Před 40 lety vpadli Sověti do Afghánistánu, invaze se ale nakonec obrátila proti nim

Když 24. prosince 1979 napadly sovětské jednotky Afghánistán, měla Moskva za to, že půjde jen o několikatýdenní operaci. Konflikt, který se ale nakonec protáhl na devět let a značně finančně zatížil komunistické impérium, opět posílil napětí mezi Východem a Západem. Podle některých historiků patří invaze do Afghánistánu mezi největší strategické chyby Sovětského svazu. A je také jedním z hlavních důvodů, proč se Sovětský svaz začal na konci 80. let hroutit.

Sovětská armáda v Afghánistánu
Zdroj: Reuters

Krátce před půlnocí v noci z 24. na 25. prosince 1979 přistály na kábulském letišti zhruba tři stovky sovětských letounů s asi 30 tisíci vojáky, kteří okamžitě začali s obsazováním Kábulu. V následujících dnech pak do země z oblasti dnešního Tádžikistánu vjely tanky a přišly další jednotky. To vše se dělo pod záminkou sovětsko-afghánské smlouvy o přátelství z roku 1978.

Není přitom náhodou, že se sovětská invaze do Afghánistánu podobala té, která v roce 1968 ukončila Pražské jaro. „Vpád do Afghánistánu připravovali v SSSR stejní lidé jako vpád do Československa a i scénář byl podobný,“ vysvětlil bývalý náčelník Generálního štábu české armády Jiří Šedivý. Samotný průběh následující invaze se ale v mnohém liší.

 

Hned v několika prvních dnech invaze Sověti dobyli kábulský prezidentský palác, zastřelili tehdejšího prezidenta Háfizulláha Amína a dosadili na jeho místo prokremelského afghánského velvyslance v Československu Babraka Karmala.

Cílem intervence ze strany Sovětského svazu totiž bylo udržet v zemi spřátelený režim, který ohrožovaly jak boje frakcí uvnitř vládnoucí prosovětsky orientované Lidové demokratické strany Afghánistánu (LDSA), tak útoky odbojářských skupin muslimských mudžahedínů.

Místo pár měsíců na celou dekádu

Právě pozdější prezident Háfizulláh Amín (kterého při invazi Sověti zastřelili) vedl jeden z posledních převratů. Na podzim 1979 svrhl a nechal zavraždit sovětského spojence Núra Muhammada Tarakího. Sovětské politbyro se rozhodlo pro vojenský zásah zejména proto, že se sovětskému vedení v čele s Leonidem Brežněvem nelíbily Amínovy diktátorské praktiky a jeho snahy o zlepšení afghánsko-amerických vztahů.

„Předpoklad (ze strany Sovětů) byl, že po období protestů a potlačení odbojných skupin se všechno vrátí do podobného stavu, jak to bylo v Maďarsku a Československu, tedy že budou sovětská vojska kontrolovat situaci,“ říká Šedivý.

Situace se ale vyvíjela odlišně. Projevila se totiž značná síla mudžahedínů. Původně s nimi chtěli Sověti nechat bojovat jen afghánskou armádu. „Ta tehdy nebyla výrazně bojeschopná, situace byla tristní, docházelo dokonce i k povstání některých posádek proti komunistickému režimu. Navíc měli mudžahedíni silný vliv,“ vysvětluje Šedivý, proč se Sověti záhy museli do potlačení těchto povstaleckých muslimských skupin sami zapojit.

Mudžahedínům se dařilo sovětské armádě úspěšně vzdorovat nejen díky hornatému terénu, který jim umožnil vést partyzánskou válku, ale také díky finanční podpoře Spojených států. „Washington, jehož hrdost utrpěla při pádu Saigonu, se rozhodl dát Moskvě vlastní Vietnam,“ analyzuje britský Guardian. Podle něj CIA poskytla partyzánům asi tři miliardy dolarů.

Vleklou válku skončil až Gorbačov

Pozice Babraka Karmala se postupně stala neudržitelnou, v roce 1986 ho nahradil umírněnější Muhammad Nadžíbulláh, který se snažil válku ukončit. Zavedl politiku takzvaného národního usmíření, kdy se sovětská vojska značně omezila a koncentrovala jen do několika center, a na zbytku území se mohli volně pohybovat povstalci.

O stažení sovětských vojáků z Afghánistánu rozhodl Michail Gorbačov v roce 1987. Armáda, stejně jako celý Sovětský svaz, už totiž byla v druhé polovině 80. let značně – především finančně – vyčerpaná. Navíc její přítomnost v Afghánistánu doma schvalovalo čím dál méně lidí. Poslední sovětský voják z Afghánistánu odešel 15. února 1989.

Nová éra studené války

Sovětský svaz ale nezaplatil za vojenskou intervenci jen ekonomicky, ale také politicky. Na Západě se totiž zvedla proti sovětské invazi vlna protestů. Vpád ukončil dobu uvolňování politického napětí mezi Západem a Východem a zmrazil dohodu o odzbrojení SALT II. Spojené státy se společně s několika desítkami dalších zemí kvůli válce v Afghánistánu odmítly účastnit olympijských her v Moskvě v roce 1980.

Následný pád Sovětského svazu ale podle politologů spíš než vnější tlak zapříčinil ten zevnitř. „Opakovaná sovětská selhání v afghánské válce změnila to, jak sovětské vedení začalo vnímat efektivitu, se kterou umí vyvinout sílu na udržení nesovětských národností ve svazu. Oslabilo to morálku armády a její samotnou legitimitu, narušilo to vnitřní soudržnosti země a urychlilo to proces glasnosti,“ uvádí ve své studii američtí profesorové Rafael Reuveny z Indiana University a Aseem Prakash z University of Washington.

Po odchodu Sovětů z Afghánistánu se Nadžíbulláhův prokremelský režim udržel jen do roku 1992. Po jeho pádu v zemi na několik let nastala občanská válka, mimo jiné i proto, že konflikt se Sověty přinesl vzestup muslimských bojových skupin. V roce 1996 se prosadilo islámské fundamentalistické hnutí Taliban, které vyhlásilo Afghánistán islámským státem a u moci se udrželo až do americké invaze v roce 2001.

V Afghánistánu pohořeli i Američané

Ani Spojeným státům americkým se ale nedaří situaci v Afghánistánu stabilizovat. I 18 let po americké invazi má Taliban pod kontrolou velkou část země a pokračuje v útocích proti afghánské vládě podporované Západem. V zemi navíc operují i další radikální hnutí, teroristické útoky jsou na denním pořádku.

Angažmá v Afghánistánu zatím stálo Spojené státy podle odhadů 975 miliard dolarů, o život tam od roku 2001 přišlo asi 3500 amerických a koaličních vojáků. I přes tak vysoká čísla teď Američané zemi opouštějí bez trvalého výsledku.

Postupné stahování vojsk oznámil už v roce 2014 tehdejší americký prezident Barack Obama. I po odchodu americké armády by ale podle současného prezidenta Donalda Trumpa mělo v Afghánistánu zůstat několik tisíc vojáků. „Zredukujeme stavy na 8600 mužů a pak se rozhodneme co dál,“ řekl letos v létě na televizní stanici Fox News.

USA se tak staly už třetí velmocí v řadě, která si na Afghánistánu vylámala zuby. Ještě před sovětskou i americkou invazí, v 19. a na začátku 20. století, se totiž toto území kvůli své strategické poloze stalo dějištěm takzvané Velké hry mezi Británií a Ruskem, jež vyústila v řadu válek. Britové se nakonec museli kvůli těžkým ztrátám stáhnout.