Vraždy civilistů, znásilňování a mučení se už pár týdnů po začátku invaze na Ukrajinu ukázaly jako standard pro chování ruské armády. V zónách, které Rusové okupují, dochází běžně k válečným zločinům, o kterých se svět dozvídá, až když je vojáci opustí. Ukrajina už některé jejich pachatele soudí, většinou ale v jejich nepřítomnosti. Politici také mluví o tom, že je třeba ustanovit speciální tribunál.
„Na pohřbívání neměli moc času.“ Ukrajina v osvobozené zemi vidí stopy ruských zločinů
Brzy po začátku války se symbolem brutality ruské armády vůči civilistům stal masakr v Buče. Postupem času se ale ukázalo, že nešlo o jednorázový incident, ale že se podobný scénář stále opakuje.
Ukrajinská vláda uvádí, že od začátku konfliktu bylo zraněno téměř dvanáct tisíc civilistů a přes sedm tisíc bylo zabito – z toho 461 dětí. Ruské střely zničily 120 tisíc civilních budov a celkem ukrajinské úřady evidují skoro sedmdesát tisíc válečných zločinů spáchaných ruskými vojáky na svém území. Čísla se ale různí a jiné zdroje pracují s menšími počty.
- Ruská obnovená invaze na Ukrajinu zasáhla do všech oblastí života. Její nejdůležitější projevy jsme se pokusili popsat ve speciální sérii článků a infografik; ať už jde o nebývalou vlnu uprchlíků i nečekanou schopnost mnoha zemí postarat se o ně; válečné zločiny Rusů včetně odvlečení tisíců ukrajinských dětí; nasazení obrovského množství zbraní i návrat k pozapomenutému způsobu válčení; ruské strategické a taktické chyby v počátku invaze; roli Běloruska jako zásadního nástupního prostoru; rozmach soukromých armád i další společenské proměny v Rusku; diplomatickou izolaci Ruska a nečekané sjednocení Západu; ekonomické problémy především v podobě velké inflace; nutnost přebudovat energetiku; či dopady na českou společnost.
Vraždy civilistů
Když se v médiích začaly objevovat první zprávy o masakru v Buče, mohl si svět udělat představu, jak ruská strana přistupuje k pravidlům války. Ve městě s 37 tisíci obyvatel zůstaly desítky mrtvých těl. Ukrajina jich napočítala 461, Spojené národy ale říkají, že jich bylo něco mezi 78 a 178. Některé oběti skončily v masových hrobech, mnoho těl ale zůstalo ležet v ulicích. Většina z nich měla střelné rány.
Ve stejné době získala Ukrajina opět pod kontrolu také nedaleké sedmdesátitisícové město Irpiň. Podle jeho starosty Oleksanda Markušina tam Rusové zabili nejméně 290 civilistů.
Další masové hroby se našly v Izjumu, kde ruští vojáci strávili pět měsíců. V září bylo 447 těl obětí vyzvednuto za přítomnosti mezinárodních pozorovatelů. Jen 22 z nich patřilo ukrajinským vojákům.
Mezinárodní organizace vysílají mise, které pomáhají položit základ pro zdokumentování válečných zločinů, ke kterým na Ukrajině dochází. Vyslala je třeba Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě (OBSE) nebo OSN.
„Mohli jsme vidět celý proces exhumací. Na tom místě docházelo i k identifikaci těl, byl tam stan a příbuzní tam mohli přijít těla identifikovat,“ popisuje Petr Pojman z organizace Team 4 Ukraine, který byl u odkrývání masových hrobů.
„Neměli na to (pohřbívání – pozn. red.) moc času, většina těch hrobů je poměrně mělkých, tak metr a půl. Někdy do jednoho hrobu házeli více těl, je to takový mix. Jsou tam i obyčejné hroby s dřevěnými rakvemi, potom jsou těla v igelitových pytlích, někdy i více v jednom hrobě,“ říká Pojman. Dodává, že někteří jeho kolegové ale viděli i skupinové jámy, ve kterých bylo až sedmnáct těl.
Ohlédnutí: Válečné zločiny v Buče, Irpini a Izjumu (zdroj: ČT24)
Mučení
Mnoho z těl obětí nalezených v oblastech osvobozených od ruské okupace mělo svázané ruce. Tito lidé byli obvykle zastřeleni z velké blízkosti. Říjnová zpráva Nezávislé mezinárodní komise OSN mluví o popravách, mučení, znásilňování a dalších násilných aktech páchaných na ukrajinských civilistech v okolí Kyjeva, Charkova, Černigova a města Sumy.
V prosinci se po osvobození Chersonu od Rusů našlo deset mučicích místností. Podle ukrajinského ombudsmana Dmytra Lubince sloužila jedna z nich speciálně k týrání dětí. Nedostávaly skoro žádné jídlo a byly týrány mentálně.
