Obyvatelé řady evropských zemí jsou většinou podle průzkumů přesvědčeni, že kriminalita v posledních letech výrazně roste. Dlouhodobé statistiky přitom u mnoha tradičních druhů trestné činnosti tento vývoj nepotvrzují. Podobný rozpor je patrný i v Česku. Téměř dvě třetiny lidí v tuzemsku se domnívají, že kriminality přibylo, většina zároveň uvádí, že se cítí bezpečně. To, jak lidé vývoj kolem zločinnosti vnímají, přitom souvisí i s jejich postoji k trestům.
Přesvědčení, že zločinu přibývá, spojuje obyvatele rozdílných evropských zemí. V červnovém průzkumu agentury YouGov uvedlo 80 procent Italů a 78 procent Francouzů, že podle nich kriminalita v jejich zemi roste. V Británii to bylo 66 procent a i v Dánsku, které patřilo v tomto ohledu mezi nejoptimističtější sledované země, 53 procent respondentů.
V řadě ukazatelů evropské kriminality však došlo v posledních desetiletích k výraznému zlepšení. Například počet vražd – považován za nejspolehlivější ukazatel, protože vraždy jsou téměř vždy nahlášeny – ve Francii, Německu, Itálii nebo Španělsku je výrazně nižší než na konci minulého století, uvádí Eurostat. Nicméně úplně poslední roky naznačují stagnaci až mírný nárůst počtu těchto případů.
Západní Evropa je v současnosti, co se minimálně těchto statistických údajů týče, mnohem bezpečnější než na konci osmdesátých a v devadesátých letech, konstatuje list The Guardian.
Současně se ale mění struktura trestné činnosti. Podle Eurostatu v Evropské unii v roce 2024 meziročně ubylo policejně evidovaných krádeží, loupeží i vloupání. Počet evidovaných případů sexuálního násilí naopak rostl a ve srovnání s rokem 2014 byl téměř dvojnásobný.
Samotný statistický úřad zároveň upozorňuje, že vyšší počet zaznamenaných skutků může vedle skutečného vývoje souviset také s ochotou obětí případ hlásit, změnami povědomí společnosti nebo způsobem evidence. Míra kriminality tak může zakrývat několik různých a někdy protichůdných trendů.
Podle mínění Čechů kriminalita roste navzdory statistikám
Obdobný paradox jako v západní Evropě zaznamenal v českém prostředí výzkum Institutu pro kriminologii a sociální prevenci (IKSP) z roku 2025. Podle údajů, které ČT poskytla výzkumnice institutu Lucie Háková, je o nárůstu kriminality v Česku přesvědčeno 61 procent respondentů. Čtvrtina si dokonce myslí, že vzrostla výrazně.
Třeba v počtu úmyslných usmrcení Eurostat v dlouhodobém srovnání eviduje snižující se trend s určitými výkyvy. Ještě v letech 2008 až 2010 se roční počty pohybovaly mírně nad stovkou, v následujících letech postupně klesaly na osmdesát až pětadevadesát případů. Následoval další pokles a v roce 2017 počet dosáhl minima čtyřiceti případů. Poté se hodnoty krátce zvýšily, aby během pandemie covid-19 znovu klesly. Poslední roky zaznamenaly mírný nárůst a v letech 2023 a 2024 se pohyboval kolem sedmdesáti případů ročně.
Průzkum zkoumající pohled Čechů však vychází pořád optimističtěji než před patnácti lety. V roce 2010 se podle dat IKSP dokonce tři čtvrtiny respondentů domnívaly, že kriminalita mírně či výrazně vzrostla. I tehdy podle Eurostatu počet vražd klesal a v daném roce úřad evidoval 105 vražd.
Zajímavé je, co se stane, když se otázka přesune z celé země do bezprostředního okolí respondentů. O růstu kriminality v místě svého bydliště je přesvědčeno jen 42 procent lidí. „Lidé jsou lépe schopni odhadnout vývoj kriminality s ohledem na prostředí, ve kterém žijí a které dobře znají,“ upozorňuje Háková.
Ještě výraznější je rozdíl mezi názorem na vývoj kriminality a osobním pocitem bezpečí. Podle průzkumu Centra pro výzkum veřejného mínění (CVVM) z května 2025 se v Česku cítilo bezpečně 88 procent lidí. V místě svého bydliště dokonce 93 procent.
Podle kriminoložky Evy Krulichové ze Sociologického ústavu AV ČR nelze obavy z kriminality a pocit bezpečí odvozovat jen od skutečného počtu trestných činů. Roli hraje také to, jak vysoké člověk vnímá vlastní riziko, že se stane obětí, jeho životní prostředí, finanční a sociální situace nebo individuální charakteristiky, uvedla výzkumnice pro ČT.
V české společnosti tak vedle sebe existují dva na první pohled protichůdné postoje – většina obyvatel se osobně cítí bezpečně, ale zároveň se většina domnívá, že kriminality v zemi přibývá.
