Turecko bývá ve volbách v posledních desetiletích celkem čitelně rozděleno: západ volí liberální opozici, jihovýchod kurdské kandidáty a široký střed Stranu spravedlnosti a rozvoje prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Příčiny tohoto rozdělení i zahraničněpolitické důrazy jednotlivých sil může osvětlit pohled na některé mapy.
Více než osmdesátimilionové Turecko je rozlehlou zemí. Je větší než všechny evropské státy (kromě Ruska) a z pobřeží Egejského moře to je k hranicím Íránu přes patnáct set kilometrů. Není tedy divu, že je to také země populačně pestrá. A to se projevuje i v politice.
V tureckých volbách hraje od 90. let 20. století čím dál výraznější roli otázka identity, píší političtí geografové Edip Asaf Bekaroglu a Gülsen Kaya Osmanbasoglu v knize Turkey's Electoral Geography: Trends, Behaviors and Identities. To se projevilo hlavně vzestupem Lidově-demokratické strany (HDP), která hájí zájmy kurdské menšiny a která letos kandiduje pod hlavičkou Zelené levicové strany (YSP).
Národnostní otázka je v Turecku citlivá. V zemi se od 60. let 20. století neprovádělo oficiální sčítání národnostního složení. Aktuální data jsou tak těžce dostupná.
Základní orientaci by mohla přinést mapa z roku 2021 založená na datech z občanských průkazů Turků, v nichž se uvádí původ pradědy dotyčného a z něj se dá dovodit etnická příslušnost. Nejdůležitějším faktorem národnostního složení je významná přítomnost Kurdů na jihovýchodě země.
Specificky volí obyvatelé západního pobřeží Turecka, kteří už řadu let podporují republikánskou opozici konzervativně a nábožensky založené Erdoganově vládě. Důvody jsou především socioekonomické. Tureckému západu totiž dominují dva regiony, které se společensky a ekonomicky vymykají.
Regiony
Prvním z těchto regionů je Marmarsko. Zahrnuje evropskou část země a širší okolí Marmarského moře mezi Bosporem a Dardanelami včetně Istanbulu a je populačním i ekonomickým jádrem země. Žije tam skoro třetina všech obyvatel Turecka.
Role největšího města je podobná té, jakou mají metropole ve většině zemí. Celá oblast však tradičně patří k bohatým díky úrodné a dobře dostupné půdě a přítomnosti důležitých obchodních tras.
„Podobně atraktivní teritoria odjakživa přitahují žádostivé pohledy vnějších mocností, zvláště když jimi proudí do všech stran zboží, na něž lze uvalovat clo. Přesně to si patrně řekli Řekové, když se rozhodli tuto lokalitu ovládnout, stejně jako později Římané, Byzantinci, a nakonec i Turci, respektive Osmané,“ poznamenává publicista Tim Marshall v knize Geografie v 21. století.
Obchodní trasy tu vedou dvěma hlavními směry. Po zemi spojují Evropu s Asií a severní Afrikou a po staletí po nich putovali obchodníci mezi civilizačními centry v Evropě, na Blízkém východě, v Indii i Číně.
Námořní trasa je jediným přístupem do Černého moře. Už od antiky tudy proudilo především obilí z úrodných polí dnešní jižní Ukrajiny, bez něhož by Řekové nedokázali uživit svou civilizaci. Dodnes je to významná námořní cesta.
Společně s Maramarskem je nejvyspělejším regionem Turecka západní pobřeží u Egejského moře. Kromě průmyslového centra v Izmiru žije především z turismu.
Široký střed mezi liberálním západem a kurdským jihovýchodem je oblastí, na kterou se spoléhá současný prezident Recep Tayyip Erdogan. Konzervativní, nábožensky orientovanou a nostalgicky nacionalistickou politikou oslovuje méně vzdělané venkovské voliče. Proti vzhlížení k evropské ekonomické prosperitě staví příběhy o asijských kořenech, o velkých dějinách mocné říše a o tom, že se s ním jednou velikost tureckého státu může vrátit.
