Marshallův plán postavil poválečnou západní Evropu na nohy, Československo stálo mimo

Před 70 lety, 3. dubna 1948, podepsal prezident Spojených států Harry Truman zákon o americké zahraniční pomoci, jehož hlavní součástí byl Marshallův plán. Ten sehrál zásadní význam v hospodářské obnově válkou zdevastované Evropy. Jednalo se o pomoc hladovějícím lidem, zabránění šíření komunismu a navázání hospodářské a politické spolupráce. 

Truman, Marshall, administrátor plánu Hoffman a prezidentův poradce Harriman
Zdroj: ČTK

„Naše politika není namířena proti žádné zemi či doktríně, ale proti hladu, bídě, zoufalství a chaosu. Jejím cílem je obnova fungující světové ekonomiky,“ popsal záměry plánu jeho ideový otec, tehdejší americký ministr zahraničí George C. Marshall.

Pomoc přispěla k hospodářskému boomu zemí na západ od železné opony, ale také ke zvýšení vlivu a prestiže USA v Evropě. Pravdou rovněž je , že plán přispěl k rozdělení Evropy na dva antagonistické bloky, ideologický rozkol ale jen urychlil a potvrdil.

Realizací Marshallova plánu byla pověřena Organizace pro evropskou ekonomickou spolupráci (OEEC), předchůdce pozdější Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD).

Video Historický magazín
video

Historický magazín: Marshallův plán (16. 6. 2007)

Československo: Nejdříve pro, pak proti

Pomoc ve formě potravin, zboží a úvěrů byla nabídnuta všem evropským zemím, včetně Německa, Sovětského svazu i Československa. Konečné NE plánu ze strany Prahy je třeba vidět v kontextu vyhrocující se studené války, kdy se během roku 1947 vystupňovalo napětí mezi Sovětským svazem a západními spojenci, i v důsledku agresivní Stalinovy zahraniční politiky mající za cíl plné ovládnutí politického života v zemích střední a jihovýchodní Evropy a jejich začlenění do komunistického monolitu.

Přitom 7. července 1947 československá vláda ještě rozhodla, že se československá delegace zúčastní nadcházející pařížské konference k Marshallově plánu. O tři dny později ale bylo všechno jinak. Českoslovenští ministři účast na konferenci nakonec odvolali. Stalo se tak 10. července 1947 na mimořádném zasedání svolaném na základě instrukcí, které zaslala vládní delegace z Moskvy.

Československé odmítnutí bylo důsledkem nátlaku sovětského diktátora Josifa Stalina, který tehdy příliš nepochyboval, že hladová a rozvrácená Evropa mu spadne do klína.

K Marshallově plánu přitom tehdejší československá vláda a hlavně občané vzhlíželi s velkou nadějí. Situaci z roku 1947 ale dobře charakterizoval výrok ministra zahraničí Jana Masaryka, podrobeného v Moskvě tlaku: „Jel jsem do Moskvy jako ministr zahraničí samostatného státu, vracím se jako Stalinův pacholek!“

Definitivně na druhé straně

Podle historika Oldřicha Tůmy ztratilo Československo svou neúčastí v projektu ekonomicky, za důležitější ale považuje politickou souvislost: že se nekomunističtí politici nedokázali postavit komunistům a Stalinovi „a uvědomit si, že jde o poslední šanci“. Toto je podle něj „důležitější a tragičtější souvislost přijetí a odmítnutí Marshallova plánu“.

Pokud jde o souvislost odmítnutí Marshallova plánu s komunistickým pučem v roce 1948, historik Martin Kovář uvádí, že „o československé příslušnosti k sovětskému bloku a jeho zařazení do sovětského satelitního systému a toho, co s sebou nese sovětský režim, bylo rozhodnuto dávno předem“.

Klement Gottwald po příletu z Moskvy
Zdroj: ČTK
Autor: Josef Mucha

„Jednání v Moskvě o Marshallově plánu a Stalinovo veto už jasně naznačily, že se Československo definitivně dostalo na druhou stranu,“ domnívá se nicméně Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE.

„To, co se bude v Evropě dít, už se nebude dít na základě nějakého československého příspěvku jako suverénního státu, ale podle toho, jestli se Stalin s ostatními přece jen dohodne. Takže ať už by to vedlo ke studené válce, či smíření, bylo jasné, že Československo a jeho hlas by nemohly být samostatné,“ dodal Veselý.