Uplynulo šedesát let od doby, kdy George Marshall vyhlásil svůj plán hospodářské pomoci poválečné Evropě, který zůstal v historii zapsán jako Marshallův plán. Československo jej nejdříve přijalo, avšak později pod tlakem Moskvy pomoc odmítlo. Vladimír Kučera si k tomuto tématu do Historického magazínu pozval ekonoma a politologa Ladislava Tajovského (LT) a historika Oldřicha Tůmu (OT).
60. výročí Marshallova plánu
Jaká byla ekonomická situace Evropy těsně po druhé světové válce?
LT: V roce 1945 to vypadalo, jak asi všichni předpokládáme. Ovšem mezi roky 1945 a 1947 došlo k obrovskému vzestupu s výjimkou Německa a Rakouska. Německo na tom bylo v roce 1947 katastrofálně, ale naprostá většina západoevropských zemí i celé Československo zaznamenalo mimořádný hospodářský vzestup. Československo mělo v roce 1946 růst průmyslové výroby 40 procent. O tom se v normálních dobách nedá ani snít. Takže dva roky po válce byly překvapivě pozitivní, což se ne úplně vždy zdůrazňuje. Problém byl v tom, že aby to mohlo pokračovat i v následujících letech, tak byla potřeba pomoc zvenčí. Jediný, kdo s tou pomocí mohl přijít, byly Spojené státy. Není potřeba diskutovat o tom, že Německo bezpodmínečně potřebovalo nějakou pomoc, ale hlavně povolit růst, protože ho mělo de facto zakázaný. Jinak v roce 1947 byla Evropa včetně Německa na 85 – 88 procentech předválečné výroby a bez Německa to bylo skoro 100 procent.
Evropa do jisté míry fungovala, ale aby tento růst byl kontinuální, potřebovala nějaký impuls. Tím měl být právě Marshallův plán. Kdo to vlastně byl George Marshall?
OT: George Marshall strávil celý život ve službách americké administrativy. Byl vojákem – už v roce 1939 (dříve než Amerika vstoupila do války) se stal náčelníkem generálního štábu. Když Amerika vstoupila do války (roky 1941-45), tak on byl tím, kdo organizoval americkou armádu. Měl na starosti logistiku, zásobování – byl takovým ekonomickým stratégem amerického válečného úsilí. Po válce byl krátkou dobu americkým velvyslancem v Číně, kde se měl snažit zabránit občanské válce v Číně, to se nepodařilo. Od ledna 1947 se stal státním sekretářem, čili ministrem zahraničí Spojených států.
Jak přišel na svůj plán?
LT: Marshall byl od skončení války už třetím americkým ministrem zahraničí. Americká politika prošla totiž mezi roky 1945 – 47 několika zásadními obraty. Prezidentem byl Truman, což byl člověk, kterého do vysoké politiky dostal Roosevelt, takže administrativa byla ve vleku Rooseveltových představ – přátelství se Stalinem i po válce, světový mír bez jakýchkoli rozporů, čtyři policisté jako základ poválečného uspořádání OSN atd. Právě Marshall symbolizuje obrat v americké zahraniční politice, kdy jim došlo, že je to naivní a že by to byla cesta do pekel.
Marshall byl velice populární v Americe i ve světě (v roce 1953 dostal Nobelovu cenu míru jako první voják v historii). Strávil celou válku v Americe, protože ho Roosevelt nechtěl pustit pryč. Proto v roce 1947 začal dopřávat sluchu těm, kteří válku strávili v Rusku na velvyslanectví nebo lidem, kteří se po válce nacházeli v Německu a kteří měli osobní zkušenost s komunisty a Rusy. Ti věděli, že pokud by Američané pokračovali v politice ústupků Stalinovi, tak by si tím podkopávali vlastní budoucnost. Čili on je symbolem změny americké zahraniční politiky.
OT: Jde o období formulování americké strategie zadržování komunismu – Amerika pomůže těm, kteří budou ohroženi zvnějšku nebo zevnitř komunistickou agresí. Trumanova doktrína, Kennanův „dlouhý telegram“: analýza toho, co Sovětský svaz vlastně je a jak mu dlouhodobě čelit. To všechno se v těchto měsících dává dohromady.
