Bylo jaro 1943 a druhá světová válka vrcholila. Na východní frontě skončila stalingradská bitva a schylovalo se k rozhodujícím bojům u Kurska, v Africe vítězili západní spojenci a schylovalo se k jejich vylodění na Sicílii. V západní a střední Evropě zatím sílila letecká válka; britská RAF a americké letectvo zintenzivnily bombardování a nálety na průmyslové objekty se nevyhnuly ani okupovaným českým zemím. Jedním z nejdůležitějších cílů byly Škodovy závody v Plzni – v té době jedna z nejvýznamnějších zbrojovek v německých rukou. Jenomže bomby často padaly spíše než na Škodovku na město kolem ní.
Plzeňskou Škodovku Češi dnes znají jako výrobce tramvají a lokomotiv, případně elektrické výzbroje pro trolejbusy nebo (v současnosti již samostatně) jaderných systémů. Emil Škoda ji ovšem založil v polovině 19. století v první řadě jako zbrojovku a tou zůstala – navzdory postupné orientaci na dopravu – až do druhé světové války.
Její děla také patřila ke zbraním, kterých se němečtí stratégové v roce 1938 obávali nejvíce, a po ovládnutí českých zemí včetně Plzně v březnu 1939 jim padly do rukou jak zbraně, tak i jejich výrobce. Již v dubnu 1939 byly Škodovy závody začleněny do německého státního koncernu Reichswerke Hermann Göring.
Jako součást göringovského koncernu se stávaly cílem spojeneckých bomb po celou válku, nejznámější je nálet, který proběhl až těsně před jejím koncem v dubnu 1945. Tento nálet byl ovšem poměrně úspěšný ve snaze zasáhnout cíl – na rozdíl od prvních náletů uskutečněných již na počátku 40. let i dvou akcí z roku 1943. Tehdy bomby sice padaly, ale jinam.
První nálet na Škodovku uskutečnili Britové – v té době osamoceně čelící německému útoku – již v říjnu 1940, a to se souhlasem exilové československé vlády. Nálet ovšem skončil bezvýsledně, kvůli oblačnosti Britové shodili na Plzeň pouze letáky. Později došlo k několika dalším pokusům, ale kvůli počasí nakonec shodili letci bomby jinam – na německé území. Ke skutečnému bombardování tak došlo až v roce 1942, kdy bylo poškozeno několik domů, ale samotnou továrnu se zasáhnout nepodařilo.
Ze seznamů spojeneckých náletů na kontinentální Evropu jasně vyplývá, že jejich intenzita zásadně zhoustla v roce 1943. Příčin bylo několik, jednak se tehdy začaly nad starým kontinentem objevovat i stroje USAAF (amerického letectva), především ale přezbrojila sama RAF. Nové lancastery měly oproti dříve používaným typům bombardérů vyšší dolet, což umožňovalo plánovat bojové akce mnohem velkoryseji. Vrcholem bylo letní bombardování Hamburku – jeden z nejtěžších náletů v historii.
Stovky lancasterů nad Plzní
Paradoxy spojenecké efektivity nešťastně poznal i protektorát. Na jaře 1943 došlo ke dvěma náletům, jejichž cílem měla být Škodovka, ale fakticky se jím stala spíše jiná místa. Hned první útok v polovině dubna skončil obzvláště tragicky, protože si posádky bombardérů spletly zbrojovku s ústavem pro duševně choré v Dobřanech. Bombardování léčebny a také nedaleké Nové Vsi si vyžádalo přes dvě stovky obětí.
Zhruba měsíc po náletu na Dobřany podnikla RAF další útok, při kterém se poprvé podařilo zasáhnout Škodovku. Naprostá většina bomb ale nespadla na zbrojovku, nýbrž na obydlené části Plzně.
