Turecko si během dvou dekád s Recepem Tyyipem Erdoganem v čele země udrželo vlivný hlas v zahraničí díky své strategické poloze mezi Evropou a Asií a druhé nejsilnější armádě v NATO. I nadále zůstává ekonomicky a politicky propojeno s Evropou ve větší míře než jeho blízkovýchodní sousedé. Díky úzkým vazbám na Rusko funguje jako neutrální hráč. Erdogan však v rámci své vize šíření osmanského vlivu nařídil i krvavé vojenské intervence včetně úderů na Kurdy, jež šokovaly Západ. Prezidentovu odkazu na domácím poli se věnuje druhá část profilu.
V první dekádě u vlády Erdoganova Strana spravedlnosti a rozvoje (AKP) razila heslo „nulové problémy se sousedy“ a snažila se rozšířit vliv Turecka budováním obchodních vazeb, podporou demokracie a zdůrazněním jeho islámské identity.
Formální vyjednávání o vstupu Turecka do EU začala už v roce 2005, ale rozhovory ve druhé dekádě Erdoganovy éry postupně zamrzly kvůli odporu mnoha členů EU, úpadku turecké demokracie a sílících represích vůči médiím, kritikům a sexuálním i etnickým menšinám v zemi.
Garant bezpečnosti a neutrální hráč
Britský analytik a expert na Turecko Dimitar Bečev popisuje ve své knize „Turecko za Erdogana: Jak se země odvrátila od demokracie a Západu“ současný vztah mezi Evropou a Tureckem jako stále více transakční.
Uprchlická krize z roku 2015 vyvolaná zejména válkou v Sýrii postavila Turecko do role jakéhosi strážce brány. Pro Evropu klíčová migrační dohoda s Erdoganem ohledně vracení nelegálních migrantů z Řecka zpět do Turecka tehdy zabránila tomu, aby starý kontinent čelil enormní uprchlické krizi.
Snaha udržet s Ankarou dobré vztahy vysvětluje neochotu Unie uvalit na Ankaru sankce poté, co Erdogan v roce 2015 nechal vyhrotit krizi na turecko-řecké hranici a pustil do Evropy vlnu utečenců, všímá si Bečev. Erdoganovy snahy vydírat Evropu tím, že „otevře brány“ utečencům, však znovu narušily turecko-unijní pouto.
V současné době plní Turecko významnou roli jakéhosi prostředníka mezi Evropou a Moskvou, které fatálně rozdělil ruský vpád na Ukrajinu. Erdogan se opakovaně nabízí jako zprostředkovatel míru a podařilo se mu napomoci ke vzniku klíčové dohody s Ruskem o vývozu obilí z Ukrajiny, jež zachránila řadu států třetího světa před hrozbou hladomoru. Erdogan ruskou agresi odsoudil a Turecko zásobuje Kyjev drony či raketomety.
Na druhou stranu se však odmítá připojit k západním sankcím proti Moskvě, dál udržuje úzké vztahy s Putinem a podobně jako Indie nebo Čína velmi čile obchoduje s Ruskem. Kupříkladu loni v prosinci Turecko dovezlo denně 213 tisíc barelů ruské nafty, což je nejvíce od roku 2016. Ankara navíc posiluje ruský dovoz; v prosinci činil 1,3 miliardy dolarů (28,7 miliardy korun), což je meziročně více než dvojnásobek.
Turecko také dělá problémy při schvalování vstupu Finska a Švédska do NATO, kdy si jako jediná země klade podmínky – zejména co se týká přístupu Stockholmu ke kurdským organizacím. Finské členství nakonec dostalo od Ankary zelenou.
Po stopách Osmanů a ještě dál
Turecko po rozpadu Osmanské říše orientovalo svou diplomacii na Západ, když vstoupilo do NATO a usilovalo rovněž o užší vztahy s Evropskou unií. Navázání úzkých vojenských a ekonomických vazeb se Západem tvořilo jednu z nedílných součástí Atatürkovy vize ohledně moderního sekulárního tureckého státu. Heslo Atatürkovy diplomacie znělo „mír doma, mír ve světě“.
S Erdoganem v čele státu se však vrátil obdiv k Osmanské říši, která zahrnovala území na třech kontinentech a více než šest set let ovládala velkou část islámského světa, ale i části Evropy. Zejména po vypuknutí protivládních protestů takzvaného arabského jara v roce 2011 začal současný turecký prezident stále častěji hovořit o kladech imperiální minulosti.
„Turecká republika, stejně jako naše předchozí státy, které na sebe postupně navazují, je také pokračovatelem Osmanů. Samozřejmě se změnily hranice. Formy vlády se změnily… Ale podstata je stejná, duše je stejná, dokonce i mnohé instituce jsou stejné,“ poznamenal v této souvislosti Erdogan, jehož cituje turecký Daily Sabah.
