Americký brigádní generál Kevin Ryan pokládá možnost, že Rusko na Ukrajině použije taktické jaderné zbraně, za realistickou. V rozhovoru, který poskytl České televizi, popsal, jak se podle něj může tento konflikt dál vyvíjet.
Rusko může použít jaderné zbraně, Ukrajina nemá sílu vytlačit ho z jihu, popsal pro ČT brigádní generál Ryan
Kevin Ryan v současné době učí na Harvardově univerzitě na Centru pro vědu a mezinárodní záležitosti Roberta a Renée Belferových. Víc než 29 let sloužil v americké armádě. Zastával v ní různé pozice od velitele čety přes velitele brigády až po atašé obrany v Moskvě a zástupce armádního štábu. Sloužil také jako náčelník štábu Velitelství kosmické a protiraketové obrany armády, svou vojenskou kariéru ukončil s hodností brigádní generál. Věnoval se oblastem vesmírné, protivzdušné a protiraketové obrany, zpravodajských služeb a politicko-vojenské strategie.
Rozhovor s americkým generálem Kevinem Ryanem (zdroj: ČT24)
Odcituji generálního tajemníka NATO Jense Stoltenberga, který v úterý řekl: „V nadcházejících týdnech očekáváme další ruskou ofenzivu na východě a jihu Ukrajiny s cílem dobýt celý Donbas a vytvořit pozemní spojení s okupovaným Krymem.“ Očekáváte to také?
Ano. Rusko vede kampaň na čtyřech různých frontách. Byla tam severní kampaň, východní kampaň, jižní a západní. Západní kampaň, to jsou jen raketové a vzdušné útoky, bombardování na dálku. Ruská armáda podle všeho nemá žádný plán ani kapacity na to, aby napadla západní Ukrajinu. Ale na severu měli Rusové spoustu problémů; ukrajinská armáda je tam doslova zastavila. Takže Rusové stahují své vojáky ze severní kampaně a přesouvají je na tu východní.
V jižní kampani podél Černého moře byla ruská armáda nejúspěšnější a téměř se jim podařilo vytvořit pozemní most mezi Ruskem a Krymem. Jediné, co jim zbývá, je dobýt Oděsu a Mariupol. Na východě celá tato válka začala a stejně tak se tam budou bojovat i její poslední bitvy, protože ruská armáda chce rozšířit území, které tam ovládá. A Putin se nezastaví, dokud buď nezíská to území na východě Ukrajiny, které chce, nebo dokud mu jeho vlastní armáda neřekne: „Víc už pro vás na Ukrajině udělat nemůžeme.“
Myslíte si, že plán, který měli připravený, dobře vyhodnotil schopnosti ukrajinských obránců? Ptám se kvůli tomu, kolik vojáků nasadili na hranice Ruska s Ukrajinou, celkem 190 tisíc lidí. Víte, proč jich tam bylo tolik?
Do invaze Spojených států do Iráku v roce 2003 bylo zapojeno 150 tisíc vojáků. Takže 190 tisíc Rusů proti mnohem menší ukrajinské armádě, to jim teoreticky mělo stačit, aby dobyli minimálně východ a jih Ukrajiny, a možná dokonce mnohem víc. Důvodem, proč to nestačilo, je to, že ruské vojsko nebylo tak dobře vycvičené a organizované, jak si mysleli, a jak jsem si myslel i já a mnoho západních pozorovatelů.
Ruský generální štáb, který je zodpovědný za plánování této války, hrubě podcenil schopnosti ukrajinské armády, podcenil reakci ze strany Západu, NATO a USA a zemí, jako je Česká republika, které teď posílají Ukrajině velmi významnou vojenskou pomoc. A stejně tak podcenili dopad sankcí. Takže Rusové nadělali spoustu chyb ve svém plánování, v získávání zpravodajských informací i v přípravě na celou válku.
Včetně logistiky, předpokládám?
Ano, logistika je možná jejich nejviditelnější selhání. Velmi často vidíme na sociálních sítích, že ruská armáda nedokázala svůj postup Ukrajinou logisticky podepřít. Další velkou ruskou chybou bylo, že počet potřebných vojáků a jednotek odhadli špatně. Jak jste řekl, bylo tam 190 tisíc lidí, což znamená, že téměř všechna jejich pozemní vojska jsou teď na Ukrajině.
