Videa z opotřebované kuchyně. Kilicdaroglu chce v neděli Erdogana porazit klidem a skromností

„Jediný způsob, jak bojovat proti vzestupu neliberálního populismu, je stát jednotně za obranou demokratických hodnot. To je poselství našeho Pochodu za spravedlnost,“ napsal Kilicdaroglu v komentáři pro britský Guardian v červenci 2017, rok pro nepodařeném vojenském převratu, po němž Erdogan spustil nebývalý hon na své odpůrce ze všech vrstev společnosti.

Poslední kapkou bylo pro vládní oponenty odsouzení opozičního poslance za vyzrazení státního tajemství. Toho se měl někdejší novinář a posléze poslanec Enis Berberoglu dopustit tím, že předal tisku informace o tureckých dodávkách zbraní islamistům v Sýrii v roce 2014. Podle opozice byl rozsudek politicky motivovaný.

Pochod za spravedlnost

Tehdy osmašedesátiletý Kilicdaroglu se proto vydal v polovině roku 2017 spolu s desítkami tisíc dalších lidí na 450 kilometrů dlouhý třítýdenní Pochod za spravedlnost z Ankary k věznici v Istanbulu, kde vláda věznila Berberoglua a řadu dalších odpůrců Erdogana.

„Nespravedlnost, svévole a diskriminace se staly určujícími rysy režimu AKP. Proto požadujeme především spravedlnost. Právo na spravedlnost je základním lidským právem. Zahrnuje základní principy právního státu: nezávislé soudy a soudnictví, právo na spravedlivý proces a rovný přístup k právu pro všechny občany,“ zdůraznil Kilicdaroglu v příspěvku pro Guardian.

Kvůli účasti na protestním pochodu si vysloužil přezdívku „turecký Gándhí“. Podle serveru Politico se ukázalo, že Kilicdaroglu sice není revolucionář, jak si někteří členové opozice přáli, ale může fungovat jako tichá síla a sjednotit obránce demokracie.

„Naděje je nakažlivá. Vidím, jak roste každý den na unavených, ale odhodlaných tvářích těch, kteří jdou vedle mě. Solidarita plodí odvahu. Doufáme, že to bude znamenat začátek nového společenského hnutí za spravedlnost, které bude rezonovat za hranicemi Turecka,“ komentoval opoziční prezidentský kandidát dění během pochodu před šesti lety.

V současné době, kdy řada Turků kritizuje Erdogana kvůli špatné ekonomické situaci a důsledkům ničivého zemětřesení, je to právě nenápadný Kilicdaroglu, do něhož opozice vkládá naděje, že spolu s jeho případným nástupem k moci skončí autoritativní způsob vedení země.

Čtyřiasedmdesátiletý dlouholetý úředník veřejné správy a úspěšný politik si klade za cíl přivést Turecko zpět k liberální demokracii, jak si ji představoval otec moderní sekulární republiky Mustafa Kemal Atatürk po rozpadu Osmanské říše na začátku 20. let 20. století. Na rozdíl od Erdogana, který považuje byrokracii za překážku účinného vládnutí, chce Kilicdaroglu využít svého původního povolání k řešení naléhavých problémů současného Turecka.

Z chudého chlapce úředníkem roku

Kilicdaroglu se narodil v odlehlé anatolské vesnici Ballica na východě Turecka jako čtvrtý z celkem sedmi dětí do rodiny státního úředníka, jež se hlásí k původu proroka Mohameda. Do školy často chodil v děravém oblečení a bosý, vzpomíná politik na své skromné dětství.

Navzdory nedostatku financí se ale dobře učil a vystudoval prestižní ekonomickou školu v Ankaře. Jako člen často pronásledované sekty alevitů byl Kilicdaroglu aktivní v levicových politických organizacích, a to až do začátku svého působení ve veřejné sféře. 

