Dobytý Kyjev měl být trofejí potvrzující ruský návrat do role supervelmoci i postavení Vladimira Putina jako nezpochybnitelného vůdce. Místo toho plnohodnotná ruská invaze na Ukrajinu z 24. února 2022 způsobila pravý opak. Protivníci při pohledu na rozpačitý výkon ruské armády ztratili část obav z její síly a spojenci se začali odvracet. Doma se stát musí uchylovat ke stále tvrdším represím. A režim se dokonce vzdává toho nejcennějšího, co každý stát má: monopolu na kontrolu ozbrojených sil.
Plnohodnotná fáze rusko-ukrajinské války přinesla nový fenomén ruské společnosti: soukromé armády. V rámci Putinova režimu vždy existovalo více ozbrojených složek, které si navzájem konkurovaly. Smyslem takového uspořádání je, aby nikdo nemohl prezidenta sám svrhnout, jak upozorňuje například britský odborník na dění kolem Kremlu Mark Galeotti. Vždy měly své pevné místo v režimní struktuře a přesně vymezené pole působnosti.
Nyní se však ty nejvýznamnější skupiny rozrostly do nebývalých rozměrů: Wagnerova skupina Jevgenije Prigožina, čečenské jednotky Ramzana Kadyrova, soukromá skupina Patriot ministra obrany Sergeje Šojgua či Národní garda Viktora Zolotova. Režim se tak dobrovolně vzdává toho nejdůležitějšího, co stát má: monopolu na násilí, varuje politolog Alexander Motyl z americké Rutgers University.
Kromě Národní gardy nemá žádná z výše zmíněných skupin jasný zákonný status. Kadyrovci sice formálně spadají pod Národní gardu, ve skutečnosti si ale dělají, co chtějí. Je jich na 12 tisíc a jsou poměrně dobře vyzbrojeni díky penězům z čečenské ropy, které Kadyrov nemusí posílat do Moskvy výměnou za to, že odbojnou republiku drží na uzdě. Jejich bojové schopnosti jsou však omezené, jak ukázalo nasazení na Ukrajině, kde se předvedli především jako plodní autoři videí na sociální sítě.
Wagnerovců je podle odhadů deset až dvacet tisíc a nedávno k nim přibylo na čtyřicet tisíc odsouzenců, kteří šli bojovat proti Ukrajině výměnou za slib prominutí trestu. Jsou mezi nimi i násilníci a vrazi. Na jejich nasazení je patrné, že Prigožin soupeří s pravidelnou armádou a chce se ukázat jako schopnější.
Wagnerova skupina funguje už dlouho a působí v řadě míst po celém světě. Dosud však fungovala spíš jako ochranka při dobývání nejrůznějších surovin ve válkami zmítaných zemích. Její nová role silného vojenského aktéra vnáší do prostředí ruské elity nervozitu.
Šojguova skupina Patriot se do bojů na Donbase zapojila až v prosinci 2022, jak informovala ukrajinská armáda. Zřejmě je to jeden ze způsobů, jak chce ministr obrany odpovědět na Prigožinovu nevyřčenou, ale očividnou výzvu.
„Pokud Rusko bude prohrávat ve válce, pokud Putinův fašistický režim bude slábnout a ztrácet legitimitu, pokud se ekonomika dál zmenší, pokud se zvětší protesty proti rostoucím válečným obětem a pokud se schopnost státu udržet řád zmenší – což jsou dnes uvěřitelná pokud – přežije a uspěje ten, kdo má vojáky a zbraně,“ předpovídá Motyl.
Jsou to právě soukromé armády a jejich vzestup, které vyvolávají podle mnoha expertů nebývalé obavy z toho, že by se Rusko mohlo propadnout do občanské války nebo rozpadnout.
- Ruská obnovená invaze na Ukrajinu zasáhla do všech oblastí života. Její nejdůležitější projevy jsme se pokusili popsat ve speciální sérii článků a infografik; ať už jde o nebývalou vlnu uprchlíků i nečekanou schopnost mnoha zemí postarat se o ně; válečné zločiny Rusů včetně odvlečení tisíců ukrajinských dětí; nasazení obrovského množství zbraní i návrat k pozapomenutému způsobu válčení; ruské strategické a taktické chyby v počátku invaze; roli Běloruska jako zásadního nástupního prostoru; rozmach soukromých armád i další společenské proměny v Rusku; diplomatickou izolaci Ruska a nečekané sjednocení Západu; ekonomické problémy především v podobě velké inflace; nutnost přebudovat energetiku; či dopady na českou společnost.
Konec aureoly velmoci
Co už se rozpadlo, je pověst Ruska jako mocného státu schopného prosazovat svou vůli za hranicemi. Především tam, kde chtěl Putin zesílenou invazí potvrdit své výlučné mocenské postavení: v zemích bývalého Sovětského svazu.
Nejkřiklavějším příkladem je Náhorní Karabach. Rusko bylo po léta patronem Arménů, kteří od začátku devadesátých let okupovali toto formálně ázerbájdžánské území s převážně arménským obyvatelstvem a jeho okolí.
