V Latinské Americe za poslední rok došlo k výraznému politickému posunu – volby v Brazílii, Chile a Kolumbii přivedly v roce 2022 k moci levicové lídry. Vítězstvím Luize Inácia Luly da Silvy v prezidentským volbách v Brazílii se završila druhá levicová neboli takzvaná růžová vlna v regionu za dvě desetiletí. Ta se od té první v mnohém liší – ať už se jedná o regionální roztříštěnost, ekonomické problémy či snahu o zelenější politiku. Podle některých odborníků by „růžový“ region mohl být příležitostí pro USA k posílení spolupráce. Mandáty lídrů jsou však křehké a navzdory levicové inklinaci se mezi sebou v mnohém rozchází. Podle některých zahraničních médií a politologů se tak zdá, že levicová vlna již začíná slábnout.
Druhá růžová vlna v Latinské Americe možná dosáhla svého vrcholu
Není to poprvé, co se levicoví lídři dostali k moci ve velké části Latinské Ameriky. Takzvaná první růžová vlna začala silnou osobností, Hugem Chávezem, jenž se stal prezidentem Venezuely v roce 1999. Současná druhá růžová vlna narůstala podle politického ekonoma Martina Lamptera slaběji a méně nápadně.
„Základna vlny sice stále sestávala ze socialisticky zaměřené Kuby a Venezuely, ale tyto země mají ekonomické problémy, výrazně posilované americkým embargem. V dalších zemích se k moci zatím dostávaly spíše politicky mírnější, sociálně demokratické osobnosti, jen s některými zásadnějšími ekonomickými a sociálními návrhy,“ objasnil Lampter pro časopis Argument.
Posun doleva započal v regionu již v roce 2018. V Mexiku tehdy v prezidentských volbách zvítězil Andrés Manuel López Obrador. Levicové strany a kandidáti na hlavu státu pak postupně přebírali otěže v Panamě, Guatemale, Argentině, Hondurasu a Peru. Minulý rok se také přidaly největší ekonomiky regionu.
Prezident Chile Gabriel Boric se v březnu minulého roku ujal úřadu jako nejprogresivnější a nejmladší lídr země za poslední půlstoletí. Jeho vítězství v prosinci 2021 bylo překvapením. Po miliardáři Sebastiánovi Piňerovi se tak stal prezidentem druhé nejbohatší země regionu někdejší studentský vůdce a lídr levicové koalice Apruebo Dignidad.
Doleva se posunula také Kolumbie, když její občané v červnu 2022 zvolili poprvé v historii země levicového prezidenta, bývalého partyzána Gustavo Petra, jenž se zavázal řešit nerovnosti v zemi pomocí daňových a pozemkových reforem.
Jako poslední se přidala i největší latinskoamerická ekonomika, Brazílie. Říjnové prezidentské volby vyhrál Luiz Inácio Lula da Silva, který těsně porazil tehdy úřadujícího pravicového politika Jaira Bolsonara. Lula byl již jednou z hlavních tváří první růžové vlny, která započala vítězstvím kandidáta na post prezidenta Venezuely Cháveze na konci devadesátých let.
Lula byl pak v čele úřadu znovu (jeho první prezidentství tak celkem trvalo od roku 2003 do konce roku 2010) a díky svým sociálním programům pomohl z bídy mnoha lidem. V roce 2018 byl odsouzen za korupci a musel nastoupit do vězení, ze kterého byl propuštěn o rok později. Lula obvinění odmítal jako politicky motivovaná a tvrdil, že jejich cílem je zabránit mu v návratu na post hlavy státu.
Zelenější nádech a problémy s integrací
Nynější růžová vlna se od té minulé v lecčem liší, například co se týče často zmiňované regionální integrace. „Náš region může udělat více,“ napsalo v listopadu 2022 jedenáct bývalých prezidentů a bývalých ministrů zahraničí Latinské Ameriky v otevřeném dopise hlavám států a zdůraznilo, že regionální integrace je „potřebnější než kdy jindy“.
Regionální spolupráce byla v posledních letech velmi omezená, což se přičítalo zejména hlubokým ideologickým rozdílům mezi lídry. Nyní, když druhá růžová vlna zasáhla všechny klíčové země v regionu, mnozí vidí příležitost pro větší regionální jednotu.
Poslední vývoj událostí však naznačuje, že i když v prezidentských palácích v naprosté většině zemí regionu sedí levicoví lídři, širší koordinace politik a regionální integrace nebudou snadné, což ukázaly například problémy s výběrem dalšího prezidenta Meziamerické rozvojové banky (IDB).