Na začátku 70. let se Kilicdaroglu začal živit jako daňový inspektor, aby to později dotáhl až na generálního ředitele Ústavu sociálního pojištění (SSK). Týdeník Ekonomik Trend dokonce vyhlásil Kilicdaroglua v roce 1994 „státním úředníkem roku.“ Ohlasy na jeho působení v čele SKK však nejsou jen pozitivní; Erdogan v kampani často zdůrazňuje, že právě Kilicdarogluovo špatné vedení ústavu zruinovalo systém sociálního zabezpečení.

Opoziční politik se hájí tím, že byl pouze byrokrat, jehož úkolem nebylo vytvářet zákony. Za největší problém považuje to, že v devadesátých letech byl v Turecku možný odchod do důchodu už ve 33 letech, což podle něj vedlo ke kolapsu sociálního systému více než jakékoli jeho kroky, píše blízkovýchodní server The Middle East Eye (MEE).

Bojovník proti korupci

Politickou kariéru odstartoval Kilicdaroglu koncem devadesátých let, kdy byl přijat do Republikánské lidové strany (CHP), kterou zaujala jeho zpráva ohledně prevence korupce ve veřejném sektoru. Již v roce 2002 zamířil do parlamentu, kam byl od té doby zvolen ještě čtyřikrát, a u svých voličů se vysloužil oblibu jako čestný muž bojující proti úplatkům. V parlamentu se snažil brojit proti korupčníkům z řad AKP, přičemž některá jeho odhalení vedla k pádu politiků vládní strany.

Neúspěch Kilicdaroglua potkal v roce 2009, kdy kandidoval na starostu Istanbulu, podle MEE však neuměl istanbulské obvody a ve městě navíc předtím nikdy nežil, a tak pokračoval dál jako poslanec.

Do čela CHP vystřelila Kilicdaroglua v roce 2010 sexuální aféra CHP jeho předchůdce Denize Baykala. Tehdejší lídr CHP se rozhodl rezignovat poté, co do médií uniklo video, na němž souložil se svou o dvacet let mladší vdanou bývalou sekretářkou Nesrin Baytokovou. Baykal tehdy obvinil vládu ze záměrného úniku záběrů, což Erdogan odmítl.

Konec elitářství a nástup pragmatismu

Jako předseda CHP Kilicdaroglu pomáhal v posledních třinácti letech přeměnit Atatürkovu elitářskou sekularistickou stranu na více různorodou, sociálně demokratickou a středolevou politickou formaci, aby přilákal více voličů a dokázal porazit Erdogana, píše MEE.

„Jsme sociální demokraté. Vlevo a vpravo, to jsou zastaralé koncepty 18. století. Můžeme dosáhnout porozumění s každým, kdo miluje svou zemi,“ vyjádřil v minulosti své přesvědčení prezidentský kandidát. Do strany soudců, generálů a vlivných byrokratů proto pustil i do té doby úhlavní nepřátele CHP – prokurdské a islamistické politiky.

Přísný sekularismus postupně nahradily otevřenější názory a pragmatismus. V poslední době se Kilicdaroglu snaží naklonit i konzervativní muslimy. Loni na podzim například strana CHP předložila návrh zákona, který má zajistit ženám právo svobodně se rozhodnout, zda chtějí nosit ve veřejných institucích šátek.

Krok vyvolal velice negativní ohlasy mezi zarytými sekularisty. Kilicdaroglu ho však hájil tím, že chce vyřešit dlouhotrvající spor mezi konzervativci a sekularisty. Zakryté vlasy ženy v Turecku mít nemusí a od roku 1980 bylo nošení šátků ve veřejných institucích zakázáno, čímž se tehdejší vlády snažily omezit rostoucí vliv islámu. Erdogan ale tento zákon zrušil.

Otázka víry rezonuje i samotnou předvolební kampaní. Vládní strany včetně Erdogana kritizovaly Kilicdaroglua z porušení náboženských hodnot kvůli snímku z konce března, na němž hlavní opoziční kandidát stojí v botách na muslimském modlitebním koberečku. Kilicdaroglu se za incident omluvil s tím, že si koberečku na podlaze nevšiml kvůli skupině lidí, která ho obklopila.

