Dříve než se svět po zvěrstvech druhé světové války nadechl k míru, začal se znovu postupně dělit na dvě znepřátelené strany (Západ a Východ). Rozdělení, které trvalo déle než čtyřicet let, vešlo do obecného povědomí jako studená válka. Zdá se však, že o bipolaritě světového uspořádání bylo již rozhodnuto dávno před koncem druhé světové války. Poválečný vývoj potom jen kopíroval vymezené zóny vlivu, kde ta která mocnost (Spojené státy a Sovětský svaz) různými prostředky prosazovala svůj vliv. Spojené státy přišly s Marshallovým plánem, humanitárně-politickou akcí, která měla pomoci zdevastované Evropě a obnovit víru v kapitalismus. Sovětský svaz, poučen z německé zrady z roku 1941, zase budoval systém satelitních zemí, které měly chránit především jeho bezpečnost a tvořit jasnou protiváhu "imperialistickým" zemím.
Studená válka a Marshallův plán
O původcích a prvotních činitelích studené války je však možno pochybovat, přestože nelidskost sovětské diktatury by mohla být považována za dostatečný důvod k obraně jakékoliv demokratické země. Dokumentuje to i pokračování magazínu Historie.cs z 31. července, kde spolu o studené válce, mnohdy velmi vzrušeně, diskutovali Jan Eichler (JE) z Ústavu mezinárodních vztahů a historik Martin Kovář (MK) z Ústavu světových dějin Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Často konfrontační debatu moderoval Vladimír Kučera.
Neustále se mluví o jaltské či teheránské dohodě, o tom, že už tenkrát jsme byli velmocemi přisouzeni do sovětské sféry vlivu a že nebylo cesty ven. Skutečně tomu bylo tak? Byli jsme v pasti už od roku 1944?
JE: Úplně v pasti jsme asi nebyli, ale nějaké kontury poválečného uspořádání určitě udělány byly. Nikde však určitě nebylo řečeno, že budeme muset mít stejné zřízení jako v Sovětském svazu. Nikde nebylo řečeno, že jednou bude NATO a Varšavská smlouva. A asi ani v Jaltě nebylo řečeno, že tady jednou bude těžká industrializace, která tak vážně ovlivní náš průmysl a život několika generací.
MK: Pustím se do mírné polemiky hned na začátku. Od konce roku 1943 začalo být zjevné, že vítězství nad Německem je spíše otázkou času než toho, zda k němu vůbec dojde. Právě tam se rodí studená válka a je evidentní, že rozhodovat bude síla zbraní. (Vzpomeňme na Stalina, který se při určitém okamžiku ptá: „Kolik má papež divizí?“).
Kolega mluvil o konturách. Souhlasím, ale doplnil bych, že tyto kontury byly velmi zřetelné. Takže to, že tam, kde bude sovětská armáda, resp. politický vliv SSSR, a že se režim bude limitně blížit sovětském Rusku, bylo evidentní.
Byla šance na nějakou finlandizaci?
JE: Sovětský svaz měl svůj vlivve Finsku.Pak se zrodilatzv. finlandizace, finská cesta. To znamenalo, že stát nemohlbýt protisovětsky zaměřen,nesměl mít velkoua silnou armádu a nesměl ji mít blízkosovětských hranic.Komu by to však tenkrát vadilo?
Autorem obsahu, čemu se později říkalo finlandizace,byl Edvard Beneš. De Gaulle na něj koneckonců vzpomíná ve svých pamětích na několika odstavcích: Beneše označil za vynikajícího znalce geopolitiky a svého velkého profesora geopolitiky. Vracel se i k tomu, jaké měl Beneš představy o poválečném uspořádání v Evropě, kdy prosazoval ideál spolupráce mezi Východem a Západem.
Bohužel se Československo ocitlo někde jinde než Finsko, už třeba jen kvůli geopolitice. Ovšem možnost finské cesty tady po určitou dobu byla. Nesouhlasil bych proto s tím, že už třeba v roce 1943 bylo jasné, že tady bude režim jedné strany, militarizace ekonomiky atd. To po schůzce v Jaltě jasné nebylo.
