Lukašenko váhá mezi Putinem a Bělorusy

Tisícikilometrovou hranici mezi Ukrajinou a Běloruskem tvoří hluboké lesy a bažiny. Pomyslnou čáru mezi zeměmi několikrát za den překračují ukrajinské průzkumné drony. Vojáci napadené země monitorují, co se na druhé straně hranice děje – zda se okupační síly neformují k dalšímu útoku z běloruského území.

V příhraničních oblastech se na možnou ofenzivu připravují Ukrajinci už od léta. Posilují obranu, hloubí a rozšiřují zákopy, kladou miny, kácí stromy. Před rokem z Běloruska vyrazily ruské síly k – nakonec neúspěšnému – tažení na Kyjev.

Poskytnutí území Rusku jako základny k napadení sousední země ukazuje na pevné spojenectví Moskvy a Minsku v tomto konfliktu. Nejde přitom jen o přístup k hranici s Ukrajinou. Od loňského února na svém území Bělorusko také cvičí mobilizované ruské brance, okupačním silám dodává ze svých skladů vojenský materiál a slouží i jako výchozí bod k raketovým útokům na Ukrajinu. Podle nezávislé běloruské monitorovací skupiny Hajun Rusové jen za prvních sedmdesát dní invaze vypálili z Běloruska 631 raket.

Poslední evropský diktátor

V čele Běloruska stojí už přes 28 let Alexandr Lukašenko, jemuž se přezdívá „poslední diktátor Evropy“. Prezidentem se stal v roce 1994, od té doby prostřednictvím změn v ústavě, volebních machinací a útlačováním oponentů v úřadu zůstává. Každé jeho další zvolení bylo provázeno protesty, největší demonstrace vyvolalo jeho údajné šesté vítězství ve volbách v roce 2020.

Podle oficiálních výsledků v nich Lukašenko získal 80 procent hlasů, většina pozorovatelů se však shodla na vítězství demokratické opoziční lídryně Svjatlany Cichanouské. Výsledky voleb proto neuznala Evropská unie ani Spojené státy. Lukašenko však ani po mohutných protestech porážku neuznal.

Bezpečnostní složky naopak proti demonstrujícím brutálně zakročily – násilí vedlo k několika obětem na životech, stovkám zraněných a asi 30 tisícům zatčených. Cichanouská byla nucena odejít do exilu. Podle lidskoprávní organizace Vjasna je v současnosti v Bělorusku 1450 politických vězňů, včetně 32 pracovníků médií a nositele Nobelovy ceny Alese Bjaljackého.

V květnu 2021 také Lukašenkova vláda nařídila odklonit civilní letadlo na trase z Athén do Vilniusu, které letělo přes běloruské území. Pod falešnou záminkou, že se na palubě nachází bomba, donutila běloruská stíhačka letadlo k přistání v Minsku, kde byli zadrženi dva pasažéři – běloruský novinář a kritik režimu Raman Pratasevič a jeho partnerka Sofija Sapegaová.

Kroky Minsku vedly k přijetí protiběloruských sankcí Západem. Lukašenko k odvetě využil uprchlíků z Blízkého východu, které vláda lákala do Běloruska s výhledem snadného přechodu hranice do Evropské unie. V hrozivých podmínkách na hranicích ale řada migrantů zemřela.

Spojenci z donucení

Podporu v těchto krocích nalezl Lukašenko u svého dlouhodobého spojence, ruského lídra Vladimira Putina. Ačkoliv se Lukašenko s Putinem údajně nemají v lásce, jsou nuceni spolupracovat. „Bez Putinovy podpory by Lukašenko zřejmě už nebyl u moci,“ poznamenal list Foreign Policy.

Přes osobní averze není Lukašenkův pád v Putinově zájmu, tvrdí server. Svržení autokratů v důsledku občanských hnutí by mohlo ohrozit i režim v Rusku, proto Moskva podporuje jak Lukašenka, tak například syrského prezidenta Bašára Asada. Zachování režimu ale Lukašenko vykoupil přítomností ruských jednotek na svém území. „V průběhu let obětoval Moskvě suverenitu a nezávislost Běloruska, aby si udržel Putinovu přízeň,“ uvedl server.

Podle zpráv z posledních měsíců se také zdá, že Moskva na Minsk zvyšuje tlak. Někteří analytici se obávají, že se Rusko snaží svého spojence plně vtáhnout do války. V prosinci například Putin zamířil do Minsku na setkání s Lukašenkem, a to celé tři roky od posledního jednání. Putin přitom k návštěvě nepřistoupil ani v době největších protestů proti zmanipulovanému výsledku běloruských prezidentských voleb.

Během prosincového setkání lídři mluvili o „přijímání všech nezbytných opatření k zajištění bezpečnosti našich zemí“, a to včetně pokračování společných vojenských cvičení a vybavení běloruského letectva „speciálními hlavicemi“.

V polovině ledna pak činitel ruského ministerstva zahraničí Alexej Poliščuk řekl, že by Bělorusko mohlo aktivně vstoupit do konfliktu. A to v případě, kdy by se Kyjev rozhodl tuto zemi nebo Rusko napadnout. „Z právního hlediska je použití vojenské síly kyjevským režimem nebo napadení území Běloruska či Ruska ozbrojenými silami Ukrajiny dostatečným důvodem ke kolektivní reakci,“ řekl Poliščuk ruské státní agentuře TASS.