Několik levicových politiků první levicové vlny podpořilo regionální integraci a uspořádalo regionální summit, což bylo v té době v Latinské Americe novým fenoménem. Dnešní levicoví prezidenti se však dle politologa a experta na Latinskou Ameriku ze školy mezinárodních vztahů v Sao Paulu Olivera Stuenkela soustředí na vztahy se sousedními zeměmi méně, protože jsou méně relevantní z ekonomického hlediska.
Vnitroregionální obchod představoval v roce 2008 více než dvacet procent celkového vývozu regionu, ale tento podíl se snížil o třetinu a pravděpodobně bude dále klesat, protože vývoz komodit do Číny roste.
„Nová růžová vlna může vést k obnovené regionální bonhomii a skupinovým focení prezidentů, ale nejdůležitější cesty vůdců budou do Pekingu a Washingtonu,“ myslí si Stuenkel.
Nová růžová vlna má také zřetelnější zelený nádech. Lídři Chile, Kolumbie i Brazílie se snaží viditelně posílit svůj ekologický kredit. Lulův hlavní zahraniční poradce například trvá na tom, aby Brazílie v první polovině roku 2023 uspořádala summit ohledně deštných pralesů a pozvala i rozvinuté země, jimž záleží na jejich zachování.
Bývalý prezident Ekvádoru Rafael Correa či Bolívie Evo Morales sice také prosazovali ochranu životního prostředí, ale stále měli například zájem na velkých těžebních projektech.
Někteří lídři tak podle Stuenkela mohou čelit obtížnějšímu dosahování dohod v určitých ekonomických záležitostech, což by za časů první růžové vlny a jejího vlažného klimaaktivismu nepředstavovalo problém.
Stuenkel zde však vidí i kladnou stránku: „Klimatická agenda je globálně mnohem důležitější, než před dvěma desetiletími. Mohlo by to tedy umožnit prezidentům, jako je Petro či Lula, hrát aktivnější roli na světové scéně,“ soudí politolog.
Příležitost pro Washington
Podle politologa specializujícího se na Latinskou Ameriku z Virginia Commonwealth University Michala Paarlberga nová růžová vlna představuje pro Washington příležitost ke spolupráci. Bidenova administrativa oproti administrativám předchozím dle něj zaujímá k levicovým vládám poměrně vstřícný postoj. „Ten je částečně uznáním poměrně slabé pozice, kterou v regionu USA zaujímají,“ napsal pro server Foreign Policy.
Čína je již nyní hlavním obchodním partnerem největších jihoamerických ekonomik. Spojené státy ale pořád zaujímají hlavní roli v obchodování s Mexikem a velkou částí Střední Ameriky a Karibiku – mimo jiné i kvůli geografické blízkosti.
Ztráta ekonomické hegemonie USA byla podle Paarlberga nejvýrazněji k vidění na loňském červnovém summitu Ameriky v Los Angeles, který skončil diplomatickým fiaskem. Spojené státy čelily bojkotu Mexika, Bolívie, Salvadoru, Guatemaly a Hondurasu. Zemím se nelíbilo, že USA odmítly účast Kuby, Venezuely a Nikaraguy na summitu kvůli jejich autoritářským vládám. Jiní lídři zase využili tuto příležitost k odsouzení americké politiky v regionu.
Stále omezenější vliv USA v regionu vedl profesora z Georgetown University Michaela Shiftera k vytvoření termínu „postamerická Latinská Amerika“. Washington se podle něj bude muset naučit spolupracovat s regionem, který je na něm nyní méně závislý než kdykoliv v posledních desetiletích.
„Washington příliš dlouho podporoval špatné hráče v regionu – autoritářské vojáky a bohaté obchodníky, z nichž mnozí mají vzdělání nebo výcvik v USA,“ myslí si profesor latinskoamerických studií na Dalhousie University v Kanadě John Kirk. Spojené státy podle něj dlouho nechápaly, že latinskoamerická společnost si přeje změnu. Nyní je „růžová“ Latinská Amerika dialogu s USA podle něj otevřena. „Musí se ale jednat o uctivou výměnu názorů, nikoli o přednášku shora dolů,“ dodal.
Zklamání z nesplněných slibů
I když tento stav může vypadat jako celoregionální ideologické přeskupení, posun doleva je podle serveru Washington Post spíše produktem frustrace voličů z pravicových politiků.
Deník New York Times vysvětluje stoupající popularitu levicových politiků v regionu jako reakci na pandemii koronaviru, která uvrhla region do ekonomických problémů a ukázala mimo jiné problém podfinancovaného sektoru zdravotnictví.
Server Foreign Policy zase napsal, že nejde ani tak o posun k levicové ideologii, jako o „obrat proti úřadujícím politikům, z nichž se většina náhodou hlásila k pravici“.