Podle expertů se ztotožňuje zejména s devátým sultánem Selimem I., který zemřel v roce 1520. Poté, co Erdogan prosadil rozšíření svých pravomocí v referendu, poprvé veřejně vystoupil právě u Selimovy hrobky. Právě za života tohoto sultána se Osmanská říše rozrostla z regionální velmoci na gigantickou globální říši.
„Selim slouží Turecku jako vzor, aby se stalo globální politickou a ekonomickou velmocí s vlivem od Washingtonu po Peking a rozdrtilo zahraniční i domácí vyzyvatele. Pomáhá také Erdoganovi obhajovat islám jako kulturní a politický zdroj síly, životně důležitou součást slávy osmanské minulosti, kterou se snaží napodobit v současném Turecku proti dominantnímu elitnímu sekularismu, který vládne od jeho založení,“ upozorňuje časopis Time v komentáři.
Podle analytičky Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) Karolíny Lahučké je ale důraz kladený na neoosmanství ve spojitosti s Erdoganovými ambicemi přece jen přehnaný. „Koncept turecké zahraniční politiky je komplexnější a v mnoha směrech nejde jen o Erdoganovy ambice, navíc snaha rozšiřovat svůj vliv nevede jen k Osmanské říši, na což se upírají média, ale jde celkově o snahu posílit Turecko a jeho pozici ve světě, včetně Střední Asie nebo Afriky,“ uvedla Lahučká v komentáři pro web ČT24.
„Pro tureckou zahraniční politiku je klíčových několik principů, mimo jiné zajištění vlastní bezpečnosti, suverenity, nezávislosti, vyvažování vztahů mezi východem a západem, s ohledem na geopolitiku jde také o potřebu řešit politiku v regionu a snažit se nestat se součástí otevřeného konfliktu s kýmkoliv, případně se snažit konflikty v okolí svých hranic aktivně vyřešit,“ vysvětluje expertka na Turecko.
Během druhé dekády svého působení v nejvyšší politice, a zejména po příchodu do prezidentského úřadu v roce 2014 Erdogan inicioval obrat v turecké diplomacii k expanzivnější zahraniční politice, jejímž cílem je právě rozšířit vliv Turecka ve světě. Podle časopisu Time jde Erdoganova vize, která počítá s podporou islámu na domácí půdě, ruku v ruce se zajištěním přírodních zdrojů a prosazením moci Turecka v zahraničí.
Za tímto účelem Erdogan zahájil vojenské intervence do několika zemí Blízkého východu a širšího okolí, což vedlo ke znepokojeným a kritickým ohlasům na Západě i u mezinárodních organizací, jichž je Turecko součástí.
Vojenské údery v Libyi, Iráku i Sýrii
Pobouření vyvolává zejména počínání Turecka na severu Sýrie, kde uskutečnilo od roku 2016 celou řadu útoků proti Kurdům a okupuje část území. Asi největší šok vyvolala ve světě vojenská operace Olivová ratolest z roku 2018, kdy se Turci zmocnili syrského Afrínu a okolí. Jen během prvních dvou týdnů zahynula nejméně stovka civilistů.
Erdogan tvrdí, že chce zbavit pásmo u svých hranic teroristů, za něž považuje syrské kurdské milice YPG. Právě tyto jednotky přitom v minulých letech pomáhaly Spojeným státům v boji proti Islámskému státu, s nímž od roku 2015 válčilo rovněž Turecko. Ankara tvrdí, že PKK i YPG mají podíl na několik atentátech včetně smrtícího útoku v Istanbulu, kurdské skupiny to ale popírají.
Přestože se Erdoganova AKP v minulosti snažila svrhnout syrský režim, v současné době údajně zvažuje obnovení vazeb s diktátorem Bašárem Asadem, aby upevnila opozici vůči kurdským silám a využila protiuprchlických nálad před volbami, informoval nedávno blízkovýchodní web Al-Monitor, který má sídlo v USA.
Reportáž ČT24 ze dne 26. března 2018:
Turecko přitom útočí i na kurdské cíle i v Iráku. Při úderu z loňského července zahynulo v severoirácké provincii Dahúk osm turistů, což Bagdád označil za „do nebe volající porušení irácké svrchovanosti“. Kromě toho mají Turci na severu Iráku vojenské základny určené k výcviku boje proti PKK.
Nesoulad v názorech na kurdské milice v Sýrii vrazil klín do vztahů mezi Tureckem a Washingtonem. Už dříve se vztahy mezi oběma zeměmi zhoršily poté, co Erdogan obvinil USA, že napomáhaly pokusu o převrat v Turecku v roce 2016, jelikož odmítly vydat Ankaře údajného strůjce puče Gülena.
