17. dubna 1946 z tehdejšího francouzského mandátu v Sýrii po skoro třiceti letech odešel poslední francouzský voják. Syřané po táhlých sporech mohli konečně oficiálně vyhlásit svůj nezávislý stát. Počátky ale nebyly vůbec růžové. Střety mezi etniky a náboženstvími, stejně jako výrazné ekonomické rozdíly a politická nestabilita, navždy zanechaly skvrnu v syrské společnosti.
Sýrie, ležící na pobřeží Středozemního moře, je jednou z nejstarších obydlených oblastí na Zemi. Za svou starověkou historii si území prošlo mnoha změnami, po celou dobu starověku bylo obsazeno a ovládáno několika říšemi – například Egypťany, Asyřany, Peršany, Řeky či Římany. Poslední velká síla, která si vydobyla území dnešní Sýrie, byla v roce 1516 Osmanská říše. Vládla oblasti po čtyři dlouhá staletí – období, které je v historii Sýrie považováno za relativně klidné a stabilní. Všechno změnila tragédie, teror a mocenské hry první světové války.
Během války vyšlo najevo, že nemocný muž Evropy, jak se Osmanské říši přezdívalo, už nedokáže impérium nadále udržet. Úpadku chtěli využít její nepřátelé, Britové a Francouzi. Proto v roce 1916 podepsali takzvanou Sykesovu–Picotovu dohodu, která rozdělila arabský svět na britskou a francouzskou sféru vlivu. Mnoha arabským hnutím výměnou za vojenskou pomoc slíbili vlastní stát.
Dobývání Blízkého východu začalo britskou invazí do Palestiny. Do konce roku 1917 Británie obsadila Jeruzalém a během listopadu 1918 zabrala nejdůležitější syrská města Damašek a Aleppo. Po konci války byl založen britský mandát Palestina, dnešní Izrael, a francouzský mandát, který zahrnoval současnou Sýrii a Libanon. Sliby, které daly mocnosti Arabům během války, nebyly naplněny a vyústily v jejich nevoli.
Velký bratr Francie
Mandát pro Francii znamenal odpovědnost za správu země, za rozvoj zdrojů a za její přípravu na budoucí samosprávu. Oblast byla etnicky a nábožensky velmi rozmanitá a Francouzi se chtěli vyhnout konfliktům mezi různými skupinami obyvatel. Sýrie proto byla rozdělena na čtyři autonomní území.
Jedna oblast byla ustanovena podél hor na severozápadě Sýrie, ta patřila islámské sektě alavitů, která má v moderní Sýrii silné postavení. Druhé území se rozpínalo na jihovýchodě země u hranice s dnešním Jordánskem, zde většinu obyvatel tvořili drúzové, uzavřená sekta šíitského islámu.
Třetí oblast se táhla po celém severu až na východ, její hlavní město bylo Aleppo. Čtvrtá a nejvýznamnější samosprávná část zahrnovala celý zbytek Sýrie s centrem v Damašku.
Francouzská správa zodpovídala za vybudování infrastruktury a zemi rozvíjela. Vznikly silnice a zlepšila se městská vybavenost, kladl se důraz i na místní zemědělství. Francouzi také považovali za zásadní vzdělanost obyvatelstva, proto založili v Damašku univerzitu, jejíž výuka probíhala převážně v arabštině. I přes snahu Francouzů udržet zemi klidnou, se situace v Sýrii komplikovala, protože Syřané neměli francouzské patrony příliš v lásce.
První krize ve francouzsko-syrských vztazích přišla v roce 1925, kdy se vzbouřila část drúzského obyvatelstva a spojila se nacionalisty z Damašku. Vzpoura se poté rozšířila po celé Sýrii. Na nějaký čas povstalci ovládali většinu venkova a dokonce se probojovali až do samotného Damašku, který Francouzi dva dny nepřetržitě bombardovali. Vzpouru se podařilo potlačit až v roce 1927. I přes její neúspěch se v Sýrii vytvořila silná politická strana nacionalistů, která hrála důležitou roli v boji za nezávislost.
Francouzi a Syřané v polovině třicátých let začali jednat o smlouvě, která by zajistila Syřanům politickou nezávislost, přičemž Francie by stále měla v zemi silnou ekonomickou a vojenskou roli. Po vleklých jednáních byla podepsána v září 1936.
Smlouva stanovila syrskou nezávislost, francouzsko-syrskou spolupráci v zahraniční politice, francouzské ekonomické poradenství a ponechání dvou francouzských vojenských základen v zemi. Drúzské a alavitské okresy měly být začleněny do jednoho celku, vznikla by tak sjednocená Sýrie. Zároveň se ustanovil parlament, do jehož čela byli zvoleni nacionalisté.