Jaká byla ekonomická situace v malém Československu?
OT: Československo v té době bylo stát s omezenou demokracií, jak se tehdy trochu eufemisticky říkalo s lidovou demokracií. Zahraničněpoliticky už v té době patřilo ke spojencům Sovětského svazu a nikdo z tehdejších politiků (komunistických i nekomunistických) si v zásadě nedovedl představit jinou politickou orientaci. Nicméně v porovnání s tím, co přišlo po únoru 1948, to stále ještě byla země s víceméně fungující svobodou slova atd.
Existovala taková vize, že budeme jakýmsi mostem mezi masarykovskou demokracií a východním socialismem. Byla to reálná úvaha?
OT: Jak vývoj ukázal, reálné to nebylo. Všechna Benešova očekávání počítala se situací, která už tehdy přestala platit, že západ a Sovětský svaz budou spolupracovat. Do této modelové situace by se představa úzké spolupráce se Sovětským svazem a udržování hospodářských, kulturních, korektně politických vztahů se západem hodilo. Ale ani Beneš a ani ostatní nekomunističtí politici neměli v zásadě žádnou politickou strategii pro situaci, která nakonec nastala – vznik studené války.
Jak jsme nejprve přistoupili k Marshallovu plánu?
LT: Československo bylo vždy integrální součástí toho, čemu dneska říkáme západní Evropa. V meziválečném období tvořil podíl Sovětského svazu na našem mezinárodním obchodu asi jedno procento. Vždy jsme byli napojeni především na Německo, dále pak na Anglii, Francii, Spojené státy. Válka to trochu překopala, ale překvapivě málo. Když uvážíme, že v roce 1945 německá ekonomika prakticky neexistovala, tak přesto podíl Sovětského svazu na zahraničním obchodě v onom roce 1947 tvořil jen 18 procent – nebyl to rozhodující partner. A v roce 1949 už byl partnerem dominantním. Takže rozhodnutí v roce 1947 nepřijmout Marshallův plán bylo zcela zásadní.
Tomu ale předcházelo, že jsme ho přijali.
LT: Přijali jsme ho proto, že to bylo ohromně výhodné. Nebyl jediný důvod proč to nepřijmout. I pro Gottwaldovu téměř komunistickou vládu nebylo možné to nepřijmout.
Proč přistoupila vláda s komunistickým premiérem Klementem Gottwaldem na to, že půjdeme na americký plán? Marshall sice říkal, že to není proti žádné doktríně, státu, ale proti zoufalství a hladu, bídě a chaosu. Nicméně dodával, že plán chce zajistit atmosféru, v níž budou fungovat svobodné instituce. Tam i ten Gottwald mohl trochu zastříhat ušima. Ale přesto byla tendence to přijmout.
OT: Ekonomická stránka věci – její výhodnost - byla naprosto jasná i komunistickým ministrům. Vývoj situace byl poměrně dynamický – 5. června přednesl Marshall na Harvardu svoji tezi a už měsíc poté začaly předběžné rozhovory v Paříži. Na začátku července se sovětský postoj k Marshallově plánu a účasti Československa na něm mnohokrát změnil. Komunisté souhlasili s přijetím Marshallova plánu, protože měli instrukce ze Sovětského svazu, že má Československo přinejmenším na zahajovací konferenci v Paříži poslat svoji delegaci.
Vláda jednomyslně schválila, že do Paříže pojedeme, z čehož se dalo usuzovat, že Marshallův plán přijmeme. Ovšem potom tato vláda v čele s Klementem Gottwaldem a ministrem zahraničí Janem Masarykem odletěla do Moskvy (přepis komentáře k dobovému týdeníku).
Československá státní delegace se vrátila z Moskvy, kde vedla hospodářská a obchodní jednání se sovětskou vládou. Delegace uzavřela v Moskvě pětiletou smlouvu o vzájemných dodávkách. Podle této smlouvy nám dodá Sovětský svaz veliké množství obilí, bavlny, hnojiv a jiných hospodářských produktů. Smlouva je významným příspěvkem k povznesení hospodářství obou zemí a dalším krokem k posílení spolupráce mezi evropskými státy.
