Turecko čelí kurdské otázce od svého vzniku. Erdogan Kurdům pomohl, pak otočil

Kurdové jsou íránský národ, který čítá mezi dvaceti až čtyřiceti miliony příslušníků. Nejvíce jich žije v Turecku, kde převážně obývají jihovýchodní Anatolii. Kurdy je však možné nalézt i v celém západním Turecku, zejména ve velkých městech, jako je Istanbul, Izmir či Ankara, kam se přestěhovali sami, či tam byli za účelem asimilace přesunuti.

Odhady počtu Kurdů v Turecku se pohybují někde mezi sedmi až šestnácti miliony. Nemožnost určit přesné číslo je dána zejména rozdílnými zdroji, jejichž sběr dat se značně liší, a definicemi toho, kdo vlastně Kurdem je, a kdo už ne.

Kdo Kurdem je, a kdo není?

„Kurdové nejsou monolitická etnická skupina. Existuje také velké množství smíšených sňatků. Je Kurdem někdo, kdo má kurdského otce a tureckou matku? Je Kurdem někdo, kdo má kurdskou babičku?“ táže se odbornice na Turecko Lucie Drechselová z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy.

„I v posledním scénáři je skutečně možné, že se dotázaný člověk identifikuje jako Kurd, a to především z politických důvodů, protože bude chtít podtrhnout důležitost kurdských politických a kulturních práv,“ podotkla pro ČT24.

Někteří Turci svůj kurdský původ také upozaďují. „Státní politika v podstatě po dekády existenci Kurdů popírala. Nebo je přirovnávala k jakýmsi východním horským obyvatelům, kteří jsou zaostalí a divocí. Takže si s sebou lidé nesou stigma,“ vysvětlil ředitel Centra blízkovýchodních vztahů CEVRO institutu Tomáš Kaválek pro Český rozhlas.

A jak upozorňuje Drechselová, v případě Kurdů je nutné vzít na vědomí, že nejsou menšinou homogenní, jednotnou v názorech a požadavcích. Nicméně Kurdové v Turecku postrádají status státem uznávané menšinové skupiny, což prosazování alespoň části kurdských zájmů a práv komplikuje.

Kemalistický nacionalismus

„Turci Kurdy nikdy neuznali jako svébytný národ s politickými a kulturními právy. A tato praxe stále pokračuje. Je těžké si představit, že by Turecko jednoznačně kurdskou identitu akceptovalo,“ míní analytik zaměřující se na sociální a politický rozvoj Kurdů Karoch Selim.

Takzvané kurdské otázce země čelí již od rozpadu Osmanské říše v roce 1922. Moderní Turecko bylo postaveno na silné nacionalistické ideologii, která samotnou existenci kurdského etnika popírala.

Sévreskou smlouvou byl sice Kurdům slíben samostatný stát, nicméně nacionalisté pod vedením Mustafy Kemala s ní nesouhlasili a úspěšně dojednali ve švýcarském Lausanne smlouvu novou. Ta dříve přislíbený Kurdistán rozdělila mezi Turecko, Irák, Írán a Sýrii.

I proto bylo na kurdské obyvatele nahlíženo jako na ty s potenciálem ohrozit existenci tehdy nového státu. Všichni občané země byli identifikováni jako Turci, a to v souladu s představou národa založeného na rovném občanství a společné identitě pod principy sekularismu a suverenity.

„Kemalistický nacionalismus CHP (Republikánská lidová strana založená Mustafou Kemalem, pozn. red.) byl založený na tom, že Kurdi neexistují, že jsou jen ,horskými Turky‘. Nepovolovala se kurdština v médiích, ve školách; kurdská identita se maximálně potlačovala,“ ujasnila pro ČT24 analytička z Asociace pro mezinárodní otázky Karolína Lahučká.

Nesměla se používat kurdská křestní jména, veřejné užívání kurdštiny bylo trestáno. V reakci na tyto represe se konala častá kurdská povstání, která byla někdy i velmi krutě potlačena.

