„Napříč celým kontinentem byla spuštěna železná opona“. Před 75 lety varoval Churchill před rozpínavostí Sovětského svazu

Přesně před 75 lety – pátého března 1946 – přednesl Winston Churchill, v té době už bývalý britský ministerský předseda, v americkém Fultonu ve státě Missouri projev. Upozornil v něm na hrozbu komunismu a expanzi vlivu Sovětského svazu nejen ve střední a východní Evropě. Vyzval západní demokracie, aby spojily své síly a v souladu s principy Charty OSN zabránily „katastrofě“. 

Video Události
video

Události: 75 let od Churchillova projevu ve Fultonu

„Od Štětína na Baltu po Terst na Jadranu byla přes kontinent spuštěna železná opona. Za touto linií leží všechna hlavní města starých států střední a východní Evropy: Varšava, Berlín, Praha, Vídeň, Budapešť, Bělehrad, Bukurešť a Sofie. Všechna tato vynikající města a jejich obyvatelé se nacházejí v něčem, co musím nazvat sovětskou sférou.“ Tato slova pronesl pouhých deset měsíců po utichnutí bojů v Evropě Winston Churchill. 

Projev britského politika, který v létě 1945 neobhájil premiérské křeslo, byl podle mnohých historiků předzvěstí začátku více než čtyři dekády trvající studené války.

„Stín padl na dějiště ještě nedávno osvětlené spojeneckým vítězstvím“

První rozpory mezi spojenci se začaly objevovat už před kapitulací Německa. Konkrétně začátek rozdělení světa na dva bloky někteří historikové směřují už k období po jaltské konferenci, která se konala v únoru 1945. 

V březnu 1945 oznámil sovětský ministr zahraničí  Vjačeslav Molotov, že volby v Polsku se budou konat podle sovětského vzoru. Od amerických rozvědek z celé Evropy přicházely stále otřesnější zvěsti o Stalinových praktikách.

Situace se vyhrotila na konferenci ministrů zahraničí v prosinci 1945 v Moskvě. Britský ministr zahraničí Ernest Bevin tehdy nazval Molotovovy argumenty „hitlerovským myšlením“ a americký ministr zahraničí James Byrnes prohlásil, že se Rusko „snaží rafinovaným způsobem dělat totéž co Hitler, totiž ovládnout násilím menší národy“.

Mnohým západním politikům tak tehdy došlo, že Stalin jaltské závazky rozhodně dodržet neplánuje a že víra v trvalou poválečnou spolupráci velmocí, kterou poslední roky války pěstovala administrativa amerického prezidenta Franklina Delana Roosevelta, se ukázala být lichá. Jedním z takových politiků byl právě Winston Churchill. 

Muž, který se jako válečný britský premiér zapsal do dějin svým neústupným postojem vůči nacistickému Německu, varoval před rozpínavostí Sovětského svazu pátého března 1946. Svůj slavný projev pronesl při přebírání čestného titulu na fultonské Westminsterské koleji, menší univerzitě ve státě Missouri. Přihlíželo mu tři tisíce lidí včetně tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana.   

Churchill tehdy Stalina sice ještě nazval svým „přítelem z dob války“ a řekl, že chápe potřebu Rusů zabezpečit své západní hranice, poté ale obvinil sovětské Rusko z toho, že touží po neomezené expanzi své moci. „Stín padl na dějiště ještě nedávno osvětlené spojeneckým vítězstvím,“ uvedl mimo jiné.

Jako hráz komunistickému nebezpečí navrhl vytvořit úzké spojenectví Británie a USA, zahrnující spolupráci „ve vzduchu, na moři, po celé zeměkouli, ve vědě i v průmyslu“.

Prahu ve své řeči zařadil mezi „proslulá“ města, která se „ocitla v oblasti, kterou musí nazvat sovětskou sférou a všechna jsou vystavena nejen té či oné formě sovětského vlivu, ale i vysoké a v mnoha případech rostoucí míře ovládání z Moskvy“.

A tehdejší Československo zmínil ještě jednou: „Téměř ve všech případech byl nastolen policejní stát a prozatím nikde, s výjimkou Československa, neexistuje skutečná demokracie.“

Vystřízlivění 

Američané však přijali Churchillova slova s rozpaky. Víra v trvalou spolupráci se Sovětským svazem totiž ještě nezmizela. K tomu přispívala i skutečnost, že mnozí američtí publicisté či vlivní činitelé tehdy vykreslovali Stalinovu politiku jako návrat k liberální demokracii. 