„Poprvé jsme zaznamenali mučení dětí. Myslel jsem, že dno už nejde prorazit po tom, co se stalo v Buče nebo Irpini, ale ne. Na dno jsme dosáhli až v Chersonu,“ okomentoval to Lubinec.
„Dávali mi elektrošoky. Bili mě tyčemi i rukama a kopali mě. Bylo to fyzické násilí. Mentálně jsem byla na tuhle možnost připravená, mohlo se to stát kdykoli,“ popsala americké televizi CNN Victoria, která byla odvlečena do filtračního tábora. „Hrozná byla ta nejistota, Rusové nám říkali, že si s námi můžou dělat, co chtějí.“
Znaky mučení nesou i některá z těl vyzvednutých z hromadných hrobů. Co přesně se s nimi dělo, ale nemusí být na první pohled jasné, často to musí zjistit až patolog. „Na těch tělech je to někdy vidět, někdy ne, třeba na mučení elektřinou nepřijde ten, kdo na to není odborník, to se to tělo ohledává dál, dělá se pitva,“ vysvětluje Pojman.
Nakládání se zajatci
Rusové měli pod svou kontrolou už od roku 2014 věznici Olenivka v Doněcké oblasti. Loni v srpnu tam výbuch zabil 53 ukrajinských zajatců. Dalších 75 lidí se zranilo. Mimo jiné tam byli druženi příslušníci pluku Azov.
Kyjev a Moskva se z útoku vinily navzájem, ruská strana tvrdila, že vězení zasáhla raketa HIMARS, Ukrajinci zase, že vybuchla zevnitř. Podle Kyjeva útok spáchaly ruské síly, aby zakryly mučení a popravy vězňů. „Na základě analýzy fotografií a videozáznamů, ke kterým máme přístup, můžeme říci, že šlo o výbuch zevnitř té budovy,“ uvedl Lubinec.
Spojené národy sestavily misi, která měla celou situaci prošetřit a zdokumentovat. Po čase ji ale musely rozpustit, protože se na separatistické území nemohli její členové dostat.
Na začátku února popsal pro BBC bývalý důstojník ruské armády Konstantin Jefremov mučení, kterým ukrajinští zajatci procházeli. Zmiňuje zejména fyzické násilí, bití, ale i sexuální a psychické týrání.
„Jednou přivedli zajatce se zavázanýma očima – chtěli aby jim řekl jména ukrajinských nacionalistů ve své jednotce. Plukovník mu k čelu přiložil pistoli a řekl, že bude počítat do tří a potom ho střelí do hlavy. Napočítal a vystřelil těsně vedle něj, u jeho ucha. Pak začal počítat znovu, ten zajatec ale tou ranou ohluchl,“ vzpomíná Jefremov.
Znásilňování
Kolik ukrajinských žen bylo od začátku války znásilněno, není možné odhadnout. Některé z nich se ale rozhodly své zážitky sdílet se světem. Patří mezi ně třeba Anna, která žije ve městě nedaleko Kyjeva a která se s tím, co prožila, svěřila britské veřejnoprávní televizi BBC.
Když na začátku března přišli do jejího města ruští vojáci, jeden z nich ji odvedl do opuštěného domu a pod pohrůžkou ji donutil se svléknout. Pak ji začal znásilňovat. Později ji zachránila skupina dalších ruských vojáků. Když se vrátila domů, svého manžela našla mrtvého – střelili ho do břicha.
Vůči sexuálnímu násilí a ponižování ale nejsou imunní ani muži. Jefremov popsal případ, kdy „jeden z vězňů přiznal, že je sniper. Ruský plukovník ho uhodil, stáhl mu kalhoty a nechal si podat mop. Zeptal se, jestli má ženu. Zajatec řekl, že má. Plukovník řekl, že z něj ,udělá holku‘ a jeho manželce pošle video,“ popisuje bývalý důstojník.
V již zmiňované zprávě OSN se píše i o případech, kdy jsou k sexuálním praktikám nuceny malé děti. Zmiňuje případ, kdy byla čtyřletá dívka donucena k orálnímu sexu před zraky svých rodičů. Na druhou stranu jsou ale známy i oběti až do osmdesáti let věku.
Zpráva také vysvětluje, jak problematické je zdokumentovat sexuální násilí, obzvlášť pokud k němu došlo před delší dobou. „Kvůli současné bezpečnostní situaci a nucenému přesídlování je pro oběti těžké včas najít potřebnou zdravotní a psychologickou péči, ztížená bývá i jejich možnost se rychle spojit s orgány činnými v trestním řízení. Také není vždy možné forenzně zdokumentovat existenci znásilnění a plný rozsah traumatu oběti,“ píše se v ní.