Bývalý šéf HDP Selahattin Demirtas v této souvislosti podotkl, že „horší než šlápnout omylem na modlitební kobereček je využívat korán kvůli volebním hlasům“. Odkazoval tak na Erdoganovy snahy předělávat kostely na mešity a snažit se využívat muslimskou víru Turků k udržení voličů, jak dlouhodobě tvrdí opozice.

Hrdý alevita

Ke své vlastní víře se Kilicdaroglu dlouhé roky takřka nevyjadřoval. Alevité patří mezi odnož šíitského islámu a nedodržují některá tradiční pravidla a obřady. Ve většinově sunnitském Turecku tvoří zhruba pětinu obyvatel. Mezi alevity patří třeba i syrský prezident Bašár Asad.

„Vždy jsem odmítal dělat politiku na základě etnické nebo náboženské identity. Jsem alevita. Odkdy je v této zemi zločinem být alevitou?“ tázal se v roce 2011. Alévité byli perzekvovaní za Osmanské říše, ale i ve 20. století po vzniku sekulární Turecké republiky. Erdogan v minulosti alevity kritizoval například za to, že jsou údajně nadměrně zastoupeni mezi soudci.

Kilicdaroglu prolomil tabu až letos v dubnu, kdy ve videu nazvaném Alevita otevřeně promluvil o své víře. „Moji drazí mladí, kteří jdete poprvé volit. Jsem alevita. Jsem upřímný muslim, který byl vychován ve víře proroka Mohameda a Alího,“ řekl Kilicdaroglu s odkazem na dva nejvyšší představitele islámu, z nichž prvního vyznávají sunnité a druhého šíité (šíité – název ze slov šíat Alí – strana Alího, což byl zeť proroka Mohameda). „Narodil jsem se v této krásné zemi, kterou nám daroval (Mustafa Kemal) Atatürk,“ připomněl Kilicdaroglu.

Opoziční kandidát ve videu zdůraznil, že nechce, aby se mluvilo o rozdílech a identitách, ale o úspěších a společných snech. „Připojíte se k naší expedici za změnu? Dáte přednost čestnému a morálnímu systému před tímto režimem, který říká ,ne‘ alevitům?“ dodal Kilicdaroglu.

Vzdor ve vlastní straně

Opoziční kandidát na prezidenta opakovaně čelil kritice ve vlastní straně. Před prezidentskými volbami v roce 2014 Kilicdaroglu část svých spolustraníků šokoval a rozhořčil spojenectvím s tureckou nacionalistickou Stranou národní akce (MHP). Ta byla v 70. letech nepřítelem CHP v době, kdy se nacionalisté a komunisté navzájem zabíjeli ve snaze změnit režim, připomíná MEE. CHP a MHP dokonce v roce 2014 vyslaly do voleb společně nacionalistu s muslimskými kořeny Ekmeleddina Ihsanoglua.

„Pokud žijete v této zemi, máte zodpovědnost za své děti. Půjdete k volební urně jako chlap, uděláte, co je nutné pro demokracii, a nedovolíte diktátorovi, aby se stal prezidentem,“ křičel tehdy Kilicdaroglu na své odpůrce na mítinku. Erdogan však zvítězil a Kilicdaroglu se nedal svými kritiky umlčet a dál jednal o spolupráci s MHP i Lidovou demokratickou stranou (HDP).

Po Erdoganově kontroverzním referendu o rozšíření prezidentských pravomocí v roce 2017 Kilicdaroglu přesvědčil své příznivce, aby neprotestovali v ulicích. Někteří členové strany CHP jej poté obvinili z pasivity, Kilicdaroglu však tvrdil, že zaslechl, že jsou Erdoganovi příznivci ozbrojeni, a nechtěl být odpovědný za jakékoli násilí. Vzdor ve straně i tehdy ustál, píše Politico.