Pokud byste se teď vydal pěšky z Estonska do Petrohradu, narazíte tak možná na jednu četu opilých ruských námořníků – a to bude veškerá obranná síla, která v Rusku zůstala. Každý, kdo má zbraň a tank, je teď buď na Ukrajině, nebo na cestě na Ukrajinu.
A stejně tam nemají dost lidí, aby dokázali vytlačit Ukrajince z některých míst. Takže ruská armáda přecenila, co může dokázat, a výsledkem je, že neustále snižují své cíle. Nejprve bylo jejich cílem říct USA a Ukrajině: „Vypadněte z východní Evropy“. Teď už jednají přímo s lidmi prezidenta Zelenského a snaží se získat nějaký pruh země na východě a na jihu.
Myslíte si, že ukrajinská armáda má kapacity na to, aby východ a jih Ukrajiny osvobodila?
Myslím si, že bohužel nemá. Potřebovali by víc vojáků, víc jednotek. Ruská armáda sice nadělala spoustu chyb, ale pořád je víc než dvakrát větší než ta ukrajinská. A protože na ukrajinském území nebojují žádní spojenci, není moc velká šance, že by dokázali postavit tak velkou armádu, aby Rusy vytlačili. Takže si myslím, že Rusko si ponechá tu zemi, kterou dobylo na jihu. Možná se Ukrajincům podaří udržet si Oděsu, možná se jim podaří získat Mariupol, což by byl zázrak. A možná se jim podaří zabránit Rusům v tom, aby se na východě země dostali až k Dněpru. Ale nemyslím si, že by je dokázali vyhnat úplně.
Nedávno jsme se dozvěděli o zvěrstvech, která byla napáchána v Buče. Myslíte si, že se něco takového dělo a děje i v jiných částech Ukrajiny?
Ano, myslím si, že se to děje i jinde. Víte, jedna z věcí, které prezident Putin udělal už na začátku, je, že začal mluvit o denacifikaci Ukrajiny. A to hlavně proto, že chtěl, aby ruské obyvatelstvo, aby jeho domácí posluchači tuto válku proti Ukrajině podpořili. Ale tenhle slogan denacifikace Ukrajinců má svůj vliv i na ruské vojáky a důstojníky, kteří tam bojují.
Dehumanizuje totiž Ukrajince, které vnímá jako něco podlidského. A když tohle uděláte, tak dovolujete vojákům a důstojníkům na nižších úrovních, aby vnímali nepřítele jako někoho, kdo si nezasluhuje úctu a důstojnost. Ti vojáci je vnímají jako zvířata a podle toho se k nim chovají. To není jenom Ukrajina, to je ve válce častá věc. Dnes to vidíme na Ukrajině a myslím si, že v důsledku kombinace této dehumanizace Ukrajinců a brutality, s níž ruská armáda o tento poslední kus území bojovala, se takových hrůz bude dít víc.
Myslíte si, že Vladimir Putin a generálové ruské armády věděli a vědí, jaké důsledky, které jste právě popsal, tento slogan „denacifikace“ bude mít? Byla to záměrná strategie, jejímž cílem byla právě taková krutost, jakou jsme viděli v Buče?
Ruské vojenské vedení a prezident Putin za tento výsledek nepochybně nesou zodpovědnost. Jestli to očekávali, nebo ne, to je vedlejší. Je to důsledek jejich kroků a jejich plánu, který se dal předvídat, takže očekávat to měli.
Generál Gerasimov, který je náčelníkem generálního štábu, často říká, že zodpovědností ruské armády je, že musí znát podstatu budoucích válek a být na ně připravena. A pokud tomu tak je, pak Gerasimov a jeho generální štáb musí nést zodpovědnost za to, že mylně identifikovali podstatu této války a přišli se špatným plánem. Ale co se týče těch zvěrstev, za ta nesou stoprocentní zodpovědnost.
Není pochyb o tom, že se jedná o válečné zločiny. Je to tak?