Náletu se věnuje například publikace Bombardování Radčic od Jaroslava Kohouta, kterou vydala radnice sedmého plzeňského obvodu k 70. výročí náletu, nebo diplomová práce Karolíny Kahovcové ze Západočeské univerzity, věnovaná bombardování Plzně za druhé světové války.
Britské velení považovalo Škodovy závody za klíčový cíl vzhledem k její relativní odlehlosti, díky které do ní mohli Němci přesunout výroby z jiných, západněji umístěných zbrojovek. „Nyní, když byly Kruppovy závody v Essenu poškozeny, význam Škodových závodů vzrostl,“ nechal se slyšet po jarních útocích tehdejší velitel Bomber Command Arthur Harris.
K náletu odstartovalo v noci z 13. na 14. května 1943 celkem 168 bombardérů 9., 44., 49., 50., 57., 83., 106. a 467. perutě Královských vzdušných sil. Z toho 156 bylo nedávno zařazených strojů Avro Lancaster, zbylých dvanáct starších Handley Page Halifax.
Nebyl to té noci největší nálet, jak vyplývá z publikace The Bomber Command War Diaries, v noci na 14. května letělo ještě uskupení více než 400 letadel nad německé město Bochum, kde bomby zabily asi tři sta lidí a zničily nebo poškodily kolem tisíce budov.
V Plzni byly škody přece jenom menší, následky byly dokonce i podstatně menší než při dřívějším omylu v Dobřanech. Jestliže ale zmíněná britská publikace tvrdí, že „téměř všechny bomby dopadly do otevřené krajiny severně od Škodových závodů“, není to zcela přesné. Severně od Škodovky totiž je (a byla) zástavba. Podle českých autorů dopadlo na Plzeň a blízké obce v čase mezi 1.15 a 2.00 celkem 280 trhavých bomb a desítky zápalných. Pouze sedm pum dopadlo na zamýšlený cíl, tedy Škodovku. Zbytek padal na pás území od Skvrňan po Radčice, ale také na Košutku a Bolevec.
Zemřelo 26 lidí, z toho pouze jeden byl německý voják, zbytek civilisté, a to vesměs nikoli škodováčtí dělníci.
Nejhůře – jak vyplývá i z názvu práce Jaroslava Kohouta – byly zasaženy Radčice. „Skoro všechny domy v celé obci byly poškozeny. Na katastr naší obce dopadlo 240 bomb. Velmi poškozen byl také obecní les,“ stojí v radčické kronice. V Radčicích zemřelo sedmnáct lidí, mezi nimi byl i jediný voják, který při bombardování zahynul – Němec, který právě pobýval v místním hostinci.
Z britského hlediska byl nálet jednoznačně neúspěšný. RAF v protektorátu nevyhledávala civilní cíle, naopak zničení Radčic a poškození dalších obydlených lokalit nahrávalo jedině nacistické propagandě. Noviny pak psaly o „barbarském teroristickém útoku“, „zuřivosti britských teroristů napadajících spící obyvatelstvo“ nebo „činech britských leteckých pirátů“.
Škody ve Škodě potom byly navzdory několika zásahům mizivé. Při náletu bylo ztraceno devět letadel.
Nálet nicméně okupanty znepokojil. Jednak posílili protivzdušnou obranu Plzně a především pro další matení nepřítele – který beztak, jak je patrné z uvedeného, měl velký problém s lokalizací Škodových závodů – postavili u Vejprnic falešný areál, který měl Škodovku imitovat a svádět k sobě pozornost při budoucích náletech.
Jak Německo sláblo, náletů přibývalo
Nálety na Plzeň v květnu 1943 neskončily – naopak. Vylodění spojenců na Sicílii a později na italské pevnině a ovládnutí jižní části Apeninského poloostrova na podzim 1943 umožnily zintenzivnění letecké války nad střední a západní Evropou. V roce 1944 tak přišla další série náletů na Škodovku, létalo se již i přes den a útoky byly mnohem přesnější, byť i tak dopadaly bomby také mimo Škodovy závody.