Vztahy s USA narušilo v roce 2019 rovněž turecké oznámení o nákupu ruských systémů protiraketové obrany S-400, což vyvolalo sankce proti Ankaře a vyřazení Turecka z programu amerických stíhaček F-35, aby se ruští technici nemohli dostat k západním technologiím. Přechodně se osobní vztahy lídrů obou zemí zlepšily v době vlády republikána Donalda Trumpa, který tolik nezdůrazňoval potřebu dodržování lidských práv a zásad právního státu.
V roce 2020 vpadli Turci do Libye po uzavření dohody o vojenské spolupráci s tamní vládou premiéra Faíze Sarrádže sídlící v Tripolisu, jež bojuje s jednotkami generála Chalífy Haftara, který vede samozvanou Libyjskou národní armádu (LNA) ve východní části Libye.
Turečtí vojáci tehdy dostali pokyn spolupracovat s provládními libyjskými vojáky a usilovat o stabilitu země. Erdogan se ještě před invazí dohodl s Tripolisem na vymezení ekonomických zón ve Středomoří a následně ohlásil spolupráci Turecka a Libye s mezinárodními firmami na průzkumu ložisek ropy a plynu ve východním Středomoří.
Střední Asie a západ Balkánu v centru zájmu
Erdoganova vize turkického světa se dotýká rovněž Kavzkazu a Střední Asie. Turecko podporuje svého spojence Ázerbájdžán v jeho konfliktu s Arménií o spornou oblast Náhorního Karabachu, což nadále brání normalizaci turecko-arménských vztahů. Ankara od války v Karabachu v roce 2020 podporuje Baku politicky, dodávkami zbraní i opakovaným společným vojenským cvičením. V Ázerbájdžánu se účastní mírové mise spolu s Ruskem.
Kromě toho se Turecko ve Střední Asii snaží hrát hlavně na kulturní struny, jelikož silný ekonomický vliv mají v oblasti hlavně Rusko a Čína. Loni se Turecko stalo první zemí mimo Střední Asii, která hostila Světové nomádské hry věnované turkickým etnickým sportům.
Erdoganovo Turecko usiluje rovněž o větší vliv na západním Balkáně, který býval kdysi součástí Osmanské říše. Dlouhodobě Ankara pomáhá v Bosně a Hercegovině či v Srbsku svou vojenskou přítomností udržovat mír. Nyní se soustředí na posilování vlivu v zemích, které trpí frustrací kvůli pomalému jednání s EU o členství, jako jsou Srbsko, Kosovo či Albánie.
Při své loňské cestě po Balkáně nabídl Erdogan zemím kromě různých ekonomických dohod pomoc s některými naléhavými bezpečnostními problémy v regionu, konkrétně s etnickými spory v Bosně a s napjatou situací mezi Srbskem a Kosovem. Sám Erdogan udržuje osobní vztahy s několika představiteli západního Balkánu, jako je vůdce Bosenské demokratické akční strany Bakir Izetbegovič, ale také srbští politici jako tamní prezident Aleksandar Vučić a vůdce bosenských Srbů Milorad Dodik.
Boj o středomořské nerostné bohatství
Ankara se za vlády Erdogana snažila dlouhodobě naplnit také své mocenské ambice ve Středomoří, kde se snaží těžit ropu a plyn, a snížit tak svou závislost na dovážené energii. Středobodem Turecka k rozšiřování jeho námořních sil a průzkumu uhlovodíkových zdrojů v oblasti zůstává ostrov Kypr. Ten je od turecké invaze v roce 1974 rozdělen na mezinárodně neuznanou „Severokyperskou tureckou republiku“ a Kyperskou republiku, která je součástí Evropské unie a je jedním z hráčů, který blokuje vstup Turecka do EU.
Ankara zase v uplynulých letech odmítla uznat řecký Kypr, čímž nesplnila zásadní požadavek ze strany Bruselu a jednání o členství v EU i kvůli tomuto sporu zkrachovala. Turecko za Erdoganovy vlády usilovalo o stále větší kontrolu nad severním Kyprem, kde potlačovalo hlasy stoupenců znovusjednocení ostrova, a naopak hlasitě podporovalo turecké Kypřany volající po dvoustátním řešení.
Před několika měsíci se vystupňoval rovněž dlouholetý spor mezi Ankarou a Aténami o Egejské moře, Kdy Erdogan začal dokonce vyhrožovat Řecku vojenským zásahem poté, co jej obvinil z rozmístění zbraní na ostrovech ve sporných vodách. Vztahy Atén s Ankarou se však letos výrazně zlepšily po únorovém zemětřesení, po němž Řecko Turecku poskytlo pomoc mezi prvními.