Ano, jednoznačně to jsou válečné zločiny. A nejenom to, v dnešním světě sociálních médií tyto válečné zločiny a důkazy o nich vidíme okamžitě. To, co jsme viděli v Buče, se nedá zakrýt. Víme, že ruská armáda se takovéhle věci zakrývat snaží, pokud to jde, ale v případě Buči se museli stáhnout, takže tyhle hrůzy už skrýt nemohli. A sociální média nám je budou dál odhalovat.
Myslíte si, že se právě teď snaží něco podobného skrýt například v Mariupolu?
Ano, určitě. Pokud to půjde, tak to udělají. Jedna z věcí, kterou Rusové disponují, jsou mobilní krematoria, která používají nejenom k tomu, aby se postarali o těla vlastních vojáků, ale údajně také k tomu, aby se zbavili ostatků zabitých civilistů a zametli tak stopy.
V rozhovoru pro Harvard Belfer Center ze 14. března jste uvedl, cituji: „Důstojníci rozumějí umění a vědě války, ale žijí ve velmi zkorumpovaném kontextu.“ Můžete mi tento kontext, v němž ruští vojenští důstojníci žijí, popsat?
Rusko je země, kde korupce prolézá celý váš život. Jakou práci seženete, jestli se dostanete na univerzitu, dokonce i když chcete lístky do divadla nebo se vyhnout vojenské službě, to všechno si můžete nějak zaplatit nebo vykšeftovat. To právě myslím tím zkorumpovaným prostředím.
Důstojníci v této zkorumpované společnosti žijí a v některých případech jsou za ni sami zodpovědní a podílejí se na ní. Ale i když jste čestný a bezúhonný vojenský profesionál, v takovém prostředí nepřežijete bez toho, že se do té korupce nějakým způsobem zapojíte.
Jak jsou důstojníci a běžní vojáci v ruské armádě vnímáni?
Rusko vnímá své důstojníky jako jádro celé své armády. Na Západě rádi říkáme, že páteř armády tvoří vojáci bez hodnosti a zejména seržanti. Říká se, že vojáci nejsou v armádě, ale vojáci jsou armáda.
V Rusku to tak nevnímají. Vojáci jsou jenom lidé, kteří dočasně procházejí armádním systémem. Přijdou, odslouží si rok, nebo podepíšou smlouvu a mají to na tři nebo pět let, ale není tam tradice, že by voják bez hodnosti sloužil dvacet třicet let. To dělají jenom důstojníci. Takže ti sami sebe vnímají jako jádro armády.
To je taky jeden z důvodů, proč ruští důstojníci nakládají se svými vojáky tak mizerně, což vidíme i na Ukrajině. Oni je tam v podstatě opustili i s vybavením, bez jakéhokoliv vedení, a ti vojáci říkají, došly mi náboje, došla nafta, půjdu pěšky zpátky do Ruska, a ruští důstojníci jim to tolerují.
Takže k armádě nic necítí, ke své práci nemají žádný vztah. Jsou tam jenom proto, že je tam poslali, a je jim to úplně jedno. Rozumím tomu dobře?
Myslíte vojáky?
Ano.
Já myslím, že je to o trošku složitější. Myslím si, že máte pravdu v tom, že necítí k vojenské profesi moc silný vztah. Někteří zjevně věří tomu, co jim vláda říká, tedy že Ukrajinci jsou zločinci a že tam musí jít a osvobodit rusky mluvící obyvatele, což je to oficiální odůvodnění. Někteří tomu patrně věří, a dokud na vlastní oči nezjistí, co se skutečně děje, tak se dál mohou touto lží řídit.
Ale je tu taky hodně vojáků, kterým je to vlastně úplně jedno, nebo kteří přijedou na Ukrajinu a zjistí, že to není pravda.
Jedna z nejdůležitějších věcí, které se teď dějí, je to, že od prvního dubna do patnáctého června probíhá v ruské armádě nové kolo odvodů; to se děje dvakrát ročně. To znamená, že sto třicet čtyři tisíc vojáků ruskou armádu mezi 1. dubnem a 15. červnem opustí, a ti všichni se vrátí domů s vlastními názory, s tím, co viděli a co slyšeli, co tam zažili, a řeknou rodičům a sourozencům a přítelkyním, co se tam skutečně stalo. A já nevím, co to s ruskou společností udělá, ale něco určitě.
