Institut po moderní vedení války na americké vojenské akademii West Point zveřejnil analýzu dvou zkušených vědců, kteří se pokusili analyzovat možnosti lidového povstání na Ukrajině proti ruské invazi i to, jak by případná partyzánská válka vypadala. Varují před podceňováním Ruska, které má s kontrolou takových povstání značné zkušenosti.
Ruská invaze na Ukrajinu pokračuje, a to přesto, že od Kyjeva už byly ruské jednotky vytlačené, respektive se stáhly. Válka nyní podle řady expertů vstoupila do nové fáze, kdy už neprobíhají tak prudké postupy vpřed, ale boj se stává statičtějším. Podle analýzy specialistů z americké vojenské akademie ve West Pointu je nyní zásadní „válka o lidi“, která je ale jen velmi špatně předpověditelná.
Během obrany země se ukrajinské vojenské síly tvrdě bránily početní převaze ruských vojsk, měly v tom ale až doposud také jednu zásadní výhodu: Masivní podporu ukrajinského lidu. Bylo to vidět na demonstracích proti okupantům a na videích z obsazených měst, svědectví o podpoře obyčejných lidí přinesly i reportáže nezávislých médií. V posledních několika týdnech civilisté blokovali svými těly obrněné transportéry, připravovali zápalné lahve, ukrajinské ženy a děti začaly plést maskovací sítě a továrny vyráběly „české ježky“.
To všechno podle autorů analýzy promyšleně šíří ukrajinské kampaně v sociálních médiích, které úspěšně rezonují v západních zemích, ale mnohdy se dostávají i do samotného Ruska.
Westpointští profesoři Martijn Kitzen a Marnix Provoost ve své analýze tvrdí, že „civilisté jsou ve válce cílem – cílem, který je třeba získat, a o to stejné se snaží i protivník“. Podle nich není vzhledem k tak silné podpoře domácím obyvatelstvem divu, že řada analytiků vyzvala Ukrajinu, aby přijala strategii založenou na „nepravidelné válce“.
Autoři předvídají, že vzhledem k tomu, že drtivá převaha ruských sil může nakonec vést k obsazení alespoň části země, bude součástí ozbrojeného odporu ukrajinské povstání – a každé takové povstání bude dlouhé a krvavé.
Získat si srdce, nebo rozdrtit odpor
Většina odborných komentářů na toto téma zatím byla ohledně ukrajinských šancí v takové partyzánské válce, jež by probíhala na již okupovaných územích, nakloněná ukrajinskému vítězství. Westpointští experti ale tak optimističtí nejsou. Podle nich totiž existují dva základní způsoby, jak povstání čelit: státy se mohou snažit buď získat srdce veřejnosti – anebo její odpor zcela rozdrtit.
Oba způsoby spočívají v boji s nepolapitelným nepřítelem, který se skrývá mezi obyčejnými lidmi. Moderní západní vojenské myšlení považuje takový boj za nepřímý, na obyvatelstvo zaměřený přístup, který závisí na schopnosti státu posílit spolupráci obyvatelstva s vládou. To předpokládá, že posilování vazeb mezi lidmi a státními orgány zvyšuje legitimitu těchto orgánů a současně oslabuje pozici povstalce.
Jenže podle Kitzena a Provoosta západní úvahy ignorují existenci druhého možného přístupu – toho represivního. Použití síly může fungovat při kontrole obyvatelstva stejně dobře a může vést ke stejně nezpochybnitelné nadvládě. Okupační síly mohou kontrolovat obsazené oblasti prostřednictvím účinných sankcí zaměřených na povstalce a jejich příznivce. Používají sílu k neutralizaci oponentů i donucení lidí, aby se podřídili vládě.
Problémem tohoto přístupu je, že se při něm nesmírně špatně identifikuje, kdo je ve skutečnosti protivníkem – a proto je jeho součástí brutální nevybíravé násilí a kolektivní tresty. Právě proto se mu západní demokratické státy snaží vyhýbat, až příliš často totiž dopadá na nevinné. Místo posilování legitimity vlády se tak tento brutální, tzv. autoritářský přístup v podstatě točí kolem získávání kontroly prostřednictvím represe.