Hovoří Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE (přepis doplňujícího rozhovoru):
Edvard Beneš za londýnskou exilovou stranu i Klement Gottwald a jeho spolupracovníci za moskevské vedení komunistické strany vycházeli z modelu, že spojenci, kteří vyhráli válku, udrží i mír. Ovšem ukázalo se, že ten, kdo vyhrál válku, ještě nevyhrál mír, protože šlo o to, jaký ten mír bude.
Československá zahraniční politika chtěla vycházet s Východem i se Západem. Nedovedla si představit, možná to byla chyba E. Beneše a jeho spolupracovníků, že to může být jinak, že to může být konfrontační. Takže pozice Československa a celá situace vedla k tomu, že musíme spolupracovat s celou velmocenskou protihitlerovskou koalicí.
Hovoří historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Zmínil bych vystupování čs. diplomacie v letech války a velmi málo známé Benešovy výroky vůči sovětským diplomatům v létech 1944, 1945. Tehdy jim Beneš tvrdil, že po válce stejně přijde další válka, ve které Západ využije Německa jako odrazového můstku pro útok na Sovětský svaz. To jen podporovalo sovětskou a konkrétně Stalinovu paranoiu z podobného vývoje.
Tyto Benešovy výroky, které máme doloženy jak z československých, tak sovětských pramenů, jsou jen stěží pochopitelné. Zdá se, že hrůza z opakování německé agrese přesahovala veškeré racionální hodnocení mezinárodní situace a přetrvávala dlouho do poválečného období.
Bylo reálné jít se Stalinem a jeho spojenci v SSSR na nějaké kompromisy a jednání? Dalo se mu věřit?
MK: Stalin si počínal v řadě ohledů velmi racionálně a jednat s ním se dalo. Na druhé straně je otázka, jak by to bylo, kdyby na Jaltě i později Roosevelt ještě smysluplně vnímal a byl ochoten přijímat jiný názor než ten, který si na Stalina vytvořil v předchozích letech. Jsem přesvědčen, že pokud by nebyl smrtelně nemocný, musel by tváří v tvář sovětské hrozbě, která narůstala už v létě 1945, svou politiku zásadně revidovat.
Koneckonců velká část veřejného mínění, různé zájmové skupiny, Kongres by ho nakonec přinutily zastávat takovou politiku, jakou zastával Truman. Ke všemu některá konstatování a poznámky, které Roosevelt učinil těsně před smrtí, o tom svědčí.
JE: A můžu se zeptat, co se skrývá za tím pojmem „sovětská hrozba“? Lze to nějak konkretizovat?
MK: Jsou to Stalinovy představy o tom, že se nebude opakovat rok 1941. Měl vzniknout jakýsi sanitární kordon, kdy měl případný první útok Západu směrovat nikoli přímo na Sovětský svaz, ale na území států, které jsou při sovětských hranicích.
Ostatně mnozí představitelé Západu tomu rozuměli, protože respektovali míru válečných obětí a sílu a respekt, které Sovětský svaz získal během války s Německem.
JE: Zkusím to říct jinak… Americký ministr válkyHenry L. Stimson dne 9. září 1945 předložil své memorandum.Prezidentu Trumanovi v něm navrhuje,aby dál pokračovalve spolupráci se Sovětským svazem a dokonce navrhuje i spoluprácive vývoji jaderných zbraní.Doporučuje k tomu přizvatvedle Sovětského svazu Britániia později i Francii a Čínujako další stálé členyRady bezpečnosti OSN.
V ten samý den je na Trumanůvstůl doručeno jiné, přísně tajné memorandumsboru náčelníků štábu.Truman na Stimsonovo memorandumnikdy neodpověděl, zatímco schválil to druhé.Jmenovalo se Strategická zranitelnost SSSRv případě jaderných úderů a schvalovalo plán jaderných útoků na Sovětský svaz. To nebyla hrozba?
Navíc 9. listopadu 1945 přichází další konkretizace. Výbor zpravodajských a tajných služeb tehdy schválil plán jaderných úderů na 20 míst na území tehdejšího Sovětského svazu: Moskva, Leningrad, Stalingrad, dále pak průmyslové metropole na Sibiři, Omsk, Novosibirsk a ropná pole Baku, Ázerbajdžán a další. Takže konfrontační kurs byl nastolen hned v podzimních měsících roku 1945. A nebyl to Stalin, kterého se jinak nechci zastávat, kdo tento kurs nastolil.
