Papež Lev XIV. požehnal 10. června nejvyšší kostelní věži světa. Vzpíná se teprve od letošního roku nad chrámem Sagrada Família v Barceloně, který na své dokončení čeká už od konce devatenáctého století. Tehdy své vize do návrhu promítl katalánský architekt Antoni Gaudí. Bazilika se stala jeho tvůrčí posedlostí a byl zde i pohřben poté, co přesně před sto lety zemřel.
Monumentální Sagrada Família (chrám smíření zasvěcený Svaté rodině) zobrazuje život Ježíše Krista a biblické dějiny. Všudypřítomné jsou motivy zvířat a rostlin. Gaudí chrám osadil sto šedesáti soškami rozmanitých druhů. Přál si, aby kostel vypadal jako les, protože nemiloval rovné linie. Jeho stavby měly místo hran parabolické oblouky, místo pravých úhlů vlny, kruhy a kaskády, zdobily je barevné mozaiky.
„V přírodě nenaleznete žádné rovné čáry,“ argumentoval. Inspirace „velkou knihou“, jak mluvil a fauně a flóře, sahala do jeho dětství, kdy si kvůli chabému zdraví – trpěl revmatoidní artritidou – nemohl hrát s ostatními dětmi a trávil celé hodiny pozorováním přírody. Pověst samotáře mu zůstala.
Dostavbou věže Ježíše Krista získal barcelonský obzor definitivní podobu, jakou si Gaudí představoval. Nicméně ani tak Sagrada Família stále není dokončena, přestože budovat se začala už v roce 1882.
Mnozí ji považují za vrchol Gaudího díla. Architekt této stavbě zasvětil přes polovinu života. Na jeho sklonku jí byl tak pohlcen, že se přestěhoval na staveniště, přestal se mýt i holit. A když autora barcelonského skvostu v červnu 1926 porazila tramvaj, nedostalo se mu okamžité pomoci, protože ho považovali zprvu za žebráka. Zraněním v nemocnici podlehl a poslední spočinutí našel v chrámové kryptě.
Nejvyšší na světě, ale pořád nižší než „dílo Boží“
Dokončením vnějšího pláště věže dosáhla výstavba chrámu nového milníku. I trojrozměrně, protože díky 172,5 metru je tato kostelní věž nejvyšší na světě. Měřeno ke špičce kříže usazeného na vrcholku. Ten je zhotovený ze skla a glazované bílé keramiky, což za dne rozptyluje sluneční paprsky po světlém kameni věže. A zabudované osvětlení kříži dovoluje zářit i po setmění – nejvyšší bod baziliky je tak viditelný z celé Barcelony.
Do barcelonské dominanty, vrchu Montjuïc, věži nicméně chybí pár metrů. Záměrně. Sám Gaudí nechtěl, aby lidský výtvor přesáhl „dílo Boží“, tedy přírody.
Díky dostavbě věže uzmula Sagrada Família po několika stoletích prvenství katedrále v německém Ulmu. Pro srovnání: Nejvyšší chrámovou věží v Česku je hlavní věž plzeňské katedrály svatého Bartoloměje, ční do výšky 102,3 metru.
Požehnání od papeže
Slavnostní otevření věže zavedlo nyní do Barcelony papeže Lva XIV. Hlavní město je jednou z jeho zastávek na týdenní cestě po Španělsku, které navštívil jako první unijní zemi mimo Itálii od začátku svého působení ve Vatikánu. Barcelonští obchodníci začali ovšem už s předstihem několika týdnů prodávat suvenýry s obrázky, na nichž Lev XIV. pózuje před chrámem Sagrada Família.
Papež podle oficiálních stránek baziliky 10. června večer odsloužil mši na počest Gaudího a požehnal věži Ježíše Krista. Osobně se události účastnilo přes čtyři tisíce lidí, včetně krále Felipiho VI., ostatní mohli vše sledovat prostřednictvím přenosu.
Horlivý katolík
„Nejpozoruhodnější na návštěvě papeže Lva je právě to, že se kromě požehnání věže Ježíše Krista přijíždí setkat s Gaudím jako duchovním přítelem,“ upozornila odbornice na Gaudího a architekturu Chiara Curtiová.
Gaudí, přezdívaný též „boží architekt“, vyrůstal v hluboce věřící rodině a byl horlivým katolíkem, byť v mládí církev otevřeně kritizoval. Jako čtyřicátník byl ale schopen na důkaz své víry a na úkor zdraví držet dlouhé půsty. Za studií architektury v Barceloně ještě chodil do společnosti, později se jí však vyhýbal, žil v naprosté oddanosti své umělecké práci a jediným rozptýlením mu byla každodenní cesta do kostela k modlitbě.
Pětilodní bazilika s třemi loděmi napříč a s dvanácti zvonicemi měla odrážet hierarchii křesťanského vesmíru. Do architektury Sagrady Famílie se promítlo i propojení s hudbou. Pro Gaudího byl zpěv klíčovou součástí mše. Navrhl proto rozsáhlé kůry tak, aby pojaly více než 1500 zpěváků. Díky klenbám a umístění chórů až dvacet metrů nad zemí funguje strop jako obří ozvučnice, která hlasy pěvců harmonicky nese celou bazilikou.