Odvlečené děti
Rusové z území, která okupují, už odvezli tisíce dětí. V listopadu mluvil ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj o jedenácti tisících dětí deportovaných do Ruska. Skutečný počet je těžké zjistit, protože z území ovládaných Rusy není možné získat informace, reálné číslo by proto mohlo být i vyšší.
Podle náměstkyně generálního tajemníka OSN pro lidská práva Ilze Brandsové Kehrisové existují věrohodná obvinění z nucených přesunů dětí bez doprovodu na území okupované Ruskem nebo do samotné Ruské federace. „Jsme znepokojeni tím, že ruské úřady přijaly zjednodušený postup pro udělování ruského občanství dětem bez rodičovské péče a že tyto děti by mohly být způsobilé k adopci ruskými rodinami,“ uvedla.
Ukrajinské ministerstvo pro reintegraci dočasně okupovaných území se zasazuje o to, aby se odvlečené děti vrátily domů. V lednu řekla jeho šéfka Iryna Vereščuková v rozhovoru pro ČT, že se jich zatím podařilo vrátit 126.
V ruské armádě jsou chudí lidé z venkova i kriminálníci
Podle Pojmana z Team 4 Ukraine nepáchá podobná zvěrstva každý ruský voják – někteří se dokonce Ukrajincům omlouvali, že je okupují. Ruská armáda se ale zčásti skládá z kriminálníků, jako jsou například dobře známí wagnerovci. Tito lidé, kteří byli často odsouzeni i na doživotí, dostávají do ruky zbraň a páchají zločiny.
Velká část ruské armády je podle Pojmana tvořena chudými lidmi z venkova, často jsou to různé národy ze Sibiře. Mívají nižší vzdělání nebo se u nich projevují psychické problémy. Často navíc vůbec nevědí, do jakého prostředí jdou. Někteří lidé jdou ale bojovat třeba kvůli penězům.
„Myslím si, že hlavní zlom byl pátý nebo desátý den války, kdy vojákům došlo, že byli podvedeni,“ říká Pojman. „Zjistili, že národ, který si z jejich pohledu žije nad poměry, je ponížil tím, že zastavil útok a byli z toho v šoku. To mělo za důsledek, že se na obyvatelstvu mstili,“ míní.
Dnes může podle Pojmana probíhat spousta válečných zločinů v okupovaných zónách, a Západ o tom nic neví. Co Rusové napáchali, se zjistí jedině, až se stáhnou. Jako příklad uvádí zmínky o tom, že v Doněcku zmizela v podstatě celá mužská populace.
Procesy s válečnými zločinci
Svou zprávu o chování ruských vojsk na Ukrajině vydala také OBSE. Členkou jejích dvou zvláštních misí byla i odbornice na mezinárodní právo z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Veronika Bílková. Zpráva těchto misí, podobně jako ta, kterou zveřejnily Spojené národy, může sloužit jako podklad při vyšetřování válečných zločinů.
Ukrajinské soudy už teď vedou řadu řízení s ruskými vojáky a veliteli, kteří by měli stát za některými ze zvěrstev. „Ideální varianta je, když je přístup k pachateli, obětem, svědkům a na místo činu,“ vysvětluje Bílková. Určitá část těch, kdo měli válečné zločiny spáchat, je teď vyšetřována v nepřítomnosti, jediná možnost, jak je Ukrajina může získat, je vzít je do zajetí.
Tímto způsobem je možné prošetřit činy jako třeba znásilnění, kdy může oběť vypovídat a je jasné, k čemu došlo. Pokud je ale například voják obviněn z útoku na civilisty, je potřeba zjistit, jaké informace měl ten, kdo ho nařídil, z čeho vycházel a o co usiloval.
Bílková si myslí, že vznikne speciální tribunál pro Ukrajinu, mimo jiné i proto, že je to důležité politické gesto. „Tak jak je momentálně plánován, by se neměl zaměřovat na to, co už prošetřují ukrajinské soudy a zejména Mezinárodní trestní soud. Neměl by soudit pachatele válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, ale měl by se zaměřovat pouze na stíhání pachatelů zločinu – původců agrese,“ popisuje jeho roli Bílková.
„Je tam i řada právních otázek, do jaké míry by byl tribunál schopen překonat problém osobních imunit hlavních představitelů vedení Ruské federace, je tam i otázka jeho efektivity – do doby, kdy budou ruští představitelé vykonávat své mandáty, není možné jejich stíhání, jedině v nepřítomnosti,“ říká Bílková. Pokud by ale tito lidé o své funkce přišli, mohly by je stíhat i národní soudy.
GALERIE
Válečné zločiny na Ukrajině očima zpravodajů ČT