Když už připomínám tyto nedávno odtajněné dokumenty, připomenu analýzu někdejšího sboru náčelníků štábu. Ten na konci roku 1945 uznává, že co se týká vojenské síly, je ztráta Sovětského svazu na Spojené státy 15, v některých oblastech 20 let. V té době měl Sovětský svaz v evropské části poničeno 70 % železnic a 70 % průmyslového potenciálu.
Takže: Co to byla sovětská hrozba? Měl Sovětský svaz možnost někoho vojensky napadnout? Měl možnost vojensky napadnout Spojené státy? Spojené státy takovou možnost měly a také s tím od roku 1945 počítaly. To vše přitom bylo v době, které říkáme „absolutní jaderný monopol USA“. Tehdy měly Spojené státy nejen jadernou zbraň, ale i nosič. Rusové neměli nic - ani nosiče ani jadernou bombu.
MK: Sovětský svaz asi bezpochyby neměl možnost napadnout bezprostředně Spojené státy. Není ovšem pochyb o tom, že stupňoval tlak na západní Evropu. To je to, co vnímali Spojené státy a jejich představitelé jako svou vlastní zranitelnost.
Ostatně se to také bude později opakovat: Přijde první berlínská krize a Američané pochopí, že ustoupí-li v Berlíně, stanou se pro spojence v západní Evropě nedůvěryhodní. Totéž se děje během druhé berlínské krize. Takže jistě nešlo o bezprostřední útok na USA, ale na území, kde Spojené státy disponovaly jistým vlivem a chápaly ho jako svou předsunutou základnu pro případný konflikt se Sovětským svazem.
Proto probíhalo hájení Západního Berlína a tří západních okupačních zón, hájení Francie a Anglie, kde se drali k moci komunisté. Spojené státy reagují na tuto hrozbu, ne snad na předpokládaný útok proti nim. Takové chvíle přijdou později.
JE: Vy říkáte vnímání. To je jakési zaklínadlo americké politiky až do současnosti – takzvaná percepce hrozby. Mají právo cokoli vnímat jako hrozbu.
Třeba budování leteckých základen. Stalinovi se vytýkalo, že začal hned po válce budovat letecké základny na území Sibiře, na svém vlastním území. To se považovalo za hrozbu pro Spojené státy. Ovšem ještě než Sověti začali budovat základny na Sibiři, Američané budovali své základny v západní Evropě.
Na podzim 1945 se ke všemu do vysoké funkce dostává armádní generál Curtis LeMay známý svou strategií kobercového bombardování. Sami Američané mu říkali Curtis Bombarďák (nebo Bombs Away LeMay). Ten je najednou ve Wiesbadenu, na dosah Sovětského svazu. Je přímo v Evropě, mimo Spojené státy.
To je to, co osobně hodnotím jako velkou asymetrii: Když jeden, a tím se skutečně nechci zastávat Stalina a jeho systému vládnutí, buduje základny na vlastním území, je to hrozba pro Spojené státy. Když Spojené státy budují základny v západní Evropě s přímým a bezprostředním dosahem na území Sovětského svazu, je to opatření v zájmu míru a bezpečnosti. To se s americkou politikou táhne od skončení druhé světové války až do současnosti.
Hovoří historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Výzkum v archivech postkomunistických zemí dokládá, že program sovětizace nebo ustavení režimů sovětského typu byl součástí Stalinova plánu a komunistických stran v zemích budoucí východní Evropy.
Bylo toto řešení pro Západ akceptovatelné? Zdá se, že nebylo. Západ počítal s otevřenou sférou vlivu zahraniční sovětské politiky, ale také s možností hospodářského, kulturního a politického vlivu ze své strany. Počítalo se s tím, že to bude oblast, která bude přátelsky orientovaná vůči Sovětskému svazu, ale která bude mít normální, ze svobodných voleb vzešlé vlády. Ovšem kde se sovětská expanze a snaha ustavit komunistické režimy zastaví, zřejmé nebylo.
Také obava, že Stalin může využít silných komunistů ve Francii, Itálii, Řecku k ustavení komunistického režimu v těchto nejvýznamnějších evropských zemích, přispěla k rozhodnutí americké diplomacie. V jednu chvíli proto Američané řekli „dost, je potřeba podpořit naše přátele v těchto zemích a zamezit tím sovětské expanzi“.