Jeho víra a nekonvenční přístup k přírodě v něm probudily hluboce duchovní rozměr. Mnozí jeho současníci a životopisci popisovali jeho vizionářství a vnímání prostoru jako mystické. Římskokatolická církev jej loni v dubnu prohlásila za ctihodného, což je první krok k prohlášení za blahoslaveného a poté i svatého.
Sousedé odmítají bourání domů kvůli schodišti
Slavnostní otevření věže je jen krátkou pauzou v pokračujících pracích na chrámu. Další fází by měla být výstavba Fasády slávy – tedy té nejmonumentálnější z celkem tří – a přilehlého prostranství. Projekt však čelí protestům sousedů, protože počítá s demolicí řady obytných domů. Ty mají ustoupit prostornému schodišti a novému náměstí, jež by umožnilo obdivovat výpravnou památku z dostatečného odstupu.
Vlastníci bytů zpochybňují, že by schody byly součástí původního Gaudího návrhu. Poukazují na skutečnost, že velká část původních maket a plánů vzala za své během občanské války ve třicátých letech minulého století. Hlavní architekt výstavby chrámu Jordi Faulí ale ujišťuje, že současné návrhy věrně kopírují původní Gaudího záměry, protože ty se podařilo dostatečně odvodit z dokumentů, které válku přečkaly bez úhony.
Místní obyvatelé také tvrdí, že když si své domovy pořizovali, mnohdy nevěděli, že by měly v budoucnosti ustoupit chrámu. Podle médií s rezervou pro schodiště počítá územní plán z roku 1976. Stavby v ulici Mallorca, které by měly být zbourány, však dostaly stavební povolení o rok dříve, uvádí stanice RTVE.
Vypočítala rovněž, že realizace současného plánu na schodiště by se dotkla zhruba deseti tisíc lidí a padesátky obchodů. Zatím není jasné, kdo by eventuálně financoval vyvlastnění budov a přesídlení obyvatel. Pravděpodobně dojde i na soudy, předpokládá španělská zpravodajská agentura EFE.
O tom, zda blok domů půjde k zemi, by nakonec měla rozhodnout barcelonská radnice, schodiště totiž zřejmě stále nemá potřebná povolení, jak informují například katalánské noviny El National. Ostatně sama bazilika stavební povolení k výstavbě dostala až v roce 2019, čímž úřady napravily „historickou anomálii“, protože do té doby, tedy sto třicet let, se v budování jedné z kulturně nejvýznamnějších katalánských staveb pokračovalo vlastně ilegálně.
Ani Gaudí si o rychlosti výstavby nedělal iluze
Na vyjednávání každopádně zbývá čas, protože dokončení Fasády slávy se předpokládá podle optimistického odhadu generálního ředitele baziliky Xaviera Martíneze nejdříve za dekádu. A to na základě dřívějších vyjádření ještě bez kompletních dekorativních prvků, které zahrnují na sto soch. Zhruba sto padesát let čekání je ale pořád docela krátká doba třeba ve srovnání s výstavbou chrámu sv. Víta na Pražském hradě. Ta s přestávkami trvala přes půl tisíciletí.
Sám Gaudí si o rychlém dokončení velkolepého chrámu – vzhledem k finanční i architektonické náročnosti – nedělal příliš iluze. „Ten dokončí až svatý Josef,“ říkával. „Můj klient,“ prohlásil také s odkazem na samotného Boha, „nespěchá.“
Dostavbu baziliky Sagrada Família z velké části hradí vstupné. Práce proto zpomalila pandemie covidu-19, neboť během omezených možností cestovat se počty návštěvníků výrazně snížily.
Do chrámu totiž míří především turisté, jak ukázaly statistiky soukromé společnosti, která má na starosti provoz a výstavbu. Loni si památku UNESCO zatoužilo prohlédnout necelých pět milionů zájemců, z toho Španělé tvořili jen zhruba jednu desetinu. Nejvíce návštěvníků, přibližně patnáct procent, pocházelo ze Spojených států. Kolem sedmi procent pak připadá na Čínu, Itálii a Francii.
Že se Sagrada Família stala v Barceloně symbolem masového turismu, zní tak trochu jako paradox vzhledem k tomu, že Gaudí nesnášel obdivovatele a dle svých životopisců také odmítal fotografování.
Nejen Gaudí
Sagrada Família je směsicí novokatalánského stylu, secese a moderny. Žádný podobný kostel na světě nenajdeme, upozorňuje historička architektury Radomíra Sedláková. V době návrhu katedrály vznikaly kostely – s předponou „novo“ – gotické, renesanční a románské i secesní. Gaudí ale vytvořil svůj vlastní styl, podobně jako se svým současníkům vymykal třeba Michelangelo v časech renesance.