V roce 2019 Kilicdaroglu přispěl k velkolepému úspěchu opozice v komunálních volbách. Vládní AKP tehdy prohrála ve třech největších tureckých městech včetně Istanbulu.

Skromný projev

Podle komentátorů je hlavní slabinou Kilicdaroglua nedostatek charismatu a nenápadný projev. Britský Economist píše, že masová shromáždění současného energického tureckého vůdce mají „atmosféru rockového koncertu“, zato u Kilicdaroglua se „můžete cítit jako na přednášce u krbu“.

„Kilicdaroglu je kariérní byrokrat a politik, a tomu odpovídá i jeho vystupování. Oproti Erdoganovi můžeme čekat méně plamenné rétoriky, celkově je podstatně menší osobnost a lídr v tom populistickém smyslu slova. Ani on, stejně jako celá CHP, nemá ve společnosti minulost bez poskvrny, ale skandály a krize k turecké politice patří, i v těch nejvyšších patrech, a společnost to příliš neřeší,“ tvrdí analytička Asociace pro mezinárodní otázky Karolína Lahučká.

„Jedním z důvodů, proč ho opozice zvolila jako svého kandidáta, je fakt, že dokáže svým umírněným přístupem držet všechny proudy CHP, a v širším kontextu i celou opoziční koalici v tuto chvíli pohromadě,“ řekla expertka na tureckou politiku.

„Gándhí Kemal“ navíc umí dělat velká gesta. Loni v únoru kupříkladu na protest proti zdražování v solidaritě s chudšími Turky slíbil, že nebude platit za elektřinu. Svůj slib splnil, až byl odpojen od proudu. Zatímco Erdogan žije v paláci v Ankaře, kde má tisíc pokojů, Kilicdaroglu zůstává ve skromném bytě plném opotřebovaných spotřebičů a zastaralého nábytku.

Uživatelé sociálních sítí jeho kuchyni, kde natáčí videa pro své příznivce, přirovnávají ke kuchyni svých babiček, píše zpravodajský server Politico. „Kilicdaroglu se snaží oslovit miliony mladých voličů, i proto velkou část kampaně vede ze své kuchyně na sociálních sítích,“ komentoval strategii čtyřiasedmdesátiletého politika bývalý český velvyslanec v Turecku Jozef Braun.

Ve videu s názvem „Cibule“ z letošního dubna Kilicdaroglu říká, že skutečnou předvolební agendou jsou ekonomické otřesy Turecka. „Ví, že když převezmu moc, přijde demokracie, do země potečou peníze, inflace klesne a vaše kupní síla se zvýší. Je to tak jednoduché. Nyní stojí jeden kilogram cibule 30 lir, pokud (Erdogan) zůstane, bude to 100 lir. Tohle je jen cibule,“ poznamenal v příspěvku na Twitteru.

Kromě špatné ekonomické situace se Kilicdaroglu opřel do Erdogana také kvůli následkům zemětřesení, jež si letos v únoru vyžádalo více než 50 tisíc obětí. Opoziční kandidát tvrdí, že současný prezident nedokázal v posledních dvaceti letech u moci připravit zemi na možné budoucí zemětřesení.

Vláda podle něj selhává v poskytování pomoci zasaženým oblastem. Sám Erdogan už připustil, že pomoc nepřicházela tak rychle, jak by si představoval. V minulosti se navíc chlubil stavebními amnestiemi, jež podle expertů přispěly ke zřícení řady budov.

Pro opozici je Kilicdaroglu kompromisem

Výběr společného kandidáta turecké opozice provázela dramata. Kilicdaroglu totiž nebyl jasnou volbou opozice od začátku.

„V počátečních jednáních se řešilo, zda vůbec bude jen jeden kandidát koalice, a případně z které strany bude. Mimo jiné se dlouho jednalo o tom, zda to nebude předsedkyně Strany dobra (IYI) Meral Aksenerová. Následně vyplynulo, že jedním kandidátem bude zástupce CHP, ale byla velká diskuse, zda to bude Kilicdaroglu, nebo Ekrem Imamoglu jako populární starosta Istanbulu nebo Mansur Yavas, starosta Ankary. Tato diskuze neprobíhala jen v rámci koalice, ale i v rámci samotné CHP, která sama za sebe není úplně jednotná,“ podotkla Lahučká.