Od Marshallova plánu jsme odstoupili – bylo tak říkajíc po legraci. Gottwald se Stalina bál, to se obecně říká. To si neuvědomoval, že může přijít takový zvrat?
OT: Stalin vždy, když měnil politiku, tak za svoje předchozí stanoviska činil odpovědným někoho jiného: já jsem tohle nikdy neříkal, to byla vaše chyba. Když vláda jednala 6. července o Marshallově plánu, Jan Masaryk na ní zprostředkoval stanovisko sovětského charge d‘ affairs Bodrova, který říkal, že tam Československá delegace musí bezpodmínečně jet. Ve vládě se Masaryka dokonce ptali, jestli umí Rusky. On na to, že jo a že mu rozuměl dobře. Takže ruské stanovisko hrálo roli už při rozhodování vlády.
Jenomže vedle toho měli komunističtí ministři sovětskou instrukci, o které věděli jen oni a která mluvila o tom, že Československo má do Paříže vyslat delegaci s tím, že se má pokusit ta jednání rozbít a co nejvíce zástupců jiných státu s sebou odvést. Komunisti tak vlastně postupovali přesně podle sovětských dispozic.
Nakonec si Sověti uvědomili, že na tuto konferenci posílají svoje delegace i neutrální státy a že rozhodnutí československé vlády je celosvětově komentováno tak, že jde o velký úspěch, že země tak blízká Sovětskému svazu má možnost manévrovat v mezinárodní politice jinak, než je sovětská pozice. Tak by samotná účast Československa na pařížské konferenci posílila myšlenku Marshallova plánu a činila jednání v Paříži významnějším. Proto Sověti svoji pozici změnili tak, že Československo se jednání vůbec zúčastnit nemělo. Celý vývoj sovětského stanoviksa byl otázkou dvou dnů.
Nabídli nám Sověti nějakou ekonomickou pomoc? Měli na ni?
LT: Když bychom se podívali na tehdejší Evropu, tak na tom byly dvě země katastrofálněji něž všechny ostatní, šlo o Německo a Sovětský svaz. Pro Stalina ovšem nebyl problém vyvážet obilí do zahraničí i na začátku třicátých let, kdy v zemi probíhal největší hladomor v lidských dějinách. Takže jestli na to Rusové měli, nebo neměli, nebyla otázka, i když v Sovětském svazu znovu umírali lidé hlady.
Marshallův plán byl z pohledu Spojených států investicí do budoucna, z pozice Rusů šlo také o investici do budoucna. Málokdo v tom však nevidí rozdíl. Rozdíl v tom byl obrovský z hlediska toho, co znamenala pomoc pro Američany - o co přišli v rámci Marshallova plánu a co znamenala pomoc pro Rusy, že jsme dostali obilí, bavlnu, která byla nakonec stejně k ničemu, ropu, atd.
Zajímavé je, že Američané našemu odmítnutí uvěřili až po únoru 1948, respektive po smrti Jana Masaryka. Marshallův plán byl deklarován v červnu 1947, ale to nic neznamenalo, protože nejdříve musel projít Kongresem. Předložen Kongresu byl až v prosinci, ale pořád se nic nedělo – v Americe vůbec nebylo jasné, jestli projde, nebo neprojde. Potom přichází 25. únor 1948 a po něm smrt Jana Masaryka, a to, co před tím trvalo měsíce, trvá dny. Na začátku dubna je schválen zákon a rozjíždí se Marshallův plán. Když se podíváte do jakékoli americké knihy, práce, studie o začátku studené války, tak události únorového puče jsou pokládány za stěžejní.
O Janu Masarykovi se traduje, že když se vrátil z Moskvy, kde dostali rozkaz nepřijímat Marshallův plán, tak si postěžoval, že odjížděl jako ministr zahraničí svobodné země, ale vrací se jako Stalinův pacholek. I kdyby to byla pouze historická anekdota, tak přesně vystihuje onu situaci.