„Když se podíváme na konstrukční systém, je to dokonalý systém gotického kostela, ale v úplně jiném tvarosloví a s úplně jiným výsledkem. Byl geniální statik, což se u architektů málokdy přiznává. A třeba jeho modely s pytlíčky písku, které mu pomáhaly najít optimální tvar konstrukce, jsou naprosto úžasné,“ říká Sedláková.
Se stavbou baziliky Sagrada Familía se spojuje především právě jméno Antoniho Gaudího, nicméně ten návrh přebíral až rok po položení základního kamene od Francisca de Pauly del Villar, který se se zadavateli dohadoval ohledně nákladů na materiál. Nový tvůrce posunul představu chrámu od novogotických lomených oken a opěrných pilířů k ambicióznějšímu sakrálnímu prostoru budoucnosti.
Po Gaudího smrti projekt převzal jeho žák Domènec Sugranes. Když během španělské občanské války v druhé polovině třicátých let část stavby vyhořela a zničení neunikly ani Gaudího plány a modely, obnovil je posléze jeho někdejší spolupracovník Francesc de Paula Quintana. Zemřel v polovině šedesátých let a poté na stavbu dohlíželi další architekti, ten současný – Faulí – je za naplnění Gaudího vizí zodpovědný od roku 2012.
„Ve chvíli, kdy ho srazila tramvaj, byla Sagrada Família hotová z méně než čtvrtiny. Pokračovalo se chvíli v návaznosti na Gaudího, ale pak byla dlouhá pauza,“ upřesnila Sedláková. Kromě chybějících peněz provází letité dokončování Gaudího díla neustálá „vyjednávání“ mezi původní vizí a moderními materiály. Vyřešit se musela například otázka, jak nahradit přírodní kámen – dnes už nerealizovatelnou Gaudího představu – železobetonem, ovšem při zachování stejného dojmu. Tedy aby zůstalo, že tvary navrhl Gaudí, ale vznikly v moderní době.
„Proces vytváření plánů pro novou stavbu byl poměrně komplikovaný a obdivuju, že to dotáhli do té podoby, že kdyby to Gaudí viděl, tak by byl velmi spokojen. Pokud by byl takového citu schopen, protože on chtěl neustále něco měnit,“ je přesvědčená Sedláková.
„Rohy zmizí“
„Uměl se dotknout lidí v jejich nejhlubším nitru,“ prohlásil o Gaudím architekt Xavier Villanueva, který se stará o jeho další barcelonskou stavbu – Casa Batlló.
Gaudího poznámka k projektu tohoto domu by mohla být mottem dnešní futuristické architektury: „Rohy zmizí a hmota se bude hojně objevovat ve svých astrálních oblinách, slunce bude pronikat všemi čtyřmi stranami, a bude to jako představa ráje.“ Střecha Casa Batlló evokuje hřbet pravěkého ještěra, sloupy mají podobu kostí. Jiný Gaudího dům, Casa Milá, zase zvlněnou fasádou i barevně připomíná písečné duny.
Antoni Gaudí i Cornet, jak znělo jeho celé jméno, dobu předběhl i svým ekologickým přístupem. Používal rozbité dlaždice, dětské hračky, staré jehly, jíl i vypálenou vyzdívku z průmyslových pecí. Jeho nezaměnitelný styl ovlivnila neogotika, secese, orientální umění, ale především on sám.
Dřív zesměšňován, dnes oslavován
V průběhu let došlo ke změně vnímání Gaudího díla: zatímco během své kariéry se dočkal v tisku i ostrého zesměšnění svých vizí, dnes jsou jeho architektonické nápady oceňovány. „(Gaudí) zapadá do romantické představy devatenáctého století o bohémském umělci, o někom, kdo žil oddaný svému poslání, bez ohledu na to, co říkají ostatní,“ míní nizozemský historik umění a Gaudího životopisec Gijs van Hensbergen. Hádá, že sám architekt by byl svou současnou popularitou překvapen.
První samostatnou zakázku dostal v roce 1878 od továrníka Manuela Vicense. Při stavbě jeho rezidence Casa Vicens se odpoutal od dosud známých slohů a inspiroval se islámskou architekturou, když cihlové řádkové zdivo kombinoval s barevnými obkladačkami. Obdobná, avšak ještě pohádkovější, je Gaudího letní vila v Comillasu u Santanderu, která si vysloužila přezdívku El Capricho (rozmar).
Osudové bylo pro Gaudího setkání s mecenášem Eusebiem Güellem. Postavil pro něj například palác uprostřed Barcelony, na jehož dvou obrovských branách z železného mřížoví použil parabolický oblouk. Stejně jako u mnoha dalších i u této stavby navrhoval též luxusní interiér včetně nábytku. Nedokončen zůstal kvůli vypuknutí první světové války velkolepý projekt zahradního města pojmenované po Güellovi, které Gaudí zamýšlel rovněž pro Barcelonu.
Sedm Gaudího staveb je na seznamu UNESCO – včetně dvou částí baziliky Sagrada Família: Fasády narození, která jediná ze tří monumentálních fasád byla z velké části hotová ještě za architektova života, a krypty, v níž je Gaudí pohřben.
