Ruská agrese na Ukrajině znamenala pro Evropu doposud nevídaný impulz pro přehodnocení energetické politiky. Předseda vlády Petr Fiala (ODS) už minulý měsíc řekl, že chce „vyvléct Česko z ruské energetické smyčky“ do pěti let. Podle oslovených odborníků je ale k dosažení tohoto cíle potřeba nejen přehodnotit energetickou politiku země, ale také uvažování o zdrojích energií a tepla jako takových.
Jak na odklon od ruského plynu: Problém tkví v palivech i přístupu k obnovitelným zdrojům, míní experti
„Součástí celoevropských bezpečnostních a ekonomických změn bude i nutnost zcela proměnit energetiku v Česku.“ Tak se začátkem dubna na kongresu ODS vyjádřil premiér Petr Fiala s tím, že prioritou země má být zbavit se do pěti let energetické závislosti na Rusku.
Ve středu pak předseda vlády sdělil, že hodlá podpořit zákaz dovozu ruské ropy do EU, pokud bude mít Česko odklad do doby, než se podaří zemi navýšit kapacitu ropovodů. Ve čtvrtek Fiala zamířil do Berlína, kde jednal s tamním prezidentem Frankem-Walterem Steinmeierem a kancléřem Olafem Scholzem – a jedním z témat byla právě energetika a dodávky surovin.
Česko není zdaleka jedinou evropskou zemí, která se chce tímto směrem po zahájení útočné války proti Ukrajině vydat. Tentýž kurz už přijaly za svůj některé východoevropské státy, ale například také Itálie a Německo.
Stále však platí, že země bývalého východního bloku jsou na ruských fosilních palivech – zejména plynu – výrazně závislejší než jejich unijní partneři ze Západu. Vysvětlení pro to je nasnadě. Sovětský svaz v době rozdělené Evropy budoval infrastrukturu ropovodů a plynovodů do svých satelitních států, tedy od svých svazových republik v Pobaltí až po východní Německo.
Relativně rychlý odklon od ruské ropy umožňuje to, že „černé zlato“ je možné daleko praktičtěji přepravovat, a to v podobě barelů či tankery po moři. Nesrovnatelně větší výzvou nejen pro českou vládu ale bude vymyslet, jak se stát obejde bez sibiřského plynu.
Stroprocentní závislost? Ano i ne
Proč i 30 let po pádu železné opony stále Rusko dominuje východoevropskému trhu se zemním plynem? „Na propojování evropské infrastruktury se pracuje až v poslední době, zhruba od roku 2006. Česká republika je na tom ale stále mnohem lépe než Slovensko nebo Maďarsko, které jsou stále závislé na jednom zdroji,“ uvádí Karel Svoboda z Institutu mezinárodních studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy.
„Česká republika je a není závislá na Rusku. Už neodebírá plyn z Norska, jak tomu bylo dříve. Nemá ale ani kontrakty přímo s ruskými státními producenty, kupuje plyn přes kontrakty u jiných firem,“ upřesňuje Svoboda rozdíl mezi českým odběrem plynu ve srovnání s jinými zeměmi východní Evropy. Tvrzení o stoprocentní závislosti na ruském plynu, které se objevovalo v posledních týdnech v médiích, podle něj neodpovídá realitě.
„Nejde o to, že má Česko závislost třeba sto procent. To je výsledek agregovaného rozhodování firem, které plyn kupují na německé burze. Ta je anonymizovaná a firmy ,vidí‘ v nabídce jen číslo,“ vysvětluje fungování trhu Jan Osička z Katedry mezinárodních vztahů a evropských studií Fakulty sociálních studií Masarykovy univerzity.
„To, že v posledních letech Rusko dodávalo plyn relativně levně, vedlo k tomu, že firmy této nabídky využívaly. Pokud ruský plyn zdraží nebo nebude k dispozici, budou ho firmy kupovat jinde,“ dodává.
Odpojí Rusko nakonec Evropu?
To však neznamená, že by náhlé zastavení dodávek plynu z Ruska výrazně neovlivnilo Českou republiku. Pokud by ruský plyn z burzy zmizel, ať už z důvodu sankcí nebo přerušení distribuce, postihne to podle expertů celou Evropu. Obzvláště zranitelné jsou opět východoevropské země, zejména Slovensko či Bulharsko. Naopak u Německa podle Svobody odpojení od ruských dodávek zatím spíše nehrozí.
K pokrytí náhlého výpadku dodávek plynu se nabízí několik variant. „Nejjednodušší řešení v krátkodobém horizontu je skoupit dodávky zemního plynu od existujících dodavatelů. To ale nepokryje dodávky ruské,“ přibližuje situaci Osička. Další možností je podle něj nákup zkapalněného zemního plynu.
„Ani to ale nebude stačit. Budeme totiž muset přeplácet další země jako Japonsko, Koreu či Brazílii, které jsou zvyklé platit vysoké ceny.“ Alternativní zdroje plynu by se tak Evropě značně prodražily. A ty země, které by si to dovolit nemohly, by musely najít jinou alternativu, což bude v nemalé míře uhlí. „To je obrovský problém z hlediska klimatu,“ konstatuje Osička.
