Puč v Turecku, který v zemi proběhl přesně před pěti lety, měl připravit o moc současného prezidenta Recepa Tayyipa Erdogana. Aspoň tak zaznívalo zdůvodnění oficiálních míst. Namísto toho mu ale přinesl „neuvěřitelné posílení moci“. „Erdogan získal neotřesitelné postavení v silových složkách, naprosto si podřídil soudnictví a ovlivňuje i většinu médií,“ hodnotí turkolog a bývalý velvyslanec v Ankaře Tomáš Laně. Přesto však podle něho poslední dobou prezidentova popularita klesá a naopak roste počet těch, kteří si přejí návrat země k standardnímu parlamentnímu systému.
Skupina pučistů, která v červenci 2016 obsadila státní televizi TRT, tehdy uvedla, že plně přebírá moc v zemi kvůli sílící autokracii Erdoganova režimu a narušení sekulárních ústavních principů tehdejší vládou. Oznámili, že zemi bude vládnout „mírová rada“ a že bude připravena nová ústava. Pučisté s obrněnými vozy obsadili i istanbulské mezinárodní letiště a zadrželi náčelníka generálního štábu a další důstojníky. Někteří účastníci posléze u soudu uvedli, že si mysleli, že jde o vojenské cvičení. Proč ty pochyby, v čem byl puč jiný?
Byl to takový trošku puč nepuč, protože to neproběhlo v noci, za masivního nasazení armádní techniky a vojáků, která by obsadila veškeré komunikační prostředky v zemi, jako to bylo u těch předchozích vojenských pučů. Tento byl zahájen večer, v létě a v době, kdy je nejvíce lidí v ulicích. Došlo v něm i k ostřelování parlamentu, který zatarasily tanky, ale lidé se jim postavili na odpor.
Pučisté se také snažili zlikvidovat Erdogana, který byl tehdy ještě jen „obyčejný“ prezident, v tehdy ještě existujícím parlamentním systému a byl zrovna na dovolené v letovisku Marmaris na jihozápadě země. Ale letka, která na něho byla vyslána, už ho nezastihla, protože dostal včasné varování a odletěl do Istanbulu, kde se postavil do čela obránců proti puči. Je však otázkou, kým byl informován, pravděpodobně ruskou tajnou službou, což asi později vedlo i k přeorientování turecké zahraniční politiky.
Erdogan získal velkou podporu…
Důležité je, že se postavil do čela obránců, tím získal ohromnou podporu obyvatelstva, protože samozřejmě v puči šlo o násilný zásah a celková podpora Erdogana stoupla i mezi opozicí. A nikdo se v té době při svolávání velkých shromáždění proti puči proti tomu nepostavil. Později Erdogan prohlásil, že mu puč seslal Alláh z nebe, protože mu umožnil nesmírně upevnit postavení.
Puč byl potlačen za několik hodin, zemřelo při něm na 250 lidí, další dva tisíce byly zraněny. A hlavně, úřady po neúspěšném puči zahájily čistky, celkem se kvůli tomu v Turecku podle agentury AFP konalo nejméně 290 procesů a byly uděleny tresty bezmála čtyřem a půl tisicům lidí, z toho téměř tři tisíce dostaly doživotí. Trestalo se zejména vše, co mělo co do činění s organizací FETÖ, tedy hnutím duchovního Fethullaha Gülena, kterého Erdogan dlouhodobě viní ze snahy jeho vládu svrhnout.
Ano, po puči se zaměřili na hledání viníků jednak v armádních a jednak civilních složkách. A organizace, která pracovala pod vedením Gülena a která se dříve nazývala Služba, disponovala velkými prostředky a měla velký vliv. Zejména se soustředila na otázky vzdělanosti a školství, zakládala školy nejen po celém Turecku, ale i v zahraničí, téměř po celém světě, její pobočky byly i v Evropě, kde prováděla osvětovou činnost. A tato velmi vlivná organizace se dostala do konfliktu s Erdoganem, ale už někdy v roce 2013 ohledně školských zařízení.
Konkrétně?
