„Kdo se ve středu večer procházel po ulicích Kyjeva, tak rozhodně nemohl odhadnout, že druhý den začne válka,“ vzpomíná na rok staré události český diplomat Tomáš Pavlíček. Město podle něj žilo tak jako vždycky. Bylo to přitom pouhých pár hodin předtím, než Rusko posunulo svou tehdy osm let trvající agresi vůči sousední zemi na novou úroveň a spustilo plnohodnotnou pozemní invazi. I přes mnohaměsíční hromadění ruských vojsk u ukrajinských hranic útok mnohé šokoval. Především pro Západ, který dosud působil tváří v tvář ruské agresi nejednotně, představoval moment probuzení.
„Žádné checkpointy, protitankové ježky na silnicích nebo povinná večerka. Regály supermarketů byly plné a lidé se místo nervózního sledování televize bavili v barech a pivnicích,“ popisuje předvečer invaze v hlavním městě Pavlíček, který tehdy působil na české ambasádě v Kyjevě.
Možný útok Ruska sice byl tématem hovorů, neboť už i ukrajinští představitelé uznali závažnost hrozby a prezident Volodymyr Zelenskyj ten den vyhlásil mobilizaci záložníků. Málokdo ale věřil, že se invaze dotkne také hlavního města.
„Vůbec ne kvůli tomu, že by lidé důvěřovali Rusku nebo racionálnímu úsudku Vladimira Putina, ale myšlenka, že by v 21. století jedna země spustila proti druhé skoro totální válku a rodiny se musely ukrývat ve sklepech před bombardováním nepřítele, byla pro mnohé zcela nepředstavitelná a neuchopitelná,“ přibližuje český diplomat.
Obyvatele vzbudily vybuchující rakety
Následujícího dne krátce po půl páté ráno to ale byla realita. „Kyjevany vzbudily hlasité výbuchy dopadajících raket. Na sociálních sítích se šířily záběry ruských tanků, jak se ženou přes jižní i severní hranice země. Ukrajinské televizní kanály nereagovaly, nevysílaly ani Putinovu deklaraci války (oznámení o takzvané speciální vojenské operaci – pozn. red.) ani žádnou mimořádnou zpravodajskou relaci,“ popisuje úvodní šok Pavlíček.
„Tisíce lidí popadly jen doklady, pár nezbytností a vydaly se na nejistou cestu na západ, co nejdále od valících se vojsk,“ uzavírá český diplomat s tím, že mnozí bohužel ujížděli na předměstí do Irpině či Buči, protože předpokládali, že tam bude bezpečněji než v samotném Kyjevě.
Právě Irpiň nebo Buča přitom později smutně prosluly jako místa, která boje zcela zdevastovaly či kde byly po stažení okupantů nalezeny stovky mrtvých civilistů.
Další fáze války
Moskva za podpory Minsku spustila ve čtvrtek 24. února 2022 plnohodnotnou pozemní invazi na Ukrajinu, čímž rozpoutala největší pozemní konflikt v Evropě od konce druhé světové války.
Ruská válka proti Ukrajině, která začala osm let předtím, tak vstoupila do nové fáze. Neoznačení ruští vojáci nejprve v roce 2014 obsadili ukrajinský poloostrov Krym, který Moskva následně nelegálně anektovala. Poté Kreml s pomocí agentů i místních proruských aktivistů vyvolal válku na Donbase, v níž koordinoval síly bojující proti Kyjevu a do níž několikrát zasáhla i pravidelná ruská armáda.
Těsně před loňským 24. únorem pak Moskva prohlásila za nezávislé dvě oblasti na Donbasu, v jejichž částech působily její loutkové organizace Doněcká lidová republika (DNR) a Luhanská lidová republika (LNR), a vyslala tam svou armádu.
- Ruská obnovená invaze na Ukrajinu zasáhla do všech oblastí života. Její nejdůležitější projevy jsme se pokusili popsat ve speciální sérii článků a infografik; ať už jde o nebývalou vlnu uprchlíků i nečekanou schopnost mnoha zemí postarat se o ně; válečné zločiny Rusů včetně odvlečení tisíců ukrajinských dětí; nasazení obrovského množství zbraní i návrat k pozapomenutému způsobu válčení; ruské strategické a taktické chyby v počátku invaze; roli Běloruska jako zásadního nástupního prostoru; rozmach soukromých armád i další společenské proměny v Rusku; diplomatickou izolaci Ruska a nečekané sjednocení Západu; ekonomické problémy především v podobě velké inflace; nutnost přebudovat energetiku; či dopady na českou společnost.