Myslíte si, že to bude něco okrajového, nebo že by to skutečně mohlo v ruské společnosti vyvolat velké vlny?
To je dobrá otázka, ale odpověď na ni neznám. Myslím si ale, že nějaký dopad to na společnost a na Rusy mít bude. Když se domů vraceli ruští veteráni z války v Afghánistánu, mělo to na ruskou společnost velký dopad. Je možné, že se to stane znova.
Cituji vaše slova: „V devadesátých letech v Moskvě měli důstojníci a generální štáb dvě práce. Jedna byla služba v armádě a druhá, když si ve volném čase přivydělávali jako taxikáři, protože nedostávali zaplaceno.“ Jaká je aktuální situace v Rusku? Můžete porovnat, kolik dostávají důstojníci a obyčejní vojáci ve srovnání třeba s USA?
Devadesátá léta dvacátého století byla nejhorším obdobím pro ruskou armádu, ruské vojsko a ruské konvenční složky. Přesně jak jste zmínil, dostávali velmi nízké platy, které se často opožďovaly až o půl roku. Takže si museli přivydělávat něčím jiným. A když jsem tohle říkal, tak jsem měl na mysli jednoho konkrétního člověka, to byl generál v moskevském generálním štábu, který to tak opravdu měl. Umíte si asi představit, jak na tom mohl být nějaký vojín nebo poručík někde na Sibiři.
Putinova vláda se pokusila tento trend zvrátit. Ruští důstojníci jsou dnes placeni mnohem lépe, dostávají peníze, za které se v Rusku dá žít, a od roku 2008 zavedli mnoho armádních reforem, říkají tomu „novyj oblik“, nový vzhled, díky čemuž mají moderní vybavení, moderní komunikační přístroje a také smluvní vojáky, což jsou dobrovolníci, nikoliv branci. Až asi 64 procent ruské armády dnes tvoří dobrovolníci a smluvní vojáci, což je zlepšení, protože ty můžete déle cvičit.
Takže situace důstojníků i armády jako takové se zlepšila, což si rozhodně nechtějí nechat vzít. Mají pocit, že si to zasloužili, a udělají maximum pro to, aby si tato zlepšení nechali.
Ale ruská armáda se pořád z velké míry opírá o brance, je to tak?
Ano. Něco mezi 30 a 40 procenty ruské armády jsou odvedenci. Není to proto, že by nechtěli mít smluvních vojáků víc – dokonce i ministr obrany Šojgu v průběhu let několikrát přiznal, že se jim nedaří naplnit cíl 75 a víc procent smluvních vojáků. To, co teď mají, je asi maximum, kterého mohou dosáhnout – těch 60 až 65 procent.
Na podzim 2017 jste řekl pro Jewish Policy Center.org, cituji: „Putin je mnohem menší stratég, než se obecně soudí. Myslím si, že je v první řadě oportunista.“ Jak byste ho zhodnotil dnes, v roce 2022?
Já si myslím, že oportunista je i nadále. V roce 2014 prezident Janukovyč ztratil kontrolu nad ukrajinskou vládou, lidé povstali na Majdanu a Janukovič byl nakonec odstraněn. Co udělal Putin? Nešel svého proruského agenta na Ukrajině zachránit, nesnažil se zařídit nějakou proruskou vládu, politicky neudělal nic. Místo toho zabral území – zabral Krym, zabral část východní Ukrajiny. To proto, že viděl příležitost vyřešit svůj problém, kterým bylo rozšíření NATO a Západu.
Tuhle válku začal taky proto, že chtěl území, a jeho cíl je vzít si tolik, kolik mu projde. Už teď musel svoje ambice zkrotit, už se se svými požadavky neobrací na USA a NATO, ale na Zelenského, což znamená, že už chce méně a zaměřuje se na toho, kdo stojí přímo před ním. Proto říkám, že není zas takový stratég, jak se někdy tvrdí.