Podle Svobody je nicméně nepravděpodobné, že by se Rusko chtělo od západního obchodu s plynem úplně odříznout. Není to pro něj zkrátka výhodné. Na rozdíl od ropy je totiž k distribuci plynu potřeba pevná infrastruktura plynovodů, jejíž vybudování je časově i finančně nákladné. A když už by Rusko jednou dodávky plynu ze západní Sibiře do Evropy přerušilo, prodělalo by i na opětovném obnovení dodávek v budoucnu.
„Naleziště, která Rusko používá pro Evropu, už jsou na vrcholu nebo za vrcholem a jejich stavy klesají. Znovu je otevírat by nedávalo ekonomicky logiku. Pro Rusko není optimální, aby o trh přišlo a dodávky zcela zastavilo,“ říká Svoboda.
Ten má také za to, že ačkoliv je z dlouhodobého hlediska třeba uvažovat o tom, že s určitou mírou obchodu s Ruskem bude třeba počítat, v současné době to znamená de facto „financovat ruskou válku“. Klíčové podle něj je, aby Evropa nebyla závislá na jednom konkrétním dodavateli tak, jako byla doposud na Rusku.
Prokletí nerostných zdrojů
Jaké přijatelné alternativy ruského plynu tedy Evropa má? Nabízí se třeba postupný přechod na jiné dodavatele. Ani tam však podle Svobody nevymizí základní problém s fosilními palivy. A to, že země, které patří mezi jejich velké exportéry, často nepatří mezi demokratické státy.
„Hrozí, že se třeba zbavíme závislosti na ruském plynu a vybudujeme si ji třeba na Kataru. Ten si s lidskými právy také moc netyká a mohl by to pro Evropu být trochu krok z bláta do louže,“ glosuje problematiku Svoboda. Alternativní dodávky plynu z USA podle něj také nejsou ideální. „Evropa se musí naučit jednat podle svých zájmů, a ne vždy spoléhat na USA,“ konstatuje.
Dlouhodobým lékem na problematické balancování mezi zájmy a ambicemi dodavatelů fosilních paliv je tak v konečném důsledku energetická nezávislost Evropy a postupný přechod na bezemisní zdroje energie. To podle Svobody může být třeba vývoj vodíkových technologií nebo rozvoj jaderné energetiky.
Podle Osičky tkví problém zase v tom, jaký zejména u českých úřadů panuje přístup k obnovitelným zdrojům energie. „Třeba proces schvalování stavby větrných elektráren je u nás neuvěřitelně komplikovaný, čeká se i šest, deset let. Solární elektrárny se u nás také skoro nestaví, i když je to nejlevnější zdroj energie široko daleko,“ říká Osička. Dodává, že už dnes je technologie baterií dost daleko na to, aby měly kapacitu pokrýt krátké výpadky slunečního záření.
„Nikam jsme se neposunuli“
„Je třeba změnit uvažování od toho, že mávneme nad obnovitelnými zdroji rukou s tím, že v noci nesvítí slunce a občas nefouká vítr. A že když se začne stavět solární elektrárna, kouká z toho další tunel. Takový je ale český mainstreamový pohled,“ doplňuje Osička s tím, že si dnes už české domácnosti začínají uvědomovat výhody solární energie. Ne každý si však může takovou vstupní investici dovolit.
Dalším úskalím je podle něj také silný konzervativismus mezi úředníky klíčových institucí jako je ministerstvo průmyslu a obchodu. Podstatná část resortu podle něj přemýšlí v zajetých kolejích tradičních zdrojů, které je možné v síti regulovat a zajišťují nám bezpečnost a stabilitu dodávek, třeba tím, že nejsou závislé na počasí.
„Ministerstvo si samozřejmě nemůže dovolit jen tak experimentovat. Ale zapojování obnovitelných zdrojů řeší třeba Německo a Dánsko dvě dekády a někam se posunuly. My jsme se neposunuli nikam a je to obtížně omluvitelné,“ soudí expert na energetiku.
Podle Osičky tak bude záležet na vládě, jak bude v následujících týdnech a měsících na situaci reagovat. Odkazuje přitom na úvodní prohlášení premiéra Fialy z dubnového sjezdu občanských demokratů.
„Když ministr Síkela nebo premiér Fiala řeknou, že mají plán ukončit energetickou závislost na Rusku do pěti let, bylo by na místě uvést i nějaké konkrétní kontury toho plánu. Mezi lidmi, kteří to sledují, panuje nejistota. A vláda tomu spíše nahrává,“ komentuje Osička skutečnost, že vláda podle něj zatím neupřesnila, jakým způsobem chce konkrétně energetickou politiku státu koncepčně proměnit.
Varuje přitom, že pokud se nepodaří přijmout do příští topné sezóny konkrétní kroky k proměně energetické politiky, mohly by případné další odstávky dopadnout na zdejší firmy stejně tvrdě, jako pandemie koronaviru.