Dlouholetý Erdoganův rival, liberál Imamoglu, byl ovšem loni v prosinci odsouzen za urážku volební komise na dva roky a sedm měsíců odnětí svobody. Dostal také zákaz výkonu volených funkcí, čímž byl vyřazen z boje o prezidentský palác, i kdyby vyhrál odvolací řízení.

Imamoglu slovy o „idiotech“ komentoval rozhodnutí nejvyššího volebního orgánu v Turecku zrušit komunální volby v roce 2019, v nichž v Istanbulu vyhrál. Bodoval následně i v opakovaném hlasování. Podle kritiků je obžaloba politicky motivovaná a jejím cílem bylo odstranit z politiky jednu z nejpopulárnějších postav turecké opozice.

Proti Kilicdarogluovi brojila hlavně šéfka Strany dobra Aksenerová, jejíž strana přechodně rozhovory přerušila. Nakonec s Kilicdarogluem souhlasila pod podmínkou, že se zmiňovaní starostové největších měst stanou viceprezidenty. Jméno společného kandidáta nakonec oznámilo šest opozičních stran sdružených v Národní alianci až letos šestého března.

„Kilicdaroglu byl nakonec v podstatě kompromisem pro všechny, kandidát, který není úplně ideální soupeř pro Erdogana, ale jediný, na kom se nakonec byli schopni všichni shodnout a vyjádřit mu podporu,“ řekla Lahučká.

Podle analytičky AMO se dá od Kilicdaroglua očekávat, že jeho politika bude méně radikální, a naopak přístupnější jednáním. „Nakolik to bude pro Turecko nebo pro nás výhoda či nevýhoda, ukáže až čas. Navíc, tak jako Erdogan musí v posledních letech brát při své politice v potaz postoje koaliční MHP, bude muset i Kilicdaroglu ve své politice zohledňovat koaliční strany i různé proudy uvnitř CHP, a například strana IYI jako pro-nacionalistická strana nebude chtít pasivní zahraniční politiku, která nebude prosazovat turecké zájmy,“ upozorňuje Lahučká.

Různorodá koalice

Takzvaný Stůl šesti, jenž stojí za Kilicdarogluem, je ideologicky velice nesourodá koalice, kterou spojuje v první řadě nenávist vůči Erdoganovi, všímá si časopis Foreign Policy.

Kromě Kilicdarogluovy středolevé CHP zahrnuje pravicové nacionalisty ze Strany dobra, dvě středopravé strany vedené bývalými politiky AKP Alim Babacanem a Ahmetem Davutogluem a středopravou Demokratickou stranu. Posledním členem Stolu šesti je islamistická nacionalistická konzervativní Strana blaženosti.

V bloku naopak chybí druhá nejsilnější parlamentní strana, prokurdská Lidová demokratická strana HDP, která do prezidentských voleb nepostavila vlastního kandidáta, protože jí hrozí zákaz. Vláda dlouhodobě usiluje o ukončení činnosti HDP kvůli údajným vazbám na kurdské teroristy, což HDP odmítá.

Návrat k parlamentnímu režimu

Opoziční blok zveřejnil koncem letošního ledna memorandum týkající se společných programových bodů. Slibuje v něm především ústavní změny, které by zrušily prezidentský systém zavedený Erdoganem a jež by opětovně posílily pravomoci parlamentu. Zároveň chce obnovit premiérský post, omezit politický vliv na soudy nebo snížit sedmiprocentní hranici pro vstup do parlamentu na tři procenta, čímž by dostaly prostor i menší partaje.

