Přestože to na první pohled nemusí být zřejmé, i války a válčení mají určitá pravidla kodifikovaná mezinárodními smlouvami. Přesně před devadesáti lety, 27. července 1929 byl přijat jeden z klíčových dokumentů – třetí Ženevská úmluva o zacházení s válečnými zajatci. Reagovala na zkušenosti z první světové války. Už následující dvě dekády ale ukázaly, že i tento dokument v praxi selhal.
Ženevská konvence o válečných zajatcích měla zajistit lidské zacházení, v praxi ale selhala
S termínem ženevské konvence se mohou setkat i lidé, kteří nepůsobí v armádě nebo se profesionálně nevěnují válečnému či mezinárodnímu právu. Zmínky o ženevských úmluvách či konvencích se kromě odborných prací objevují i v populární literatuře nebo ve filmech, zejména těch s válečnou tematikou.
Ženevské úmluvy byly celkem čtyři a uzavírány byly postupně. Kromě nich kodifikovaly válečné právo také Haagské úmluvy. Tyto mezinárodní smlouvy zohledňovaly vždy aktuální zkušenosti z proběhlých konfliktů – včetně toho, jak se v praxi osvědčily dříve přijaté konvence.
Postavení válečných zajatců řešily nejprve Haagské úmluvy, posléze třetí Ženevská úmluva
Snaha stanovit pravidla pro zacházení se zajatými vojáky nepřítele se objevila už v 19. století. Na přelomu 19. a 20. století pak tato pravidla kodifikovaly hned dvě Haagské konvence. Nejprve v roce 1899 na návrh ruského cara Mikuláše II. vznikly tři úmluvy a tři menší deklarace, o osm let později potom díky Theodoru Rooseveltovi v platnost vstoupilo hned třináct úmluv. Dolaďovaly detaily a vyplňovaly chybějící místa. Například se na rozdíl od předchůdců soustředily i na námořní válku.
První světová válka ale ukázala, že ani aktualizované a rozšířené Haagské úmluvy nezajistí zajatcům bezpečí a důstojné zacházení. I pravidla samotného válčení se ostatně obcházela přímo na bojištích, příkladem může být užívání bojových plynů.
Jeden z článků Haagských úmluv sice chemikálie zapovídal ve výbušných projektilech, nijak ale neřešil jiná užití. Válčící strany proto skladovaly vražedné plyny v lahvích a vypouštěly je za příznivého větru tak, aby jedy doputovaly až do nepřátelských pozic.
Špatné podmínky v zajateckých táborech
V zajateckých táborech se během první světové války na zdraví a důstojnost vězňů nijak zvláště nehledělo. Výjimkou byli pouze důstojníci, jejichž vyšší hodnost jim zajišťovala alespoň částečný respekt nepřítele.
Svůj zážitek vyprávěl třeba důstojník Britského královského letectva Frederick Powell, kterého Němci zajali v únoru 1918. „Autem mě odvezli do města, kde se mě německý důstojník vyptával na klasické věci, jméno, regiment a hodnost. Odpovídal jsem, ale když se mě zeptal na letku, odvětil jsem, že to prozradit nemohu. Prohlásil jen, že to není žádný problém,“ vzpomínal Powell.
Řadoví vojáci ale takové štěstí neměli. Ačkoliv dosud platné úmluvy výslovně zakazovaly práci zajatců, která souvisela s nepřátelským vojenským úsilím, realita byla odlišná. O své zkušenosti se podělil Ernest Wilson, z jehož pracovní skupiny přežila pouhá polovina z šedesáti zajatců.
Třetí Ženevská konvence z roku 1929
Mezinárodní červený kříž už v roce 1921 volal po revizi Haagských úmluv a ke konci dvacátých let toto volání bylo vyslyšeno. Třetí Ženevská konvence, rozsáhlý dokument o sedmadevadesáti článcích, se zevrubně zabýval postavením válečných zajatců, jejich právy i povinnostmi věznitelů.
Úmluva měla mimo jiné zajistit, že každému zajatci se dostane adekvátního stravování a ošetření. Všichni věznění také měli nárok posílat poštu a dostávat balíky a za práci, jež nesměla mít vojenský charakter, museli být peněžně odměňováni.