„Nedávné ruské vojenské kampaně v Čečensku a Sýrii, které se vyznačovaly nevybíravým násilím a kolektivními tresty, jasně ukazují, že moderní ruské ozbrojené síly se drží autoritářské protipovstalecké strategie. Analýza historických záznamů navíc ukazuje, že tento brutální přístup se stal nejen charakteristickým znakem ruského protipovstaleckého boje, ale přinesl i nebývalý úspěch,“ uvádějí autoři.
„Ze čtyřiadvaceti povstání a vzpour, s nimiž se Rusko (nebo Sovětský svaz) setkalo v letech 1917–2017, vyhrálo dvacet jedna z těchto konfliktů – což je ohromujících 87,5 procenta – přičemž ,vyhrálo‘ znamená, že povstání bylo vojensky poraženo a jeho organizace zničena, nebo že válka skončila bez jakýchkoli politických ústupků poskytnutých povstaleckým silám,“ popsali.
To z Ruska činí jednu z nejefektivnějších armád moderní doby v ohledu boje proti povstalcům – právě tento druh operací ovládá nejlépe a má v jeho vedení nejvíce zkušeností. Autoři ale přiznávaji, že Ukrajina může pro Rusko představovat výjimku, tato válka je totiž v mnoha ohledech od těch minulých hodně odlišná.
„Na rozdíl od Čečenců, Dagestánců anebo Ingušů mají Ukrajinci značný počet konvenčních vojenských jednotek, včetně účinného bezpilotního letectva, které působí po boku proukrajinských milicí, jednotek územní obrany a odbojových skupin. Ruský přístup může mít potíže proti profesionalizovanějším povstaleckým silám s moderní výzbrojí,“ argumentují.
Pět prstů ruské pěsti
Pokud si čtenář představí autoritářský přístup v boji proti povstalcům jako pěst, tvoří ji podle westpointských analytiků pět jednotlivých prstů:
Asymetrické konflikty jsou brutální
„Nejnápadnějším rysem ruského protipovstaleckého boje je jeho brutalita, přesněji řečeno jeho silné spoléhání na masivní sílu a potlačování v podobě nevybíravého násilí a kolektivních trestů. Konkrétní použití obou metod a jejich vzájemné působení závisí na možnostech a charakteristikách místního režimu,“ uvádí analýza.
Podle ní historicky Rusko používalo podobné násilí, které nerozlišuje, proti komu je použité, když byly jeho možnosti omezené. Kolektivní tresty Rusko nejčastěji používá, když není schopné dostatečně proniknout svými strukturami do struktur nepřátelského státu. Tyto snahy jsou pak vždy podpořeny podrobením ruské společnosti, když se zavádějí nejrůznější opatření sloužící k omezení nesouhlasu, a naopak k mobilizaci lidové podpory.
Také v tom měl Putinův režim v minulosti úspěch – jeho podpora byla vždy nejvyšší, když se země nacházela ve válce. Úvahy ruské vlády o odříznutí od globálního internetu jsou podle analýzy právě pokusem o kontrolu informací v domácím prostředí.
Chránit se dělostřelectvem
Pokud se ruské jednotky setkají při koordinaci operací se silnějším odporem nebo narazí na vlastní problémy s vedením útoků, pak vedení rádo nasazuje těžké zbraně – a platí to i při útocích na civilní cíle.
„Nahrazení palebné síly pěchoty umožňuje ušetřit životy vojáků tím, že nedojde k boji zblízka. Například během sovětsko-afghánské války byla nasazena masivní palebná podpora, která měla omezit riziko pro ruské vojáky a kompenzovat relativně nízký počet dostupné pěchoty,“ píší westpointští analytici.
Dokládají to na případu Herátu, města, které bylo v rukou partyzánů ještě před sovětskou invazí. To bylo ruským dělostřelectvem ostřelováno v takovém rozsahu, že tři čtvrtiny centra byly zničeny. V nedávné době bylo zase nasazeno ruské letectvo společně s konvenčním a termobarickým dělostřelectvem při bombardování Grozného a Aleppa – tedy také cílů, kde byla většina cílů civlních.
„Nevybíravá palebná síla je trvalým rysem ruského přístupu k boji proti povstalcům; s největší pravděpodobností bude nasazena v každém budoucím scénáři, v němž budou mít povstalci převahu,“ upozorňuje analýza.
