7. července 1947 rozhodla československá vláda, že se československá delegace zúčastní konference k Marshallově plánu. Tedy k americkému projektu hospodářské pomoci válkou zničené Evropě, který měl kromě ekonomických důsledků také výrazný politický vliv. O tři dny později ale bylo všechno jinak. Českoslovenští ministři účast na konferenci nakonec odmítli. Stalo se tak 10. července 1947 na mimořádném zasedání svolaném na základě instrukcí, které zaslala vládní delegace z Moskvy.
- Ve svém projevu 5. června 1947 na univerzitě v Harvardu ho představil tehdejší americký ministr zahraničí George C. Marshall, jehož jméno nese. Oficiálně se nazýval Program evropské obnovy (European Recovery Program).
- Probíhal v letech 1948–1952, během kterých Spojené státy poskytly Evropě pomoc ve výši třinácti miliard dolarů (asi 130 miliard dolarů v současných cenách). Přibližně 80 procent byly dary.
- Program byl nabídnut celé Evropě s výjimkou trpasličích států a frankistického Španělska. Zúčastnilo se ho sedmnáct zemí: Island, Velká Británie, Irsko, Francie, budoucí Západní Německo, Rakousko, Švýcarsko, Nizozemsko, Belgie, Lucembursko, Dánsko, Norsko, Švédsko, Portugalsko, Itálie, Řecko a Turecko.
- Spojené státy sledovaly tímto projektem kromě pomoci Evropě také své vlastní politické, ekonomické a strategické cíle. Obávaly se, že vzhledem k porážce Německa a oslabení Británie a Francie by mohl mocenské vakuum v Evropě vyplnit Sovětský svaz. Marshallův plán měl v příslušných zemích vytvořit hospodářský a politický režim, který by komunistickému a sovětskému vlivu zabránil, což bylo v souladu s novou zahraničněpolitickou doktrínou amerického prezidenta Trumana.
- Na druhé straně Sovětský svaz vnímal plán jako pokus o svou izolaci, některé podmínky pro něj byly nesplnitelné (např. zveřejnění ekonomických potřeb, rozpočtu, surovinových zdrojů a bohatství) a obával se ztráty vlivu ve východní a střední Evropě. Pod jeho tlakem proto tyto země účast v projektu odmítly. Z důvodu své zahraničněpolitické orientace na Sovětský svaz odmítlo plán i Finsko.
- Přestože přímé důsledky Marshallova plánu jsou obtížně měřitelné, hospodářská pomoc v rámci plánu urychlila ekonomický rozmach, který následoval v poválečných desetiletích.
- Zdroje: Dějiny a současnost, Soudobé dějiny, VOA, ČT24, Washington Post
Československo, podobně jako většina západoevropských zemí s výjimkou Německa či Rakouska, zaznamenalo v prvních dvou poválečných letech hospodářský vzestup. V roce 1946 mělo například růst průmyslové výroby ve výši čtyřiceti procent. Pro pokračování tohoto trendu ale byla nutná pomoc zvenčí.
V létě 1947 totiž oficiálně skončily dodávky ze Správy Spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRAA), dodávky surovin ze Sovětského svazu byly nedostatečné nebo kvalitativně nevhodné a další evropské země se také musely postarat především samy o sebe.
Marshallův plán tak byl pro ČSR jasně ekonomicky výhodný. Kromě toho vedlo československou vládu k původnímu přijetí účasti na konferenci, na které se 12. července sešli v Paříži zástupci pozvaných států, několik dalších skutečností.
Z hlediska případného souhlasu či nesouhlasu Moskvy šlo především o jednání nestranického ministra zahraničí Jana Masaryka se sovětským chargé d'affaires M. F. Bodrovem. Diplomat Masarykovi vysvětlil nesouhlasné stanovisko Moskvy k plánu, zároveň ale na ministrův třikrát položený dotaz na účast Československa třikrát odpověděl, že v tomto ohledu nemá žádné instrukce.
Vládu povzbudilo také pozitivní stanovisko Polska. Varšava sice nakonec svou účast 7. července 1947 odmítla, československá vláda o tomto kroku ale v době svého zasedání ještě nevěděla a dozvěděla se o něm až poté, co účast na konferenci schválila.
V neposlední řadě mělo vliv na československý postoj i extrémní sucho, které v roce 1947 negativně ovlivnilo úrodu, a přispět k němu mohly také informace od britského velvyslance v Praze o tzv. předběžné organizaci Marshallova plánu. Podle nich organizace neměla zasahovat do vnitřních záležitostí státu, který tak např. neměl být nucen proti své vůli rušit bilaterální dohody.
Českoslovenští nekomunističtí politici se snažili být v zahraniční politice „pevným a loajálním spojencem Sovětského svazu,“ ale ve vnitřní politice „bojovat za udržení demokracie proti komunistům,“ jak to popsal tehdejší národně-socialistický ministr zahraničního obchodu Hubert Ripka.