Oni se pokusili zdiskreditovat Erdogana a ten se pak postavil proti nim, protože ačkoliv byli jeho spolupracovníci a pomáhali mu upevňovat jeho islamistickou moc, tak mu začali přerůstat přes hlavu. Po puči se tak soustředili na pronásledování příslušníků této organizace. A jak se ukázalo následně, šlo o desetitisíce lidí různých profesí. Postupně se tak stala tato organizace záminkou pro zbavení se nepohodlných lidí.
Erdogan se tím vypořádal s veškerou opozicí, také s kurdskou, která je nyní politicky velmi silná, protože je tato politická strana jazýčkem na vahách v parlamentu. Na základě toho vypsal referendum o změně ústavního systému z parlamentního na prezidentský, takže v roce 2018 se de facto nechal národem jmenovat absolutním prezidentem.
Co to znamenalo v praxi?
Prezidentský systém znamenal, že veškeré rozhodovací pravomoci přešly pod nevolenou – Erdoganem schválenou – administrativu, kde parlament hrál pouze roli v odhlasovávání toho, co mu jeho administrativa předložila. V souvislosti s tím Erdogan svého zetě učinil nejmocnějším vládcem, když byl jmenován zároveň ministrem hospodářství i státní kasy, což spojovalo nejdůležitější hospodářsko-finanční funkce v zemi a tím se z formálně demokratického státu začal stále více stávat diktát jednoho muže.
Ale v prvních deseti letech Erdoganova panování země opravdu vzkvétala, protože řada lidí měla dojem a věřila, že Erdogan zemi pozvedne na evropskou úroveň a že zemi chce dostat do EU, což je stálý a dlouhodobý cíl Turecka, bohužel čím dál tím více neuskutečnitelný.
Stoupenci Gülena však Erdogana před pučem podporovali…
Ano, k moci se Erdogan dostal díky podpoře této organizace, i když ho nepodporovala v samotném politickém boji, ale spíše v kulturně hospodářské politice. Oni měli jednak velice mocnou podnikatelskou síť, kde to fungovalo tak, že podnikatelé přispívali organizaci na její vzdělávací a osvětovou činnost. Takže do její pokladny připlouvaly nesmírné prostředky, které se pak vracely do organizování kvalitních vzdělávacích zařízení, i v zahraničí.
A k prvnímu konfliktu došlo k okamžiku, kdy se Erdogan tomu pokusil zabránit, aby dostal školství pod svoji kontrolu. Protože kdo má pod kontrolou školství, má pod kontrolou ideologii, vzdělávání mladé generace a formování společenského vědomí – proto se pokusil zestátnit veškeré školství.
Jakým způsobem k tomu přistoupil?
Situace v Turecku byla taková, že tamní střední školy nebyly schopny připravit studenty k vysokoškolskému studiu. Takže ti, kteří chtěli studovat, museli chodit do soukromých přípravných kurzů, jež právě organizoval Fethullah Gülen. Trvalo to dva roky, kdy středoškolská mládež získávala vzdělání, byť morálně a eticky zaměřené na islám. Tím na ně získavala organizace nepřímý vliv, sice byla stejně islamistická jako Erdoganova, ale spíše podporovala sekulární školství a hlavně předměty moderního charakteru, jako informatiku, předměty přírodovědné, matematiku a podobně.
A tomu se snažil Erdogan zabránit, proto chtěl soukromé „přípravky“ na vysoké školy znárodnit. A to, že je organizovala FETÖ, bylo pro něho ideologicky naprosto nepřípustné, tím mu začaly přerůstat přes hlavu a tím se mohly dostat i do tak vlivného postavení, že by se mohly s ním pustit do křížku. A možná, že puč byl určitý pokus o to.
Objevily se i hlasy, že puč zosnoval sám Erdogan…
Ano, jde o to, jakou roli v tom hrál sám, protože celá režie puče vypadala podivně. Jak jsem řekl, celé se to odehrálo za bílého dne, letního večera a Erdogan o vlásek unikl letce, která ho letěla zavraždit do Marmaris. Tohle se nikdo ale nedozví, dokud bude Erdogan u moci. Až nebude, pak se možná dostane záležitost na přetřes.
