Washington – Přesně před 40 lety vyvrcholila ve Spojených státech aféra Watergate, když odstoupil prezident Richard Nixon. Skončil tak jeden z nevětších a neslavnějších skandálů v americké historii, který vedl mimo jiné k výraznému omezení pravomocí hlavy státu. Aféra přitom začala jako „třetiřadá vloupačka“, díky svědomité práci novinářů z deníku Washington Post však přerostla v rozsáhlý případ politické špionáže.
Když v červnu 1972 volala ostraha komplexu Watergate na policii kvůli vloupání, asi nikdo netušil, jakou aféru odstartuje. Policisté v noci v kancelářích Demokratické strany přistihli pět mužů. Chtěli zde fotografovat dokumenty a opravit odposlouchávací zařízení, které v kanceláři tajně umístili už v květnu toho roku. Hned na místě vyšlo najevo, že jeden ze zadržených - bývalý agent CIA Jim McCord - je členem štábu za znovuzvolení prezidenta Nixona. Z případu se tak ihned stala záležitost FBI.
O dva dny později přišel deník Washington Post s informací, že stopy vedou k lidem z Bílého domu. Takové tvrzení několik měsíců před prezidentskými volbami zavánělo politickým skandálem. Nixonovi muži ovšem případ označili za „třetiřadou vloupačku“ a jakoukoliv propojenost s loupeží důrazně popřeli. Dvojice mladých reportérů z Washington Post – Carl Bernstein a Bob Woidward – se však celé věci podrobně věnovala a postupně seskládali střípky skládačky. Klíčovou úlohu měl přitom anonymní zdroj Deep Throt (hluboké hrdlo) – až v roce 2005 vyšlo najevo, že šlo o náměstka ředitele FBI Marka Felta.
Postupně se ukazovalo, že i další muži, kteří se vloupali k demokratům do kanceláři, měli napojení na tajnou službu. Nixon sice na podzim 1972 obhájil prezidentský úřad, ale hned začátkem roku 1973 založil Senát Výbor pro vyšetřování a začala veřejná slyšení, která sledovaly miliony Američanů. Vyšetřování postupně odkrylo mnohé nezákonné aktivity za Nixonova úřadování - sledování a odposlouchávání politických soupeřů, diskreditaci protivníků a další nezákonné aktivity financované z částečně ilegálních fondů.
Američané se také dozvěděli o existenci tajného nahrávacího zařízení přímo v Bílém domě. Vydání pásků s mnohahodinovými záznamy se stalo předmětem hlavní politické a právní bitvy mezi Kongresem a prezidentem. Jejich vydání nařídil Nixonovi v červenci 1974 až Nejvyšší soud. Pár dní poté zahájil právní výbor Sněmovny reprezentantů první kroky v procesu odvolání prezidenta (impeachmentu) kvůli porušení ústavy, 8. srpna Nixon raději sám rezignoval.
Aféru odneslo také přes 30 prezidentových úředníků, organizátorů kampaně či finančních dárců, kteří se přiznali nebo byli uznáni vinnými z porušení zákona. Aféra legitimizovala kontrolní roli médií v demokratické společnosti, zároveň ale vyvolala všeobecnou deziluzi a skepsi. Kongres potom v důsledku Watergate výrazně omezil pravomoci hlavy státu.
Richard Nixon - rozporuplná postava amerických dějin
Nixon vstoupil do politiky ve 40. letech, kdy byl zvolen do Sněmovny reprezentantů, tam proslul svými antikomunistickými postoji. Poté působil v Senátu a po dvě volební období jako viceprezident Dwighta Eisenhowera.
O křeslo prezidenta se poprvé ucházel v roce 1960, kdy byl jeho soupeřem John F. Kennedy. Jejich premiérová předvolební debata v září 1960 vstoupila do televizní historie. Ačkoli oba podle historiků debatovali zručně, demokrat Kennedy svým charismatem „šedivého“ Nixona zcela zastínil. Tato debata ukázala klíčovou roli televize a prezentace politiků na obrazovce.
Američané, kteří duel poslouchali v rádiu, totiž měli pocit, že vítězí republikánský viceprezident. Naopak ti, kteří sledovali televizi, připisovali více bodů Kennedymu. Do té doby nepříliš zkušený politik na obrazovce prostě vypadal lépe - byl opálený a energický. Z virózy se zotavující Nixon naopak podcenil líčení, jeho neoholená tvář se mu leskla. Také nepadnoucí oblek nelichotivé barvy splýval s pozadím.
V roce 1968 se už Nixon poučil a stal se 37. prezidentem spojených států. Svůj úspěch zopakoval i o čtyři roky později, pak mu ale zlomila vaz aféra Watergate. Během výkonu své funkce se Nixon významně angažoval v zahraniční politice. Se sovětským vůdcem Leonidem Brežněvem podepsal několik důležitých smluv v čele s dohodou o omezení strategických zbraní (SALT 1), což pomohlo k rozšíření vztahů mezi Spojenými státy a Sovětským svazem. S předsedou státní rady Čínské lidové republiky Čou En-lajem Nixon zase podepsal tzv. šanghajské komuniké, které položilo základ k normalizaci styků mezi USA a Čínou. Za své vlády také zahájil stahování amerických vojsk z Vietnamu.