OT: Ono to vystihuje přesně situaci, ale ne až od léta 1947. Taková byla Masarykova politika už dřív. Od roku 1945 na všech mezinárodních fórech vždy hlasoval se Sovětským svazem, a pak si u skleničky postěžoval Američanům či Britům, jak to má těžké. Sovětům se však nikdy protivit nepokoušel.
Pokud by toto řekl ministr zahraničí, tak bych očekával, že druhý den řekne, že z takovéto vlády odchází. To on ovšem neudělal a dotáhl to až do onoho hořkého konce.
LT. Jde o věc, která se málo zdůrazňuje: šlo o totální selhání elit. Když se podíváte na země jako Rakousko nebo Finsko, tak ty na tom byly geopoliticky mnohem hůře, akorát měly politické strany, které se bolševikům vzepřely. U nás v roce 1946 nebyla ve volbách alternativa, která by se proti této politické vazbě na východ postavila.
V dobovém tisku se vyjádřil například Pavel Tigrid, že když je takový rozpor mezi bývalými spojenci jako jsou Spojenými státy a Sovětský svaz, tak toho využije Německo. Tenkrát se vůbec hodně hrála německá karta. Opravdu to tak lidé cítili?
OT: Bylo to autentické. Do jisté míry se tomu nemůžeme divit po šesti letech okupace a po všem, co okupace znamenala. Obavy ze západu, zejména z Anglie a Francie tady byly a sdíleli je jak politici tak veřejnost. Pozice Ameriky byla trochu jiná, protože nebyla zatížena vinou za Mnichov. Byla oblíbená a tehdejší mladá generace obdivovala americký způsob života, kulturu, filmy, hudbu atd. Tady se dalo přeci jen něco nekomunistickými politiky proti komunistům využít.
Byla to však kvadratura kruhu, protože oni si to představovali tak, jak to napsal Hubert Rybka: „V zahraniční politice být pevnými a loajálními spojenci Sovětského svazu, ve vnitřní politice bojovat za udržení demokracie proti komunistům.“ Nedokázali si do poslední chvíle uvědomit, že to není možné. Stejně tak Prokop Drtina ještě 24. února 1948 na posledním svobodném zasedání vedoucího orgánu Národní socialistické strany ve chvíli, kdy už tam policie prohledávala budovu, mluvil o tom, že zahraničněpolitická orientace na Sovětský svaz byla správná a jediná možná poválečná alternativa. Oni se na rozdíl od Finů a Rakušanů ani nikdy nepokusili vytvořit nějakou smysluplnou politickou strategii, která by československému boji o zachování vnitropolitické demokracie dala nějaký mezinárodní rozměr – pokusit se spolupracovat se západem a uvědomit si, že to je právě Stalin a Sověti, kteří podporují české komunisty.
Co přinesl Marshallův plán zemím, které ho přijaly?
LT: Na to nelze odpovědět, ačkoliv se odpovídá, že Marshallův plán byl úžasná věc. Nikdo vám nemůže říci, jestli ty poválečné zázraky byly kvůli Marshallově plánu, nebo že s tím neměly nic společného. Někdy se vtipně říká, že na Marshallově plánu bylo nejlepší, že trval tak krátce. Je to pravda, protože si země neměly čas zvyknout na přísun peněz zadarmo (81 procent Marshallova plánu byly dary), takže byly schopné nastartovat svoji ekonomiku a zažít hospodářský zázrak v následujících dvou, čtyřech desetiletích.
Co jsme na tom tratili, když jsme ho nepřijali?
OT: Určitě jsme na tom tratili ekonomicky. Důležitější je však ona politická souvislost. To, že komunisté a Stalin postupovali tak, jak postupovali, je logické z hlediska toho, čeho chtěli dosáhnout. Ale že se nekomunističtí politici nedokázali postavit, uvědomit si, že jde o poslední šanci, je důležitější a tragičtější souvislost přijetí a odmítnutí Marshallova plánu.
(redakčně kráceno)