Recenze: Kniha Donbas nabízí unikátní vhled do myslí lidí, kteří to schytávají z obou stran

Překvapivě skromný seznam české a slovenské literatury o zatím poslední evropské válce doplnil cenný titul. Slovenský novinář Denníku N Tomáš Forró vydal knihu nazvanou Donbas. Ta je výsledkem jeho cest na východ Ukrajiny a velkého množství rozhovorů s tamními bojovníky, aktivisty, politiky i obyčejnými lidmi z obou stran.

Tanky na východě Ukrajiny
Zdroj: REUTERS Autor: Gleb Garanich

Forró na Donbas jezdil s otevřenýma očima i srdcem. Přiznává svou počáteční zaujatost, ta však dlouho nevydržela. Strávil totiž příliš mnoho času s lidmi, jejichž úhly pohledu na překotné události si do té doby možná nedokázal představit.

Přináší tak velmi cenný a ojediněle upřímný vhled do hlav té části obyvatel, která s nostalgií vzpomíná na Brežněva a odmítá západní směřování Ukrajiny. Jejich perspektiva totiž zůstává skrytá kvůli dvojí bariéře. Z Kyjeva a většiny Západu jsou osočováni jako agenti nebo zmanipulovaní užiteční idioti. Ruský režim je zase zneužívá ve své propagandě a dodává k jejich světonázoru to, co se mu zrovna hodí. Forró se dokázal vyvarovat stereotypů a poctivě naslouchal.

Zašlá sláva

Nostalgie je v Donbasu možná pochopitelnější, než kdekoliv jinde. Barvitý popis každodenní reality života regionu prolínající se celou knihou je skvělou ilustrací toho, že tolikrát omílaná fráze o průmyslovém srdci, které živí Ukrajinu, byla už před válkou jen vytrácející se vzpomínkou na sovětské doby. Tehdy se počítaly vyrobené tuny, a nikoliv jejich šance uspět na trhu.

Tato nostalgie se kombinuje s neochotou velké části společnosti žijící v pohraničí národnostně se vymezovat. Forró ji pozoruje v kontextu ukrajinského národního obrození rostoucího už od Oranžové revoluce roku 2004 a založeného do značné míry na vymezování se vůči Rusku. 

Do této směsi nespokojenosti a nejistoty spadla revoluce v roce 2014. „První příslušníci policejních jednotek Berkut, kteří na Majdanu zahynuli při násilných střetech s demonstranty, pocházejí právě z Donbasu. Místní je pochovají jako hrdiny,“ vypichuje Forró důležitý moment zlomu v únoru 2014.

Pak už se otěží živelné zlosti kombinované se strachem ujímá Putinův režim. Vyprávění svědků divokého jara toho roku se hemží překvapením z množství ruských agentů a nacionalistů, kteří si najednou stoupli do jejich čela a organizovali zásadní kroky separatistického povstání: demonstrace, pouliční bitky, násilné obsazování úředních budov a nakonec i válku.

Ze slov lokálních kritiků Euromajdanu dává Forró cítit: takhle jsme si to nepředstavovali, chtěli jsme jen, aby v Kyjevě brali Donbas vážněji.

Válka

Respondenti nenechávají slovenského novináře na pochybách, že válku rozpoutali ruští vojáci, a nikoliv místní domobrana. Bojové akce byly například podle lidí z ukrajinské armády a tajných služeb příliš profesionálně zorganizované, než aby je bylo schopné provést tehdejší oficiální vedení separatistických útvarů.

Lokální bojovníci vyrážející proti mytickým kyjevským fašistům z ruských zpráv si nechali velet a neřešili kým. „U Girkina jsem to viděl často. Ti, co za ně umírali v zákopech a na blokpostech, neměli ponětí absolutně o ničem. Dostávali rozkazy, žrádlo a munici, a to bylo všechno. Kdo je kryje palbou, proti komu skutečně bojují, nebo odkud pochází tanková kolona přesouvající se 300 metrů od jejich bojových pozic? O tom vědí jen tolik, co jim poví přidělený důstojník,“ popisuje jeden z Forróových známých s odkazem na jednotku ruského agenta GRU Igora Girkina, která obsadila první ukrajinské město Slovjansk.

