Nové státy vznikaly v postfeudální době v zásadě dvěma způsoby – válkou nebo revolucí. (Je snad jediná výjimka, kdy vznikly dva nové státy při posezení na zahradě vily Tugendhat.) Československu otevřelo cestu na svět obojí. Vzniklo v přímém důsledku války, ale i z vůle lidu.
Od revoluce shora k revoluci zdola aneb Jak Češi zjistili, že už nechtějí být Rakušany
28. říjen 1918 byl revolucí se vším všudy, snad až na setnutého krále. Z učebnic dějepisu ale jako by se občas zdálo, že Československo si stvořili Masaryk s Benešem a Štefánikem, kterým doma trochu pomohli Šámal, Kramář a pár dalších. A že všem ostatním to bylo jedno, jen pak zbourali mariánský sloup. Jenomže revoluci proti vůli lidí zkrátka udělat nelze. Takže co se stalo, že habsburské Rakousko přišlo o loajalitu českých lidí a že vznik Československa byl možný?
Češi i Němci se v rámci monarchie mohli považovat za menšinu
Většinu 19. století, ale zejména jeho druhou polovinu poznamenaly v Čechách a na Moravě národnostní spory. V zemích Koruny české žily miliony Němců, a to v oblastech, kde naopak nebyli téměř žádní Češi. A naopak. Obě skupiny existovaly prakticky nezávisle na sobě. Sice měly společný zemský sněm a pochopitelně zastoupení na říšském sněmu, ovšem ani tam se skoro nesetkávaly, protože jedna či druhá skupina poslanců zasedání opakovaně bojkotovala.
Ale jinak? Každý národ měl území, na kterém žil, své politiky, svůj tisk, své podnikatele, spisovatele, skladatele. A každý národ se cítil být tím druhým utiskován. „V rámci monarchie se obě skupiny mohly považovat za menšinu. Češi byli podle statistik menšinou v Rakousku, Němci v Čechách a na Moravě,“ srovnává Marcela Efmertová ve své práci České země v letech 1848–1918.
Zejména v Čechách však situaci v pozdějších letech komplikovala skutečnost, že zdejší Němci – konkrétně Němci z pohraničí – se neidentifikovali ani tak s rakouskými Němci, ale s Německou říší. Češi se naproti tomu identifikovali s Vídní, ze které navíc opakovaně přicházely – a nebyly naplňovány – sliby o rakousko-českém vyrovnání.
Naplnění slibů bránili jednak Maďaři, ale hlavně čeští Němci, ovšem českou loajalitou k habsburské říši to výrazně neotřásalo.
Na říšském sněmu byla jediná česká strana – totiž Státoprávní pokroková strana – která hájila českou samostatnost. Ostatní politici víceméně navazovali na Palackého a jeho pojetí Rakouska jako ochránce malých národů.
Pozvednu-li tedy zraku svého za hranice české, pudí mne přirozené i historické příčiny k tomu, abych neobracel jeho do Frankfurtu, ale do Vídně, a tam abych hledal ono ústředí, ježto se k tomu hodí i povoláno jest, aby ujistilo i hájilo národu mého pokoj, svobodu a právo.
A v takové situaci vypukla první světová válka. Že to bude konflikt, jehož vrcholné bitvy samy o sobě zhatí více lidských životů než celá krvavá válka prusko-rakouská (pro Čechy dosud poslední, nepočítáme-li obsazení Hercegoviny), ale na začátku ještě nikdo netušil. Ostatně když císař vydal prohlášení Mým národům, šlo ještě o dvoustranný konflikt Rakousko-Uherska se Srbskem.
Jenomže již v té době mobilizovalo v reakci na rakousko-uherskou mobilizaci Rusko; jeho mobilizací zdůvodňovalo svoji mobilizaci Německo a kvůli němu mobilizovala i Francie.
Britové – jak měli před světovými válkami ve zvyku – původně plánovali mírovou konferenci, která by naplnila územní požadavky (v tomto případě rakouské nároky v Srbsku), ale tehdy ještě neuspěli a následně státy jeden po druhém vstupovaly do války.
Když Německo napadlo neutrální Belgii, zvítězila válečná strana i ve Velké Británii, a tak 4. srpna 1914 již byla ve válečném stavu téměř celá Evropa (kromě Itálie a Pyrenejského poloostrova) a o dva dny později již válčil doslova každý s každým.