Syřané ratifikovali smlouvu ještě před koncem roku 1936. Francie tak ale neučinila a do začátku roku 1939 bylo jasné, že to ani nemá v úmyslu. Situaci ale změnila druhá světová válka.
Ať žije nezávislá Sýrie?
Když v roce 1940 padla Paříž a Francie se vzdala hitlerovskému Německu, Sýrie viděla šanci na odtržení od francouzského vlivu. To se však nepodařilo a musela se podřídit nekompromisnímu francouzskému režimu pod Hitlerem. O strategické území pak svedli boj britští vojáci s vojáky Svobodné Francie v červenci 1941. Oblast se jim společně podařilo získat zpět. Svobodní Francouzi brzy poté na popud Británie neoficiálně vyhlásili syrskou a libanonskou nezávislost.
Na skutečnou nezávislost si však Syřané museli ještě počkat. Francouzi se po německé kapitulaci, i přes slib autonomie, nechtěli jen tak vzdát strategického území na Blízkém východě, a proti jakýmkoliv místním snahám o odtržení vojensky zasáhli.
29. května 1945 Francie vybombardovala Damašek a pokusila se zatknout jeho demokraticky zvolené lídry. Zatímco letadla ostřelovala hlavní syrské město, předseda tamní vlády Faris Khoury na zakládající konferenci Organizace spojených národů v San Francisku prezentoval žádost Sýrie o nezávislost. To přesvědčilo některé členy OSN, aby se přiklonili na syrskou stranu.
Pokračující tlak ze strany OSN, syrských nacionalistických skupin a Britů, kterým se podobně komplikovala situace v Palestině, nakonec přinutil Francii ke stažení.
17. dubna 1946 Francouzi evakuovali všechny vojáky a Sýrie oficiálně vyhlásila nezávislý stát. Ještě předtím se stala zakládajícím členem OSN a Ligy arabských států.
- Poté, co v roce 1941 zvítězila Svobodná Francie v Libanonu, oblast navštívil generál Charles de Gaulle a rozhodl Libanon uznat za nezávislý. První libanonské volby se konaly v roce 1943 a nově zvolená vláda francouzský mandát jednostranně zrušila, na což Francouzi zareagovali zatčením členů kabinetu. Tváří v tvář mezinárodnímu tlaku je ale museli propustit a 22. listopadu 1943 přijali odtržení Libanonu. Pro Libanonce je to Den nezávislosti.
- Britové měli i během války kontrolu nad Palestinou, kde sílily snahy o arabskou i židovskou nezávislost. Mezi Araby a Židy v Palestině vládlo silné napětí, přičemž obě strany tlačily na Brity, aby z Palestiny odešli. Po vzniku OSN bylo formování židovského a arabského státu v Palestině jedním z prvních úkolů. Organizace schválila plán rozdělení v roce 1947, ten Židé přijali a Arabové odmítli. 14. května 1948 Britové opustili Palestinu a Židé vyhlásili stát Izrael. Arabové nezávislost nevyhlásili, místo toho nově vytvořená Liga arabských států na židovský stát zaútočila.
- Zdroj: BBC, History.com, Brittanica.com
První roky po vyhlášení nezávislosti Sýrie byly poznamenány nestabilitou a opakovanými vládními převraty. Největším problémem mladé republiky byla zásadně etnicky, nábožensky a sociálně heterogenní povaha tamního obyvatelstva. Nový stát sjednotil alavitská a drúzská území, která měla dříve samostatný status, s převážně sunnitskými oblastmi zbytku země.
Kromě této náboženské rozmanitosti existovaly neméně zásadní sociální rozdíly. Obyvatelstvo Sýrie se skládalo z měšťanů, rolníků a nomádů, tří skupin, které neměly prakticky nic společného. Jejich ekonomické rozdíly také nepomáhaly –
bohatství velkých měst ostře kontrastovalo s chudobou mas na venkově.
Nesváry ještě podpořila drtivá porážka v první izraelsko-arabské válce v roce 1948. Nový židovský stát ubránil svou čerstvě deklarovanou nezávislost a odolal útoku členů Ligy arabských států, přičemž si rovněž zabral víc území. Syrská armáda byla sice vytlačena z izraelských oblastí, ale podařilo se jí udržet staré hranice. V červenci 1949 byla Sýrie poslední arabskou zemí, která s Izraelem podepsala dohodu o příměří.
Puč, puč a další puč
V březnu 1949 byla syrská národní vláda svržena vojenským pučem, čímž skončila první demokratická syrská vláda. Dle všeho byl puč sponzorovaný americkou CIA. Nastoupilo nové vedení, ale i to bylo ještě téhož roku svrženo. Moci se chopil syrský plukovník Adib Shishakli, který zrušil stranický systém a zemi vedl sám několik dalších let. V roce 1954 byl ale pod tlakem veřejnosti donucen odstoupit a znovu obnovit parlament.
