Přímé politické dědictví SSSR nesou v jistém smyslu právě oni. Na vrchol je vyšvihly pohnuté doby sovětského zániku, politicky však vzývají hlavně stabilitu. Spojuje je autoritářský přístup, vysoká popularita obyvatel i živení moci díky zásobám plynu. Jednoho z nich – Islama Karimova – odstavilo od vlády až těžké onemocnění.
O smrti prezidenta Uzbekistánu Islama Karimova se spekuluje od minulé neděle. Tehdy jeho dcera zveřejnila zprávu o prodělané mrtvici. Vláda oficiálně mlčela až do pátku, kdy přiznala „kritický“ prezidentův stav. Později odpoledne agentura Interfax oficiálně oznámila Karimovo úmrtí, vzápětí ovšem zprávu stornovala. Prý šlo o technickou chybu.
- Uzbekistán později Karimovovu smrt potvrdil. V čele země ho nahradil Šavkat Mirzijojev.
Karimov vládl Uzbekistánu tvrdou rukou od roku 1989, nejprve jako komunistický vůdce a po rozpadu Sovětského svazu v roce 1991 jako prezident. Sám se stylizoval do role ochránce stability v zemi sousedící s neklidným Afghánistánem. Kritici ho obviňovali, že hrozbu islamistů využívá jako záminku k potlačení jakéhokoli disentu. Jak jsou na tom okolní státy, kde se situace v Uzbekistánu v mnohém zrcadlí?
KAZACHSTÁN
První muž Kazachstánu Nursultan Nazarbajev vládne po celou dobu postsovětské éry podle známého scénáře. Jako nadějný lídr místních komunistů putoval po vyhlášení samostatnosti do prezidentské funkce. A drží si ji doteď.
Prezidentské volby – prakticky bez soupeře - vyhrál Nazarbajev čtyřikrát a zůstává mezi obyčejnými Kazachy dál oblíbený. Jeho stoupenci ho chválí hlavně za udržení stability i tlumení mezietnického napětí během reforem v 90. letech. Kladné body mu přinesl i mimořádný ekonomický růst během první dekády nového tisíciletí.
To vše je ale podle kritiků jen za cenu potírání opozice a dlouhodobé kumulace moci. Sám Nazarbajev se řídí podle hesla, že demokracie je dlouhodobý cíl a stabilitu lze při častých změnách ohrozit.
Jeho země velikosti západní Evropy investuje hlavně v ropném průmyslu, který jí pomohl v raketovém růstu ekonomiky. Podle mnohých pozorovatelů má i díky zásobám nerostných surovin velký potenciál. Stejně jako ten politický má prý ale nadále velké mezery.
TURKMENISTÁN
Turkménský lídr Kurbanguly Berdymuchamedov nepatří mezi středoasijskými vůdci k nejdéle sloužícím. V čele země stojí pouze 9 let. Ani jeho vláda si však s autoritářskými sousedy v ničem nezadá. Už první vyhrané volby před pětiletým mandátem mnozí zahraniční pozorovatelé pokládali za nedemokratické.
Tamní vláda úzce napojená na prezidentský úřad má absolutní monopol v médiích. Úřady sledují vydávaný či vysílaný obsah, blokují webové stránky a vydávají i pravidelné editorální směrnice. V roce 2013 tam přitom začal platit zákon o cenzuře – podle mezinárodních organizací však jde ve skutečnosti o frašku. Nezávislí novináři často pracují v utajení a přispívají hlavně do zahraničních médií.
Přísná kontrola je patrná hlavně v on-line prostoru. Pro většinu občanů je přístup extrémně drahý , mezi pravidelně blokované položky navíc patří Facebook, Twitter, YouTube nebo Live Journal.
Vláda se opírá také o bohatství v podobě zásob plynu. Turkmenistán produkuje každý rok zhruba 70 miliard kubíků plynu, dvě třetiny jeho exportu přitom jdou ruskému koncernu Gazprom. V posledních letech se ale vláda snaží napojení na Rusko omezovat a uzavírá obchodní dohody s dalšími státy.
TÁDŽIKISTÁN
Bývalý úspěšný podnikatel v bavlnářství Emomali Rachmon zaostává za rekordmany jen nepatrně. V případě Tádžikistánu se neměnilo jméno prezidenta „pouze“ 22 let. Prvně zvolen v roce 1994, dokázal vítězství obhájit v roce 1999, a v prodlouženém sedmiletém období při volbách 2006 a 2013.
Jeho země byla poznamenaná občanskou válkou trvající pět let. Zkraje 90. let to byl právě Rachmon, kdo komunistům pomáhal v úsilí vytlačit z Dušanbe islámské rebely. Po ukončení konfliktu se do země vrátila stabilita, tolik potřebná pro zemi – i samotného vůdce. Prezident Rachmon drží moc pevně v rukou, většinu obyvatel má však na své straně. I kvůli faktu, že přispěl ke konci zmíněné občanské války.
Sedmimilionová země však objektivně strádá chudobou. Do značné míry je závislá na Rusku, avšak nejenom kvůli ekonomice. Moskvě pomáhá i v bezpečnostní oblasti. Právě přes území Tádžikistánu vedou hlavní drogové trasy z Afghánistánu, stejně jako přesuny tamních islamistů. Země se naopak snaží více otevírat Číně. Investory totiž lákají tádžické zásoby plynu i zlata.
KYRGYZSTÁN
Do výčtu přidáváme i zbývající středoasijskou republiku, i když politicky se ostatním vymyká. Prezidenti se totiž střídají ve výrazně kratších termínech. Navíc jen tam dokázalo lidové povstání zbavit postsovětského lídra jeho monopolu. Řeč je o Askaru Akajevovi, bývalém fyzikovi, který vydržel u moci od začátku 90. let do roku 2005.
O přerušení autoritářského režimu se postaraly povolební protesty. Takzvaná tulipánová revoluce chtěla skoncovat s korupcí a netransparentními volbami. Akajev napětí nevydržel a s rodinou uprchl z Biškeku. Jak současný lídr Almazbek Atambajev, tak i jeho předchůdce Kurmanbek Bakijev mají za sebou pět let úřadování.
Pod prorusky orientovaným Atambajevem se země více přiklonila k Moskvě. Právě Rusko má v zemi vojenský areál. V roce 2014 země uzavřela základnu USA, která zásobovala jednotky v Afghánistánu.
