Západní veřejnost zapomněla na hrozbu velké konvenční války. Invaze do Iráku a Afghánistánu vychýlily představy o ní a druhou světovou válku pamatuje už málokdo. Přitom právě té je způsob boje v ruské obnovené invazi na Ukrajinu nejpodobnější. A to přesto, že zbraňové systémy udělaly velký pokrok a objevila se i nová kategorie v podobě dronů.
Velkým překvapením pro mnohé pozorovatele jsou ztráty lidí. Války, které západní státy vedly posledních několik dekád, nevyžadovaly významné nahrazování ztrát. I když západní vojáci v Afghánistánu či v Iráku umírali, nikdy se nestalo, že by z jednotky najednou zemřela třetina vojáků za týden.
Přesné počty obětí rusko-ukrajinské války zatím nikdo nezná. Odhady celkového počtu mrtvých a zraněných vojáků i civilistů se pohybují až kolem tří set tisíc lidí.
„Některé evropské armády, které byly budované jako maličké, by i přesto, že jsou dobře vybavené a vycvičené, přestaly během týdne či dvou v konfliktu takové intenzity reálně existovat,“ upozorňuje politický geograf z Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Jan Kofroň a dodává: „Takhle prostě vypadá konvenční válka.“
Překvapení zejména pro politiky proto je, jak významná je otázka rezerv, a to lidských i materiálních. Dají se tak čekat změny v přístupu právě k rezervám a mobilizačním plánům, a to mobilizace lidí i válečného průmyslu.
Analýzy před válkou, které se zajímaly o možnost velkého konfliktu, však předpokládaly, že ztráty i míra opotřebení budou velmi podobné tomu, co známe z konfliktů typu druhé světové války, doplňuje odborný asistent z Peace Research Center Prague na Karlově univerzitě Jan Ludvík.
- Ruská obnovená invaze na Ukrajinu zasáhla do všech oblastí života. Její nejdůležitější projevy jsme se pokusili popsat ve speciální sérii článků a infografik; ať už jde o nebývalou vlnu uprchlíků i nečekanou schopnost mnoha zemí postarat se o ně; válečné zločiny Rusů včetně odvlečení tisíců ukrajinských dětí; nasazení obrovského množství zbraní i návrat k pozapomenutému způsobu válčení; ruské strategické a taktické chyby v počátku invaze; roli Běloruska jako zásadního nástupního prostoru; rozmach soukromých armád i další společenské proměny v Rusku; diplomatickou izolaci Ruska a nečekané sjednocení Západu; ekonomické problémy především v podobě velké inflace; nutnost přebudovat energetiku; či dopady na českou společnost.
Zákopy
Nyní se totiž válčí víceméně stejně jako před osmdesáti lety. „Kdybychom z hrobu vyvolali některého z velitelů, který v tom regionu bojoval ve druhé světové válce, a dali mu týden, či dva, aby se seznámil s novými technologiemi, které by mohl snadno pochopit, tak by dokázal kompetentně velet na dnešním bojišti,“ vysvětluje Ludvík.
Překvapení mnohých, že se kopou zákopy jako za světových válek, je dáno spíš tím, že v posledních desetiletích světem otřásl úplně jiný typ válek. V protipovstaleckém boji spojenců proti afghánskému Talibanu nebo v souboji protivníků s obrovsky rozdílnými schopnostmi jako při invazi do Iráku, kdy Američané kontinuálně rozvíjeli útok, nedávají zákopy smysl. Ale při střetu podobně silných armád v otevřené krajině bez výrazných terénních prvků je zákopová válka pro všechny strany nejlepší taktickou volbou.
K rozšíření zákopů na Ukrajině přispívá ještě nedostatek chytré munice na obou stranách. Mají jen takovou, která exploduje až při dopadu na zem, a pokud se netrefí na metr přesně, zákop proti ní vojáky ochrání. „Nic moc lepšího jsme zatím nevymysleli. Obávám se, že zákopy tu s námi zůstanou další dlouhé dekády,“ předpovídá Kofroň.