Co se týče budoucnosti Ukrajiny a vyjednávání mezi Ruskem, Ukrajinou a dalšími státy, objevují se náznaky, že by se Ukrajina mohla stát neutrálním státem, například jakýmsi nárazníkovým státem. Co znamená být nárazníkovým státem pro Vladimira Putina?
Pro Putina to v první řadě znamená, že NATO se tam nedostane. Za druhé, že pokud nebude mít Ukrajina s Ruskem přátelské vztahy, alespoň ho nebude svou armádou ohrožovat. Buď proto, že je tak malá, že nepředstavuje hrozbu, nebo to může být jako v případě Finska, jehož armáda je velmi schopná, ale kterému se podařilo Rusko přesvědčit, že není jeho nepřítel.
Třetí možnost je, že tam vznikne pás země, která byla úplně zničena a všechno vypadá jako Mariupol. Takhle nějak zacházel Sovětský svaz například s východním Německem po druhé světové válce. Na obnovu východního Německa tenkrát nedali ani rubl. I když by jim tato obnova mohla nějak pomoct, třeba průmyslově nebo jako zdroj různých surovin, neměli dojem, že by něco takového měli dělat.
A já si myslím, že stejně Putin vnímá i tohle nárazníkové pásmo, které vytváří na Ukrajině. Jemu na místních zdrojích vůbec nezáleží a na lidech taky ne. Jenom chce vlastnit to území, a klidně na něm může být jenom hromada sutin.
A bylo by to dlouhodobé řešení, nebo jenom přestávka ve válce?
To je velmi dobrá otázka.
Dá se Vladimiru Putinovi věřit?
To se teprve ukáže, jestli by to byla přestávka, nebo dlouhodobé řešení. Putin a jeho vojenští důstojníci mnohokrát řekli, že Rusko je v neustálém konfliktu se Západem. A i když spolu mírově vyjednáváme, pořád je to konflikt, a Rusko musí neustále bojovat. Je to takový hodně marxisticko-leninistický pohled, jakýsi střet mezi tezí a antitezí, ale to tady není zas tak důležité.
Pro Putina je důležité to, že válka probíhala ještě před invazí na Ukrajinu a bude probíhat i potom, co boje na Ukrajině utichnou. Dříve nebo později bude ruská armáda potřebovat klid zbraní, protože jak jsem řekl, docházejí jim vojáci a jednotky. Takže budou chtít zastavit palbu. Nejprve se pokusí urvat tolik území, kolik jenom půjde, ale chtějí klid zbraní. To ale nebude znamenat, že válka skončila. Z hlediska Ukrajiny to bude zamrzlý konflikt, jaký známe z Moldavska nebo Gruzie a jaký dřív byl i na Ukrajině.
Vladimiru Putinovi se věřit nedá. Ruské vládě a bezpečnostním elitám bychom věřit neměli. Věřit můžeme jenom tomu, co udělají, a závazkům, na které můžeme sami dohlédnout.
Na podzim 2017 jste pro Jewish Policy Center.org řekl, cituji: „Rusko nejlépe reaguje na jasnou a jednoznačnou vojenskou sílu. Když ukážeme sílu, Rusko to uzná a obvykle se tomu nebude vzpírat.“ Co by v aktuálních podmínkách bylo vhodnou demonstrací naší síly? Kde „naší“ znamená „západní“.
Myslím si, že podpora, kterou poskytujeme Ukrajině, je naším hlavním způsobem, jak Rusku aktuálně ukazujeme svou sílu. Pokud jsme silní, jako je silná Česká republika, když poskytuje významnou těžkou techniku, o kterou nás Ukrajinci konkrétně požádali, pokud jsme silní tak, jak jsou USA, NATO a EU z hlediska sankcí a dalších forem vojenské pomoci, pak Rusko dříve nebo později přestane tímto směrem napínat své síly.
Ale nesmíme se tím nechat uchlácholit. Jakmile kdekoliv povolíme, Rusko začne opět tlačit z druhé strany. Spojené státy a NATO také posilují svou přítomnost na východní hranici NATO, což je důležitý krok. Potřebujeme nejenom říkat, že vyšleme vojáky do Litvy nebo Rumunska, ale taky je tam opravdu poslat a nechat je tam.