JE: Dovolte krátkou reakci na postavení italských či francouzských komunistů ve vládě: Je otázka, jestli to byla nějaká hrozba. Oni se tam nedostali díky Stalinovi. Dostali se tam díky tomu, že byli v čele domácího odboje. Ostatně francouzským komunistům se ve Francii říkalo strana postřílených.
V demokratickém uspořádání bylo jen otázkou času, kdy zase z vlády odejdou. Něco jiného jsou totiž válečné odbojářské zásluhy a něco jiného schopnost řídit vládu. Takže osobně nepatřím k těm, kteří přítomnost Maurice Thoreze ve francouzské vládě hodnotí jako hrozbu pro západní demokracii, nebo dokonce pro Spojené státy.
MK: Jemylná představa, že francouzští komunisté ve vládě fungovali bez Moskvy, Thorez byl v první řadě sovětský agent. Navíc Moskva sama drží francouzské komunisty na uzdě, vybízí je ke klidu, k pozvolnému uchopení moci atd. Ovšem to, že Sovětský svaz nepodporuje myšlenky na přímé provedení státního převratu, neznamená, že cíle takové nebyly.
Stalin hrál svou strategickou hru. To se týká i jeho představ o jednotném Německu. To, že momentálně nevolil nejtvrdší revoluční taktiku pro budoucí Německo, Francii, Řecko v žádném případě neznamená, že podobné úmysly neměl. Vše to byla pouze otázka Stalinovy taktiky a strategie.
Hovoří Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE (přepis doplňujícího rozhovoru):
Rok 1947 byl plný dramatických událostí. Trumanova doktrína, otázka Německa, kde se to lámalo především (pro Československo zcela zásadně). Dále přichází polovina roku 1947 a takzvaný Marshallův plán.
MK: Kolem málokterého projektu je tolik mýtů, legend a interpretací jako kolem Marshallova plánu. Samozřejmě je v něm obsaženo humanitární hledisko. Bezpochyby je však také Marshallův plán nástrojem k pronikání a posilování amerického politického a hospodářského vlivu v Evropě. Tak je potřeba se na něj dívat.
JE: Na to jsou různé názory. Osobně naprosto souhlasím s kolegou. Jsou tu takzvané tradicionalistické výklady, které tvrdí, že nebýt Marshallova plánu, Evropa by padla a nikdy by nezaznamenala hospodářský růst ani třicet slavných poválečných let. Na druhou stranu jsou tady revizionistické názory, a to i v samotných Spojených státech a v západní Evropě. Dnes mluvím za revizionistické autory a věrný tomu zůstanu i v této části.
Za všechny vzpomenu Alana Millwarda. Ten tvrdí, že ekonomický růst byl už před Marshallovým plánem. Šlo tedy prakticky hlavně o obnovu důvěry v kapitalismus a zajištění západní Evropy jako odbytiště pro americké výrobky.
MK: Souhlasím s Evropou jako odbytištěm amerických výrobků. Posílení role kapitalismu jako úspěšného systému bylo ale také velmi důležité. Do řady evropských zemí přinesl Marshallův plán podstatné zlepšení ekonomické situace. Navíc symbolická rovina, že kapitalismus funguje a že je to systém, který je smysluplnou alternativou vůči tomu, co nabízí sovětské Rusko, nebyla nepodstatná.
Jaká byla spojitost Marshallova plánu s Trumanovou doktrínou? Co to vůbec byla Trumanova doktrína?
MK: Trumanova doktrína přicházína přelomu zimy a jara 1947. Na počátku je hospodářskézhroucení Velké Británie, která není schopna plnit své závazky vůči Řecku, Turecku, ale Britové se stahují i z Palestiny, vzdají se Indie atd. Británie pak posílá jednoznačný vzkaz do Washingtonu: Pokud je Turecko a Řecko pro vás podstatné, my už nejsme schopni to platit. Zima 1946 je totiž v poválečných britských dějinách naprosto zásadní – „vyčerpaná, trpící a zničená Británie“.
Spojené státy tuto roli přijmou. Takže byť se zpočátku Marshallův plán dotýká Turecka a Řecka, později přejde v to, čemu se obecněji říká doktrína zadržování komunismu.