Nyní se tento regionálně omezený válečný konflikt rozšířil na celou zemi. K necelému milionu vnitřně vysídlených uprchlíků ke konci roku 2021, kteří své domovy opustili v důsledku předchozích let ruské agrese, se přidaly další miliony, které se přesunuly do bezpečnějších oblastí Ukrajiny či odešly do zahraničí.
Eskalující ruská agrese tak způsobila největší uprchlickou krizi v Evropě od druhé světové války, podle OSN zemi opustilo přes osm milionů lidí. Obyvatelům, kteří zůstali, pak zejména na okupovaných územích hrozí, že se stanou obětí válečných zločinů, kterých Rusko podle Kyjeva dosud spáchalo až sedmdesát tisíc.
Probuzení do „nového světa“
Přestože ruská válka proti Ukrajině trvala už osm let a Moskva se chová agresivně i vůči dalším svým sousedům, teprve v důsledku loňské únorové invaze si většina Evropy i světa zcela uvědomila závažnost hrozby, kterou ruské chování představuje.
Ještě v únoru 2021, krátce předtím, než Rusko začalo ve velké míře hromadit vojska u hranic s Ukrajinou a na jejích okupovaných územích, odcestoval vysoký představitel EU pro zahraniční věci Josep Borrell po pěti letech vzájemných zmrazených kontaktů do Moskvy, aby po potupné návštěvě konstatoval, že Rusko nechce dialog.
Před několika dny tentýž diplomat v souvislosti s blížícím se ročním výročím invaze v Evropském parlamentu prohlásil, že Evropa se po ruském útoku na Ukrajinu musela probudit, a to do naprosto nové reality, do nového světa; a členské státy vyzval ke zvýšení a zrychlení vojenské pomoci Ukrajině.
Konec severské neutrality a německého pacifismu
Evropské probuzení se projevilo v několika oblastech. Eskalace ruské agrese donutila Evropskou unii k co možná nejjednotnějšímu postupu a společné razantní reakci v podobě několika kol dosud nejtvrdších protiruských sankcí, které sladila také s dalšími západními partnery. Zejména členské státy NATO pak s dalšími spojenci koordinují i vojenskou pomoc napadené zemi.
Kromě toho se skutečností staly další dosud nemyslitelné kroky. Neutrální Finsko a Švédsko podaly v obavách z Ruska přihlášky do Severoatlantické aliance a pacifistické Německo oznámilo, že hodlá nalít obrovské finance do své armády, jejíž bojeschopnost v důsledku šetření léta trpěla.
Plynovod Nord Stream 2, který měl přivádět ruský plyn do Německa a na němž se obě země dohodly v roce 2015 – tedy rok poté, co Rusko zahájilo svou agresi vůči Ukrajině – nakonec vůbec nebyl spuštěn. A Evropská unie se ve světle ruské agrese rozhodla odstřihnout od ruských fosilních paliv.
Jiný svět, než si Kreml přál
Do nového světa procitlo i Rusko, byl ovšem o dost jiný, než si v Kremlu před útokem představovali. Ruské vedení se zřejmě nechalo ukolébat nedostatečně razantní reakcí Západu na svou dosavadní agresi vůči sousední zemi a bylo nyní překvapené připraveností civilizovaného světa Ukrajinu podporovat, a to i dodávkami zbraní.
Rusové se dopustili také některých dalších chyb v úsudku. Kreml podle všeho zaskočilo třeba odhodlání samotných Ukrajinců se bránit, což bylo jedním z důvodů neúspěchu úvodního naddimenzovaného útoku okupantů. Navzdory tomu a dosavadním ukrajinským úspěchům však zůstává ruská vojenská síla ohromná a Ukrajinu a její spojence čeká zřejmě ještě dlouhý boj.
Kroky Kremlu neohrožují jen mezinárodní řád založený na dodržování pravidel, který se svou agresí snaží Vladimir Putin zlikvidovat, ale představují nebezpečí i pro Rusko samotné. Putin svým jednáním ničí poslední zbytky důvěry v zemi i její mezinárodní postavení, dostává Rusko do diplomatické izolace a pod tvrdé hospodářské sankce, doma pak zesiluje represe a dělá z vlastní země čím dál nesnesitelnější místo k žití. Jeho režim to může oslabit a posílit naopak mohou odstředivé tendence.
Ruská propaganda ze všeho viní Západ, sebe pasuje do role oběti, čas od času hrozí nukleárním konfliktem a tvrdí, že svět bez Ruska nemá cenu. Je to ale sám Kreml, jenž ničí Rusko a svět, v kterém s ním chtěli i přes jeho předchozí výboje ostatní mezinárodní aktéři koexistovat.