Zranění čeští vojáci v roce 1914
Ani vypovězení války ještě nepřineslo onen velký otřes ve vztahu Čechů k domu Habsburskému. „Veřejnost se zpočátku utěšovala nadějí, že půjde jen o krátký lokalizovaný konflikt, o pouhou trestnou výpravu proti Srbsku,“ charakterizuje prvotní vyhlídky Jiří Rak ve svém díle Zachovej nám Hospodine – Češi v Rakouském císařství 1804–1918.
Nejprve shora
Vypuknutí války však již inspirovalo některé politiky k rebelii. Ani ta ale za daných poměrů nebyla snadná. Ve svém díle Masaryk na klíčové rozhodnutí vzpomíná Jan Herben: „Tenkrát Masaryk už myslil na to, že se zúčastní revoluce osobně. Oposice za války nemůže být než revolucí – na život a na smrt; ale jak do toho? Doma revoluce nebyla možná, udělat nějaký puč, toho by si mohl přát leda arcivévoda Bedřich (rakouský vrchní velitel – pozn. red.). Musí se jít za hranice. V Praze se sice poslancové scházeli, ale báli se o válce promluvit. Strach padl na politiky. Většina jako by se byla propadla do země.“
Tomáš Garrigue Masaryk tedy odjel organizovat odboj do zahraničí – s úmyslem vyvést z války osamostatněné české země a navíc ještě spojené se Slovenskem. Tím, že Masaryk působil v zahraničí, sehrál pro budoucí vznik Československa roli sice rozhodující, ale z hlediska vnitřního vývoje v českých zemích jen vedlejší.
Za sebou však nechal tajnou společnost, které se po válce začalo říkat Maffie. V jejím čele byl zprvu Edvard Beneš, který ale nakonec také musel odejít za hranice, takže po zbytek války její práci organizoval Přemysl Šámal, pozdější Masarykův kancléř. A Maffie nejenže se zahraničním odbojem úzce spolupracovala, ale hlavně se stala hybatelem rozhodujících událostí v českých zemích.
Již citovaný Jan Herben připouštěl, že pro další vývoj bylo zásadní, jak se válka protahovala. „Být válka krátká, jak si sliboval před vojáky císař Vilém II. na podzim roku 1914 (‚Budete doma, než listí se stromů spadne‘), byly by se sotva zdařily plány naší revoluce,“ podotkl.
I přes působení Maffie – jejíž konspiraci se podařilo udržet po celou dobu navzdory tzv. knoflíkového aféře, kdy František Soukup svojí neobratností připustil před policií existenci spolku a navzdory zatčení dvou členů jejího vedení, Karla Kramáře a Aloise Rašína – bylo nakonec potřeba, aby samo Rakousko-Uhersko přesvědčilo Čechy o tom, že v něm již žít nechtějí.
Hlad a bída
Léta válečná totiž nebyla pouze léty, kdy ve velkém odjížděli na frontu otcové rodin nebo starší synové a leckteří se již nevrátili, ale také dobou, kdy matky, dcery a mladší synové, kteří ještě nemohli být odvedeni, v týlu nebývalým způsobem hladověli, protože jídlo šlo v prvé řadě na frontu.
Opravdu zle začalo být v roce 1917. „Třetí válečné žně byly ubohé. Fronty na potraviny se ještě protáhly a staly se už nekonečnými. (…) Do fronty se muselo pro kousek mýdla, pro pár deka tak mizerného tuku, že po jeho původu bylo lepší nepátrat. Bědně vypadaly hladové děti. Už jim zase začínala škola, ale knihy a sešity otevíraly stále řidčeji: chodily s učiteli sbírat duběnky, kůru, všelijaké listí. Učitelé se stávali pouhými sluhy hejtmanství,“ líčí nevlídnou situaci po třech letech válčení historik Robert Kvaček v práci První světová válka a česká otázka.
Fronta na mouku v Praze v roce 1916
Také politicky na tom byla česká veřejnost hůře než kdy předtím a dosavadní oddanost Rakousku na tom nic neměnila. „Vojenské soudy stávaly se pověstnými svými krutými rozsudky, jež začasté právu bily v tvář; v červnu 1916 byli odsouzeni k smrti dr. Kramář a dr. Rašín s druhy, nemalý počet jiných poslanců a publicistů seděl ve vězení, tisk byl silně potlačován (zastaveno bylo trvale nebo načas na 100 českých listů; cenzura a vnucené policejní články pečovaly o dobrého ducha zbylých), Sokol a vše co mělo program slovanský nebo pokrokový nebo státoprávní, bylo pronásledováno, třebas to byly spisy dávno vydané a uznané, podobně čištěny školské učebnice a knihovny, panství úřední němčiny zesilováno,“ shrnul Josef Pekař v Dějinách československých.