I neznámých tváří hájících údajně „své“ město bylo příliš, říkají zase sousedé. Mnoho místních se samozřejmě zapojilo, ovšem zdaleka nejen na ruské straně. „Partyzánský odboj proti separatistům začíná prakticky ve stejné chvíli, jako proruská ofenzíva,“ píše Forró. Představa jednolitého Donbasu odporujícího Kyjevu známá z ruských médií je v kontaktu s realitou neudržitelná.

Ukrajina - linie stažení těžkých zbraní 12.2.2015
Zdroj: ČT24

Dvě reality

Kniha pak vypichuje důsledky zmatené ukrajinské reakce na ruskou ozbrojenou agresi. Místo armády neschopné boje kvůli chaotickému politickému vedení, prošpikování ruskými agenty a letitého zaostávání, se zbraní chápou dobrovolníci. Mezi nimi žoldnéři místních oligarchů hájících svůj majetek před konkurencí z Ruska, nacionalisté v plucích Azov nebo Pravý sektor i Gruzínci považující válku za pokračování boje proti ruské agresi v jejich zemi.

Tito leckdy špatně organizovaní vojáci bez centrálního dohledu se brzy dopouštějí krutostí, o nichž Forróovi budou vyprávět mnozí. Právě ony řadu lidí utvrdily, že s kyjevskou vládou nechtějí mít nic společného. Ruská propaganda, která je v Donbasu často jediným zdrojem informací, je patřičně nafoukne a obraz Ukrajince jako nacisty mnohokrát zakoření.

Vliv promyšlené a agresivní propagandy asi nejlépe popisuje bývalá šéfka tiskového oddělení Luhanské oblasti Jekatěrina Pavlovna v rozhovoru s Tomášem Forró: „Seděl jsi před obrazovkou a vlasy ti vstávaly hrůzou od strachu před ukrajinskými fašisty, zatímco ruští bojovníci na tebe stříleli pod tvým balkonem.“

Forró pak přináší dlouhou řadu svědectví o zapojení pravidelných ruských jednotek do bojů včetně ostřelování ukrajinské armády přímo z ruského území.

Předává i zkušenosti obyvatel Doněcku hned u frontové linie. Separatisté ostřelovali ukrajinské vojáky z pozic přímo pod jejich okny, nebo dokonce na střechách jejich paneláků. „Vědí, že Ukrajina se neodváží k odvetě, protože by riskovala životy nevinných civilistů. A jestli se odváží, je to ještě lepší. Ruské televize přinesou záběry zničených paneláků a mrtvých dětí, vojenská zvěrstva ukrajinských fašistů přirovnají k Hitlerovi a vyzvou civilizovaný svět, aby zastavil genocidu ruské menšiny,“ píše Forró.

Bída, kombinace anarchie a diktatury

Zatímco první část knihy se, možná i díky mimořádně dynamickému vývoji událostí, čte jedním dechem, dál se tempo dějin i Forróova pera trochu rozvolňuje. Za stabilizovanou bojovou linií objevuje se svými kontakty, z nichž mnohé se během návštěv staly přáteli, bizarní každodennost života v neexistujícím státu.

Leitmotivem je chudoba. Důchodci musí vyjít asi s tisícem korun měsíčně, což je polovina penze vyplácené na straně pod kontrolou Ukrajiny. Průměrný plat dosahuje asi dvou tisíc korun ve srovnání s ukrajinskými devíti. Samozvané „lidové republiky“ řídí lidé s kulomety, kteří se nehodlají o nic dělit, zvláštní kombinace anarchie a diktatury.

