Henry Kissinger je bezesporu jeden z nejvýraznějších diplomatů všech dob. Je držitelem Nobelovy ceny míru za vyjednání dohody o ukončení války ve Vietnamu a odchodu amerických vojsk. Jeho kritici ho ale mají za válečného zločince spolčeného s brutálními režimy, které byly spřízněny s USA. Česká televize natočila s touto rozporuplnou, ale stále vlivnou osobností exkluzivní rozhovor, který odvysílá ve středu v 18:28 v pořadu Interview ČT24.
Právě proto, aby se ctí dosáhl míru ve Vietnamu, jmenoval americký prezident Richard Nixon Kissingera v roce 1969 poradcem pro národní bezpečnost. Když v roce 1973 už coby ministr zahraničí Kissinger dohodu skutečně vyjednal, dostal Nobelovu cenu míru kromě něj i severovietnamský vyjednavač Le Duc Tho.
Ten ji ale na rozdíl od amerického šéfa diplomacie odmítl s tím, že v oblasti stále mír není. Dohoda sice vedla k odchodu amerických vojsk, ve svém důsledku však i k vítězství komunistického severu, kterým válka definitivně skončila až o dva roky později.
Realpolitik a détente
Právě dohoda z Paříže je pravděpodobně vrcholem Kissingerovy „realpolitik“, v jejímž rámci se držel hesla: státní zájem světí prostředky. Kvůli tomu mu také často přezdívali Machiavelli. Druhou zásadou jeho „realpolitiky“ bylo udržet velmocenskou rovnováhu, a to i skrze spolupráci s odvěkým rivalem.
Kissinger tak vstoupil do dějin svým prosazováním politiky détente, tedy uvolňování napětí mezi USA a Sovětským svazem a Čínou. Přispěl tak třeba k uzavření dohod o omezení jaderného zbrojení mezi Washingtonem a Moskvou.
Kuriózně navázal vztahy USA s Čínou, narušené od konce čtyřicátých let. Kromě tajných schůzek využil k rozehřátí zamrzlých vztahů i sportovní utkání ve stolním tenise, čímž vytvořil termín „pingpongová diplomacie“. Připravil tak cestu pro historickou návštěvu prezidenta Nixona v Číně v roce 1972. Komunistickou Čínu se mu podařilo zapojit do mezinárodních institucí, aniž by Tchaj-wan ztratil svou nezávislost.
Úspěchy slavil i s takzvanou kyvadlovou diplomacií, a to zejména na Blízkém východě, kde přispěl v roce 1973 k dohodě mezi Izraelci a Egypťany v jomkipurské válce.
Válečný zločinec?
Někteří Kissingerovi vytýkali i porušování lidských práv, jehož se měl dopouštět podporou diktátorů, kteří vyhovovali americkým zájmům. Britský autor Christopher Hitchens ho ve své knize The Trial dokonce označuje za válečného zločince. Latinskoamerické státy dodnes žádají jeho svědectví u soudů, protože za jeho působení Spojené státy kryly vojenské diktatury na tomto kontinentu a zákroky tamějších státních policií.
V roce 1973 například Spojené státy podporovaly puč proti marxistickému prezidentovi Chile Salvadoru Allendemu, kterého pak nahradila vojenská junta Augusta Pinocheta. Nedávno odhalené dokumenty zase ukazují, že Kissinger ohrožoval snahy USA o zastavení masového vraždění v Argentině v letech 1976–83. V roce 1978 dokonce přijel na pozvání diktátora Jorgeho Videly jako jeho osobní host na světový šampionát ve fotbale.
Během války ve Vietnamu také USA bombardovaly neutrální Kambodžu, aby se Severní Vietnam nedostal ke zbraním a dalším zásobám. Akce ale vedla k pádu tamního relativně liberálního režimu a k nástupu Rudých Khmerů.
Svou roli sehrál Kissinger podle kritiků třeba také při násilném obsazení Východního Timoru indonéskými jednotkami v roce 1976, když souhlasil s tajnými americkými dodávkami zbraní indonéskému diktátorovi Suhartovi.