Za takových okolností se loajalita k Rakousku rychle vytrácela, zvláště když Masarykův československý stát již v zahraničí začínal vzbuzovat vážný ohlas a odbojová Národní rada československá začala vytvářet vlastní zahraniční československé vojsko (po válce nazvané legiemi), které bojovalo na straně Dohody proti Rakousku a Německu.
S válečnou bídou přišly do všech zasažených zemí, ne jenom do Rakouska-Uherska, sociální nepokoje, ale v českých zemích to nakonec neskončilo pouze stávkami a protesty nespokojených dělníků a hladovějících obyvatel.
První zavolali spisovatelé
obrázek
Rok 1917 přinesl i sílící projevy nesouhlasu politického charakteru. Ten však zprvu nevzešel od politiků. Zatímco ti debatovali, jaká stanoviska zaujmout na říšském sněmu, který byl obnoven po nástupu nového císaře Karla, byl v květnu zveřejněn Manifest českých spisovatelů. Podepsalo ho 222 osobností – těch nejznámějších a nejváženějších v čele s Aloisem Jiráskem či Karlem Václavem Raisem i těch, které doba jejich největší slávy teprve čekala, jako Karla Čapka. A manifest byl určen právě váhajícím poslancům říšské rady.
„Buďte pravdivými mluvčími svého národa, aspoň tam (na radě) povězte státu i světu, co Váš národ chce a na čem trvá! Aspoň tam splňte svou svatosvatou povinnost a zastaňte se českých práv a českých požadavků v této nejosudovější době světových dějin,“ stojí v textu, který sice vznikl v českém prostředí, ale nikoli spontánně.
Pokyn přišel od Národní rady ze zahraničí, protože lidé kolem Masaryka jednak žádali přímo z českého prostředí projev toho, že národ touží po samostatnosti, jednak bylo nepřípustné, aby čeští poslanci nadále jakkoli vystupovali jako loajální poddaní rakouského císaře. Postavení odboje totiž v té době vůbec nebylo jisté, založení legií sice možná trochu pomohlo, ale zcela se změnil pohled západních mocností na Masarykovu skupinu až v době jejich sibiřského působení.
V roce 1917 se stále zdálo pravděpodobnější než vznik samostatného Československa, že Dohoda podpoří zachování celistvého Rakouska-Uherska i v případě jeho porážky, pouze ho politicky izoluje od Německa.
Císař Karel si přitom byl vědom toho, že sílí snaha rozbít jeho monarchii a snad i toho, že čím déle bude válka trvat, tím bude hrozba reálnější. Jednak se proto pustil do tajného vyjednávání s Francií a Spojenými státy o separátním míru, jednak se vrátil k úvahám o rakousko-českém vyrovnání.
Došlo i k amnestii, při které byli propuštěni Češi věznění z politických důvodů včetně Kramáře a Rašína, původně odsouzených na smrt. Tím si však císař příliš nepomohl. Na jedné straně amnestií rozzlobil české Němce, na druhé straně Češi sice slavili, ale ani ne tak císaře jako čerstvě osvobozené.
„Návrat Kramáře do Prahy se změnil v národní slavnost. Jako hrdinu a mučedníka ho odvezli v kočáru místo koní studenti. Kramář a Rašín odmítli žádost, aby vydali prohlášení, že se ze zdravotních důvodů vzdávají až do konce války aktivní politické činnosti, naopak se ihned zapojili do politického života a měli velký podíl na jeho radikalizaci a prosazení ideje samostatného českého státu,“ shrnul Jiří Bílek v Bílých místech české historie.
Právě pod jejich vlivem se česká politika takřka přestala orientovat na Vídeň. V řadě stran převládla jejich radikální křídla, v důsledku se pak partaje z celorakouské politiky prakticky stáhly – Kramářovými slovy proto, že „nesmíme udělat nic, čím bychom jeho (Masarykovu) politiku oslabili“.