Kořeny
Příběh asijského původu začíná v devátém století, kdy se turkické kmeny z Východní stepi v dnešním Mongolsku vydaly na západ, přes Altaj, Západní step (dnešní Kazachstán) a Persii, kde přijaly islám. Za asi dvě století se dostaly až do Malé Asie, kterou tehdy ovládala Byzantská říše. V ní žila pestrá směs indoevropských národů, které nakonec nájezdníci ovládli.
„Na rozdíl od Kazachů a dalších turkických národů je většina soudobých Turků spřízněna spíš s Armény nebo Řeky, ale studie dokládají, že 9 až 15 procent turecké genetické výbavy je středoasijského původu,“ píše Marshall.
Ze základny v Istanbulu a Anatolii si Osmané podmanili téměř celé Černomoří, Zakavkazsko, Mezopotámii, Levantu, velkou část severní Afriky a skoro celý Balkán. V Evropě narazili až u Vídně.
Z tamních bitev připomněl historik Timothy Snyder ve svých přednáškách na Yale University zajímavou historku ilustrující multikulturnost tehdejších říší: Osmané nasadili u Vídně své vazaly, Krymské Tatary. Habsburští spojenci Poláci zase nasadili ukrajinské kozáky. A vzhledem k tomu, že kozáci s Tatary sdíleli staleté sousedství, byli si natolik podobní vizáží i stylem boje, že Vídeňané nebyli schopni rozlišit, kdo je brání a kdo na ně útočí.
Vídeň už Osmané dobýt nedokázali a jejich moc od konce 17. století postupně slábla. S první světovou válkou se říše definitivně rozpadla a zbylo „jen“ současné území.
Dějiny v srdci
Altajské kořeny i osmanské imperiální dějiny jsou nedílnou součástí historické paměti mnoha současných Turků, kteří tak slyší na velmocenské ambice své vlády. I to může být součástí vysvětlení, proč Erdogan aktivně podporuje Organizaci turkických států i co nejužší spolupráci s turkickými národy v Rusku.
Vysvětlit to pomáhá i vojenské a diplomatické intervence v zahraničí. Nejaktivněji Erdoganova vláda zasahuje do dění v Sýrii, jejíž severní části v zásadě okupuje v dohodě s Rusy, kteří drží ochrannou ruku nad režimem Bašára Asada, i s Američany, kteří zase kontrolují ropná pole na kurdských územích na severovýchodě. Turecká armáda také pořádá časté výpady proti kurdským silám v severním Iráku.
Turci se zapojili i do občanské války v Libyi. Od představy tamní spřátelené vlády si slibují společný tlak na pro sebe výhodné rozdělení východního Středomoří, kde se nacházejí zásoby zemního plynu. Takový plán však tvrdě naráží na odpor Řecka, Kypru, Egypta i dalších hráčů a pravděpodobně nemá šanci na úspěch.
Snahy o ovládnutí Středomoří jsou letité. Už od roku 1974 okupují turečtí vojáci severní část Kypru, kde vytvořili nikým neuznanou „Severokyperskou tureckou republiku“. Tento stav je mimochodem jednou z velkých překážek bezpečnostního sbližování NATO a EU. Kypr totiž nepatří do NATO a Turecko do EU a jakožto znepřátelené strany jakoukoliv užší spolupráci blokují. Celkem jsou Turci vojensky či policejně přítomni v řadě zemí.
Jak to tak bývá, velmocenské ambice narážejí na odpor a Turecko není výjimkou. Erdoganovi se zatím sice daří lavírovat mezi globálními i regionálními mocnostmi, ale skutečné přátele už v podstatě nemá.
„Do roku 2020 se Turecko stihlo rozkmotřit se Sýrií, Egyptem, Saúdskou Arábií, Spojenými arabskými emiráty, Kuvajtem, Izraelem, Íránem, Arménií, Řeckem, Kyprem a Francií, načež si nákupem ruského protileteckého systému S-400 popudilo i všechny spojence v NATO,“ píše Marshall.
Ostatně i současný Erdoganův odpor k rozšíření Aliance o Švédsko, který je motivovaný hlavně vnitropoliticky, vyvolává u většiny spojenců kritiku. Nadcházející volby tak mimo jiné rozhodnou i to, jestli Turci budou pokračovat na cestě ke geopolitickému osamocení.