Africká stopa
Turecko se soustředí i na africký kontinent, kde mu v posledních letech směle konkuruje hlavně Rusko a Čína, zatímco západní vliv v oblasti spíše slábne po odchodu francouzských vojáků z Mali a omezení vojenských cvičení Flintlock mezi USA a partnerskými africkými státy, upozorňuje analytický web Geopolitical Monitor.
V roce 2002 mělo Turecko v Africe pouhých dvanáct ambasád, nyní jsou to více než čtyři desítky. Turecký lídr navštívil už více než třicet afrických zemí, některé i opakovaně. Loni v únoru při cestování po střední a západní Africe slíbil posílení obchodních vztahů. „Budeme pokračovat v posilování našich vztahů s africkými zeměmi na základě upřímnosti a solidarity,“ prohlásil turecký prezident v Senegalu.
Zároveň oznámil, že chce zvýšit vzájemný obchod na miliardu dolarů ročně a podpořil turecké projekty a investice v zemi včetně výstavby olympijského stadionu v Dakaru. Kromě Senegalu navštívil i Demokratickou republiku Kongo, kde údajně podepsal vojenskou dohodu, a Guineu-Bissau. Předloni zavítal do Angoly, Nigérie a Toga a uspořádal v Istanbulu turecko-africký summit o partnerství.
Erdoganovo Turecko zároveň posiluje svou vojenskou přítomnost na východě Afriky. Během krvavé dvouleté občanské války v Tigraji (2020–2022) prodalo smrtící drony etiopské vládě, s níž uzavřelo bezpečnostní pakt. Buduje rovněž silné vztahy se Somálskem, a to od roku 2011, kdy zemi začalo poskytovat humanitární pomoc kvůli velkému hladomoru. Právě Somálsko slouží jako vzor tureckého postupu při posilování moci Ankary v regionu.
Turecko v zemi rozjelo rozvojové projekty, vybudovalo školy a podílí se na výstavbě infrastruktury. Společnosti spojené s Erdoganem rovněž provozují mezinárodní letiště Aden Adde v Mogadišu i tamní přístav a před třemi lety získalo Turecko řadu koncesí k těžbě ropy a plynu v Somálsku, jež má strategicky významnou polohu v Africkém rohu.
V roce 2017 Turecko otevřelo svou dosud největší zámořskou vojenskou základnu Camp TURKSOM právě v somálské metropoli Mogadišu. Do loňského roku Turci vycvičili asi třetinu somálských vojáků, čímž upevňují vazby s tímto strategickým muslimským národem. Turečtí důstojníci sloužící v Somálsku také radí somálské armádě při její restrukturalizaci a někteří somálští branci míří do protiteroristického výcvikového centra v tureckém městě Isparta, kde se učí, jak bojovat proti radikálům z organizace Aš-Šabáb.
Podle somálských disidentů jsou však turečtí vojáci nasazováni i k potlačení somálské opozice. Když v roce 2021 vypukly protesty poté, co tehdejší prezident Mohamed Abdullahi Mohamed podporovaný Ankarou oznámil, že si díky odložení voleb prodlouží mandát o dva roky, vypukly ozbrojené střety, při jejichž potlačení byli podle kritiků somálské vlády využity právě i jednotky vycvičené Tureckem.
Rozchod se Západem není ve hře
Erdoganova snaha vytvořit z Turecka za každou cenu světovou mocnost a postupný odklon od demokratických principů, významně zkomplikovaly vztahy Ankary s některými sousedy i s Evropu, upozorňuje v komentáři nezávislá americká organizace Rada pro mezinárodní vztahy. Erdogan si však nemůže dovolit úplný rozchod se Západem, protože potřebuje investice a západní zbraně, míní Economist.
A funguje to i opačně. „Pro Západ je Putin velkou hrozbou, což najednou dělá Erdogana důležitějším, přijatelnějším a jeho excesy snesitelnějšími. Dává mu to doma volnější ruku a dává mu to pocit nepostradatelnosti na světové scéně, čehož využívá na maximum,“ řekl webu Politico Karabekir Akkoyunlu, který vyučuje politiku a mezinárodní vztahy na Londýnské škole orientálních a afrických studií (SOAS).
Tureckému prezidentovi navíc nic nebrání ve snaze upevňovat své vazby na Východě, zejména v Moskvě, ale také v Pekingu.
V roce 2021 se Čína stala vůbec největším dovozním partnerem Ankary. V roce 2015 se Turecko připojilo ke globální iniciativě Pás a stezka, která mu umožnila přístup k nezápadnímu financování infrastrukturních projektů včetně jaderných a uhelných energetických elektráren, a podněcování zahraničních investic z Číny. Turecko na oplátku většinou přehlíží represe vůči muslimským Ujgurům v Číně, píše Rada pro mezinárodní vztahy.
Odkaz Erdoganových dvou dekád na domácí politické scéně a dopady na tureckou společnost shrnuje druhá část profilu.