Výstřel z Aurory rezonoval i v Praze
Závěr roku 1917 přinesl světu další otřes, který měl zásadní vliv i na vnitřní vývoj v českých zemích – totiž bolševickou revoluci v Rusku. Ta bezprostředně vedla k jednání o separátním míru a nakonec k ruské kapitulaci. Jednání se zprvu vleklo, bolševici se na počátku pokoušeli postavit věc tak, že by z jejich strany nešlo o naprostou kapitulaci, hovořili o „míru bez anexí a kontribucí“ a na jednání v Brestu přišli také s myšlenkou na právo sebeurčení malých národů.
Spolehnutí na to, že Centrální mocnosti na leccos přistoupí výměnou za to, že budou mít rychleji k dispozici jednotky z východní fronty (případně že prodlužování jednání naopak povede k dělnické revoluci i v Německu), však Rusům nevyšlo a konečný brestlitevský mír jejich požadavky nijak nezohlednil. Rozhodně se neobešel bez anexí a kontribucí, a pokud jde o právo na sebeurčení, Německo a Rakousko vzkázaly, že si to vyřeší samy.
Přesto i pod vlivem brestských debat o právu na sebeurčení čeští politici uskutečnili na úplném počátku dalšího roku to, co po nich předchozího jara žádali spisovatelé. „Nedbajíce nepříznivé situace na bojištích, vydali dne 6. ledna 1918 v Praze deklaraci, v níž jasně a určitě prohlásili, že stojí o svrchovaný stát ,v hranicích historických zemí a sídel svých a své větve slovenské‘ a zamítli myšlenku řešiti právo sebeurčení československého v rámci ústavy rakouské nebo uherské,“ popsal Josef Pekař, ovšem s poznámkou, že tehdy stále ještě připadalo v úvahu zachovat personální unii států dosavadního Rakouska pod habsburskou korunou.
Pekařem zmíněná nepříznivá situace na bojištích byla důsledkem ruské kapitulace. Splnily se německé naděje, že přesun vojáků z východní fronty konečně rozhýbá frontu západní. Posily jí skutečně začaly hýbat (byť spojenci ofenzívu nakonec zastavili), ovšem úspěchy byly takřka výhradně německé. Rakouská armáda na tom byla podstatně hůře. Již od předchozího podzimu přešlapovala v Itálii, kde uvázla u Piavy.
I Rakousku přišly posily z východu, zejména propuštění zajatci. Ti však nešli rovnou na frontu, nejprve měli projít krátkým výcvikem v týlu. U týlových útvarů však byl hlad a vojáci čelili šikaně důstojníků. Důsledkem bylo na jaře 1918 několik vojenských vzpour, z nichž nejznámější je ta, k níž došlo u 7. střeleckého pluku v Rumburku.
Czernin versus Jirásek
Rakousko úpělo ale i zahraničněpoliticky. Počátkem dubna si – zřejmě pod dojmem úspěšně probíhající Ludendorffovy německé ofenzívy ve Francii – trestuhodným způsobem pustil ústa na špacír ministr zahraničí Otakar Czernin. Projevem na vídeňské radnici způsobil prozrazení předchozích tajných jednání Vídně s Paříží, čím způsobil ještě těsnější navázání Rakouska na Německo.
Czernin zároveň ostře kritizoval české politiky, zvláště pak zahraniční odboj.
Bídný, ubohý Masaryk není jediný svého druhu, jsou takoví Masarykové také uvnitř hranic mocnářství. Apeluji na všechny, kdož chtějí brzký a čestný konec války, aby se semkli a společně vedli boj proti velezradě!
To vyvolalo ráznou reakci v Praze. Jejím nositelem byly opět osobnosti kultury, a jestliže předchozího jara sepsali spisovatelé manifest, tentokrát se sešli k přísaze. Stalo se tak 13. dubna 1918 v Obecním domě – tam, kde své lednové prohlášení přednesli poslanci, a na místě, kde ve středověku stával královský dvůr a vyrážely odtud korunovační průvody.