FETÖ ale dále zveřejňovalo nejrůznější Erdoganovy korupční skandály a také jeho rodiny a okolí, což znamenalo opět roztržku a situace eskalovala až k puči. Ještě před ním ale docházelo k tomu, že turecká tajná služba podporovala islamistické povstalce v Sýrii, ne-li přímo Islámský stát. Tenkrát od roku 2014 zhruba do roku 2017 existoval v Sýrii teroristický Islámský stát, který se podařilo Američanům za pomoci syrských Kurdů zklikvidovat.
Nicméně Erdogan, až když už mu nic jiného ani nezbývalo, se musel formálně také k Islámskému státu jako celý svět postavit, ale před tím ho prostřednictvím turecké tajné služby nepřímo podporoval. Byla zachycena spousta dodávek maskovaných zbraní, které směřovaly do tehdejší válečné Sýrie ještě před pučem. To byla předehra.
Důsledky puče v současné době jsou velice tristní
Jaká je situace teď?
Ačkoliv puč před pěti lety znamenal neuvěřitelné posílení Erdoganovy moci, v posledních letech se Erdoganova moc začíná pod vlivem hroutícího se hospodářství a neuvěřitelné korupce, kterou si zavazuje své příznivce mezi nejvyšší podnikatelskou vrstvou, hroutit. Země je ve velmi špatném stavu, odchází investoři, stoupá inflace, nezaměstnanost. Takže důsledky puče v současné době jsou, dalo by se říci, velice tristní.
Je skutečně Fethullah Gülen odpovědný za puč?
Státní propaganda svalila celou vinu na něj. Ale ono to tak samozřejmě částečně bylo, protože vliv organizace v armádě byl velice silný a armádní důstojníci, kteří puč provedli, nebo se do něj zapletli, mohli být příznivci, nebo členy organizace. Těžko říci, to se těžko zjistí. Každopádně Erdogan to na ně svalil a vzal si to jako záminku čistek v armádě, policii i celé statní správě.
Zmínil jste, že Turecko na tom není hospodářsky dobře, Erdogan ztrácí podporu. Jak moc silné je jeho postavení teď, po pěti letech od puče?
On díky puči získal neotřesitelné postavení v silových složkách, armádě a policii. To je jedna věc. Další je, že si naprosto podřídil soudnictví, protože to se víceméně zodpovídá tureckému ministru spravedlnosti – aby ale mohl fungovat demokratický stát, musí to být odděleno. V Turecku už to tak dnes ale není, vše má v rukou prezident. A ovlivňuje i většinu médií. Je jich jen několik, která jsou proti němu, a ta jsou internetová. Ale on se snaží potlačovat i internet, i tam už jsou některá omezení.
Aktuální nálada je ve společnosti jaká, má Erdogan stále stejně silnou podporu?
Podpora klesá. V komunálních volbách v roce 2019 získali všechny nejdůležitější municipality opoziční představitelé a Erdogan se je snaží potlačovat, jak může. Nejvíce Istanbul, protože to je nejdůležitjší město Turecka, na něm mu záleží – a pokud ho má v rukou opozice, tak je to velmi významné. A opozice má v rukou i Ankaru a také všechna nejdůležitější města pobřežního pásu, Erdoganovi tak zbývá pouze zaostalejší vnitrozemí. To je také jedna z možností, jak by v případných volbách mohl být Erdogan poražen, protože nálady jsou takové, že národ by si přál návrat parlamentního systému a likvidaci toho současného arbitrárního prezidentského.
Ovšem těžko se to daří, protože Erdogan má stále v rukou média, stále má v rukou mocnou propagandu, která zdaleka ještě neukazuje, že by mohl být poražen, a volby ještě dlouhou dobu nebudou.
Co se změnilo v armádě?
Armáda doznala takových čistek, že je zcela podřízená prezidentovi. Došlo tam i ke změně struktury. Zatímco dříve byl hlavou armády náčelník generálního štábu a ten byl ve vyšším postavení než ministr obrany – což tedy neodpovídalo demokratickému standardu, ale v Turecku to tak stále fungovalo, tak to Erdogan změnil. Z náčelníka generálního štábu, který mu byl loajální, udělal ministra obrany. Sundal mu uniformu a oblékl ho do civilních šatů a tím splnil obecný předpoklad, že v demokratickém státě řídí armádu civilisté. Jenže ve skutečnosti jsou to lidé, kteří plní Erdoganovy příkazy.