JE: Doktrína zadržování komunismu byla velmi důležitá. Jejím autorem byl George Kennan, velký duch 20. století. Když ale v roce 1950 přichází směrnice NSC 68, Kennan je prvním jejím kritikem. Tehdy se ohrazuje a říká, že jeho pojetí zadržování lidé kolem prezidenta Trumana zmilitarizovali. Takže Kennan je vlastně prvním revizionistou v pohledu na americkou poválečnou zahraniční a bezpečnostní strategii.
Hovoří Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE (přepis doplňujícího rozhovoru):
Sovětský svaz Marshallův plán vehementně neodmítal, protože Marshallova nabídka zněla jinak než Trumanův projev, takzvaná Trumanova doktrína. Velkorysá nabídka pomoci, která nebyla nějak konkretizovaná (co půjde, komu, kolik atd.), byla velmi populární. Sověti se proto nechtěli vyšachovat z něčeho, o čemž ani nevěděli, co to je.
Molotov jel proto zpočátku, na začátku července, do Paříže sondovat. Tam pochopil, že v tom Sověti nebudou moci hrát dominantní úlohu, jakou hráli třeba v OSN nebo jiných iniciativách. Takže argumentovali tím, že by to měla být akce, která nebude separátní, která by svým způsobem měla pokračovat jako předchozí UNRA. Takže to mělo být přikryto autoritou OSN, kde by do toho Sověti mohli samozřejmě více mluvit.
JE: A proč Sověti odmítli Marshallův plán? Na jednání do Paříže přijela devadesátičlenná sovětská delegace, ale mezitím už proběhlo separátní britsko-francouzské jednání. To nebylo zrovna šťastné, mělo to velmi neblahý dopad na ruskou národní hrdost.
Také tam byly určité takzvané nesplnitelné podmínky, o nichž víme, že je umí Američané dávat vždy. V tomto případě to bylo třeba zveřejnění ekonomických potřeb, rozpočtu, surovinových zdrojů a bohatství. Američané museli předem vědět, že to jsou podmínky, na které Moskva prostě nepřistoupí.
Kennan údajně analyzoval projev J. V. Stalina před volbami do Nejvyššího sovětu, který pronesl několik měsíců před známým projevem W. Churchilla ve Fultonu. Stalinův projev byl prý původní začátek studené války. Kennan analyzoval, že tam Stalin vyhrožuje světu válkou a nastoluje do určité míry sovětskou válečnou doktrínu.
Hovoří historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Co se týká Stalinova projevu v „Balšoj těatru“, lze do určité míry říci, že byl nepochopen. Stalin v něm opakoval známé marxistické poučky o nevyhnutelnosti konfliktu mezi jednotlivými kapitalistickými zeměmi. Takže to bylo vnímáno spíše tak, že hovoří o nevyhnutelnosti konfliktu mezi Východem a Západem.
Ovšem Kennanův dlouhý telegram poslaný z Moskvy nebyl pouze reakcí na Stalinův projev. Byl reakcí na sovětské vystupování na mezinárodní scéně vůbec a na stále ostentativnější snahu o pronikání i za hranici, která se organicky vytvořila hlavně na základě toho, kam došla sovětská vojska. Souviselo to i s vystupováním některých politických představitelů zemí tvořící se východní Evropy včetně Československa. Tím došlo k situaci, že se Evropa postupně polarizovala.
JE: Znovu opakuji, že se nechci J. V. Stalina v ničem zastávat, ale jeho projevu předcházel říjnový projev prezidenta Trumana ke Dni námořnictva z roku 1945. V něm Truman jako první v poválečném světě hovoří o významu vojenské síly. Je první, kdo říká, že USA musí mít nadále nejsilnější námořnictvo světa, nejsilnější vojenské letectvo a nejsilnější, nejúdernější pozemní armádu.
To bylo čtyři měsíce před nechvalně známým Stalinovým projevem. Ve stejné době se v Sovětském svazu schvaluje směrnice pro strategickou obranu. Má tři hlavní úkoly: odrazit případnou pozemní invazi, odrazit případný letecký útok, odrazit případnou námořní invazi. O útoku tam není ani zmínky. Takže pokud hovoříme o Stalinově projevu, byla to reakce na to, co bylo předtím.