Ani „hloupé“ munice však není na ukrajinském bojišti dost. Stává se tak, že Ukrajinci mají lidi i techniku, ale nemají čím střílet. Bude to tak do doby, než se západní výroba rozjede naplno. „To zase není nic šokujícího. V první i druhé světové válce chyběla munice do doby, než se transformoval průmysl a byl schopen vyrábět poptávané množství,“ připomíná Ludvík.
Dělostřelectvo
Největší spotřebu mají dělostřelci, kteří jsou „bohem války“, jak v sovětské doktríně byli chápáni, poznamenává bezpečnostní analytik Richard Stojar z Centra bezpečnostních a vojensko-strategických studií Univerzity obrany.
Rusko i Ukrajina tak mají v porovnání se srovnatelnými západními armádami daleko větší dělostřeleckou kapacitu a silně ji využívají. Ostatně většinu děl a houfnic v nynější válce stále tvoří technika sovětské konstrukční školy, byť role například německých PzH 2000, polských Krabů nebo amerických M777 pálících na ruské síly postupně stoupá.
Specifickou součástí dělostřeleckých jednotek jsou raketomety, které také hrají velmi významnou roli. I u nich zcela dominují sovětské systémy, především nejrozšířenější Grad (v překladu z ruštiny „kroupy“).
Velkou pozornost upoutaly americké systémy HIMARS. Přinesly totiž jistý zlom, a to tím, že umožnily Ukrajině velmi přesně zasahovat ruské muniční sklady či velitelská centra v hloubi týlu. „Ale opět – nedá se říci, že by to bylo něco úplně zásadního,“ upozorňuje Stojar. Rusové prostě přesunuli tato zranitelná centra logistiky a velení z dostřelu HIMARS, čímž jejich hrozbu snížili, byť jim to přineslo některé především logistické komplikace.
Tyto raketomety se ale ukázaly jako vysoce efektivní v tom, že proti nim Rusové nenašli jinou odpověď než stažení. Jimi vystřelené projektily nedokázali v dostatečném množství sestřelit.
Ptačí perspektiva
Dělostřelci a raketometčíci jsou v nynější válce zásadní ještě z jednoho důvodu: jejich schopnosti výrazně rozšiřuje masivní nasazení průzkumných dronů. Ty jsou základem taktického zpravodajství, díky němuž je možné mnohem rychleji a efektivněji navádět palbu.
Při ostrém nasazení mají extrémně malou životnost. Malé průzkumné drony přežijí v průměru tři vzlety, je tedy nutné je vnímat jako spotřební zboží. Ukrajinci je také neustále žádají od partnerů.
Přestože jsou nepilotované a zdálo by se, že tak eliminují hrozbu smrti pro toho, kdo je užívá, nesou riziko i pro operátora. Ten totiž vysílá dronu signál, který může nepřítel zachytit a navést na něj palbu. K odvetné palbě je sice potřeba, aby nepřítel měl v dostřelové vzdálenosti připravené vhodné zbraně, to však při relativně ustálené frontě nastává často.
„Drony se určitě budou šířit ke všem jednotkám: tankovým, mechanizovaným, pěším. Ale musíme se vyvarovat dojmu, že bude stačit pár desítek dronů a radikálně to změní situaci. Bude to doplněk,“ varuje Kofroň.
Co se týká útočných dronů, sehrály velkou roli především v době divoce se pohybujících linií kontaktu obou stran. Například bayraktary na počátku překvapily svými schopnostmi. Jenže to bylo v době, kdy Rusové operovali v hloubce ukrajinského území a neměli své jednotky dobře pokryté protivzdušnou obranou.
„Pak z oblohy téměř zmizely,“ poznamenává Stojar. Jsou totiž dost drahé a Ukrajina si nemůže dovolit ztrácet jich třeba deset měsíčně. Nyní se tak používají především na pozorování z velké dálky.
Sestřelit tank z ramene
V první fázi velké invaze se vedle tureckých dronů Bayraktar staly ikonickými také americké protitankové střely Javelin, které byly vysoce efektivní a měly i velký psychologický efekt na ukrajinské obránce.