Parlamentní instituce byly ale slabé a ekonomika upadala, což vedlo k rozsáhlým nepokojům. Začala se rodit různá arabská a syrská nacionalistická hnutí, která dávala hlas nespokojeným Syřanům. Patřily mezi ně zejména náboženské menšiny, které požadovaly radikální reformu.
V roce 1956 se Sýrie zapojila po boku ostatních arabských států do takzvané Suezské krize, kdy Britové a Francouzi s pomocí Izraele zaútočili na Sinajský poloostrov, kde Egypťané zablokovali suezský průplav.
Politická nestabilita Sýrie v letech po převratu v roce 1954, paralelnost syrské a egyptské politiky a blízká spolupráce obou zemí po válce o Suez, vytvořily v Sýrii podporu pro spojení s Egyptem. V únoru 1958 oznámili syrský a egyptský prezident vytvoření unie, takzvané Sjednocené arabské republiky. Ta však nebyla příliš úspěšná, po dalším vojenském puči v roce 1961 Sýrie od smlouvy odstoupila a znovu se etablovala jako Syrská arabská republika.
Nestabilita v Sýrii během několika následných měsíců dosáhla nebývalé intenzity. Proběhlo několik dalších převratů, které vyvrcholily v březnu 1963, kdy skupina levicových armádních důstojníků převzala kontrolu nad veškerou vládou země.
Převrat vedli členové arabské socialistické strany Baas, která sdružovala převážně alavity. Baas působila v Sýrii a dalších arabských zemích od konce 40. let.
Diktátorská rodina a občanská válka
Strana zavedla v Sýrii policejní stát, opírající se primárně o armádu, ale i příslušníky středních a nižších vrstev žijících v menších městech mimo Aleppo a Damašek. Nová vláda využívala nevraživosti, kterou si Syřané během předchozích vlád ke starým elitám vytvořili, a upevňovala tak svoji moc.
Problémy se objevovaly ale i v samotné partaji, kde různé frakce soupeřily v boji o moc. Proti vládnoucím radikálům se postavil vůdce vojenského křídla Háfiz Asad a po nezdařených zahraničních akcích, jako byla třeba prohra v Šestidenní válce s Izraelem v roce 1967, využil vládního neúspěchu a v puči ji svrhl.
Asadův režim podporoval hospodářský rozvoj a vzdělání, zavedl pozemkové reformy, posiloval armádu a zároveň se silně stavěl proti Izraeli, čímž si zajistil podporu u mnoha Syřanů. Jakákoliv opozice však byla brutálně likvidována. Z řad sunnitů se proti vládnoucím alavitům zvedl v osmdesátých letech odpor, který kulminoval v roce 1982 povstáním ve městě Hamá. To bylo ale brutálně potlačeno syrskou armádou a při bojích podle odhadů zemřelo na deset tisíc lidí.
Spojenecky se Asadův režim snažil balancovat mezi dvěma supervelmocemi, ale orientoval se spíše směrem na Východ k Sovětskému svazu – ačkoliv během irácko–íránské války podporoval Írán, nepřítele SSSR. Rovněž se ale Sýrie zúčastnila protiiráckých operací během války v Zálivu na straně Spojených států – i když v předchozích letech bojovala proti Izraeli, americkému spojenci. V roce 1991 se Sýrie s Izraelem účastnila na popud USA mírových jednání, ta však nedospěla k žádnému závěru.
Hafíz Asad zemřel v roce 1999 a moc v zemi převzal jeho syn Bašár. Před jeho nástupem zavládla naděje, že by mohl nastolit volnější a demokratičtější režim. Tak se i krátce dělo, po jeho nástupu následovalo takzvané Damašské jaro, krátké období uvolnění a tolerance. To však netrvalo dlouho a Bašár Asad rychle navázal na politiku svého otce.
Vnitropolitická situace se během nového milénia pod Asadovou vládou drasticky zhoršovala. V roce 2011 vypukly v Sýrii demonstrace inspirované Arabským jarem, revoltami v ostatních arabských zemích, které přerostly v obrovské celostátní protesty.
Demonstranti volali po svobodě, demokratických reformách a svržení Asada. Syrská armáda ale proti protestujícím násilně zasáhla, což jenom podporovalo další a další lidi k tomu, aby vyšli do ulic. Situace nakonec přerostla v ozbrojený konflikt a občanskou válku, která vedla k jedné z nejvážnějších humanitárních krizí v novodobé historii. Trvá již deset let a vyžádala si stovky tisíc obětí.