Vystřízlivění však na sebe nenechalo dlouho čekat a s ním přišla i potřeba vysvětlit americké veřejnosti, že sovětský postup ve východní Evropě, ale například také v některých blízkovýchodních zemích, tuto proměnu v žádném případě nepotvrzují. Churchillova předpověď se tak naplnila. 

Samotný pojem studená válka poprvé použil pro zhoršující se americko-ruské vztahy v roce 1947 americký finančník a poradce Bernard Baruch v projevu v parlamentu Jižní Karolíny. Do obecnějšího povědomí se termín dostal díky studii amerického novináře a publicisty Waltera Lippmanna z téhož roku nazvané The cold war; a study in U.S. foreign policy.

V tom samém roce vyhlásila americká vláda boj proti rozpínavosti komunistického impéria prostřednictvím Trumanovy doktríny. Odmítnutí následně představeného Marshallova plánu Sovětským svazem a jeho budoucími evropskými satelity již znamenalo zřetelný signál o rozdělení sfér vlivu. Spojené státy začaly vůči Sovětskému svazu uplatňovat strategii zadržování komunismu, jejímž architektem byl americký historik a diplomat George Kennan.

Čtyři desetiletí napětí

Asi nejostřeji se pak zmiňovaná studená válka, kterou provázely mohutné závody ve zbrojení, rozhořela kolem války v Koreji a počátku padesátých let. Po smrti Stalina a následném uzavření příměří v Koreji došlo k prvnímu uvolnění napětí mezi východním a západním blokem. 

To však přerušily nepokoje v Polsku a brutální sovětské potlačení maďarského povstání v říjnu 1956. Situaci pak ještě zhoršila berlínská krize z přelomu padesátých a šedesátých let, po které na sebe dlouho nenechala čekat karibská krize. Tehdy se svět ocitl na samotném okraji jaderného konfliktu. Situaci neusnadňovala ani roky se táhnoucí válka ve Vietnamu.

V první polovině šedesátých let se však napětí opět zmírnilo a důsledkem bylo podepsání smlouvy o zákazu jaderných zkoušek v atmosféře, na zemském povrchu a pod vodou v srpnu 1963. Propast však na čas prohloubilo obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968.  

Politika détente, jejímž hlavním architektem se za prezidentství Richarda Nixona stal Henry Kissinger, však brzy přinesla ve vztazích USA a Sovětského svazu přelom. Na konci roku 1969 byla v Helsinkách zahájena jednání, jež byla završena v květnu 1972 v Moskvě podpisem smlouvy o snížení stavu strategických zbraní SALT I.

Suverenita všech států, zákaz násilí, neměnitelnost hranice, mírové řešení konfliktů, nevměšování se do vnitřních záležitostí a ochrana lidských práv se pak staly hlavními body Závěrečného aktu Konference o bezpečnosti a spolupráci v Evropě (KBSE), který podepsalo 35 států v Helsinkách prvního srpna 1975.

Ránu do vzájemných vztahů však o čtyři roky později přinesla sovětská invaze do Afghánistánu. Na počátku roku 1981 pak stanul v čele USA Ronald Reagan, který vůči SSSR zastával neústupný postoj. V březnu 1983 představil v televizním projevu Reagan program strategické obranné iniciativy (někdy označován jako hvězdné války), kterým měl být odražen případný jaderný útok Sovětského svazu.

Na novém kole vyzbrojování Východu a Západu nedokázaly nic změnit ani masové demonstrace proti jaderným zbraním a zbrojení, které se na podzim 1983 rozšířily po celé západní Evropě.

Usmíření

Zásadní změnu v sovětsko-amerických vztazích přineslo nové vedení v Kremlu – v březnu 1985 byl generálním tajemníkem KSSS zvolen Michail Gorbačov. V rámci vrcholné schůzky ve Washingtonu osmého prosince 1987 podepsali Reagan s Gorbačovem dlouho očekávanou smlouvu o úplné likvidaci všech jaderných zbraní středního doletu. Již v únoru 1988 začal Sovětský svaz stahovat tyto systémy z Československa a z NDR.

V první den vrcholné schůzky KBSE v Paříži (19. až 21.listopadu 1990) podepsali představitelé šesti států tehdejší Varšavské smlouvy a 16 států NATO Společné prohlášení 22 států o konci studené války.

Mimo jiné v něm deklarovali, že na počátku nové éry evropských vztahů již nejsou protivníky, že vytvoří nové partnerské vztahy a nabídnou si navzájem přátelství. Prohlásili za svou povinnost zříci se hrozby silou nebo použitím síly proti územní celistvosti nebo politické nezávislosti jiného státu či pokusu o změnu existujících hranic.