MK: Navzdory tomu, že kolega říká, že se nechce Stalina zastávat, Stalin vypadá jako člověk reagující na vojenskou hrozbu Spojených států.
Tak snad o té reakci: Je třeba si uvědomit, že sovětský komunismus, jehož je Stalin prvním představitelem, vyhubil více vlastních občanů, než kolik jich padlo během druhé světové války. Je potřeba připomenout zkušenost se sovětskou armádou, jakou udělali třeba polští vojáci během varšavského povstání. Je potřeba připomenout chování sovětských vojáků v budoucí NDR, ve východní zóně.
Proto představu, že tomu prezident Truman a američtí představitelé a vojáci budou nečinně přihlížet a analyzovat sovětské dokumenty, aniž by četli mezi řádky, aniž by interpretovali věci v širším kontextu, bychom asi těžko mohli očekávat.
JE: Souhlasím s vámi. Jistěže znásilňování v NDR byl vážný prohřešek, chování v Rumunsku, Bulharsku také. Ale to je věčná otázka, kterou kladou revizionističtí historici: Bylo toto všechno nutné? Bylo kvůli tomu nutné plánovat jaderné údery? Byly toto dostatečné důvody pro 40 let trvající konfrontaci?
Mělo to více viníků. Nebyl to jen Stalin a nebyl to jen sovětský systém. Šlo také o to, že když jeden upevňuje svou obranu, je to výzva, ale když ji upevňuje druhý, je to v pořádku. V tom se už asi neshodneme.
MK: Tady se neshodneme naprosto zásadním způsobem. Pro mě je potenciálním agresorem (bez ohledu na dokumenty, které byly přijaty v Bílém domě nebo které prezident četl) marxisticko-leninská doktrína, Sovětský svaz.
Navíc pakt Molotov–Ribentrop: Ani není podstatné, za jakých okolností k tomu došlo, ale stačí skutečnost, že Stalin je ochoten se domluvit s Hitlerem. V době, kdy padne Paříž, posílá Hitlerovi blahopřejný telegram. Takže Američané musí brát v potaz i tyto skutečnosti.
JE: S Hitlerem se však nedomluvil jen Stalin. S tím se dohodli jiní potentáti v Mnichově. Byli to Západoevropané, tak tedy proč se neplánovaly, když už tedy dáváte toto jako důvod pro plánování jaderných úderů na SSSR, jaderné údery i proti Francouzům, Italům a Britům? Ti se také s Hitlerem domluvili.
MK: Pane kolego, naše neporozumění je hluboké. Pakt Molotov–Ribentrop není důvod pro plánování jaderné války a nikdo o něm tak nemluvil. Ovšem pakt Molotov–Ribentrop bezpochyby hodně vypovídá o Stalinovi.
Vrátil bych se k osudu jedné země uprostřed Evropy a Marshallově plánu, a tak i roli J. V. Stalina. Jaký byl osud Marshallova plánu u nás v Československu?
MK: Osud byl smutný, všichni ho známe. Československo patřilo mezi státy, kterým byl nabídnut Marshallův plán. Nabídnut byl koneckonců celé Evropě s výjimkou frankistického Španělska.
V československé vládě byla řada představitelů přesvědčených o smysluplnosti přijetí Marshallova plánu. Nakonec je Stalin přinutil svou silou k tomu, že je Marshallův plán odmítnut. Zkrátka to neodpovídalo Stalinově představám o tom, jak by Československo mělo ekonomicky a geopoliticky fungovat.
Hovoří Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE (přepis doplňujícího rozhovoru):
Dlužno říci, že celá vláda národní fronty včetně komunistů měla zájem přijmout Marshallův plán. Proč? V té době se připravovala velká akce, dvouletý program obnovy. Bylo jasné, že ten, kdo bude mít lví podíl (skutečný či domnělý) na tom, že se republice pomocí rekonstrukce podaří dostat z válečné krize, může počítat s hlasy po volbách.
Poslední volby byly v roce 1946 a vyhráli je komunisté, kteří pochopitelně chtěli vyhrát i příští volby. Úspěšná dvouletka, jejíž splnění mělo vrcholit v roce 1948, by znamenala i další hlasy pro komunisty. Proto byl Gottwald velmi náchylný spojit s Marshallovým plánem úspěch dvouletky a ukázat legitimitu komunistů u moci. Tím by komunisté získali další mandát pro pokračování v následujícím období, kdy chtěli získat více jak 50 % hlasů.