Když je obyvatelstvo nepřátelské, vymění se
Pokud Rusko narazí na příliš silný odpor nepřátelského režimu nebo jeho obyvatelstva, má tendenci používat jako hlavní prostředek k nastolení kontroly kolektivní tresty. V moderních ruských dějinách se zřízení na území dnešní Ruské federace pravidelně obracela zejména k nucenému přesídlování obyvatelstva jako k nejextrémnějším formám represe.
Cílem těchto drastických opatření je zaměřit se na materiální podporu povstání. Znemožňuje to, aby povstalci byli odříznuti od zásobování zbožím a potravinami, shromažďování zpravodajských informací a mobilizace nových rekrutů. Uplatňování kolektivních trestů má také sloužit jako příklad a odradit zbývající místní obyvatelstvo od podpory povstalců.
Autoři připouštějí, že s tímto přístupem je spojená spousta problémů a není tedy vůbec jasné, jestli by se Rusko k takovým opatřením právě na Ukrajině uchýlilo. Kolektivní tresty ale podle nich zůstávají potenciálním prvkem ruského protipovstaleckého arzenálu.
Povstanou noví vůdci
Jakmile ruské ozbrojené síly obnoví v obsazené zemi základní úroveň bezpečnosti, snaží se své úspěchy na dobytém území upevnit tím, že „rekonstruují místní samosprávy“. Tato zvláštní forma budování státu se zaměřuje na obnovu vládních institucí s využitím místních spojenců k obnovení politické moci – Rusko se přitom snaží postupovat podle zvyklostí cílové společnosti.
Základem je vždy vybrání mocných vůdců z řad dobyté společnosti – ti jsou ke spolupráci donuceni buď slibem zisku, anebo prostým vyhrožováním. Výsledkem bývá silný klientelismus: noví místní vůdci zůstávají zcela závislí na Moskvě. Typickými příklady použití téti strategie jsou podle westpointské analýzy syrský prezident Bašár Asad a čečenský vůdce Ramzan Kadyrov.
Co čeká Ukrajinu?
Všechny tyto zkušenosti s ruskou taktikou a schopností ji prosazovat vedou autory analýzy spíše ke znepokojení. „Pokud dojde ke vzniku ukrajinského povstání, bude jakékoli protipovstalecké úsilí zaměřeno na nastolení nezpochybnitelné nadvlády prostřednictvím použití masivní síly,“ upozorňuje analýza.
„Rusko se už pokusilo zformovat domácí veřejné mínění zákazem disentu a využíváním státem kontrolovaných médií k mobilizaci lidové podpory pro válku. A také se již objevilo mnoho zpráv o použití palebné síly, která nezlišovala mezi civilními a vojenskými cíly. To všechno nevěstí pro Ukrajince nic dobrého: už nyní existuje většina charakteristik, které umožňují realizaci brutálního autoritářského zákroku proti povstání. Hrozba, že se ukrajinská města stanou novým Grozným, je reálná,“ doplňují vědci.
Ruským ozbrojeným silám podle nich stačí už jenom málo k tomu, aby naplno rozpoutaly kampaň masivního a nevybíravého násilí s cílem zlomit odhodlání řadových Ukrajinců. Stejně tak nelze vyloučit kolektivní tresty – navzdory jejich absenci v jiných nedávných kampaních. Zejména v oblastech, kde se Rusku podaří nastolit vojenskou převahu, by mohly přicházet v úvahu i represe, a dokonce i nucená migrace prostřednictvím uprchlických koridorů.
Co se týká snahy o získární věrnosti místních, zatím se podle analýzy zdá, že podpora ruských jednotek je jen malá. Není však těžké si představit, že pod tlakem brutálního násilí by někteří místní představitelé mohli začít spolupracovat s cílem nastolit na okupovaných územích nový politický řád. „Rusové si již téměř jistě vytipovali potenciální kandidáty na kooptaci.“
Vyhlídky jsou proto obzvláště temné, pokud ukrajinská válka přeroste v plnohodnotné lidové povstání. „Takové povstání bude pro ruské ozbrojené síly nákladné, ale náklady pro Ukrajince mohou být mnohem vyšší,“ dodávají autoři.
