S posledním carem skoncovali bolševici brutálně. Před sto lety rodinu Mikuláše II. povraždili

Když v Rusku v roce 1917 padla monarchie, zpočátku to vypadalo, že by se tento historický zvrat nemusel stát carské rodině osudným. Ve hře byl dokonce azyl ve Velké Británii. Následující turbulentní události ale zásadně změnily situaci a osud Mikuláše II. i jeho rodiny byl tím zpečetěn. Možná i zprávy o blížících se československých legionářích přispěly k urychlenému jednání bolševiků, kteří cara, carevnu, jejich děti a sluhy v noci z 16. na 17. července 1918 v Jekatěrinburgu zavraždili. Po pádu sovětského režimu byla celá rodina svatořečena a v současném Rusku sílí hnutí takzvaných „uctívačů cara“.

Car Mikuláš II. s carevnou a dětmi
Zdroj: ČTK

K abdikaci donutila Mikuláše II. v březnu 1917 první ze dvou ruských revolucí toho roku, někdy nazývaná únorová (podle juliánského kalendáře) či demokratická. Noví vládci zacházeli s carskou rodinou relativně shovívavě.

Nejprve ji drželi v domácím vězení v Carském selu u Petrohradu a britský velvyslanec v Rusku George Buchanan se dokonce snažil zprostředkovat plán na její záchranu. Britský král Jiří V. ale nabídku azylu nakonec tři měsíce po revoluci „z osobních a diplomatických důvodů“ stáhl.

Britský historik Robert Service se nicméně domnívá, že i kdyby Londýn rodině azyl udělil, nebylo by moc pravděpodobné, že by se z chaosem zmítaného Ruska v pořádku dostala.

Poté, co padla možnost azylu, nechal předseda prozatímní vlády Alexander Kerenskij, patrně v rostoucí obavě z možného lynče, Mikuláše II. a jeho příbuzné přemístit v srpnu 1917 na bezpečnější místo – do bývalé gubernátorské rezidence v sibiřském městě Tobolsk.

Zvrat přinesla říjnová (resp. listopadová) bolševická revoluce. Jeden z jejích vůdců, Lev Trockij, dokonce plánoval s bývalým carem veřejný monstrproces. Trockij se v něm sám viděl coby veřejný žalobce a celý proces hodlal vysílat v rozhlase.

Trockého plán se ale nesetkal s nadšením dalších bolševiků, kteří upřednostňovali radikálnější řešení. Internovaní tak byli převezeni do Jekatěrinburgu, kde se přesně před sto lety naplnil osud rodiny „krvavého Mikuláše“.

Slabý car se snaží udržet samoděržaví

Jestli byl totiž poslední vládnoucí ruský car schopný vůbec za něco bojovat, bylo to samoděržaví. Historici sice uznávají, že měl smysl pro disciplínu a povinnost a byl oddaný rodině a vlasti, zároveň se ale shodují, že šlo o slabého a nerozhodného muže, který byl odevzdaný osudu a Boží vůli a který byl chorobně podezřívavý.

Podle autorů Dějin Ruska „současníci nejednou poznamenali, že by byl ideálním anglickým venkovským šlechticem, na samoděržavného vládce se však naprosto nehodil“. Přitom však vize liberálů označoval za „nesmyslné sny“ a samoděržaví se zuby nehty držel.

Mikuláš II., který podle historiků vládnout ani nechtěl, nastoupil na ruský trůn v roce 1894, paradoxně v době, kdy Rusko čelilo vážné politicko-ekonomické krizi. Po prohrané válce s Japonskem v roce 1905 přerostla nespokojenost v protesty.

Carská vojenská stráž zmasakrovala v lednu v Petrohradu během takzvané Krvavé neděle poklidný průvod, který hodlal předat carovi petici žádající zlepšení pracovních podmínek, zrušení cenzury a toleranci v náboženských otázkách.

Tvrdé potlačení demonstrace vyústilo v revoluci, která přinesla první ruský pokus o ústavu v podobě takzvaného Říjnového manifestu, jenž vyhlásil základní občanské svobody. K zásadnímu omezení samoděržaví ale nedošlo. 

Carství položili Rasputin, válka i hlad

V témže roce byl carské rodině poprvé představen sibiřský mužik Grigorij Rasputin, samozvaný světec, v jehož údajné zázračné schopnosti upínala své naděje především carevna Alexandra Fjodorovna.