Rusové šli velkému využití jejich potenciálu při ofenzivě na severu naproti. Vyslali velké kolony tanků a obrněných vozidel bez dostatečného krytí pěchotou. Malé, rychlé a těžko odhalitelné jednotky Ukrajinců s ručními protitankovými zbraněmi tak měly relativně snadnou práci.
Javelin je výborný systém, ale má také nedostatky, upozorňuje Kofroň. Například v případě, že vojáka s ním tank překvapí, jsou třeba desítky vteřin na jeho přípravu, které někdy chybí. Potíže má také s velkým mrazem, protože jeho nedílnou součástí je baterie. „Je to skvělá zbraň pro nějaké typy situací, v jiných je ale těžké ho účinně použít. Potřebujete další systémy, které jeho nedostatky vykryjí,“ vysvětluje analytik.
Značným limitem javelinů je také extrémně vysoká cena. Armáda státu s finančními možnostmi Ukrajiny by si je dovolit nemohla, kdyby je nedostala darem.
Zdaleka také není jasné, jak velkou část ruských tanků zničených ručními zbraněmi zasáhly právě systémy jako Javelin nebo britské NLAW. Mnohé se totiž staly terčem pro klasické ruční protitankové granátomety (RPG), byť ty potřebovaly ke zničení cíle třeba pět zásahů a ne jeden. V ukrajinské armádě jsou rozšířené především systémy Stugna domácí výroby nebo ruský Kornet.
Na začátku plnohodnotné invaze se v důsledku toho ozývaly hlasy, že přišel konec tanků. Pozdější vývoj to ale jasně vyvrátil a dokázal, že problém není v samotném tanku, ale ve způsobu, jakým je Rusové v únoru a březnu 2022 používali. Jako součást armády jsou tanky pro některé úkoly nenahraditelné. Tlak na dodávky západních leopardů Ukrajině to koneckonců podtrhl.
Příliš nebezpečné nebe
Podobnou pozornost jako Javelin si v úvodu velké invaze vydobyly také ruční protiletadlové systémy, především americký Stinger nebo britský StarStreak. Ty dokázaly téměř znemožnit působení hlavně ruským vrtulníkům. Ty se těžce skrývají před radary, takže musí využívat terén a létat nízko. A právě tam jsou kvůli své nízké rychlosti náchylné na zničení těmito jednoduššími zbraněmi.
„Můj tip je, že část bitevních vrtulníků bude nahrazovaná drony. Umí totéž, ale mohou být lehčí, menší a při jejich ztrátě nezemře pilot,“ myslí si Kofroň. Dodává, že přepravní vrtulníky se drony nahradit nedají.
Vrtulníky se tak v současném boji používají dost málo. A platí to i pro letadla. Příčinou neúspěchu letectva je podle Kofroně silná protivzdušná obrana (PVO) obou stran konfliktu. Ostatně o tom, že i velmi vyspělému letectvu může PVO nadělat velké potíže, se ví dlouho. Například Srbsko ji v době náletů NATO dokázalo udržet funkční mnoho týdnů a Američané bombardovali radši méně přesně z pěti kilometrů, protože níže byli velmi zranitelní.
Rusové se navíc v kvalitě a rozměru leteckých sil Američanům ani neblíží. Už po ruské invazi do Gruzie v roce 2008 vyhodnotili západní analytici vzdušné síly jako nejslabší článek ruské armády, připomíná Stojar s tím, že ani následné velké investice k výraznému zlepšení stavu nevedly.
Současný konflikt tak světu připomněl to, na co už téměř zapomněl. Velká konvenční válka trvá dlouho, zabíjí obrovské množství lidí a zkonzumuje obrovské množství materiálu. Vyžaduje také komplexní přístup k armádě a kvalitní spolupráci všech typů vojsk a zbraní. Žádný „zázračný“ systém, který by sám o sobě mohl vývoj bojů zvrátit, neexistuje.