Kurdská levice

Formování kurdské otázky pak značně ovlivnilo dění v šedesátých letech, kdy začala vznikat turecká levicová hnutí a poté i kurdská. Kulturní projev Kurdů byl však stále považován za ilegální, časopisy v kurdském jazyce obhajující práva menšiny a levicovou orientaci byly úřady zakázány.

Ani tehdy však nebyli Kurdové ve svém smýšlení jednotní. Především ti asimilovaní a bohatí vlastníci půdy podporovali vládní strany.

S vojenským převratem v roce 1980 byla všechna politická hnutí, kurdská i turecká, eliminována. Jediné, které přežilo, byla Kurdská strana pracujících (PKK), jejíž vedení v čele s Abdulahem Öcelanem stihlo uprchnout do Sýrie. Cílem PKK, založené roku 1978, bylo „ozbrojeným bojem osvobodit nezávislý, sjednocený Kurdistán pro všechny Kurdy“.

Vesnické gardy

Po převratu byl kurdský jazyk oficiálně zakázán ve veřejném i soukromém životě. Represe narůstaly a PKK v reakci zahájila ozbrojenou kampaň. Vláda ve snaze nalézt sympatizanty PKK a dalších levicově-nacionalistických hnutí napadala i nevinné vesničany v jihovýchodních provinciích.

Na zásahu proti skutečným i domnělým podporovatelům PKK se podílely i takzvané vesnické domobrany složené z loajálních Kurdů, jejichž vyzbrojení financovala vláda. Přívrženci Öcelana pak často masakrovali jejich rodiny, mnoho lidí se tak raději oblasti rozhodlo opustit. Deportace Kurdů na západ organizovala i sama vláda, což odůvodňovala tím, že je chrání před PKK.

V devadesátých letech pak došlo k částečnému uvolnění restrikcí ohledně používání kurdštiny a vláda postupně opouštěla diskurz, že Kurdové jsou jen „horští Turci“. Násilí však neustávalo, mezi lety 1991 a 1994 bylo více než tisíc mrtvých ročně, docházelo i k mimosoudním popravám a „záhadným úmrtím“ členů kurdských politických stran, intelektuálů či novinářů.

Systematické vystěhovávání obyvatelstva z provincií pokračovalo, likvidovány byly vesnice, které se nepodílely na systému vesnických domobran. Podle Drechselové bylo zničeno na tři tisíce vesnic. Do poloviny devadesátých let bylo dle údajů Human Rights Watch vysídleno přes tři sta tisíc kurdských obyvatel.

Zklidnění přineslo zatčení Öcelana na konci devadesátých let. Většina PKK se pak na jeho přání stáhla z tureckého území a hnutí vyhlásilo jednostranné příměří. Od počátku roku 1984, kdy hnutí zahájilo ozbrojenou kampaň, do zatčení lídra PKK v roce 1999, zemřelo v důsledku konfliktu asi třicet tisíc lidí. Příměří vydrželo do roku 2004, poté PKK opět zahájila ozbrojené povstání.

Nástup Erdogana a změna kurzu

Nástup Strany spravedlnosti a rozvoje (AKP) v čele s Recepem Tayyipem Erdoganem v roce 2002 přinesl naději ve změnu přístupu ke kurdské otázce. Strana začala problémy spojené s kurdským separatismem vnímat smířlivěji, k čemuž také výrazně přispěly snahy Turecka o vstup do Evropské unie.

V roce 2005 premiér Erdogan jako vůbec první předseda vlády zpochybnil platnost státního dogmatu o nutnosti potlačovat etnickou pluralitu Turecka a označil tento tradiční přístup za možný omyl.

„Vztahy mezi Erdoganem a Kurdy byly na pozitivní cestě. Velké množství jich mu věřilo a volilo ho. Zasadil se o řadu reforem, které po dlouhých desetiletích skutečně postavení Kurdů a jejich život v Turecku zlepšily,“ podotýká Lahučká.

