Nad Doněckou oblastí se 17. července 2014 zřítil boeing 777 malajsijských aerolinií letící na lince z Amsterdamu do Kuala Lumpuru. V troskách havarovaného letu zahynulo všech 298 cestujících a členů posádky celkem z deseti zemí, z toho osmdesát dětí. Pozadí události, jež dodala konfliktu na východě Ukrajiny nový rozměr, shrnuje v komentáři pro web ČT24 Jan Šír z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
Šír: Zločin pod nánosy lhaní. Před pěti lety ruská armáda sestřelila nad Ukrajinou let MH17
Začneme tím, že jde o doposud nejzávažnější válečný zločin, který byl na východě Ukrajiny od počátku války zaznamenán. Zločin. Neboť i válka má svá pravidla. Odkážeme zejména na ženevské úmluvy z roku 1949 a dodatkové protokoly z roku 1977. Soubor zákonů války tvoří mezinárodní humanitární právo.
Válka a právo: laické minimum
Ústředním principem ženevského práva je zásada rozlišování. Ta je těsně provázána se zásadou vojenské nezbytnosti, proporcionality a také omezenosti prostředků a metod boje. Rozlišování spočívá v nejobecnější rovině v povinnosti válčících stran činit rozdíl mezi kombatanty (osobami, které jsou oprávněny zapojit se do nepřátelských akcí a které mohou být cílem útoku) a mezi nekombatanty (osobami neúčastnícími se boje), zejména pak civilisty; ti mají být válečných útrap za všech okolností ušetřeni.
Vztaženo na konkrétní situaci: dopravní letadlo obsluhující pravidelnou komerční linku je z definice považováno za civilní, takže v žádném případě nemůže spadat do kategorie cílů, proti kterým je legitimní vést nepřátelské akce.
Vyšetřovatelé zjistili, že let MH17 byl zničen v důsledku zásahu střelou vypuštěnou z raketového systému typu země-vzduch. Protiletadlové komplety tohoto druhu představují pokročilý zbraňový systém určený k boji proti manévrujícím aerodynamickým cílům pomocí raket. Kdokoli tak provádí bojové operace s raketami v oblasti, kudy procházejí frekventované letové koridory, musí být přinejmenším srozuměn s tím, že může nějaké letadlo zasáhnout. Odtud úmysl spáchat čin mající za následek zničení letu a usmrcení osob na palubě.
Vyšetřování
Vyšetřování technických příčin havárie vedl nizozemský úřad pro bezpečnost. Vedle toho bylo zahájeno kriminální vyšetřování skutečností nasvědčujících spáchání trestného činu.
Ukrajina, coby stát, na jehož území byl zločin spáchán, delegovala vyšetřování Nizozemsku (v katastrofě přišlo o 193 občanů). Na základě pětistranné mezivládní dohody následně zainteresované strany utvořily Společný vyšetřovací tým, kam byli vedle Nizozemska a Ukrajiny přizváni také zástupci Malajsie, Austrálie a Belgie coby zemí, jež mají na věci legitimní zájem (škoda a újma v důsledku zničení letadla a usmrcení většího počtu osob, nikoli například vazba státu a/nebo jeho politické reprezentace na pachatele zločinu a podobně).
Společný vyšetřovací tým úměrně pokroku ve vyšetřování zveřejňoval průběžná zjištění a závěry. Tak na podzim 2016 vyšetřovatelé oficiálně oznámili, že let MH17 byl sestřelen raketou série 9M38, jež byla vypálena z raketového systému Buk. Místo odpalu bylo lokalizováno v prostoru jižně od města Snižne na východě Ukrajiny, v oblasti kontrolované tou dobou formacemi pro/ruských ozbrojenců, s tím, že samotný raketový systém byl na východ Ukrajiny dopraven z území Ruské federace, kam byl po provedení akce rovněž evakuován zpět.
V květnu 2018 vyšetřovatelé potvrdili, že použitý systém pocházel z výzbroje 53. protiletadlové brigády raketových vojsk ruských ozbrojených sil dislokované nastálo v ruském Kursku.
Tolik fakta.
Já nic, já muzikant
O tom, co se onoho odpoledne v nebi nad Donbasem odehrálo, nevědí lépe nikde než v Rusku. Navzdory tomu celých pět let od spáchání činu Rusko nadále odmítá převzít zodpovědnost – za fakta.
Závěry nezávislého vyšetřování neuznává. Nespolupracuje; naopak vyšetřování maří a ve snaze o jeho delegitimizaci je diskredituje. Víc než to, v létě 2015 v Radě bezpečnosti OSN zablokovalo původně malajsijský projekt rezoluce požadující pohnat viníky tragédie před mezinárodní tribunál. Od té doby činí veškeré myslitelné kroky k tomu, aby tento zločin nebyl nikdy rozkryt, natožpak potrestán.