Kriminolog Jakub Holas z IKSP pro ČT zároveň upozornil, že české prostředí se od západní Evropy liší kulturními, sociálními i demografickými charakteristikami. Česká společnost je podle něj stále poměrně homogenní, což se může promítat i do obav z kriminality. Dodává, že právě tato homogenita může zároveň způsobovat, že výraznější společenské změny, například příchod většího počtu uprchlíků, u části veřejnosti vyvolají obavy z narušení bezpečí.
Některé druhy kriminality rostou
Policejní statistiky potvrzují, že vývoj registrované kriminality v Česku je sestupný. V roce 2025 policie evidovala 170 051 trestných činů, meziročně o 1,9 procenta méně. Rok předtím to bylo 173 322 skutků.
Výraznější rozdíl pak odhaluje srovnání vývoje kriminality v dlouhodobějším horizontu. Dekádu před nejnovějšími dostupnými údaji, tedy v roce 2015, bylo nahlášeno celkem 247 628 trestných činů. O dalších deset let nazpět bylo číslo téměř o sto tisíc vyšší – v roce 2005 evidoval policejní sbor 344 060 skutků. Policie sama hovoří o dlouhodobém trendu pozvolného poklesu registrované kriminality.
Tyto hodnoty však nelze číst jako jednoznačný důkaz, že všechny druhy kriminality ubývají. V meziročním srovnání roku 2025 s rokem 2024 například majetková kriminalita klesla o 0,6 procenta a hospodářská o 4,1 procenta. Násilných skutků naopak nepatrně přibylo, o 0,3 procenta, mravnostní kriminalita vzrostla o 8,8 procenta a trestná činnost v kyberprostoru o 14,3 procenta. Ta už tvořila více než dvanáct procent registrované kriminality.
Existují navíc limity samotných policejních statistik. Zachycují primárně skutky, o kterých se policie dozví, a jejich vývoj může ovlivnit například ochota obětí čin oznámit nebo změna legislativy.
V roce 2020 se například zvýšila hranice škody rozhodující u některých trestných činů. Policie výslovně upozorňuje, že to způsobilo statistický pokles zejména u majetkové a hospodářské kriminality a zkomplikovalo srovnávání období před změnou a po ní.
Vývoj počtu vražd navíc nelze přímo porovnávat s daty Eurostatu, protože mezinárodní a české policejní statistiky operují s rozdílně vymezenými kategoriemi. Zatímco evidence úmyslných usmrcení unijního úřadu nezahrnuje pokusy o zabití, národní statistika mezi registrované skutky vraždy zahrnuje i pokusy a přípravu.
Opatrnost vyžadují také údaje o sexuálním násilí. Počet policejně registrovaných znásilnění v posledních letech roste – z 651 případů v roce 2018 na 917 v roce 2023 a 1086 v roce 2025. Od ledna 2025 zároveň platí nová definice znásilnění, která trestnost staví na jednání proti seznatelné vůli oběti, a vznikl také nový trestný čin sexuálního útoku.
Policejní statistiky proto doplňují viktimologické výzkumy zaměřené na zkušenosti samotných obětí. IKSP je označuje za jeden z nejspolehlivějších způsobů, jak proniknout do oblasti latentní kriminality a získat ucelenější obraz o skutečném zasažení populace trestnou činností.
Představy zkreslují i medializované případy
Proč tedy lidé mohou mít o vývoji kriminality výrazně odlišnou představu? Jedním z vysvětlení, ke kterému se oslovení odborníci opakovaně vracejí, je způsob, jakým se lidé o trestné činnosti dozvídají. Pokles tisíců méně závažných trestných činů se do každodenního zpravodajství promítá obtížně. Jednotlivý závažný útok je naopak konkrétní, snadno představitelný a zpravidla přitáhne velkou pozornost.
„Veřejnost většinou čerpá informace o kriminalitě z médií, která velmi často informují o závažných, avšak často ojedinělých kriminálních případech. Člověk pak může lehce nabýt dojmu, že kriminalita roste nebo že je riziko, že se s ní setká, vysoké, i když tomu celkový vývoj kriminality nemusí odpovídat,“ vysvětluje Krulichová.
Podobně argumentuje i Holas. Lidé podle něj zpravidla nesledují statistiky, ale konkrétní příběhy. Několik intenzivně medializovaných útoků tak může vyvolat dojem širší „vlny zločinnosti“, přestože masová kriminalita může klesat.
Ani vliv médií však nelze chápat jako kauzální příčinu obav z kriminality. Krulichová upozorňuje, že mezi intenzitou mediální či politické komunikace a obavami nelze předpokládat jednoduchý přímý vztah, protože do vnímání bezpečnosti současně vstupuje řada dalších faktorů.
Výzkum navíc dlouhodobě ukazuje jeden zdánlivý paradox. Ženy zpravidla vykazují větší obavy z kriminality než muži, přestože u některých druhů trestné činnosti jsou oběťmi častěji muži. Jedním z vysvětlení může být vnímaná zranitelnost – nikoli jen odhad pravděpodobnosti napadení, ale také obava z toho, jak závažné následky by případný útok měl a jak obtížné by bylo se mu ubránit, upřesňuje Krulichová.