Hovoří historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Českoslovenští komunisté podporovali účast, ale měli trochu jiné zadání. Šlo jim o direktivu z Moskvy, která nařizovala, že Čechoslováci mají jet do Paříže, kde dají najevo, že americká pomoc je namířena proti zájmu Evropy, protože chce podpořit mimo jiné německé hospodářství. Tím se měli pokusit z pařížské konference odvést co nejvíce delegátů jiných zemí.
Přelom nastal asi 8. července, kdy z Moskvy přišla direktiva po stranické linii Gottwaldovi. Ta už určovala, že Čechoslováci by se naopak vůbec účastnit neměli. Ovšem zdá se, že Gottwald si tuto direktivu před plánovanou cestou do Moskvy již nestihl přečíst.
Následně odjela do Moskvy tříčlenná delegace v čele s Klementem Gottwaldem, ministrem zahraničí Janem Masarykem a Prokopem Drtinou, který nahrazoval ministra zahraničního obchodu. Po příjezdu do Moskvy nastala zvláštní pauza: Když se chtěli Masaryk a Drtina domluvit s Gottwaldem, co budou Stalinovi říkat, bylo jim opakovaně řečeno, že Gottwald je po cestě unaven a nemůže se jednání zúčastnit. Nakonec se s ním sešli a ukázalo se, že nespal, ale velmi intenzivně jednal se Stalinem.
Vypadá to, že Stalin ho vysloveně seřval za to, že nedostál sovětským direktivám. (Klement Gottwald k tomu řekl, že tak rozčíleného Stalina nikdy neviděl, nezažil.) Následovalo jednání celé delegace se Stalinem. Stalin už vystupoval spíše žoviálně, přesto dával jasně najevo, že československá účast na pařížské konferenci by byla vnímána jako porušení česko-sovětské smlouvy.
Proč nás Moskva přinutila, abychom na to nepřistoupili?
JE: Je to těžká chyba,že se Československo ocitlo mimo…
MK: To není chyba, ale typická ukázkastalinské politiky, je to příznačné, symptomatické, charakteristické - Stalin rozhoduje o osudusvých spojenců.
Američané nabídli pomoc,motivy jsou různé- humanitární, egoistickéa jasně vypovídající o zájmech Spojených států. Ani tennejrozhodnější odpůrce Spojených států ovšem nemůže humanitární aspektMarshallova plánu odmítnout.Stalina to nezajímá. Přirozeně.
Pokud má Stalin s Američany diskutovat,co je to podmíněná pomoc,jakým způsobem budou penízevyužity, jaké informace musí Američanům dodat, je jasné, že za takových podmínekje pro něj Marshallův plán nepřijatelný a tím i pro jeho spojence.
Koneckonců souvislosts Marshallovým plánemjasně ukazuje, jak Stalin uvažuje o geopoliticea získávání spojenců,respektive o důležitosti budování satelitníhosystému: Když v roce 1947 přijde do Československa potravinová pomoc, v Sovětském svazu umírají statisíce a pak miliony lidí hlady. Takže to prosím není chyba, je to typická ukázka Stalinovy politiky.
Hovoří Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE (přepis doplňujícího rozhovoru):
Stalin řekl, že za situace, kdy Marshallův plán nesleduje rekonstrukci Evropy, ale vlastní ekonomické a politické cíle, by i velice opatrná účast v roli pozorovatele přesvědčila veřejnost o tom, že Československo udělalo průlom do fronty slovanských států. To byl podle Stalina akt namířený proti spojenectví se Sovětským svazem (pokusím se citovat přesně), který by sovětská veřejnost ani sovětská vláda nesnesly.
JE: Byl bych velmi rád, kdyby Československo zůstalo v jiné sféře vlivu a kdyby bývalo mohlo přijmout pomoc. Znovu však zmíním Alana Milwarda, Melvyna Lefflera a další americké revizionisty, kteří tvrdí, že s Československem se tehdy už vůbec nepočítalo. Tady je patos zbytečný i nějaké humanitární důvody apod.