Vyšetřování zločinu tohoto druhu představuje pro image státu, a to i takového jako ten ruský, pochopitelně problém. Proto Rusko spustilo zároveň mohutnou informační kampaň, jež měla přesvědčit veřejnost, že s nešťastnou událostí nemá nic společného a že za ni vlastně mohou všichni okolo, jenom ne ono samo.
Od prvních chvil přicházelo Rusko s novými a novými vysvětleními tragédie. A to s jediným cílem – situaci maximálně zamlžit, zastřít, zasít pochybnosti, dezorientovat, zmást veřejnost, dále ji znejistit, vyvolat falešný dojem, že fakta nic neznamenají a že pravda neexistuje (a pokud ano, stejně se ji nikdy nedozvíme, tak proč o ni vůbec usilovat). Tím vším znemožnit či aspoň co nejvíc zkomplikovat možnost činit na základě fakt logické úsudky a vyvozovat z nich logické závěry.
Techniky manipulace zahrnovaly vše, co ruská dezinformační kuchyně v současnosti dokáže nabídnout – vyfabrikované výpovědi „očitých svědků“, „satelitní snímky“, „výsledky balistických experimentů“, dodatečně nalezená „radarová data“, podvržená „výrobní dokumentace“, jež musela nejdřív projít složitou procedurou odtajnění, a tak dál. Žádný fejk nebyl pro oficiální propagandu málo bizarní, než se pak za jeho další šíření po sociálních sítích vzali ve velkém k tomu účelu vycvičení trollové.
V reakci na každá nová fakta přicházela ke slovu mnohokrát vyzkoušená praxe boje se skutečností – popírání, překrucování, ohýbání, obviňování a kontraobviňování (ach, ta rusofobie), odvracení pozornosti.
A lhaní.
Tak jako v jiných případech, kdy by fakta mohla vypadat až příliš nelichotivě, než aby to mohla být pravda, se právě lhaní mělo ukázat univerzální ruskou odpovědí první volby. Není ambicí textu vypočítávat jednotlivé „verze“, které v Rusku o MH17 za tu dobu zvládli vyprodukovat. Ostatně by na takový úkol ani nepostačoval prostor. V každém případě zapojení celého státního aparátu do tohoto od počátku mírně řečeno nejistého podniku ukazuje na neklid, že by nakonec pravda přece mohla vyjít najevo. Lhali generálové. Lhali diplomaté. Lhali producenti-zbrojaři. Lhali experti. Lhal sám car.
Hovořil jsem se soudruhy nahoře…
V červnu vstoupilo mezinárodní vyšetřování konečně do fáze přípravy na soud. Veřejnost se tak dozvěděla jména prvních čtyř podezřelých, jimž bylo sděleno obvinění pro podíl na dodání a rozmístění protiletadlového raketového kompletu Buk z Ruska na východ Ukrajiny s cílem zničit letadlo.
Pro představu o profilu hrdinů hybridní domobrany Donbasu: tři z obviněných jsou občané Ruské federace, které spojuje, že jde o důstojníky a veterány zpravodajských služeb a ozbrojených sil. O čtvrtém obviněném, Ukrajinci z Doněcku, je známo, že před vstupem do řad nezákonných ozbrojených uskupení si již několik let odseděl jako mladistvý za jinou násilnou trestnou činnost. Na všechny obviněné byl vydán mezinárodní zatykač.
Dlužno dodat, souzeni budou v nepřítomnosti. Podle údajů vyšetřování se v současnosti všichni skrývají na území Ruské federace, respektive na územích Ukrajiny ležících mimo kontrolu ústřední vlády v Kyjevě.
Obviněná čtveřice byla ustanovena jako mezičlánek spojující ruskou armádu a formace pro/ruských ozbrojenců na východě Ukrajiny.
Další vyšetřování má jít podle zveřejněného plánu po dvou liniích. V první linii se vyšetřovatelé zaměří na členy posádky, jež obsluhovala použitý ruský armádní protiletadlový raketový komplet. V té druhé pak hodlají prověřit osoby, jež byly zapojeny do rozhodovacího procesu v Ruské federaci ve věci poskytnutí „vojenské podpory na východě Ukrajiny“, a ve výsledku rozplést celý služební postup, který vedl ke zločinu.
Postavení prvních obviněných před soud, který očistí fakta od lží, má přitom víc než symbolický význam – naději na spravedlnost pro oběti leteckého neštěstí a jejich nejbližší. Představuje navíc důležitý krok na cestě k pohnání Ruska k zodpovědnosti. Zodpovědnosti za jeden válečný zločin. A také za jednu útočnou válku – nebýt které by ruská armáda ze zóny ozbrojeného konfliktu na území sousedního státu žádné dopravní letadlo nikdy sestřelit nemohla.
Jan Šír působí jako výzkumný pracovník katedry ruských a východoevropských studií Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy. Specializuje se na politický, bezpečnostní a energetický vývoj nástupnických států bývalého Sovětského svazu. Je autorem a spoluautorem tří monografií včetně kolektivní práce Ruská agrese proti Ukrajině (Praha: Karolinum, 2017).
Jan Šír