„Pokud jde o tureckou demokracii, můžeme očekávat revize soudních procesů a pravděpodobně určité společenské uvolnění. Na druhou stranu ale turecké chápání demokracie bylo i před Erdoganem odlišné než to evropské, proto v téhle otázce hodně záleží, co si pod tím představujete. Rozhodně bych neočekávala, že se z Turecka během léta stane jiná země, podobná západní demokracii,“ sdělila webu ČT24 Lahučká.

Opoziční strany chtějí rovněž posílit práva žen, ale nehovoří výslovně o návratu k Istanbulské úmluvě, od které Erdogan odstoupil. Ostražitost je cítit také ohledně kurdské otázky. CHP v roce 2016 hlasovala pro pozměňovací návrh AKP, který měl zbavit členy parlamentu imunity, čímž připravila půdu pro procesy s prokurdskými zákonodárci obviněnými Erdoganem z vazeb na kurdské teroristy z PKK.

„Pokud jde o řešení kurdského problému, chovají se plaše, bezpáteřně,“ cituje Economist spolupředsedu HDP Pervina Buldana. „Pokud uvažují jinak než AKP, musí to dát jasně najevo, jinak se nebudou lišit od vlády,“ zdůraznil politik.

Kritici opozici vyčítají, že sice hovoří o „posílení svobody slova a projevu“, ovšem nesděluje přímo, zda se to týká například pronásledovaných stoupenců duchovního Fettulaha Gülena, jehož Erdogan považuje za strůjce puče, či kurdských nacionalistů. Podle komentáře Foreign Policy tak není jasně řečeno, zda Kilicdaroglu propustí velké množství novinářů, právníků, akademiků a dalších lidí obviňovaných současným režimem z napojení na tyto skupiny.

Turecké zájmy na prvním místě

Na diplomatickém poli by mohlo spolu s koncem Erdoganovy éry přijít oživení vztahů se Západem, a naopak snížení závislosti země na Rusku. Podle Lahučké ale nelze očekávat absolutní změnu v turecké diplomacii.

„Kilicdaroglu bude v mnoha ohledech v obtížné pozici. Erdogan za dvacet let ve vedení země vytvořil řadu dohod a vazeb s jinými státy s ohledem na své diplomatické schopnosti a osobní vazby. Kilicdaroglu tak bude muset vše budovat znovu a v některých ohledech může narážet na problémy a odtažitost. Nelze čekat, že by Turecko okamžitě změnilo svou politiku vůči Rusku nebo Blízkému východu. Ekonomické a další vazby s Ruskem je potřeba nejdříve dokázat dostatečně nahradit, což není záležitost měsíce, a Rusko se nebude chtít svých vztahů s Tureckem vzdát,“ míní Lahučká.

Pro Turecko bude i v případě změny ve vedení země zásadní aktivní a nezávislá politika sledující turecké zájmy, je přesvědčena analytička.

„Můžeme tak sice na jednu stranu čekat, že bude nová příležitost a motivace zlepšit vztahy se Západem, na druhou stranu ale nelze očekávat návrat Turecka k politice z 90. let. Turecko se nestane státem, který bude plnit očekávání EU, nebo přestane ,dělat problémy‘ v rámci NATO. Ani Kilicdaroglu nebude poslušným prozápadním politikem, který přestane řešit otázky, které nastolil Erdogan, a to i ve vztahu k EU jako například celní unie, otázka migrace, Kypr, sankce a tak dál,“ upozornila Lahučká.

Opozice hodlá dle memoranda usilovat o obnovení přístupových rozhovorů s Evropskou unií či a vrátit se do programu bojových letounů F-35, ze kterého USA vyloučily Turecko kvůli nákupu ruského protivzdušného systému S-400. „Pro koho budeme S-400 používat? Na tuto otázku jsme zatím nedostali odpověď,“ citovala v únoru Kilicdaroglua agentura Reuters. „Bylo zaplaceno velké množství peněz a v současné době čekají ve skladu,“ sdělil politik.