A dále i policie, eventuálně četnictvo, což je sbor, který vykonává pořádkovou službu na venkově, ale zároveň má i vojenskou organizaci a mnohdy se podepsal pod řadu nevybíravých akcí proti opozici, a pak i letectvo, námořnictvo. Vše je jim zpacifikováno.
Čistky neminuly ani vzdělávací systém…
Byly vyhozeny stovky, tisíce učitelů, od vysokoškolských až po středoškolské. Mnoho lidí nenachází uplatnění, protože když má někdo nálepku, že je z FETÖ, tak je to stejné, jako když měl někdo u nás za bývalého režimu buržoazní původ, také těžko sháněl uplatnění. Nezaměstnanost se zvýšila, ale zhruba čtvrt milionu lidí emigrovalo, především příslušníků vyšší inteligence, takže vzdělanostní úroveň Turecka se v těch nejvyšších špičkách snížila.
Nehledě na to, že Erdogan podřídil vzdělávací systém čistě náboženským účelům, takže dnes je nejmocnější organizací Státní úřad pro náboženské otázky. Ten má daleko největší rozpočet ze všech státních úřadů a řídí výuku, v Turecku je povinné muslimské náboženství, a to i pro nemuslimy, byť je jich tam málo. Indoktrinace pomocí sunnitského islámu je tak čím dál silnější, Erdoganovi jde o to, aby vychoval poslušnou pobožnou generaci, kterou by mohl on, nebo ten, koho on si zvolí, dál ovládat.
Aktuální pozice novinářů je jaká?
Většina těch nezávislých je buď v emigraci, nebo vězení, stejně jako v případě opozičních poslanců.
Jak silné je ve skutečnosti postavení opozice?
Strany v parlamentu jsou velmi bezzubé a tvoří takovou stafáž, i když jsou určitou nadějí, že kdyby vyhrály volby, tak by se situace mohla změnit. Ale v současné době pro Erdogana velké nebezpečí nepředstavují.
Nicméně, hlavní opoziční silou je Republikánská lidová strana a ta má starosty v největších městech Turecka. Snahou opozice je požadavek změnit Erdoganem vytvořený prezidentský systém na parlamentní, aby rozhodovací pravomoci měl parlament a prezident byl formálnější hlavou státu, ale záleží, jak se to upraví. Ale nebyl by to prezidentský systém, kde je prezident de facto diktátorem.
Pozice FETÖ se změnila jakým způsobem?
Erdogan má veškerou moc v rukou, takže oni nevyvíjejí veřejnou činnost. V Turecku už dochází i k tomu, že zmizely veškeré zmínky z minulosti, kdy třeba prezident Gülena chválil. Erdogan také stále vyvíjí úsilí, aby mu Spojené státy Gülena vydaly. Ale je to už starý muž, poměrně nemohoucí, který žije v Pensylvánii, a Spojené státy nevidí důvod, proč by ho vydávaly, jeho případ by musely posoudit jejich vlastní soudy a ty se k tomu nemají, protože on žádnou ilegální nebo trestnou činnost neprovádí. To je hlavní bod sporu Turecka s USA.
I pokud by se k moci dostala opozice, turecký nacionalismus zůstane
Je Erdogan ochoten k nějakým, byť dílčím, změnám?
Ne. Ten se k žádnému kompromisu nemá a naopak neustále osočuje opozici. Zatím sice všechny volby proběhly regulérně, ale Erdogan měl absolutní kampaňovou převahu, takže samozřejmě vyhrává, když je ve volbách schopen svolávat statisícová shromáždění, což se v Turecku nosí. A měl převahu i v médiích, tak volby musel vyhrát, i když byly formálně svobodné. Tak to platilo dosud, ale teď se to začíná obracet – jeho osobnost má sice stále velkou podoru, ale už je to horší s jeho partají, tam se to ztrácí.
Představuje některý z opozičních kandindátů pro Erdoganovu pozici skutečnou hrozbu?
Poslední komunální volby proběhly v roce 2019 a v nich v Istanbulu zvítězil opoziční kandidát Ekrem İmamoğlu. Erdogan se snažil prostřednictvím ústavního soudu volby zvrátit, protože podle něho tam byly podvody, nicméně soud nařídil opakovaní voleb a v nich opoziční kandidát zvítězil ještě výrazněji. A tento starosta je právě jednou z tváří opozice, protože v tureckém systému stojí všechno na osobnostech, které představují pro Erdogana největší nebezpečí při eventuálním volebním střetu.