MK: Pokud by bylo tak jasné, že se s Československem nepočítalo, nebylo probůh nejsnazší ze strany Stalina říci „jistě, ať Československo přijme Marshallův plán“. Kdyby na něj pak nedošlo, nic více by nediskreditovalo Spojené státy než toto. Právě Marshallův plán je ukázka toho, že Spojené státy nabízejí určitou alternativu a pomoc, která má své plusy i minusy, zatímco Sovětský svaz přinutí suverénní stát akceptovat jeho vůli. Opět je to příznačné.
JE: Jeden ze zakladatelů amerického revizionistického proudu Dan Flemming říká, že byla katastrofální chyba, že Marshallův plán přišel až po vyhlášení Trumanovy doktríny. Kdyby přišel před ní nebo místo ní, mohlo být všechno jinak. I když je tu samozřejmě ono „kdyby“.
„Kdyby“ nesporně není už v samotném vyhlášení Trumanovy doktríny: V tomto okamžiku lidských dějin si každý národ musí vybrat, jakou cestou půjde. To v žádném případě nevytvářelo příznivé prostředí pro to, aby státy osvobozené Sovětským svazem mohly přijmout Marshallův plán.
Hovoří Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE (přepis doplňujícího rozhovoru):
Jednání v Moskvě o Marshallově plánu a Stalinovo veto už jasně naznačily, že se Československo definitivně dostalo na druhou stranu. To, co se bude v Evropě dít, už se nebude dít na základě nějakého československého příspěvku jako suverénního státu, ale podle toho, jestli se Stalin s ostatními přeci jen dohodne. Takže ať už by to vedlo ke studené válce či smíření, bylo jasné, že Československo a jeho hlas by nemohl být samostatný.
Hovoří historik Vít Smetana z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd (přepis doplňujícího rozhovoru):
Československá vláda zasedla k dlouhým a složitým jednáním. Je zajímavé, že jejich předmětem vůbec nebylo, zda má Československo sovětskému nátlaku ustoupit či nikoli, ale jak vysvětlit změnu stanoviska. Předchozí jednání vyzněla jednoznačně, jednohlasně pro účast na Marshallově plánu a najednou byl výsledek jednohlasně proti účasti.
Byla to skutečně bizarní debata, protože ať by to bylo formulováno jakkoli, pravá příčina změny stanoviska byla jasná jak Západu, tak domácí veřejnosti. Veřejnost z toho byla poměrně zaskočena. Slova o druhém Mnichovu se proto opakovala velmi často. Zazněla i v hodnocení, která máme ze strany britských, francouzských či amerických diplomatů. Ovšem výsledek byl takový, jaký je v české historii obvyklý - jakési ochablé podvolení se.
Otázka je, zda to mohl být moment, kdy ještě bylo možné zvrátit drift do sovětského područí. Zda bylo možné zastavit nástup komunistů, využít situace a přijmout masivní ekonomickou pomoc Západu a změnit poválečný vývoj.
Nepřijetí Marshallova plánu ve mně vyvolává určitý pocit: Nedlouho před únorem 1948 Stalin prosadil svou vůli ve zdánlivě svobodné zemi, to napovídá, že únor 1948 byl nevyhnutelný a nemohli jsme se mu ubránit ani finlandizací?
MK: Když jsme u finlandizace, tak o ní do značné míry rozhodovala i geografická poloha dané země. Bezprostřední sousedství Německa v případě Československa hrálo určitě roli - výchozí podmínky finlandizace byly jiné než na severu Evropy atd.
Pokud jde o nevyhnutelnost února, tak o československé příslušnosti k sovětskému bloku a jeho zařazení do sovětského satelitního systému a toho, co s sebou nese sovětský režim, bylo rozhodnuto dávno předem.
JE: Možnost finské cesty tady byla ještě v roce 1945. O jejím uzavření nerozhodovala jen geopolitická poloha, i když ta je v případě Československa samozřejmě klíčová. Rozhodovalo o tom také to mezinárodní uspořádání, a to jestli se prosadí pokračující důvěra a spolupráce nebo jestli se prosadí konfrontace.
Tady vidím velkou determinantu danou tím, že se ve Spojených státech prosadily rižské axiomy a kurs a důraz na konfrontaci se Sovětským svazem. Československo na to bohužel doplatilo.