Vy máte s Ruskem obrovské zkušenosti. Dlouho jste tam žil, studoval jste Rusko z různých úhlů pohledu. Zajímá mě váš názor a vaše zkušenosti ohledně vztahu mezi Ruskem a NATO. Zmínil jste, že Rusko to vnímá tak, že je se Západem v permanentním konfliktu. Proč si ruská vláda v éře Borise Jelcina nepodala s NATO ruce? V devadesátých letech, kdy NATO zcela zjevně otevíralo Rusku dveře?
V první řadě v Rusku vždy zaznívalo hodně různých hlasů, které zastávaly různé politické názory, a my jsme je po pádu Sovětského svazu jasně slyšeli. V té době byla situace otevřenější, mohli jsme tam jezdit a mluvit s různými částmi ruské společnosti. A vždycky tam byly hlasy, které říkaly, že by si mělo být Rusko se Západem bližší, že by se mohlo integrovat, ale stejně tak i hlasy, které říkaly ne, Západ je nepřítel a vždycky bude, my musíme být sami sebou a před Západem se mít na pozoru.
V devadesátých letech byly ty hlasy, které volaly po integraci se Západem, v Rusku nejhlasitější. Nabízelo se hodně příležitostí a proběhlo hodně snah Rusko se Západem integrovat. Rusko vstoupilo do WTO, vstoupilo do celé řady různých západních organizací, částečně vstoupilo i do NATO Zakládacím aktem z roku 1997 – Rusko se stalo členem programu Partnerství pro mír, který vede NATO. Takže tu bylo dost příležitostí, aby k tomu mohlo dojít.
Ale vina za to, že k tomu nakonec nedošlo, rozhodně leží na obou stranách, jak na ruské straně, tak na straně členů NATO včetně Spojených států. Nicméně v konečném důsledku to bylo ruské rozhodnutí. I za Jelcina tu byly ruské hlasy, které říkaly: „Nemůžeme být součástí Západu, Západ je pro nás hrozba.“ A už tenkrát tyhle hlasy měly na ruskou politiku velký vliv. Dnes už v Rusku skoro žádný jiný hlas neuslyšíte. Po integraci se Západem už nevolá téměř nikdo.
Myslíte si na základě svých zkušeností, že Rusové vnímají země střední a východní Evropy jako nezávislé státy, nebo jako oblast, která patří Rusku, jenom se aktuálně jmenuje trošku jinak?
Jednoznačně takhle vnímají Ukrajinu. Možná Gruzii, možná Kazachstán, Bělorusko určitě. Pobaltí je v trochu jiné situaci; ruští vojenští zpravodajci, s kterými jsem byl v kontaktu, vnímají Pobaltí jako specifický případ, protože tyto státy jsou etnicky převážně neruské, takže pro ně už to je jiná skupina lidí. Ale co se týče států hraničících s Ruskem, tam je to velmi přesný popis.
Myslím si, že Čechy, Slováky a Poláky Rusko vnímá jako samostatné národy, které nejsou ruské, a nemyslím si, že by Rusové toužili tyto země ovládnout tak, jak si tuto část Evropy rozdělil Sovětský svaz s Německem před zahájením druhé světové války, a pak ještě jednou ve studené válce. Na tyhle země už se to myslím nevztahuje.
Na závěr bych se rád zeptal na jaderné zbraně. Vy jste řekl, cituji: „Použití jaderných zbraní je možné. Není pravděpodobné, ale je možné, a to je děsivé.“ Pokud by Vladimir Putin použil jaderné zbraně, jak a jaký druh?
Řekl bych to asi takhle: pokud by padlo rozhodnutí použít jadernou zbraň v tomhle konfliktu, který právě probíhá na Ukrajině, ale nezapomínejme, že z Putinova pohledu je to válka se Západem – jeden způsob, jak by mohl Putin jadernou zbraň použít a něco z toho získat pro sebe a svoje vojáky, by bylo použít takzvanou malou taktickou jadernou zbraň.