Ačkoli se obvykle hovoří o přísaze spisovatelů, sešly se k ní prakticky všechny osobnosti veřejného života. Zorganizoval ji opět tajný výbor a zúčastnili se i poslanci a další politici.
obrázek
Vystoupil poslanec Staněk a po něm přečetl přísahu samotnou Alois Jirásek. Vrcholila slovy: „Vytrváme, dokud nezvítězíme! Vytrváme, až pozdravíme samostatnost svého národa!“
Další měsíce se v Praze nesly v duchu zcela otevřeně protirakouských akcí, jako byl kongres potlačených národů Rakousko-Uherska a hlavně založení Národního výboru. To byl politický orgán vedený Karlem Kramářem, který měl za úkol připravit právní podmínky na odluku od Vídně.
„Ministerstvo vnitra nijak nezasáhlo, pouze doporučilo činnost Národního výboru ,co nejpřísněji sledovat‘ – i potlačovatelský aparát monarchie začínal být v rozkladu,“ komentuje Bílek.
obrázek
A tím se již otevřela přímá cesta k říjnu. V létě 1918 triumfoval Masaryk na mezinárodní scéně, když Francie – poté, co v červnu v zásadě uznala československou nezávislost – uznala v červenci také Národní radu jako vládu nového státu, v srpnu ji následovala Velká Británie a posléze i Spojené státy, Japonsko a Itálie.
Od srpna se vojenské pozice Centrálních mocností začaly hroutit, Německo se na západní frontě dostalo do defenzívy a v září utrpělo rozhodující porážku u Sedanu. Rakousko stále krvácelo na Piavě, a během měsíce kapitulovalo Bulharsko.
Nejdřív v Písku, pak i jinde
Již v polovině září Vídeň poprvé požádala o mír, fakticky začalo jednání států Dohody s Rakouskem i Německem v říjnu. To však již byl měsíc, který nemělo Rakousko-Uhersko přežít.
K prvnímu pokusu o provolání Československa došlo 14. října. Tehdy vyhlásily socialistické strany stávku proti vývozu potravin, ovšem její organizátoři uvažovali i o tom, že řečníci při projevech „spontánně“ vyhlásí republiku.
Nakonec plán odvolali, což se ovšem nedozvěděli v Písku. Odtud se tedy již 14. října šířil revoluční étos, zastavil se však, když na Písecko přišly zprávy z Prahy, že tam žádná revoluce není, a také když pak přijely dva maďarské pluky, které ještě obnovily císařský majestát.
Nicméně tatam byla ráznost, která byla patrná ještě na jaře po rumburské vzpouře, kdy se popravovalo. Lidé, kteří byli ve vyhlášení nezávislosti „namočeni“ nejvíce, skončili na pár dnů ve vězení, další dostali pokuty za ničení státních symbolů. Vojáci, kteří si strhali orlice, museli napochodovat do výstrojního skladu a vzít si jiné. Že k převratu dojde, bylo již zřejmé a Vídeň se s tím smířila.
Jedna z nejznámějších fotografií revoluce 28. října 1918
Ale i když bylo předem jasné, že k němu dojde, nelze 28. říjen považovat za nic jiného než revoluci. Nikdo tehdy předem neřekl: Od zítřka bude existovat Československo. Je docela dobře známé, že si lidé jen špatně vyložili Andrássyho nótu, kterou tehdejší ministr zahraničí poslal americkému prezidentu Wilsonovi v rámci mírových jednání.
Gyula Andrássy tehdy Wilsonovi napsal: „Klade si rakousko-uherská vláda za čest prohlásiti, že stejně jako s dřívějšími projevy pana prezidenta souhlasí také s jeho názorem obsaženým v poslední nótě o právech národů rakousko-uherských, zejména o právech Čechoslováků a Jihoslovanů.“ Nemělo to sice znamenat, že se Vídeň Čech, Moravy, Slezska, případně Slovenska vzdává, ale to už historii nezastavilo.
„Lid pražský v davech vstoupil do ulic, aby za vzrušení a nadšení nevylíčitelného oslavil prvý den své svobody a zbavil se všech vnějších symbolů rakouského panství,“ popisoval Pekař. A před jedenáctou dopoledne zaznělo pod koněm: „Jsme svobodní!“
Tehdy kněz a poslanec Isidor Zahradník, na kterého dějiny občas trochu zapomínají, jako první (pomineme-li písecké) vyhlásil nový stát – což se nakonec stalo až nečekaně spontánně.
Isidor Zahradník na Václavském náměstí 28. října
Vznik Československa ale nebyl ranou z čistého nebe, i Zahradník se podílel na přípravách jeho vyhlášení a v době, kdy promlouval na Václavském náměstí, přebírali již jiní politici klíčové úřady jako obilní ústav nebo nádraží a ředitelství drah.