Carevna, původně německá princezna Alix Hessenská, jejíž babičkou byla britská královna Viktorie a která si po sňatku s Mikulášem změnila jméno a přestoupila na pravoslaví, viděla v Rasputinovi záchranu svého syna Alexeje, který trpěl hemofilií, tedy chorobnou krvácivostí.

Rasputinovi se několikrát podařilo zastavit bolest i krvácení Alexeje, a jeho úspěch tak byl zpečetěn. Carskou dvojici zcela ovládl a zasahoval i do státních záležitostí, včetně jmenování předsedy vlády. Jeho rostoucí vliv nakonec vedl ke spiknutí části důstojníků a šlechty, kteří doufali, že jeho odstraněním posílí monarchii, a v prosinci 1916 Rasputina zavraždili.

Carský režim se ale rozkládal, k čemuž přispěla také v té době už zuřící první světová válka. Rusku, které se v ní postavilo na stranu Dohody, se ve válce moc nedařilo a k tomu se množily stávky a hladové bouře.

Situace vyvrcholila v roce 1917 únorovou revolucí, kterou Mikuláš II. nejprve přikázal potlačit. Po neúspěchu abdikoval ve prospěch svého bratra, velkoknížete Michaila Alexandroviče, jenž ale hned následující den trůn odmítl. Vláda Romanovců tak v Rusku po třech stech letech skončila.

Legionáři město osvobodili pár dní po vraždě

Bolševici převezli Mikuláše II. a jeho rodinu z Tobolsku do Jekatěrinburgu v dubnu 1918. Internováni byli v bývalém sídle kupce Ipaťjeva, kterému bolševici dům zabavili. Začátkem července přišel tajný příkaz, že všichni členové rodiny mají být bezodkladně zastřeleni. Podle některých zdrojů pocházel příkaz z Moskvy, podle jiných rozhodli místní bolševici.

K jejich rychlému jednání mohl přispět i postup československých legií, které se k městu od východu blížily a nakonec ho osvobodily přibližně týden po hromadné vraždě, 25. července. Zprávy o postupu legií tak mohly být záminkou k okamžité likvidaci rodiny.

V noci z 16. na 17. července odvedlo popravčí komando všech sedm členů rodiny – cara, carevnu, dcery Olgu (23), Taťánu (21), Mariu (19) a Anastázii (17) a syna Alexeje (14) do sklepení Ipaťjevova domu. Kromě nich s sebou vzali i jejich doktora, kuchaře a dva sluhy.

Po přečtení formálního příkazu k popravě následovala smršť kulek. Většina obětí byla zřejmě mrtvá okamžitě, minimálně Alexeje ale vrazi dobyli dvěma dalšími kulkami a Anastázii, kterou před kulkami částečně uchránily šperky ukryté v šatech, ubodali bajonety.

Těla zavražděných poté pachatelé ve snaze zahladit stopy znetvořili ohněm a kyselinou. Pak byla dočasně „uložena“ v místě zvaném Ganina jama, nepoužívané důlní šachtě asi 25 kilometrů za městem.

Bolševici ale poté dostali strach, že by těla mohla být objevena, protože se je nepodařilo zcela zničit a jáma byla poměrně mělká. Chtěli je proto odvézt do hlubšího měděného dolu o několik kilometrů dál. Cestou ale jejich auto uvázlo v bažinaté oblasti nazývané Selečí louka. Přímo tam proto těla rozsekali, znovu polili kyselinou a pohřbili.

Ipaťjevův dům pak sloužil jako muzeum bolševické revoluce a svržení carismu. V roce 1977 ale tehdejší šéf oblastních komunistů, budoucí ruský prezident Boris Jelcin, rozhodl o jeho demolici.

Členové rodiny se stávají „strastotěrpci“

Zdánlivě uzavřenou historii otevřel v červnu 1979 nález ostatků několika těl u města. Ostatky pak byly potichu pohřbeny v Jekatěrinburgu a oficiální povolení k jejich exhumaci vydaly úřady až v roce 1991.

Několik zkoumání nejen v Rusku, ale i ve Spojených státech a Velké Británii následně ukázalo, že se s velkou pravděpodobností jedná o ostatky cara, carevny, jejich tří dcer a čtyř členů personálu. Těla čtvrté dcery Anastázie a syna Alexeje ale chyběla.

V den 80. výročí vraždy, 17. července 1998, byla všechna objevená těla slavnostně pohřbena v Petropavlovském chrámu uvnitř Petropavlovské pevnosti v Petrohradě.

O dva roky později bylo všech sedm členů rodiny prohlášeno za svaté (exilová církev je kanonizovala už v roce 1981). Obřad se konal v gigantickém chrámu Krista Spasitele v Moskvě, který byl v tom samém roce obnoven poté, co ho na počátku třicátých let nechal Stalin vyhodit do povětří.