Nejtěžší byly prosincové nálety, kdy opět padaly pumy do obydlených částí Plzně. Při několika náletech ale byla poškozena i výrobna děl ve Škodovce, ale zároveň zahynulo na jiných místech ve městě přes sto lidí. Cílem útoků se v roce 1944 stal také plzeňský pivovar.
Nejmohutnější nálet potom přišel krátce před koncem války v noci na 17. dubna 1945. Tentokrát necílil na Škodovku, nýbrž primárně na plzeňské nádraží, které skutečně zůstalo velmi těžce poškozeno. Zároveň zahynulo přes osm set lidí. O den později následoval ještě nálet sice menšího rozsahu, ale rovněž tragický. Bombardéry odhodily náklad neplánovaně na Slovany, kde přišlo o život devětasedmdesát lidí – civilistů.
Konečně 25. dubna přišel závěrečný útok na Škodovku. Zatímco předchozí velké nálety na Plzeň podnikala převážně RAF, tentokrát nad město zamířily B-17 Vzdušných sil Armády Spojených států (USAAF). Bomby poškodily Lochotín, Skvrňany a tentokrát opravdu velkou část samotných Škodových závodů včetně elektrárny, ocelárny, výrobny děl a lokomotivky. Na zemi tehdy zahynulo asi sedmdesát lidí a továrna byla pro zbytek války vyřazena z provozu.
První lokomotivu vyrobila poničená Škodovka už před svátky '45
Bezprostředně po válce začala obnova Škodových závodů, které již před Vánoci 1945 vyrobily první lokomotivu – stroj 534.0301 s tabulkou „První lokomotiva vyrobená v osvobozené Československé republice“ si lze i dnes prohlédnout v železničním depozitáři Národního technického muzea v Chomutově – ale především obydlených částí Plzně.
Radčice poničené v květnu 1943 se sice z nejhoršího dostaly ještě toho roku, ale obecní kronika uvádí, že ještě v zimě 1945 „místní veřejná knihovna, ve které ještě od náletu (…) nejsou zasklena okna, byla na měsíc uzavřena, poněvadž se místnost nedala vytopiti“.
A když o dva roky později jeden z místních obyvatel čistil studnu a spatřil v ní cosi kulatého, ihned se vyděsil, že je to nevybuchlá bomba (nebyla). Podle Jaroslava Kohouta jsou na několika místech dodnes patrné pozůstatky bombardování z května 1943, například krátery v Radčickém lese.
Nejen Plzeň
Plzeň nebyla za druhé světové války zdaleka jediným cílem náletů na území dnešní České republiky. Jestliže lze v historických pramenech vycítit jisté skrupule, které se týkaly bombardování měst v protektorátu, v žádném případě se to netýkalo Sudet, patřících ve válečných časech ke třetí říši coby jedna z žup. Například průmyslové podniky v Ústí nad Labem a zejména v Mostě byly poměrně častými cíli spojeneckých bombardérů, ušetřeny nezůstaly ani velké železniční uzly jako Cheb.
Zároveň se ale staly cílem náletu i další významné průmyslové podniky ve vnitrozemí: Böhmisch-Mährische Maschinenfabrik (tj. ČKD poté, co ji nacisté uzmuli Kolbenovi) v pražské Libni a Vysočanech, zbrojovky v Brně, s níž ovšem utrpělo velké škody celé město a zahynulo téměř 700 lidí, vojenské objekty v Ostravě nebo pardubické nádraží. Ještě po 8. květnu se stala cílem bombardérů Mladá Boleslav.
Nejznámějším leteckým útokem v protektorátu však zůstává bombardování centra Prahy v únoru 1945 se 701 obětmi, při němž bylo poškozeno asi 2600 domů a 68 úplně zničeno. Vůbec k němu přitom nemuselo dojít – skutečným cílem totiž byly Drážďany.