Vyšší obavy často vykazují také starší lidé nebo lidé ze znevýhodněného prostředí. Naopak vyšší důvěra v policii a další instituce podle Holase souvisí s menšími obavami.
Zajímavý výsledek přineslo i aktuální šetření IKSP. To ukázalo, že lidé, kteří se sami stali obětí kriminality, nehodnotili podle Hákové vývoj kriminality v Česku pesimističtěji než ostatní. Osobní zkušenost tedy sama o sobě nevysvětluje, proč si většina společnosti myslí, že trestných činů přibývá.
Tvrdší tresty chce většina, v jejich účinek ale nevěří
Představa o vývoji kriminality souvisí zároveň s tím, co lidé očekávají od trestní politiky. Výzkum IKSP z roku 2025 zjistil, že 73 procent respondentů by chtělo pachatele trestat přísněji. Česko je podle autorů výzkumu zemí, kde jsou takzvaně punitivní, tedy na trest orientované postoje dlouhodobě poměrně silné. Pro zpřísnění sankcí byli především respondenti, kteří se domnívali, že kriminalita během posledního desetiletí vzrostla.
Ani tady ale postoje veřejnosti nejsou tak jednoznačné. S tvrzením, že přísný trest způsobí, že se pachatel další kriminalitě vyhne, souhlasila pouze třetina dotázaných. A 44 procent respondentů se naopak obávalo, že pobyt ve vězení pachatele nenapraví, ale spíše ho v kriminálním způsobu života utvrdí.
Polovina respondentů zároveň připouštěla, že za trestnou činností často stojí nepříznivé životní podmínky, například chudoba, nezaměstnanost nebo špatná rodinná výchova. Dvě pětiny věřily, že se pachatel může napravit, pokud dostane vhodnou pomoc a možnost znovu se začlenit do společnosti.
Češi tak podle těchto poznatků mohou současně požadovat tvrdší potrestání pachatelů a pochybovat, zda tvrdší trest skutečně zabrání další recidivě.
Restorativní justice jako možná alternativa
Ještě zřetelněji se složitost veřejných postojů ukazuje u restorativní justice. Ta se vedle otázky, jak pachatele potrestat, podle IKSP zaměřuje na následky trestného činu, potřeby oběti, převzetí odpovědnosti pachatelem a podle konkrétního případu například na mediaci mezi oběma stranami.
Samotný termín přitom většina Čechů prakticky nezná. V průzkumu IKSP uvedlo 77 procent respondentů, že neví, co restorativní justice znamená. Když jim ale výzkumníci vysvětlili základní principy mediace, 60 procent její používání podporovalo.
Ochota se výrazně měnila podle konkrétního případu. U méně závažného majetkového deliktu spáchaného mladým, dosud netrestaným pachatelem si vlastní účast na mediaci dokázalo představit 52 procent respondentů. Pokud šlo o násilný čin se zraněním spáchaný recidivistou pod vlivem návykové látky, podíl klesl na 18 procent.
Výzkum přinesl ještě jeden paradox. U modelového případu krádeže věcí z auta by s mediací souhlasilo 70 procent lidí, kteří sami měli zkušenost s viktimizací, ale pouze 44 procent těch, kteří se obětí trestného činu nikdy nestali. Právě lidé s bezprostřední zkušeností s kriminalitou tedy v tomto modelovém případě nebyli nejpřísnější skupinou.
„Většina lidí předpokládá, že nejpřísnější postoje zastávají vůči pachatelům reálné oběti trestné činnosti. Dost často v jejich zájmu argumentují i někteří politici, chtějí-li zpřísnit zákony. Ve skutečnosti jsou to ale právě lidé s přímou zkušeností s viktimizací, kdo jsou nejvíce nakloněni různým alternativním přístupům, včetně mediace,“ doplňuje výzkum.
Podpora restorativních postupů navíc souvisela s tím, jak respondent vnímal bezpečnostní situaci. Nejskeptičtější byli podle IKSP lidé přesvědčení, že kriminalita v Česku výrazně stoupá a že sami čelí vyššímu riziku, že se stanou její obětí.
Výsledky tak ukazují ještě jeden důvod, proč je rozdíl mezi skutečným vývojem kriminality a jeho vnímáním důležitý. Nejde jen o to, zda se lidé bojí více či méně, než by odpovídalo policejním statistikám. Představa o tom, jak nebezpečná společnost je, souvisí také s tím, jaké řešení kriminality lidé považují za přijatelné.
Český případ přitom ukazuje, že veřejné mínění je komplexní a zahrnuje paradoxní postoje. Většina lidí může současně věřit, že kriminalita roste, ale cítit se ve svém každodenním životě bezpečně, požadovat přísnější tresty, ale zároveň pochybovat, zda tyto tresty pachatele skutečně napraví.
To, zda je společnost bezpečná, je otázka pro statistiky. Jak bezpečně se v ní lidé cítí a co jsou ochotni kvůli bezpečnosti podporovat, je už otázka podstatně složitější.