Za „nebezpečnou“ považuje bývalý český velvyslanec v Turecku Jozef Braun Kilicdarogluovu migrační rétoriku. Opoziční kandidát se nechal slyšet, že v případě svého vítězství chce dostat více než tři miliony syrských uprchlíků zpět do jejich rodné země. Loni totiž v souvislosti s růstem inflace a životních nákladů začaly sílit v některých oblastech Turecka protimigrační nálady.

Kilicdaroglu chce v této souvislosti obnovit diplomatické vztahy s diktátorem Bašárem Asadem. „Pokud bude potřeba, aby se zapojila OSN, měla by od Asada obdržet stoprocentní záruku. Tato záruka musí být spojena s mezinárodními dohodami, že na ně nezaútočí, že jejich materiální a životní bezpečí bude zachováno,“ konstatoval opoziční kandidát.

Na druhou stranu není jasné, jak se Kilicdaroglu postaví k otázkám jako ofenziva proti Kurdům v Sýrii nebo intervence v Libyi, kterou v minulosti podpořil. Podle některých hlasů v CHP se tak dělo kvůli tomu, že jinak by z nich Erdogan udělal spojence teroristů. Lahučká ale v této souvislosti podotýká, že „boje s PKK nejsou jen záležitostí Erdoganovy politiky, ale od 80. let je řešila i CHP, tedy dříve, než vůbec vznikla Erdoganova strana AKP“.

V ekonomické oblasti plánuje opozice zejména dostat pod kontrolu zdražování, a to posílením centrální banky, která by byla opět hlavním činitelem zodpovědným za měnovou politiku. Erdogan totiž dlouhodobě bránil zvyšování úrokových sazeb, což ještě umocňovalo inflaci, která Turkům v posledních letech nebývale zvedla životní náklady. Opozice chce také odříznout společnosti napojené na vládu od bezúročných (free credit) půjček a podpořit zahraniční investice, uvádí Economist.

Obtížné systémové změny

Někteří turečtí a západní komentátoři se domnívají, že Turecko může být s příchodem opozice k moci opět demokratické, prosperující, připravené usilovat o členství v Evropské unii a lépe spolupracovat se svými spojenci v NATO. Ozývají se však i skeptické hlasy. Podle komentáře Foreign Policy uskutečnění zásadních změn v tureckých politických institucích nebude vůbec tak snadné, jak si Kilicdaroglu a jeho spojenci představují.

„AKP měla dvacet let na to, aby zneužila turecké politické instituce ve svůj prospěch. Po změně ve vedení státu se toho lídři stran ani jejich aktivisté v celé byrokracii a justici pravděpodobně jen tak nevzdají. To povede zemi k titánskému boji, ve kterém se buď ukáže, že Národní aliance měla příliš velká očekávání, což ji donutí ustoupit a zaplatit za to vysokou politickou cenu, nebo noví turečtí lídři udělají čistku mezi aktivisty AKP ve vládě, aby usnadnili transformaci,“ míní časopis.

Podobné čistky, které přicházejí spolu se změnami vlád, jsou v turecké historii časté. Otázkou je, zda Kilicdaroglu, který se dlouhodobě prezentuje jako zodpovědný politik a demokrat, nakonec nebude potřebovat využít podobného nástroje, jak často vyčítá současné hlavě státu, aby dokázal zásadní změny prosadit.

„Tak jako trvalo Erdoganovi desetiletí odstranit struktury CHP z nižších pater byrokracie nebo bezpečnostních složek, bude i případná nová opozice potřebovat změny v širších státních strukturách, což bude chvíli trvat. Opozice slibuje systémové změny režimu, jak bude reálně vypadat jejich prosazení a reálná podoba je však otázkou budoucnosti,“ míní Lahučká.

Podle analytičky není vůbec jasné, jak bude koalice stabilní a zda dokáže dojít ke shodě. „Navíc to vše předpokládá, že opozice vyhraje jak křeslo prezidenta, tak získá i většinu v parlamentu, a to se velmi pravděpodobně stát nemusí. Predikce v tomto směru jsou tak hodně zkratkovité a záleží na mnoha faktorech,“ uzavírá Lahučká.