První Žid v čele americké diplomacie
Kissinger byl prvním americkým ministrem zahraničí židovského původu. Jako jeden z pouhých dvou šéfů americké diplomacie v historii se navíc narodil mimo území USA. Tou druhou osobností byla Madeleine Albrightová, rozená Korbelová.
Heinz Alfred Kissinger se narodil 27. května 1923 v bavorském městě Fürth. V roce 1938 uprchl s židovskými rodiči před nacisty do USA, kde se z něj stal Henry. Vystudoval historii a filozofii na Harvardově univerzitě, kde získal v roce 1954 doktorát a kde jako profesor učil do konce šedesátých let.
Cestu do Bílého domu zahájil jako poradce miliardáře a pozdějšího viceprezidenta Nelsona Rockefellera. Už za prezidentů Kennedyho a Johnsona radil Radě národní bezpečnosti, v případě Kennedyho období se ale ve funkci dlouho neohřál. Přišel o ni poté, co na oficiální návštěvě Pákistánu prohlásil, že „problému okolo Balúčistánu by si nevšiml, ani kdyby ho praštil do obličeje“.
Podobná pro diplomata nemístná prohlášení si neodpustil ani později – Bangladéš jednou například označil za „případ na odpis“ a v souvislosti s irácko-iránskou válkou zase konstatoval, že „je škoda, že nemohou prohrát oba.“
Kissinger radil i sboru náčelníků štábů nebo agentuře pro kontrolu zbrojení, samozřejmě také ministerstvu zahraničí a prezidentům Richardu Nixonovi a Geraldu Fordovi. Šéfem diplomacie byl od roku 1973 do roku 1977, aféra Watergate, která v roce 1974 smetla Nixona, se ho v podstatě nedotkla.
I v osmdesátých a devadesátých letech zůstal vlivnou postavou zahraniční politiky USA. Kromě komentářů do novin a přednášek (v roce 1998 také v Praze na Foru 2000) se věnoval poradenství ve své firmě Kissinger Associates Inc. a seděl v několika správních radách.
Kontroverzní reakce vzbudilo v listopadu 2002 jeho jmenování předsedou komise k vyšetření událostí 11. září 2001. Funkci složil po pár dnech kvůli spekulacím o střetu zájmů.
Kissinger radí i Trumpovi
Jeho hlas je ale slyšet pořád. Naslouchají mu vlivní lidé po celém světě, nedávno se například setkal s čínským prezidentem. Pro mnohé americké prezidenty je zase schůzka s touto legendou jakousi tradicí v úvodu úřadu. S Kissingerem se už setkal i nový šéf Bílého domu Donald Trump.
Kissinger mu do funkce ministra zahraničí doporučil exšéfa ExxonMobil Rexe Tillersona, který post také nakonec získal. „Nevěnuji pozornost argumentu, že je příliš přátelský vůči Rusku. Jako šéf Exxonu by byl k ničemu, kdyby nebyl přátelský k Rusku… Vůbec tyhle obavy nevnímám,“ uvedl Kissinger na Tillersonovu adresu v prosinci.
Sám Kissinger je kromě Tillersona nebo hvězdy akčních filmů Stevena Seagala jedním z mála Američanů, kteří se často stýkají s ruským prezidentem Vladimirem Putinem, řekl listu New York Times americký diplomat Michael McFaul. S tím, jak se Trump zřejmě bude snažit zlepšit vztahy s Moskvou, se Kissinger staví do role potenciálního prostředníka.
O samotné Trumpově diplomacii Kissinger prohlásil, že je „mimořádnou příležitostí“ a že věří, že by se Trump mohl stát „velmi respektovaným prezidentem“. Uvedl to v souvislosti s existencí určitého mocenského vakua, které podle něj po stažení se z mezinárodní scény po sobě zanechal Barack Obama.
„Máme nového prezidenta, který pokládá neobvyklé otázky. A kombinací toho částečného vakua a těchto nových otázek by mohlo vzniknout něco pozoruhodného a nového. Neříkám, že se to stane; říkám, že je to mimořádná příležitost,“ uzavřel v prosinci pro americkou televizi CBS.