Forró při svých mnoha cestách postupně pozoruje rostoucí rozladění lidí: „Proč mají žít za minovými poli, ve městech s rozbitými ulicemi, nefunkční infrastrukturou a propagandistickými billboardy, když Ukrajinci používají rychlý mobilní internet, nakupují západní zboží a pracují v devizové Evropě?“ píše.

Propaganda podle něj beznadějně prohrává s realitou, kterou lidé z Doněcku a Luhansku zakoušejí při každé návštěvě své bývalé vlasti.

Popisuje, že všeobecnou náladou je však spíš rezignace. Jedinou výjimkou, kdy zaznamenal protestní nálady, byly problémy se signálem pro mobilní telefony. Když vypadl úplně, byli lidé připravení se o něj bít. Nakonec dostali drahou a pomalou vlastní verzi, aspoň něco.

Sny

Píše i o uprchlících, kteří se pokusili najít řešení jinde. Jak na Ukrajině, tak v Rusku však nacházejí jen chladné přijetí.

Potkává také řadu bojovníků z Evropy včetně Čechů a Slováků. „Docházím k závěru, že většinu z nich sem přivedla frustrace ze životních selhání doma smíchaná se silným vlivem konspiračních teorií, dezinformací a ruské propagandy,“ píše o nich.

Je znát, že ve druhé a třetí části knihy bylo někdy autorovi líto vyškrtnout historku, která z celku trochu trčí. Z uceleného vyprávění se tak stává spíš soubor reportáží.

Celková nálada však z nich dýchá dál a silně. Naposledy se Forró na Donbas vydal v červnu 2018: „Zdá se, že lidé začínají chápat, že jejich sen o Rusku byl naivní, mnozí se dokonce tváří, že nikdy ani nebyl. Za události z doby před čtyřmi roky obviňují své i ukrajinské oligarchy a zapomínají, že to oni tehdy mávali na náměstích ruskými vlajkami a nadšeně zabírali pod dozorem ruských důstojníků administrativní budovy svých měst,“ připomíná Forró.

Unikátní vhled

Forróova práce je nesmírně cenným příspěvkem k debatě o Ukrajině, Rusku a přeneseně i o hodnotách naší vlastní civilizace. Ty jsou na Donbase totiž vystaveny tak brutální síle, jako nikde v Evropě. Přesto se o tématu píše málo.

Teprve v roce 2015 vyšly Dějiny Ukrajiny od historiků Jana Rychlíka, Bohdana Zilynského a Roberta Paula Magocsiho. V nich se nejmodernějšímu období po pádu Sovětského svazu věnuje poslední kapitola, která stihne zmínit už jen počátek války.

O vědecké zpracování překotných událostí se pokusil tým převážně z Univerzity Karlovy vedený Janem Šírem v publikaci Ruská agrese proti Ukrajině. (Autor této recenze napsal do knihy jednu kapitolu – pozn. red.) Loni se překladu dočkal šest let starý barvitý cestopis polského autora Ziemowita Szczereka, který ovšem vznikl ještě před válkou.

Literatura v češtině nabízí také dva zaujaté pohledy na Euromajdan a následné dění. Jednak od dvojice anarchistů Dmitrije Sergejeva a Ivana Děmjaněnka a jednak od arcibiskupa ukrajinské řeckokatolické církve Svjatoslava Ševčuka.

V roce 2015 napsal o rusko-ukrajinských vztazích bývalý komunistický novinář Milan Syruček. Výsledkem je poněkud zmatená směs laických, a ne zcela pevně opřených výletů do historie a těžko ověřitelných osobních historek.

Ve slovenštině je dostupný také knižní rozhovor s analytikem Alexandrem Dulebou z roku 2016, který může poskytnout zajímavý vhled. Na slovenském trhu vyšla také Válka ve stínu Majdanu, která je směsí konspiračních teorií a ruské státní propagandy.