„Gruzie byla vždy lídrem mezi východoevropskými zeměmi,“ prohlásil v červnu „bez přehánění“ premiér země Irakli Garibašvili. Tbilisi splnilo domácí úkoly ohledně přistoupení k Evropské unii a nyní je na tahu Brusel, dodal s odkazem na očekávané rozhodnutí o udělení kandidátského statusu. Unie to ale viděla jinak a Tbilisi se muselo spokojit jen s tím, že sedmadvacítka uznala jeho evropskou perspektivu. Gruzie sice dříve platila mezi zájemci o členství v EU za tahouna reforem, od nich se ale odklonila směrem ke zneužívání moci a systémové politické korupci.
Z premianta na konec fronty. Gruzie sešla z reformní cesty, změně kurzu brání „uchvácený stát“
Premiér Garibašvili označil i pouhé uznání evropské perspektivy země za „zasloužený úspěch“. Řekl také, že jde o „uznání věrnosti Gruzie evropským hodnotám“ a o „uznání desetileté tvrdé práce naší vlády“. Odkazoval přitom na své domovské politické hnutí Gruzínský sen, které v zemi poslední dekádu vládne.
Kritici ale mluví o „tragicky promeškané příležitosti“, z čehož viní kabinet, který podle nich selhal v pokračování reforem. Gruzií zmítaly v červnu a červenci velké demonstrace, při nichž desetitisíce lidí požadovaly demisi premiéra a vytvoření nové vlády „národní jednoty“.
Kandidátský status dostaly od EU Ukrajina a Moldavsko, zatímco v případě Gruzie podmínila sedmadvacítka jeho udělení splněním dvanáctibodové cestovní mapy.
Gruzie, Ukrajina a Moldavsko přitom dosud směřovaly k evropské integraci do velké míry společně – téměř současně získaly bezvízový přístup do Evropské unie, uzavřely s blokem dohody o volném obchodu a požádaly o členství, připomíná web Eurasianet. Loni se také prohlásily za takzvané Asociované trio s odkazem na skutečnost, že všechny tři země mají asociační dohody s EU.
Gruzie však v posledních letech promrhala svůj potenciál premianta v zavádění reforem a místo toho demokraticky zaostává, což „zemi zatlačilo do zadní části fronty,“ podotýká Eurasianet.
Saakašviliho reformy
Gruzie přitom měla dobře našlápnuto. Takzvaná Revoluce růží, která v roce 2003 ukončila vládu bývalého Gorbačovova ministra zahraničí Eduarda Ševarnadzeho, vynesla do čela země reformního politika Michaila Saakašviliho.
Během jeho prvního prezidentského období se povedlo výrazně omezit přebujelou korupci, což naznačuje i posun v žebříčku vnímání korupce organizace Transparency International. Zatímco na začátku Saakašviliho prvního mandátu byla Gruzie na 133. místě ze 146, o čtyři roky později se mezi 180 zeměmi posunula na 67. příčku.
Protikorupční tažení dolehlo i na stovky politiků, úředníků či policistů, kteří přišli o místo, nebo na oligarchy, kteří byli potrestáni masivními pokutami, připomíná magazín New Eastern Europe.
Saakašvili podle něj také zjednodušil daňový systém a zakročil proti daňovým únikům, reformoval armádu, vzdělávání a zdravotnictví. Změny k lepšímu zaznamenala rovněž infrastruktura či sektor služeb.
Saakašvili na snímku z května 2020
Saakašviliho pád
Reformní zápal ale v Saakašviliho druhém prezidentském období ochabl a do popředí se místo toho stále častěji dostávaly jeho sklony k autoritářství a zneužívání moci.
„Ukázal se být více zaměřený na centralizaci moci a budování silného státu než na vytvoření stabilního a pluralitního demokratického systému, zatímco jeho převážně neoliberální ekonomické reformy nevedly k inkluzivnímu hospodářskému růstu, z kterého by profitovali všichni,“ konstatovali výzkumníci z varšavského Centra pro mezinárodní vztahy.
Saakašviliho pozici podkopala i prohraná válka s Ruskem v roce 2008 či porušování lidských práv, které vyvrcholilo skandálem s týráním vězňů následovaným ztrátou moci v roce 2012, dodávají výzkumníci.