Druhou takovou osobností, která může být potenciálním vyzyvatelem Erdogana, je ankarský starosta Mansur Yavaş, jenž má také velkou podporu. Pro Ankaru dělá spoustu prospěšných věcí a těší se tam oblibě, stejně jako İmamoğlu. Ale v Istanbulu je jeden problém, a to, že městská rada je víceméně složená z příslušníků vládní partaje a ti mohou starostovi házet klacky pod nohy. A dělá to samozřejmě i státní aparát, protože v Turecku nejsou města a kraje autonomní, veškeré prostředky získávají ze státní pokladny a vedle starosty vládne ve městě guvernér, kterého jmenuje ministrerstvo vnitra, autonomie tureckých municipalit je velmi pochybná.
Erdogan také dělá vše pro to, aby krátil státní prostředky Istanbulu, což by se projevilo na službách, za které by potom byl odpovědný starosta. A proti starostovi se vznášejí i různé žaloby. Například že se nechoval uctivě k Erdoganovi, to byla taková směšná situace, kdy on místo aby měl ruce pokorně před sebou, tak je má za zády, a to se považovalo za pohrdání a je to záminkou pro podání trestního oznámení.
Významná je také ještě opoziční prokurdská strana, ta má absolutní vliv v kurdské oblasti na jihovýchodě a východě Turecka. Ve volbách získala šmahem všechny municipality – starostové velkých měst i malých obcí, všichni se rekrutovali z ní. Její šéf je ve vězení bez soudu už dlouhodobě a Erdogan, protože se snaží všechny volební výsledky zvrátit, tak pod nejrůznějšími hospodářskými záminkami tyto starosty sesadil a dosadil za ně státní správce, které řídí on sám, prostřednictvím ministerstva vnitra ze své partaje. A tím ovládl i oblast, kde ve svobodných volbách vyhrála prokurdská strana.
Co by se změnilo, kdyby se k moci dostala opozice?
Je to velmi hypotetická možnost, ale asi by to znamenalo určitý návrat Turecka mezi civilizované země, tedy mezi země západní civilizace, a pravděpodobně by to také znamenalo změnu ústavního systému.
Ale rozhodně by to neznamenalo změnu tureckého nacionalismu, protože Turci bez ohledu na to, jestli vládne Erdogan nebo ne, tak jsou velmi silní nacionalisté. To je také důvod, proč řada lidí Edogana podporuje, protože se snaží udělat z Turecka velmoc, ale nemá na to. Nezměnila by se ani podezřívavost veřejnosti a odpor ke Spojeným státům, ani částečná podezřívavost k EU. Rozhodně by se však změnila situace z hlediska demokratického rozdělení moci a z hlediska lidských práv.
Tomáš Laně je český turkolog, diplomat a překladatel a první velvyslanec České republiky v Turecku.
Laně v roce 1966 ukončil Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy, obor turečtina-ruština, absolvoval roční stáž na Státní univerzitě v Baku, tehdy Ázerbájdžánská SSR (1967–1968).
Po odchodu z fakulty v důsledku normalizačních změn pracoval jako dokumentátor a překladatel v Hydrometeorologickém ústavu v Praze, působil také jako odborný tlumočník turečtiny pro podnik zahraničního obchodu Škodaexport na výstavbě elektrárny Soma B v Turecku.
Mezitím a později do roku 1990 pracoval jako překladatel, pracovník, zástupce ředitele a krátce byl i ředitelem zahraničního odboru v Českém hydrometeorologickém ústavu.
V letech 1990–1995 vyučoval obnovený obor turkologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. Následně do roku 1999 působil jako první velvyslanec České republiky v Turecku, v letech 2002–2006 byl pak mimořádným a zplnomocněným velvyslancem České republiky v Jordánsku.
V roce 2003 obdržel diplomatickou hodnost velvyslance, na závěr působení v Jordánsku mu jordánský král Abdalláh II. udělil nejvyšší jordánské vyznamenání Řád nezávislosti I. stupně.