Už na podzim 2020 museli Rusové uznat ázerbájdžánské vítězství v krátké podzimní válce, ovšem dokázali pro své chráněnce uhájit alespoň kontrolu samotného Karabachu. Stali se také garantem územního spojení oblasti s Arménií takzvaným Lačinským koridorem.
S rostoucími problémy Rusů na Ukrajině však přestal brát Ázerbájdžán ruské záruky vážně a zahájil blokádu Karabachu. Nejspíš příslušníci ázerbájdžánských tajných služeb vydávající se za ekologické aktivisty stojí v civilu na silnici a efektivně brání ruským vojákům v otevření průjezdu, popisuje ruský novinář Kirill Krivošejev.
Na internetu se tak objevují videa, na nichž musí ruští vojáci potupně otáčet auta, protože nemohou překonat hlouček lidí vypadajících jako civilisté. „Moskva má svázané ruce. Jakýkoliv zásah by její pozici v oblasti jen zhoršil,“ píše Krivošejev.
Na listopadovém summitu Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (ODKB), která byla zamýšlena jako jakási Ruskem vedená protiváha NATO nebo nástupce Varšavské smlouvy na postsovětském prostoru, odmítl arménský prezident Nikol Pašinjan na poslední chvíli podepsat závěrečnou deklaraci. A v lednu 2023 dokonce odmítl pravidelné vojenské cvičení organizace s ruskou účastí na arménském území.
Jerevanský summit ODKB byl vůbec ukázkou toho, jak se spojenci od Rusů vzdalují. Společné focení to ilustrovalo velmi živě.
Rezervovaného přijetí se Putinovi i dalším ruským činitelům dostává ve Střední Asii, kde byli dřív vnímáni jako hlavní bezpečnostní záruka. Moldavsko, které se podobně jako kdysi Ukrajina stále houpalo mezi proruským a prozápadním směřováním, dnes jednoznačně zvolilo západní kurz. Finsko a Švédsko do loňska opatrně našlapující kolem „ruského medvěda“ dnes míří do NATO nehledě na jeho výhrady.
Putin tak přišel o pověst ochránce diktátorů, kterou si zajistil třeba intervencemi ve prospěch Nicoláse Madura ve Venezuele či Bašára Asada v Sýrii. Síle ruské ochrany už z bývalých spojenců nevěří nikdo kromě běloruského diktátora Alexandra Lukašenka.
Přišel i o aureolu velitele druhé nejsilnější armády na světě. Ještě nedávno velké obavy protivníků se scvrkly na strach z jaderných hlavic. Putin jednou nepovedenou invazí připravil Rusko o vše, co léta budoval.
Represe
Doma naopak ruský prezident zesílil všechny své nástroje k udržení společnosti na uzdě „Nejvíc mě překvapilo, že mě pozvali na výslech mimo jiné kvůli mému snu o Zelenském,“ popisuje šestadvacetiletý majitel sauny Ivan Losev z východoruské Čity. Na Instagramu předtím sdílel, co se mu zdálo: že byl mobilizován, jeho jednotku na výcviku zajali vojáci přímo pod vedením ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a chystali se všechny zabít. V tom si ho Zelenskyj všiml a řekl mu, že viděl jeho instagramové příspěvky a zavelel, ať ho nechají jít.
Tento sen byl spolu s dalšími příspěvky součástí důkazního materiálu, na jehož základě Losev nakonec dostal pokutu 30 tisíc rublů (necelých deset tisíc korun podle oficiálního kurzu) za porušení nařízení o zákazu diskreditace armády. Všechny příspěvky přitom byly na veřejnosti jen 24 hodin, pak se smazaly.
Jednašedesátiletý topič v cihelně z Vologdy na severu země Vladimir Rumjancev dostal za šíření nepravdivých informací o armádě tři roky vězení. Režimu vadily příspěvky na sociálních sítích a především jeho improvizované domácí rádio, na kterém si pouštěl opoziční stanice a sám mohl omezeně vysílat.
„Po roce 2012 a především po roce 2014 se v režimních rádiích rozjela jakási vlastenecká hysterie,“ vzpomíná na rok zfalšovaných voleb navrátivších Vladimira Putina do úřadu prezidenta a rok, kdy začala rusko-ukrajinská válka na Krymu a Donbase.
Vysílání státem ovládaných stanic už nedokázal vydržet, tak si vyrobil vlastní slabý přijímač a vysílač, který mu umožnil poslouchat i něco jiného. Policie tvrdí, že neschválený obsah mohl šířit až na tři kilometry, sám Rumjancev je přesvědčen, že dál než do okolních bytů se signál nedostal.
„Prostě mě donutili vybrat si mezi hnusným a hrozivým a já si vybral to druhé,“ říká s odkazem na volbu mezi propagandou a vězením. Nepovažuje se za hrdinu, věří, že všechno jednou přejde a lituje jen času, který Rusko ztrácí.