Po svém odchodu z funkce žil Saakašvili roky v zahraničí a působil mimo jiné jako předseda správy ukrajinské Oděské oblasti. Ve vlasti byl obviněn z několika trestných činů včetně zneužívání moci a v jednom případě i odsouzen. Po svém loňském návratu do Gruzie byl zatčen a od té doby je ve vězení. Stíhání ale označuje za politicky motivované.
Stát v zajetí Gruzínského snu
Po konci Saakašviliho éry vyhrálo parlamentní volby hnutí Gruzínský sen, které v zemi vládne dosud. Za hnutím stojí miliardář Bidzina Ivanišvili, který zhruba rok vykonával funkci premiéra. V roce 2013 se postu vzdal a loni oznámil úplný odchod z politiky, rozhodující vliv si ale zachoval, připomíná stanice RFE/RL či magazín Foreign Policy.
Reformní tempo včetně protikorupční agendy se zadrhlo, Gruzie se naopak potýká se stavem označovaným jako „uchvácení státu“ (v angličtině „state capture“), tedy se systémovou politickou korupcí, která vede k podřizování zájmů státu zájmům soukromým, upozorňuje organizace Transparency International.
Gruzínský politický systém se vyznačuje vysokou koncentrací moci v rukou jednoho aktéra, který tak uplatňuje svůj vliv nejen vůči veřejným institucím, ale i vůči nestátním aktérům, jako jsou média, soukromé společnosti či neziskové organizace, pokračuje organizace.
Politická situace v zemi je nestabilní a tamní scéna je velmi polarizovaná, což se projevilo mimo jiné po předloňských parlamentních volbách, které opozice označila za zmanipulované a bojkotovala kvůli tomu zasedání parlamentu. Situaci se povedlo odblokovat až díky zprostředkování Evropské unie.
Bidzina Ivanišvili
Potřeba „deoligarchizace“
Právě „poměrně vysokou mírou politické nestability a nestability institucí“ zdůvodnila Evropská komise své rozhodnutí nedoporučit udělení kandidátského statusu Gruzii, i když uznala, že Gruzie je na tom ve srovnání s Ukrajinou a Moldavskem ekonomicky nejlépe.
Brusel proto navrhuje dvanáctibodovou cestovní mapu, která by měla Tbilisi ke kandidatuře dovést. Mezi unijními požadavky je mimo jiné omezení politické polarizace a reforma volebního systému, posílení nezávislého soudnictví a svobody médií nebo „deoligarchizace“.
Ruský faktor
Na oligarchu Ivanišviliho mířila i červnová nezávazná rezoluce Evropského parlamentu. Europoslanci v ní vyzvali ke zvážení sankcí na miliardáře kvůli jeho „destruktivní roli“ v Gruzii, přičemž poukazovali mimo jiné na perzekuci politických odpůrců a žurnalistů či na Ivanišviliho „vazby na Kreml“.
Jak totiž upozornila třeba Transparency International, Ivanišvili má v Rusku obchodní zájmy. Podle odborníka na Jižní Kavkaz Thomase de Waala to sice neznamená, že by byl miliardář agentem Kremlu, ale ochrana vlastních obchodních zájmů určuje jeho pohled na geopolitiku.
Gruzínská vláda se staví rezervovaně k protiruským sankcím, což zdůvodňuje ohledy na ekonomické vazby obou zemí. Do Ruska například za první letošní půlrok mířilo deset procent gruzínského exportu a z Ruska dvanáct procent importu. Příjmy z exportu, turismu a plateb, které domů posílají v Rusku pracující Gruzínci, loni tvořily téměř sedm procent HDP.
Ekonomická závislost Gruzie na Rusku stoupá, ale ne zdaleka v takové míře, jak tvrdí vláda, soudí web JAM News. Na druhou stranu, Rusko stále okupuje dvacet procent gruzínského území.
Expertka Eto Buziašviliová ze think-tanku Atlantic Council nicméně míní, že vláda prozápadní kurz země vyloženě sabotuje. Vstup do evropského bloku přitom podporuje více než osmdesát procent Gruzínců a také formálně má země k unijnímu členství po oficiálním akceptování své evropské perspektivy a stanovení podmínek pro udělení kandidátského statusu ze strany EU blíže než kdykoliv dříve. Podmínkou je ale návrat „uchváceného státu“ na reformní cestu.