Hrozba stačí

Analytici se však spíše přiklánějí k možnosti, že Bělorusko aktivně do konfliktu nevstoupí. Už samotná hrozba ofenzivy z běloruského území je ale zátěží pro ukrajinské obránce. U hranic musí kvůli možnému útoku držet část jednotek, které by jinak mohly bojovat na kritičtejších částech fronty.

Výcvik ruských branců a postupování části vojenského vybavení okupačním silám přitom vyčerpává běloruskou armádu, která už před konfliktem neměla valnou úroveň. „Ironií je, že Bělorusko je užitečnější jako hrozba než jako vojenský spojenec,“ řekl politolog a bezpečnostní expert Mark Galeotti v rozhovoru pro The Hill.

„Jde spíše o udržení Ukrajinců v obavách. Hrozba to dokáže, aniž by ji bylo nutné uskutečnit,“ uvedl a dodal, že ukrajinská armáda by běloruské síly v boji „rozžvýkala“.

Profesor ukrajinských studií Univerzity v Albertě David Marples upozornil, že Lukašenko se nasazení běloruských sil v konfliktu brání od začátku invaze. „Nyní má Lukašenko trochu více volnosti, protože ho Rusko také potřebuje,“ řekl. Běloruský vůdce se podle něj ale „nakonec může pokusit uzavřít nějakou dohodu, která by mu umožnila zůstat u moci a udržet si suverénní stát a pak možná vyslat vojáky“.

Bělorusové bojují ve válce na Ukrajině i na železnici

Nasazením běloruských vojáků do invaze by však Lukašenko riskoval nejen porážku v boji, ale i rozhořčenou reakci obyvatel. V srpnovém průzkumu organizace Chatnam House se proti ruské invazi vyslovilo 45 procent z asi osmi set dotázaných Bělorusů. Řada z nespokojených obyvatel se také aktivně podílí na tom, aby Rusko posunuli blíže k porážce.

Mezi ukrajinskými obránci tak bojují proti ruským okupantům také Bělorusové. Někteří už od vtrhnutí na Krym v roce 2014, většina jich Ukrajince posílila před rokem. Dnes tvoří jeden regiment, tedy útvar o zhruba osmi stech mužích. V běloruské formaci se ale nachází i řada žen. Běloruští bojovníci se účastnili bojů v klíčových místech konfliktu – v Severodoněcku a Lysyčansku na Donbase, u Mykolajivu na jihu Ukrajiny nebo v Buči nedaleko Kyjeva.

Část Bělorusů také Ukrajině pomáhá bez překročení hranice – ruské síly oslabují sabotážemi. Pro Bělorusy nejde o novou taktiku. Stejně bojovali proti nacistické okupaci během druhé světové války a poté i v Sovětském svazu a tento způsob odporu do jisté míry formoval běloruskou národní identitu, uvedl server Worldcrunch.

Od začátku invaze se tak do tohoto odboje, známého také pod pojmem „železniční válka“, zapojily desítky tisíc lidí. „Od začátku války se do plánu přihlásilo třicet tisíc lidí. Jedná se o mobilizační plán pro organizaci různých akcí na železnici, silnicích a na úřadech. Úřady mají strach,“ uvedl opoziční aktivista Franak Viačorka.

Za účast na sabotážních akcích už běloruské soudy rozdaly první tresty. Na konci loňského roku dostali dva muži 21 a 23 let vězení za snahu zabránit přepravě vojenského materiálu na Ukrajinu v prvních dnech ruské invaze. V lednu pak soud potrestal dalšího muže vězením na třináct let za zapálení železničních rozvodných skříní, což vyústilo ve značná zpoždění vlaků.

Mobilizace by přinesla vzpouru, tvrdí Cichanouská

Nasazení běloruských vojáků do bojů na Ukrajině si tak zřejmě Lukašenko v protiválečné atmosféře nemůže dovolit. Čelil by „masové vzpouře“, řekla v lednu v Davosu na Světovém ekonomickém fóru Cichanouská.

„Důvodem, že naše vojska nebyla vyslána na Ukrajinu, není, že by se Lukašenko nechtěl války účastnit. Ví, že Bělorusové nevnímají Ukrajince jako nepřátele,“ řekla listu Financial Times. Podle opoziční lídryně by v případě vyhlášení mobilizace došlo ke stávkám a masovému odlivu obyvatel z Běloruska. „Proto pochybuji, že Lukašenko tento rozkaz vydá,“ dodala.

Politolog Galeotti upozornil, že mezinárodní postavení Ruska se od začátku invaze značně zhoršilo. Spojenci Moskvě nepřibývají, spíše naopak. Bude si proto muset vystačit i s běloruským partnerstvím z donucení.

„Víte, my dva jsme spoluagresoři, nejpodlejší a nejtoxičtější lidé na této planetě. Jediný problém, který mezi námi je, je určit, kdo je větší,“ řekl Lukašenko na tiskové konferenci po prosincovém setkání s Putinem.

„Prezident Putin mi říká, že jsem to já, ale já si začínám myslet, že je to on. Tak jsme se rozhodli, že budeme držet při sobě. Jako rovný s rovným. Tečka,“ dodal.