Večer pak vydal Národní výbor zákon o zřízení samostatného státu. Rakouské vojsko nezasáhlo, císař chtěl zabránit krveprolití.
Stát sotva vzniklý a už s řadou problémů
Jak ovšem píše Bílek, nebyli to Češi, kdo rozbil Rakousko-Uhersko. Jako první vyhlásili svůj nástupnický stát Němci, resp. poslanci z německých oblastí, a to již 21. října. Mělo jít o Německé Rakousko, jehož součástí měly být i německé oblasti Čech a Moravy.
Jak známo, Němci z příhraničí na tuto myšlenku čile naskočili a na vyhlášení Československa reagovali vyhlášením samostatných provincií Deutschböhmen a Sudetenland (s tím, že by část jižních Čech a Moravy byly součástmi Horního a Dolního Rakouska).
To byl ale jen jeden z problémů, kterým nový stát čelil a se kterými se nakonec musel vypořádat alespoň zčásti vojenskou cestou. Nový stát připravený Masarykem, vyhlášený Zahradníkem a konstituovaný zákonem podepsaným skupinou Mužů 28. října (Švehla, Rašín, Stříbrný, Soukup, Šrobár) nezahrnoval pouze Čechy a Moravu, kde lidé vcelku přirozeně došli pod vlivem válečných útrap k rozhodnutí, že již nechtějí být součástí Rakouska, ale také Slovensko.
Válka o Slovensko s Maďarskem
Slovensko vyhlásilo samostatnost, resp. příslušnost k československému státu 30. října, ale zatímco s českou revolucí se ve Vídni předem v podstatě i smířili, s tou slovenskou v Budapešti nikoli.
Nová Károlyiho vláda dala najevo, že počítá s další existencí maďarského státu – zahrnujícího i slovenské území. V dalších měsících docházelo k ojedinělým střetům, v roce 1919 však bolševický převrat v Maďarsku vedl k regulérní válce o Slovensko.
Kromě toho museli Češi a Slováci – nebo Čechoslováci – vyřešit ještě jednu otázku: V jakém státě budou žít? První exilové Masarykovy představy o samotném českém, resp. československém státu měly formu království. A ještě 28. října nebylo nikde jasně psáno, že by to mělo být jinak.
Z politických dohod však tehdy již vyplývalo, že nový stát bude republikou s prezidentem Masarykem a premiérem Kramářem. Snad v tom sehrál roli i fakt, že sehnat krále není zase tak snadné. Masaryk postavil celý svůj odboj na myšlence habsburské zrady a říjnovou revoluci provázelo ničení císařských symbolů, těžko si tedy lze představit, že by se králem stal dosavadní císař Karel nebo jakýkoli jiný Habsburk.
Rozhovor o cestě od monarchie k první republice s Ladislavem Vojáčkem z Katedry dějin státu a práva MU Brno (zdroj: ČT24)
Pokud pomineme cimrmanovskou myšlenku „někdo z Poděbrad“, bylo by nutné cílit již hodně daleko. Habsburkové, resp. Habsbrusko-Lotrinští vládli českým zemím od roku 1526, kdy u Moháče vymřela sotva založená česko-uherská větev Jagellonců.
Hledání náhradního krále by tak mohlo směřovat možná do Polska, kde by snad byli k nalezení vzdálení potomci zdejších králů včetně hlavní jagellonské větve, snad do Ruska, kde si ale panovnickou rodinu před pár měsíci vyvraždili, nebo snad ještě dále. Středověký sňatek dcery Karla IV. Anny s anglickým králem Richardem II. by snad mohl vtáhnout do hry i britský panovnický rod (byť zmíněný pár byl bezdětný a Richardovým nástupcem byl jeho bratranec), ale nic z toho by nedávalo velký smysl.
Ostatně první světová válka byla dobou zániku monarchií v Evropě – bez panovníků zůstalo Německo, Rakousko, Rusko, Maďarsko i obnovené Polsko stejně jako Pobaltské státy.
Jak je ostatně často vzpomínáno, v osobě Tomáše Garriguea Masaryka dostalo Československo docela plnohodnotného královského „náhradníka“ – byl důstojný, měl vousy, nemluvil sprostě, jezdil na koni, měl úctu celé Evropy a střídavě bydlel na hradě a na zámku.