Důstojníci nesměli pracovat vůbec a měli nárok na takový plat, jaký by dostali ve vlastní armádě, případně v armádě nepřítele, přičemž vybrán byl ten nižší.
Zajatecké tábory také musely být přístupné a otevřené pro inspekci neutrálních zemí. Vojákům v zajetí museli dozorci zaručit přístup k textu konvence v jejich rodném jazyce. Garanty dodržování těchto a dalších předpisů byly Švýcarsko a Švédsko, Mezinárodní červený kříž pak poskytoval poštovní služby a zprostředkovával i informace o zajatcích.
Ne všechny tehdejší země ale na Ženevskou úmluvu přistoupily. Mezi ty hlavní patřil Sovětský svaz a také Finsko či Japonsko. Země vycházejícího slunce sice dohodu podepsala, ale už ji neratifikovala.
Nelidské podmínky v praxi
Úmluva z roku 1929 platila dvacet let, zátěžovým testem se jí stala druhá světová válka, po níž mezinárodní společenství tuto verzi konvence nahradilo. „Během druhé světové války všechny strany tato pravidla porušovaly tak často, že velmi brzy ztratila veškerý význam,“ píše na adresu konvence britský autor Keith Lowe. Konvence tedy selhala podobně jako Haagské úmluvy v případě první světové války.
Byť válečné zločiny se dají jen obtížně srovnávat, zřejmě nejbrutálněji Ženevskou úmluvu porušovalo nacistické Německo, zločinů se dopouštělo zejména na sovětských zajatcích. Sovětský svaz sice dohodu nepodepsal, ta ale jasně stanovovala, že stát musí pravidla dodržovat i v případě, že nepřítel je nedodržuje.
Němečtí velitelé ale na příslušný článek nedbali a Rusy považovali za nižší rasu. Vojákům tak při pokusu o útěk hrozilo okamžité zastřelení, v táborech potom vládly drastické podmínky, hlad a extrémní násilí na vězních.
Jen v táboře Stalag VIIIB ve východním Německu zemřelo na čtyřicet tisíc Rusů. Celkově v nacistickém zajetí počet mrtvých sovětských vojáků vystoupal ke třem milionům.
Při ústupu před Rudou armádou v roce 1945 Němci urychleně odváděli válečné zajatce z pracovních táborů na východě, zejména z Horního Slezska, do oblastí dále od fronty. V mrazivém zimním počasí hnali desetitisíce vyhladovělých vojáků v pochodech smrti. Zajatci byli často odkázáni pouze na řepné odřezky určené pro krmení dobytka.
Ačkoliv obecně se britským, francouzským či americkým zajatcům dostávalo lepšího zacházení – měli přístup k humanitární pomoci Červeného kříže, zdaleka ne vždy nacisté konvence dodržovali.
Například na sklonku války, v dubnu 1945, sestřelily nacistické jednotky nad československým územím pět amerických bombardérů B-17, takzvaných létajících pevností. Devět letců zajali, nejdříve je mučili, poté zastřelili a nakonec je odhodili na hnojiště. Jejich těla se našla až v prosinci následujícího roku a identifikováni byli mrtví Američané jen díky známkám.
Úmluvu ale nedodržovaly ani spojenecké síly. Například Francouzi po válce v rozporu s dohodou využili padesát tisíc německých zajatců k vyčistění minových polí, přičemž jako nástroje zajatci dostali pouze kovové tyče. Min bylo ve Francii přes třináct milionů, a aby zajatci dokázali, že pole jsou zcela vyčištěná, museli je následně ještě zorat. Během tří let prací zemřelo dva a půl tisíce zajatců a pět stovek Francouzů. Podle odhadů Červeného kříže ale kvůli minám přišlo o život až dvacet tisíc Němců.
Obdobný příběh znají v Dánsku. Na odstraňování půl druhého milionu min pracovalo na rozkaz spojeneckých armád zhruba 2600 německých vojáků, kteří, až na výjimky, neměli s takovou činností žádné zkušenosti. Výsledkem bylo 149 mrtvých, 165 vážně a 167 lehce zraněných.