To, že je malá, by samozřejmě nijak nepomohlo těm, na které by spadla, ale použití menší taktické jaderné zbraně v nějaké části Ukrajiny, například v nějakém městě, třeba Mariupolu, který už stejně zničil a kde je mu jedno, pokud ho zničí ještě víc, možná v nějaké řídce osídlené části Ukrajiny, tam by pro něj bylo výhodou, že Spojené státy a NATO řekly, že se do války na Ukrajině nezapojí a že nebudou zabíjet ruské vojáky, protože jadernou válku nechtějí.
Takže v NATO by to vyvolalo velkou nejistotu ohledně toho, jak zareagovat. Protože to by bylo použití zbraně mimo území NATO, ale také by to byla zjevná eskalace, na kterou NATO musí nějak reagovat. Ale pravděpodobnost, že by USA v reakci použily svoje jaderné zbraně, je velmi nízká, protože co bychom s nimi dělali? Svrhli je na Rusko? To nejde. Na Ukrajinu? To bychom se střelili do vlastní nohy.
Takže to by byl jeden způsob, jak by Putin mohl jadernou zbraň použít a tím opět oživit tu hrozbu, kterou představuje. My už mnoho let říkáme, že jaderná válka se nedá vyhrát a neměla by vypuknout, že jaderné zbraně jsou strašlivé, ale kdy jsme naposled nějakou viděli?
Tyhle věci říkáme jenom proto, že jsme to četli, ale nezažili jsme to. To svým způsobem snižuje odstrašovací hodnotu jaderných zbraní, takže někdo jako Putin by si mohl říct: „Musím jednu použít, aby si lidi vzpomněli, co to znamená, a zažili to z první ruky.“
Platí totéž pro chemické zbraně?
Já si myslím, že Rusové vnímají chemické zbraně jinak. Chemické zbraně by samozřejmě mohli použít, protože víme, že je mají – novičok a další věci, které už použili. A mají složky, které jsou na ochranu proti chemické kontaminaci velmi dobře vycvičené, takže si mohou věřit, že dokážou použít chemické zbraně a pak ve stejné oblasti dál působit.
Ale Putin chemické zbraně k dosažení svých cílů nepotřebuje. Jaderné zbraně k tomu taky nepotřebuje, ale může se rozhodnout, že je chce použít. Nemyslím si, že by Putin chemické nebo biologické zbraně použil. To je pořád ještě tabu. Ani za druhé světové války se v podstatě nepoužívaly, i když mnoho stran tohoto konfliktu je použít mohlo.
Úplně poslední otázka. Pane generále, co si myslíte o ukrajinské armádě a ukrajinském prezidentovi Volodymyru Zelenském?
Volodymyr Zelenskyj je náš současný Winston Churchill. Je to muž, který umí mluvit nejenom ke svým lidem, ale k mnoha různým zemím a lidem celého světa. Dokáže dodat lidem energii a dokáže zaměřit jejich pozornost na téma, které je pro Ukrajinu otázka života a smrti.
Lidé, kteří o prezidentu Zelenském mluví jako o komikovi nebo televizním herci, jsou k němu velmi nespravedliví. Už dnes je to hrdina. A celý ukrajinský národ na sebe vzal Zelenského osobnost. I oni jsou hrdinové.
Průměrný Ukrajinec, který je součástí této války, ať už z ní podává zprávy, nebo ji sleduje, nebo hází Molotovův koktejl. Ukrajinská armáda překvapila úplně všechny, protože jsme nikdo nevnímali, jak moc se proměnila po válce na Krymu v roce 2014. Pořád je oproti ruské armádě méně než poloviční, ale podívejte se, co dokázali. Zastavili je na severu, zastavili je na východě, značně je zpomalili na jihu a pořád postupují dál.
Rozhovor s americkým generálem Kevinem Ryanem (originální znění) (zdroj: ČT24)
Pokud od nás dostanou podporu, kterou potřebují, zapíšou se do dějin – já ani nevím, jestli se tohle dá počítat jako vítězství, protože některé věci dokázat nemůžou, ale rozhodně udrželi… Ukrajinská hymna, pokud vím, začíná slovy „Ukrajina ještě nezahynula“. A ukrajinská armáda povstala, aby ukázala, že tato slova platí. Odvedli fantastickou práci.