Zatímco v roce 1981 byli příslušníci rodiny svatořečeni na znamení odporu proti komunistickému režimu, v roce 2000 ruská pravoslavná církev kanonizovala rodinu jakožto „strastotěrpce,“ tedy „ty, kdo strpěli strázeň“ a jejichž hrdinství spočívá v tom, že do poslední chvíle neodporovali zlu.

Podle kulturního antropologa Martina C. Putny se tak stalo „na znamení celonárodního konsenzu ve jménu jednotné mocenské imperiální linie, do níž patří stejně režimy carské jako bolševické a jako režim Putinův“. Jako „strastotěrpci“ totiž byla v minulosti kanonizována i některá kyjevská knížata.

„Uctívači cara“ srovnávají Mikuláše s Kristem

Kolem šachty v Ganině jamě vyrostl v minulé dekádě klášterní komplex, ke kterému směřují na každoroční noční pouti v den výročí vraždy desítky tisíc věřících. Jejich průvod začíná u jekatěrinburského chrámu Všech svatých na krvi, postaveného dvacet metrů od místa, kde stával Ipaťjevův dům. Skutečné místo nálezu ostatků na Selečí louce, kde stojí jen jednoduché kříže, ale průvod míjí.

Klášter i chrám v Jekatěrinburgu jsou centry hnutí takzvaných „uctívačů cara“. Ti hlásají, že v analogii k Ježíši Kristu obětoval Mikuláš II. sebe a svou rodinu, aby vykoupil hříchy všech Rusů.

Hnutí, jehož vznik spadá přibližně do konce 90. let, bylo dlouho považováno za marginální. V minulém roce ale na sebe někteří jeho radikální příslušníci upoutali pozornost násilnými protesty včetně žhářských útoků kvůli filmu Matylda, který popisuje románek tehdy ještě svobodného následníka trůnu Mikuláše II. s baletkou Matyldou Kšešinskou.

K odpůrcům filmu se přidala i bývalá krymská prokurátorka a nyní poslankyně Státní dumy za vládní stranu Jednotné Rusko Natalia Poklonská, která se podle některých zdrojů počítá k členům hnutí. Poklonská se v minulém roce zúčastnila slavnostního procesí do Galiny jamy a v tamním klášteře se podle britského listu The Independent dokonce vdávala.

Samotná ruská pravoslavná církev zastává vůči hnutí, které podle Independentu vykazuje rysy sekty, spíše opatrný přístup. Patriarcha Kirill se loni sice distancoval od kritiků filmu Matylda, zároveň ale přímo neodsoudil žhářské útoky. Letos nicméně hodlá jít v čele procesí z Jekatěrinburgu ke klášteru. 

Církev zpochybňuje pravost ostatků

Jako opatrný či pochybovačný se dá nazvat i přístup ruské pravoslavné církve k ostatkům carské rodiny. Členy rodiny sice kanonizovala, v případě pohřbu v Petropavlovské pevnosti o dva roky dříve se ale držela zpátky. Důvodem je spor o pravost nalezených ostatků.

Církev si vynutila exhumaci cara a carevny a následné provedení testů DNA, které předtím provedeny nebyly a které v roce 2015 nakonec potvrdily, že jde skutečně o carský pár. I tak se ale církev stále zdráhá ostatky uznat za pravé.

Důvodem tohoto přístupu církve je vyšetřovací zpráva z 20. let. Tehdejší vyšetřovatel Nikolaj Sokolov v ní tvrdí, že ostatky rodiny byly objeveny v šachtě v Ganině jamě, což provedená šetření vyvracejí. Zpráva ale zůstává základem pro oficiální postoj církve, která tak odmítá, že by ostatky rodiny byly uloženy kdekoliv jinde.

Když byly v roce 2007 objeveny poblíž prvního místa nálezu na Selečí louce i pravděpodobné ostatky zbylých dvou dětí, Anastázie a Alexeje, následovaly opět testy v ruských i zahraničních laboratořích, jejichž výsledky ale církvi nestačily.

Vynutila si proto exhumaci Mikulášova otce, cara Alexandra III., jehož ostatky byly vyzdviženy v roce 2015. Zkoumání ale dosud nebylo dokončeno. Ani sto let po své smrti tak celá rodina nespočine ve společném hrobě.

Video Studio ČT24
video

Historik Tumis: Prozatímní vláda plánovala s carskou rodinou soud