Jihovýchod země (obývaný Kurdy, pozn. red.) byl dlouhodobě ekonomicky zanedbávanou oblastí s nedostatečnou infrastrukturou a minimálním zájmem tureckých vlád o rozvoj. „Po roce 2000 se však setkáváme s vládními investicemi do infrastruktury a s ekonomickým rozvojem jihovýchodu, který šel ruku v ruce s ekonomickým růstem Turecka,“ popsal odborník Tomáš Kaválek z Masarykovy Univerzity v Brně pro server DefenceNews.

V roce 2004 začala turecká veřejnoprávní televize TRT vysílat půlhodinový kurdský program a o dva roky později Nejvyšší rada pro rozhlas a televizi povolila dvěma televizním kanálům a jednomu rozhlasovému, že mohou omezeně vysílat i v kurdštině. V roce 2009 začalo vysílání prvního tureckého televizního programu v kurdštině.

Erdoganova vláda také umožnila provozování soukromých škol s výukou kurdského jazyka, nicméně experiment kvůli špatné ekonomické situaci obyvatel ztroskotal.

Ztroskotané mírové snahy

Zásadní obrat Erdoganova přístupu přinesly roky 2015 a 2016. Ankara se v letech 2013 až 2015 pokoušela vyřešit konflikt s PKK. Strany uzavřely příměří a následně probíhala nepřímá jednání mezi státem, vedením PKK, jejím vězněným lídrem a prokurdskou Lidově demokratickou stranou (HDP). Ta ale ztroskotala a příměří skončilo.

„PKK v tu dobu přestala být ochotna jednat o míru a obnovila teroristické útoky v Turecku. Nutno dodat, že útoky byly mířené i na kurdské obyvatelstvo v jižních provinciích,“ podotkla Lahučká. Podle ní ale existují i důvody, které se vztahují specificky ke snaze Erdogana udržet si politickou hegemonii.

S tím souhlasí i Drechselová. „Kurdské otevření vedlo k posílení legální kurdské politické strany HDP, která v roce 2015 poprvé překročila desetiprocentní práh. Tím de facto zabránila AKP sestavit jednobarevnou vládu,“ dodala.

Erdogan proto — již v roli prezidenta — svolal předčasné volby na listopad téhož roku. HDP však opět volební práh překročila. Erdoganovi to dle Lahučké ukázalo, že i přes všechny iniciativy se Kurdové ve velkém nestanou podporovateli jeho AKP. „Motivace, aby ve svém politickém programu měl sbližování s Kurdy, proto zmizela.“

„Od té doby došlo k zesílení kriminalizace strany, ukončení mírových jednání a především strategické alianci AKP s nacionalistickou stranou MHP (Nacionálně činná strana), která je ve svém základě anti-kurdská,“ ujasnila Drechselová.

Lahučká upozorňuje, že významnou roli sehrála také válka v Sýrii, která začala v roce 2011. „I mezi Kurdy v Turecku se změnila mentalita. Začalo se mnohem více znovu mluvit o Kurdistánu, kurdská identita začala být aktivnější na úkor turecké identity státní. A na to Erdogan musel reagovat stejně, jako na to reagovali všichni politici od vzniku Turecka.“

Pokus o puč a následné represe

Režim vládní AKP poté začal vykazovat více autoritářských tendencí, které se dotýkaly rovněž kurdské otázky. V červenci roku 2016 se pak část tureckých ozbrojených sil neúspěšně pokusila svrhnout vládu prezidenta Erdogana. Pokus o pátý puč v moderní historii Turecka především vyústil v upevnění Erdoganovy pozice a odstranění jeho politických rivalů.

Během nouzového stavu, který trval do roku 2018, došlo k bezprecedentním vlnám zatýkání, perzekucím a dalším krokům namířeným proti opozičním skupinám. Represivní opatření se zásadním způsobem dotkla i Kurdů.