S těmito interpretacemi souhlasí i politická analytička Aparaajita Pandeyová. „Migrace voličů z jedné části spektra do druhé má málo společného s tím, že by preferovali určitý druh politiky. Roli hraje spíše jejich zklamání z nesplněných slibů politiků,“ okomentovala.
Oproti minulé růžové vlně čelí dnešní lídři nejen důsledkům zmiňované koronavirové pandemie, ale také rostoucím úrokovým sazbám ve Spojených státech a geopolitické nestabilitě. Podle serveru Foreign Policy nemá nynější růžová vlna zdaleka tak příznivé tržní klima, jako ta minulá, navíc přichází uprostřed inflace.
Křehké mandáty
„Političtí lídři tak musí být nositeli špatných zpráv – a proto je jejich obliba nižší,“ hodnotí Stuenkel. S tím souhlasí i analýza agentury Reuters, která zmiňuje konkrétně brazilskou hlavu státu Lulu. „Hluboká polarizace země, stárnoucí pracovní síla a vysoký státní dluh mu pravděpodobně znemožní být znovu tak populárním (jako byl v letech 2003–2010, pozn. red.)“.
Otázkou tak je, zda má současná růžová vlna potenciál přežít delší časový horizont. Už jen těsná vítězství mnoha levicových politiků naznačují, že latinskoamerická pravice je stále poměrně odolná – boduje zejména mezi sociálními konzervativci a rostoucím počtem evangelikálních křesťanů.
Vítězství Luly bylo i přes Bolsonarovy neúspěchy těsné, zvolen byl 50,9 procenta voličů. V Kolumbii zase zvítězil levicový politik Gustavo Petro před Rodolfem Hernándezem jen o tři procentní body. Podpora chilského prezidenta Gabriela Borice, který zvítězil s 56 procenty hlasů, se loni v listopadu pohybovala jen okolo sedmadvaceti procent.
Dále někteří levicoví lídři čelili opozici, která byla odhodlaná použít jakékoliv prostředky k převzetí moci; například peruánský prezident Pedro Castillo čelil pokusům o impeachment. Když kvůli tomu chtěl na počátku prosince loňského roku rozpustit parlament, zákonodárcům se podařilo jej sesadit.
„Pokud by se některé z voleb konaly dnes, mnoho z těchto ‚růžových‘ vlád by zmizelo,“ myslí si analytik z The Economist Intelligence Unit Nicolas Saldias.
Bloomberg: Kauza okolo Castilla podkopává levici v celém regionu
„Sesazení Castilla z postu peruánského prezidenta po neúspěšném pokusu o rozpuštění kongresu, aby odvrátil impeachment – za což by mohl čelit dvaceti letům vězení – podkopává levicové hnutí nejen v jeho zemi, ale potenciálně i ve zbytku regionu,“ zhodnotil server Bloomberg.
Zatímco Lula akceptoval, že se události v Peru řídily ústavním pořádkem – ačkoliv neodsoudil Castillovu snahu rozpustit parlament – a popřál nastupující prezidentce Dině Boluarteové vše dobré, mexický prezident Obrador odmítl uznat novou vládu a nabídl Castillovi azyl na mexické ambasádě v Limě.
Neshoda ohledně tohoto relativně jednoduchého tématu činí podle Bloombergu konsensus ve složitějších otázkách, od obchodu po migraci a hospodářský rozvoj, ještě obtížnější, a to i přes ideologickou spřízněnost lídrů. V důsledku toho se zdá, že levicová vlna v Latinské Americe slábne.
Také agentura Reuters varuje, že růžová vlna možná již dosáhla svého vrcholu – a nyní se bude postupně utlumovat. Kromě kauzy ohledně peruánského prezidenta také připomněla nezdary chilské hlavy státu Borice s novou ústavou, které poškodily jeho popularitu a vynutily si ústupky vůči středu, včetně výměny mladé části kabinetu za zkušenější představitele establishmentu.
Mnoho levicových vůdců také dle Reuters zaujalo přátelštější přístup k autoritářským vládám ve Venezuele, Nikaragui a na Kubě. „Zatímco chilský prezident Boric mluvil o porušování lidských práv za venezuelského prezidenta Nicolase Madura, Petro i Lula toužili po obnovení diplomatických styků s Caracasem,“ uvedla agentura.
Levicoví politici v úřadu jsou dnes „mnohem heterogennější skupinou vůdců a stran,“ podotýká Christina Ewigová, profesorka veřejných vztahů na University of Minnesota.
Stejně tak politolog Stuenkel upozorňuje, že lídry druhé růžové vlny nelze generalizovat. Její představitelé se hluboce rozcházejí v otázkách, jako je demokracie, životní prostředí a práva menšin. Druhá růžová vlna tak podle něj bude daleko kratší a turbulentnější než ta první.