Únorová revoluce v Rusku: sto let
Pod carským praporem armáda podle části ruských poslanců nikdy neprohrála. Proto chtějí v parlamentu prosadit, aby vystřídal současnou vlajku. Vrátit by chtěli i carskou hymnu. „Nechali nám špatnou vlajku. Černo - žluto - bílou je třeba vrátit! Sundat hvězdy z Kremlu a pověsit (carské) orly,“ myslí si předseda nacionalistů Vladimir Žirinovskij.
Nejde jen o poslance nacionalistické strany. Stále víc lidí si carskou monarchii představuje jako obrovskou, silnou, sebevědomou a bohatou zemi - a takové by chtěli i současné Rusko.
Realita roku 1917 ale byla jiná. Obyvatelstvo válkou zdevastované země přežívalo v zoufalých podmínkách. Když se v Petrohradu zhroutilo zásobování potravinami, do ulic vyšlo na čtvrt milionu lidí. „Šlo o ryze národní povstání, kreré bylo velmi živelné. Lenin seděl v Curychu a ještě v lednu 1917 napsal, že se nedožije revoluce v Rusku,“ vysvětluje historik Nikita Sokolov.
Car Mikuláš II. podcenil nálady obyvatelstva. Osobně - a přitom ne příliš úspěšně - velel vojákům na frontě a vládu přenechal neoblíbené carevně Alexandře. O záchranu monarchie se pokusil pozdě, ve chvíli, kdy už neměl naději na úspěch.
„Je to v naší ruské tradici, že sami sebe rádi obelháváme. Mikuláš II. se z tohoto pohledu stal klasickou obětí přesvědčení, že nebude tak zle,“ dodává historik a spisovatel Armen Gasparjan.
Při potlačování demonstrací zemřelo v Petrohradu přes 1400 lidí. Násilí ale provázelo revoluci jen v tehdejším hlavním městě. Ve zbytku země včetně Moskvy se konec impéria obešel bez obětí na životech.
Únorové revoluci se v Rusku někdy říká také polozapomenutá. Z učebnic historie ji totiž téměř vymazala ta bolševická, která vypukla o osm měsíců později. Sovětské vedení nepřipomínalo, že nemělo žádné zásluhy na svržení cara.