„Po roce 2016 došlo k odvolání, a často obžalování z podpory terorismu a zatčení stovky kurdských starostů a starostek, de facto tak bylo kurdské hnutí zbaveno prostředků pro vedení legální municipální politiky. Došlo k uzavření mnoha kurdských asociací, médií, jeslí, divadel a ženských kooperativ,“ vyjmenovala Drechselová.

Po pokusu o puč se dle Human Rights Watch také vynořila řada podezření na kruté zacházení s vězni, které bylo zaměřeno i na příslušníky kurdské menšiny, ačkoliv vláda AKP v roce 2002 vyhlásila mučení „nulovou toleranci“.

Bojujeme proti terorismu, tvrdí Erdogan

V současné chvíli se tak Kurdům žije nejobtížněji za celé období, kdy je u moci AKP, míní Lahučká. „Erdogan změnil chápání státní identity i nacionalismu, a tedy i pohledu na Kurdy a kurdštinu. Ale snaha budovat přes státní instituce a vzdělávání jednotný pohled na tureckou identitu pokračuje,“ ujasnila.

„Kriminalizace a znemožnění běžných legálních aktivit patří dnes mezi nejrozšířenější mechanismy snah o asimilaci,“ dodala Drechselová.

Po zmíněném neúspěšném experimentu s otevřením soukromých škol v kurdštině je nyní turečtina stále jediným jazykem, který se používá ke vzdělávání dětí a studentů. V současné chvíli podle Washington Kurdish Institute existuje několik neuznaných soukromých institucí, co výuku v kurdském jazyce nabízí. Na několika vysokých školách se kurdština objevuje maximálně v podobě kurzů.

Knižní vydavatelé údajně také často uplatňují autocenzuru a odmítají díla v kurdštině publikovat, protože se obávají pokut, či dokonce zákazu činnosti.

Tištěná média a soukromé televizní kanály jsou většinou vlastněny společnostmi s úzkými vazbami na vládu. Nezávislá média fungují především prostřednictvím on-line platforem, přičemž úřady pravidelně nařizují odstranění „kritického obsahu“ a případně stíhají novináře na základě protiteroristického zákona, upozorňuje Human Rights Watch.

V říjnu 2022 také vláda schválila balíček změn, které zpřísnily kontrolu nad internetovými zpravodajskými weby a příspěvky na sociálních sítích obecně. Tato opatření se samozřejmě dotýkají nejen Kurdů.

Erdoganova vláda nyní drtivou většinu omezování demokratických principů a lidských práv a svobod odůvodňuje bojem proti terorismu, poznamenala Lahučká. Podle ní je omezení (nejen) kurdské otázky na bezpečnostní rovinu pak snadněji přijímáno veřejností.

Příkladem jsou také pokračující policejní razie a hromadná zatýkání. Letos v březnu při oslavách kurdského Nového roku policie zatkla v Istanbulu dvě stovky lidí. Oslavy připomínaly předvolební demonstraci, lidé nesli vlajky různých levicových stran, včetně prokurdské HDP. Místní média posléze informovala, že na této akci bylo zatčeno 224 lidí kvůli tomu, že nesli „ilegální transparenty“ a křičeli „ilegální slogany“.

V dubnu zase policie provedla razie ve dvou desítkách provincií, včetně Diyarbakiru, která je z velké části obývaná Kurdy. Provládní média o zátahu informovala jako o „protiteroristické operaci“. Podle sdružení právníků v Diyarbakiru policisté zatkli na 150 lidí. Státní televize TRT informovala, že policie zatkla lidi, kteří údajně podporují PKK prostřednictvím HDP.