ČSR politicky podporovala SSSR, hospodářsky se ale nemohla odpoutat od Západu: podíl Sovětského svazu na československém zahraničním obchodě tvořil v roce 1947 jen osmnáct procent. Avšak v roce 1949 už byl SSSR dominantním partnerem.
Ministr zahraničí Masaryk plán osobně podporoval, zároveň ale na jednání poslaneckého zahraničního výboru 4. července 1947 uvedl, že „pokud jsem zahraničním ministrem, nemůže být nikdy diskuse o tom, že bychom se nějakým způsobem exponovali proti Sovětskému svazu“.
Československá vláda účast na konferenci tedy sice potvrdila, o její poněkud schizofrenní situaci ale svědčí třeba to, že už tři dny předtím, tedy 4. července 1947, poslal ministr Masaryk do Moskvy telegram oznamující příjezd delegace, která měla se Sověty další postup ve věci Marshallova plánu projednat.
Tajné depeše z Moskvy
Všichni členové vlády navíc pravděpodobně neměli o postoji Moskvy úplné informace, neboť Kreml posílal tajné depeše, které byly určeny jen vůdcům komunistických stran.
Předseda vlády Klement Gottwald se tak v jedné z nich 5. července dozvěděl, že „by bylo lepší účast na poradě neodmítat, ale poslat tam svoje delegace s tím, aby přímo na poradě ukázaly nepřijatelnost anglo-francouzského plánu a aby nepřipustily jednomyslné přijetí tohoto plánu, a potom aby poradu opustily a odvedly s sebou co nejvíce delegátů z dalších států“.
Den po schválení československé účasti, které si vysloužilo ohlas v americkém tisku, následovala další depeše, v níž Moskva psala, že „Angličané a Francouzi chtějí ve skutečnosti vytvořit západní blok, do kterého bude začleněno západní Německo,“ a navrhla Československu účast na konferenci odmítnout.
Existuje domněnka, že si Gottwald instrukci před cestou do Moskvy nepřečetl, další členové delegace (ministr zahraničí Masaryk a národně-socialistický ministr spravedlnosti Prokop Drtina, který nahrazoval ministra zahraničního obchodu), o ní ale nevěděli téměř určitě.
Masaryk: Vracel jsem se jako Stalinův pacholek
Samotnému jednání 9. července předcházelo soukromé setkání Gottwalda se Stalinem, který předsedu československé vlády dost možná seřval, že nejedná podle direktiv.
Při jednání se pak Masaryk snažil vysvětlit české stanovisko ekonomickými potřebami. Stalin ale prohlásil, že účast ČSR by byla úderem proti SSSR, a slíbil Praze ekonomickou pomoc. Traduje se, že si Masaryk po návratu z Moskvy postěžoval, že odjížděl jako ministr zahraničí svobodné země, ale vrací se jako Stalinův pacholek.
Delegace brzy ráno 10. července poslala do Prahy telegram s instrukcemi, na jejichž základě se ještě týž den sešla vláda a účast na konferenci odmítla. Ministři přitom vůbec neřešili, jestli se plánu účastnit či nikoliv.
Dohadovali se jen o tom, jak změnu názoru vysvětlit veřejnosti. Zatímco 7. července byla vláda jednohlasně pro, teď hlasovala jednohlasně proti. Veřejnost byla tímto názorovým veletočem poměrně zaskočena, ozývala se i slova o druhém Mnichovu.
Nicméně dobový týdeník informoval, že na jednání v Moskvě byla uzavřena pětiletá smlouva o hospodářských dodávkách, která „je významným příspěvkem k povznesení hospodářství obou zemí a dalším krokem k posílení spolupráce mezi evropskými státy“. Dodávky sovětské ropy, obilí či bavlny ale byly podle historiků či politologů stejně k ničemu.
Definitivně na druhé straně
Podle historika Oldřicha Tůmy tratilo Československo svou neúčastí v projektu ekonomicky, za důležitější ale považuje politickou souvislost: že se nekomunističtí politici nedokázali postavit komunistům a Stalinovi „a uvědomit si, že jde o poslední šanci“. Toto je podle něj „důležitější a tragičtější souvislost přijetí a odmítnutí Marshallova plánu“.
Pokud jde o souvislost odmítnutí Marshallova plánu s komunistickým pučem v roce 1948, historik Martin Kovář uvádí, že „o československé příslušnosti k sovětskému bloku a jeho zařazení do sovětského satelitního systému a toho, co s sebou nese sovětský režim, bylo rozhodnuto dávno předem.“
„Jednání v Moskvě o Marshallově plánu a Stalinovo veto už jasně naznačily, že se Československo definitivně dostalo na druhou stranu,“ domnívá se nicméně Zdeněk Veselý ze Střediska mezinárodních studií J. Masaryka VŠE.
„To, co se bude v Evropě dít, už se nebude dít na základě nějakého československého příspěvku jako suverénního státu, ale podle toho, jestli se Stalin s ostatními přeci jen dohodne. Takže ať už by to vedlo ke studené válce, či smíření, bylo jasné, že Československo a jeho hlas by nemohl být samostatný,“ dodal Veselý.
