna nepřeceňoval,“ uzavírá politolog Svoboda.