CNN: Kurdové mohou rozhodnout o Erdoganově politickém osudu

Erdogan HDP viní z vazeb na PKK, což strana odmítá, a u ústavního soudu žádá její zákaz. Podle opozice Erdogan využívá tohoto obvinění k odstraňování svých kritiků, během jeho vlády byla kvůli tomu odsouzena k trestům vězení i řada politiků z HDP. Se stejným odůvodněním Erdoganova vláda po místních volbách v roce 2019 sesadila z funkce dva tucty starostů, zejména na jihovýchodě země s velkým počtem Kurdů, a nahradila je příznivci vládní strany.

Erdoganova snaha zakázat HDP dle Lahučké souvisí se zmiňovanými výsledky parlamentních voleb 2015, ale i s výsledky z roku 2018. Strana si stabilně drží podporu kolem deseti procent, což je dle odbornice zásadní počet hlasů. Zhruba polovinu získává od kurdské populace.

Podle CNN by právě kurdští voliči mohli v nadcházejících parlamentních a prezidentských volbách rozhodnout o Erdoganově politickém osudu. „Podobně se ukázalo, že Kurdi v Istanbulu zásadně ovlivnili výsledky opakovaných komunálních voleb v roce 2019,“ uvedla jako příklad Lahučká.

HDP v letošních prezidentských volbách navíc nepostavila vlastního kandidáta a veřejně podpořila Kemala Kilicdaroglua, který je společným kandidátem bloku opozičních stran.

Provládní deník Daily Sabah napsal, že vládní Lidová aliance se snaží získat podporu dalších stran, včetně malé kurdské strany Hür Dava Partisi (HÜDA PAR), která ale nemá ani zastoupení v parlamentu.

Stále je ale nutné vzít v potaz, že Kurdové nejsou menšinou, která sdílí stejné preference a zájmy. Značná část tedy Erdoganovu AKP podporuje, a sám prezident se chlubí tím, že v AKP jako takové i mezi jejími poslanci jsou Kurdové.

Na tento fakt upozorňuje i Drechselová. AKP je druhá nejsilnější strana na kurdském jihovýchodě a v některých oblastech dosahuje i vyšší podpory než HDP, připomíná. „Ale myslím, že CNN svou analýzu opírá o obě skupiny Kurdů. Kurdy konzervativní, kteří tradičně volili AKP, ale v současné době se o jejich přízeň uchází i Strana demokracie a rozvoje (DEVA), která vznikla odpojením od AKP po roce 2020. DEVA se ale jeví jako minimální soupeř a zřejmě nebude mít reálnou podporu konzervativních Kurdů. A také o Kurdy levicové či progresivní, kteří budou mít vliv spíše ve volbě prezidentské,“ zhodnotila.

Co bude dál?

Zda se v případě vítězství opozičního kandidáta situace Kurdů začne opět řešit, závisí na řadě proměnných, podotýká Lahučká. Záleží například na tom, jaká bude pozice Kemala Kilicdaroglua v celé různorodé šestikoalici zahrnující sekularisty, nacionalisty, islamisty a liberály.

Podstatné rovněž bude, jak silnou roli získá nacionalistická Strana dobra (IYI) a jak to dopadne s politickým mandátem HDP. „Jestli bude potřeba její zapojení do vládní koalice kvůli většině, nebo nikoliv, a tedy nakolik bude moci prosazovat kurdská témata,“ zdůraznila expertka.

Mezi podporovateli opozice je i velká část společnosti, která dle Lahučké prosazovat kurdská práva a posilování autonomie Kurdů nechce. 

„Pravděpodobně dojde ke změnám ve vnímání Kurdů. Dá se očekávat, že Kemal Kilicdaroglu v počátečním období vytvoří vlnu amnestií, zastavení trestních řízení a tak podobně, kam se zahrne i řada kurdských občanských aktivistů,“ míní Lahučká.

„Určitě bych ale neočekávala, že vyřeší kurdskou otázku, kterou například CHP (Republikánská lidová strana, jejíž předsedou je Kilicdaroglu, pozn. red.) nechtěla a nedokázala úspěšně řešit celé dvacáté století,“ uzavřela.