Diktatura
Podle lidskoprávní organizace OVD-Info sledující politicky motivované policejní zásahy zadrželi policisté za poslední rok na dvacet tisíc Rusů, kteří proti válce demonstrovali nebo ji veřejně kritizovali na internetu. Tři čtvrtiny z nich odvezli na výslech v antonech hned v prvním měsíci po zahájení plnohodnotné invaze. Druhá, už menší vlna zatýkání přišla po oznámení mobilizace na konci září. Nyní se počty zadržených pohybují měsíčně v řádu desítek.
Přes čtyři stovky zadržených potkalo trestní stíhání a hrozba či přímo vězení. Nejčastěji za šíření lží o armádě, tedy jakýchkoliv informací v rozporu s oficiálními údaji ministerstva obrany. Na šest tisíc lidí čelilo přestupkovému řízení. Ti mohou mít problémy s prací, školou nebo třeba hypotékou.
Pokračovalo i zatýkání z jiných politických důvodů. Za poslední rok skončilo u výslechu tisíc lidí kvůli účasti na ekologických protestech či na akcích na podporu politických vězňů, například opoziční politik Alexej Navalný léta upozorňující na korupci režimních elit nebo bývalý guvernér Chabarovského kraje Sergej Furgal.
Zatýkalo se i za rozšiřování informací o právech zaměstnanců, protesty proti korupci nebo vyjádření tolerantního postoje k LGBT+ komunitě.
Takové počty zadržených nejsou v Rusku ničím novým. V roce 2021 jich bylo dokonce o něco víc než v následujícím válečném roce. Konaly se totiž parlamentní volby, které kvůli obviněním z falšování vždy vyvolávají protesty a tvrdou reakci režimu. Diktatura v Rusku se stupňuje už léta, nové válečné podmínky jen mírně zesílily existující trend.
Jedním z důsledků je zesílení emigrace. S odlivem odpůrců režimu i těch, kteří pro sebe v Rusku z nejrůznějších důvodů nevidí perspektivu, se země potýká po staletí a nejinak tomu bylo do loňského února. Zahájení plnohodnotné invaze pak přimělo mnohé, kteří o odjezdu uvažovali, aby už na nic nečekali. A zářijová mobilizace vyhnala ty, kteří za Putina nechtěli padnout.
Odjely stovky tisíc lidí a režim jim dosud nijak silně nebránil. „Putin dává přednost vyhánění lidí ze země před velkým počtem politických vězňů,“ popisuje sociolog Nikolaj Mitrochin pro web listu Novaja gazeta. S potřebou dalších a dalších mužů pro boj se však hranice začínají přece jen postupně zavírat.
Propaganda
Utahování šroubů je patrné i v ruské propagandě. Plnou kontrolu nad televizním vysíláním, které je hlavním zdrojem informací pro drtivou většinu obyvatel, má režim přes deset let. V rámci tištěných médií se prostor pro opoziční tituly zmenšuje také dlouhodobě.
Podobné je to i na internetu, kde však únor 2022 znamenal jistý skok. Rychle vzrostlo množství blokovaných stránek, takže najít státem nekontrolované informace dnes už dokážou v podstatě jen ti, kteří jsou schopní nainstalovat si virtuální privátní síť (VPN).
Ani specifická protiukrajinská propaganda není nová. Putin už od svého nástupu k moci na začátku tisíciletí pracuje na tom, aby vylíčil Ukrajinu jako integrální součást Ruska a šíří tezi o trojjediném velikém východoslovanském národě spojeném pravoslavím a dědictvím Kyjevské Rusi. Rusové, Ukrajinci a Bělorusové mají sice v tomto mýtu svá specifika, ta však nesmějí být ničím víc než nářečím či regionální zajímavostí.
Už roku 2004 tak ruský režim líčil prozápadního kandidáta na prezidenta Viktora Juščenka jako profašistického nacionalistu, jak upozorňuje ruský novinář Michail Zygar v knize Všichni muži Kremlu.
O deset let později ruské obrazovky vylhaly obraz účastníků kyjevského Euromajdanu a porevoluční vlády jako přímých následníků nacistů. Tedy absolutního zla, které je nutné převychovat, nebo vybít. Ostře nacionalistická strana Svoboda a krajně pravicový Pravý sektor přitom v parlamentních volbách půl roku po revoluci zcela propadly, a ukrajinští voliči tak ukázali, že tyto myšlenky jsou jim vesměs cizí.
Také ostře protizápadní pozice předních ruských televizních moderátorů jako třeba Vladimira Solovjova, Dmitrije Kiseljova nebo Margarity Simonjanové navazuje na dlouhou tradici. S válkou jsou jejich slova ostřejší a divočejší, objevily se třeba výzvy k bombardování Varšavy, Berlína, Londýna či Washingtonu jadernými zbraněmi.
Ale podstata propagandistické teze je už dvacet let stejná: za všechno, co se v Rusku nedaří, může Západ, jehož jediným cílem je Rusko zničit a získat jeho nerostné bohatství. A to je i narativ celého letitého válčení proti Ukrajině. Západ ji chce v Putinových očích získat pro sebe jako předpolí pro útok.
